AZ Havířov
Třetí nejvyšší hokejová liga je ve své polovině soutěže. Trenér Jiří Raszka měl za úkol stabilizovat kádr, vtisknout AZetu herní podobu a se svými asistenty vytvořit konkurence schopný tým. Po 24. odehraných zápasech patří Azetu 3. příčka v tabulce.
Jirko, když se ohlédneš o 4 měsíce zpět, jak bys dosavadní průběh zhodnotil?
Myslím, že je potřeba se na to podívat dvěma pohledy. První je postavení v tabulce, které je díky povedenému prosinci aktuálně slušné, ale celkově první půlka základní části byla nahoru dolů. Při vyrovnanosti tabulky je potřeba neustále bodovat, abyste se udrželi na předních příčkách.
Druhá věc je ta, že jsme do sezóny vstupovali s nějakou nálepkou „prvoligového týmu“. Je potřeba si ale uvědomit, že z loňského týmu tady zůstali dva hráči a brankář. Postavili jsme mladý tým, který se obouchává, v každém zápase ti kluci získávají nové zkušenosti. Máme pár zkušených hráčů, kteří jim v tom pomáhají, ale na ledě jsou ti kluci sami za sebe. A když se podíváte na naše prohry, tak je to často o gól a často nás srazí chyba která může právě plynout z oné nezkušenosti. Od začátku se ale naše hra určitě zlepšila a její obraz nevypadá špatně. Je před námi ale spousta práce. Musíme poctivě makat v každém tréninku, odstranit z naší hry některé nešvