Letošní sezóna byla v mnoha směrech výjimečná, říká Martin Potočný (2. část)

Dnes si můžete přečíst pokračování rozhovoru s Martinem Potočným, ve kterém se ohlíží za právě skončenou sezónou týmu mužů.

(Pokračování)

Martine, podívejme se na ten letošní ročník trochu více po sportovní stránce. Našel bys nějaké klíčové okamžiky?

Základní část, poslední kolo, play-off, baráž. Těch klíčových okamžiků byla spousta. První bych viděl v základní části, ve které jsme udělali dlouhou sérii (13 výher za sebou). Karviná pak ale dokázala to samé. Já moc historii nesleduju, spíše se dívám na svou hru, a proto souhlasím, že jsme pak měli takovou herní krizi, chvilinku jsme si mysleli, že to půjde samo, měli jsme velký odstup od druhého a už tomu nedáváš tu přidanou hodnotu, která nás zdobí a která nám přináší ty úspěchy. My jsme prostě hráli, ale nebojovali jsme. A lidi to tady poznají. A myslím si, že ta kritika, která přišla, byla v ten moment oprávněná. To že se ti nedaří, neodrážejí se puky k tobě, nepadá ti to tam, tak to jsou objektivní důvody, ale vždycky to srdíčko rozhodne, jestli ten člověk je spokojený nebo ne. A v tom je ta výhoda havířovských fanoušků. Oni vždycky poznají, jestli tam to srdíčko je nebo není. Na tom už to máme postavené dva roky. A zrovna to bylo v té krizi. Říkáme se, to už je přejedeme a bum, nepřejeli jsme je.

Krizi jste překonali a závěr základní části už byl zase parádní.

Když jsme si prošli tou krizí, tak jsme se začali pomalinku zvedat, až jsme udělali to první místo v posledním kole zpátky, když Karviná neudělala ty dva body. A jak se později ukázalo, bylo to velmi důležité a nakonec to rozhodlo.

A pak přišlo nádherné play-off.

Play-off - krásná podívaná, ty zápasy měly grády. Například Prostějov, před těma smekám, protože si myslím, že mají, co se týče kvality, nejlepší útok v lize. Když se podíváš na jména, tři výborné lajny. My jsme možná za tím trochu víc šli a trochu víc chtěli. A tam prostě potřebuješ mít i trochu štěstí a vidíš to, osm sekund před koncem to tam padlo. Ale zápas byl 2:2, šel do prodloužení, mohli jsme už dávno skončit. Podařilo se to silou vůle zlomit.

Hráli jste v té době i podle tebe nejlepší hokej?

My jsme vlastně až na konci sezóny pořádně pochopili, co po nás trenér chce. Co je jako kdyby doménou té hry a čím můžeme prosperovat v play-off a to je to, že s každým pukem půjdeme do brány, s každou střelou s každou dorážkou, pořád do brány. A to nám přinášelo úspěchy. Já když se podívám zpět na góly, které jsme dali Frýdku, tak my jsme ani je nepřejeli kombinacemi do prázdné branky, ale střela, dorážka, gól, to samé střela, dorážka, gól.

Vytoužené finále s Karvinou to však posunulo ještě dál.

Celé finále bylo perfektní. I když v posledním zápase jsme prohrávali dokonce o dva góly, poslední třetinu jsme to zlomili. Kdyby se hrál pátý zápas, nikdo neví, jak to skončí, každý je nervózní. Málokdo například ví, že jeden z našich hráčů se po rozhodujícím zápase převlékl a šel do práce. Nebo když jsme přijeli ve čtyři z Mostu, tak někteří v šest vstávají a jdou do práce! My jsme i přesto chtěli od těch hráčů maximum a vyplatilo se to.

Baráž byla opakovaně označována jako pomyslná třešnička na dortu. Přesto nemrzí tě, že jste v úvodu nevybojovali více bodíků.

Baráž – tam byla týden pauza a na všechny to spadlo. Třeba já sám, týden jsem ležel v horečkách, žaludek vyprázdněný, šest kilo dole. Přišel jsem na trénink a tam nás bylo jedenáct z 24, kteří tradičně chodili. A každý den to bylo jiné, přišel jeden, dva jiní onemocněli. Vrátili se dva, další onemocněl. Já jsem přišel v pátek před baráží poprvé na trénink, v neděli jsem ještě necítil nohy a takových bylo víc. Pak přišlo pondělí a první zápas, ve kterém jsme s Kláštercem vyválčili aspoň ty dva body, i když jsme 3:1 vedli. A pak ti někdo napíše dotaz, že si s ním vytíráš anál, ale takový člověk ti nevidí do těch nohou, on ti nevidí do hlavy, že jsi fakt nemohl, i kdyby si sebevíc chtěl. Že jsi byl po nemoci tak vyšťavený, že to prostě nešlo. A tak to jelo pořád. My jsme se vlastně až v polovině baráže začali dávat do kupy.

A hned to bylo poznat - na výkonech i výsledcích.

No a to jsme po čtvrtém kole byli poslední. Most měl po čtvrtém kole dvanáct bodů. A všichni víte, jak to nakonec dopadlo. Prostě osm zápasů, to je téměř jak další čtvrtina základní části, a tam se opět projeví, kdo je jak trénovaný, vliv nemocí a zranění. A nám se zranění a nemoci celé dva roky vyhýbaly, ale bohužel přišly v ten nejnevhodnější moment před baráží. Ostudu jsme v ní určitě neudělali. Kdyby byl tak jak některé roky postup přímo vítězů, tak jsme postoupili, ale bohužel je teď ten systém jiný. Pro ty všechny kluky, i pro nás z vedení to ale byla obrovská zkušenost, kterou nezískáš nikde jinde. Je super, že jsme to prošli, že jsme si na to šáhli, že jsme nastolili správnou cestu, že jsme udělali ten tým, tak jak jsme udělali. Vyhnuly se nám ty vážné zranění, které přišly až v baráži.

Poslední utkání doma s Mostem to byl neskutečný zápas. Ani ne kvalitativně, ale emočně! Většině lidí bylo jedno, jak to dopadne, protože i kdybychom vyhráli, tak bylo téměř jasné, že si to Most s Kláštercem pohlídá. Všichni se tam ale šli rozloučit se sezónou a s mužstvem, a tam se právě projevila ta soudržnost fanoušků a všech okolo se svým Azetem!

A víš co, to já jsem právě šťastný. Já jsem rád, že jsme vám i sobě dokázali, že makáme až do konce a že ty důvody porážek prostě byly objektivní. Chtěli jsme se o to poprat do poslední minuty a i když to nakonec nevyšlo, tak jsme se loučili vítězně. A ten zápas nebyl emotivní pouze pro fanoušky, ale pro nás pro všechny. Snad ani už nemá cenu dokola opakovat, že máme nejlepší fanoušky v lize. Oni to dokazovali celé dvě sezóny, ale ten poslední zápas, to byla naprostá euforie! Chtěli jsme vyhrát hlavně pro ně! Víš, jinde to funguje tak, že fanoušci přijdou na hokej, zaplatí si za něj vstupné, když se vyhraje, tak zatleskají, když se prohraje, tak si zanadávají a jdou domů. A někde si říkají, že jsou pro ně fanoušci šestým hráčem v poli. Já už jsem říkal po tom posledním zápase, že pro nás jsou šestým i sedmým hráčem, ale co je nejdůležitější, oni jsou pro nás členy té velké rodiny, která se jmenuje AZ Havířov! To, co si jinde zařizuje klub, tak u nás to dělají dobrovolně fanoušci, oni vylepují plakáty, jezdí autem s tlampačem, zvou lidi na zápas. Je to prostě neskutečné, tím se podle mě nemůže pochlubit nikdo v republice. Já jsem moc rád, že se nám to v tomhle ohledu tady podařilo změnit. Tady lidi chodí na hokej, na svůj hokej se vším všudy. Mě chodí smsky třeba od jedné starší paní, která mi napíše, že jsme hráli úplně na hovno. Ale má na to právo, protože každý fanoušek je členem té velké rodiny.

Máš v hlavě něco, co bys udělal jinak nebo co jsi udělal špatně za ty dva roky?

Podívej, já se dívám pořád dopředu. Já se moc neohlížím, takže nelituju kroků, které jsem udělal. Je jasné, že jsem nějaké chyby udělat musel, protože každý člověk dělá chyby. A když děláš sto rozhodnutí za den, tak je jasné, že z těch sta rozhodnutí uděláš některé špatně. Někdy jsem mohl být na lidi milejší, protože někdy máš špatnou náladu, netváříš se na ty lidi hezky, dáš jim to znát, to asi jo. Ale to je prostě život, nejde pořád jen rozdávat dobrou náladu. Nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale myslím, že žádnou zásadní fatální chybu jsem neudělal. Některé věci jsme nedotáhli do konce a jsou věci, které by se daly dělat ještě líp a ještě líp, ale musíme si uvědomit, že to tady děláme v poloamatérských podmínkách a všichni dělají kromě hokeje ještě spoustu dalších jiných věcí. I přesto všechno se těším na další budoucnost. Ten klub má vše před sebou, myslím si, že toho můžeme ještě hodně dosáhnout. Ale ti lidi tady jsou, zájem v tom městě je taky pořád velký a pořád to můžeme někam posouvat. Ale o tom zase někdy příště.

Martine, děkuji za rozhovor.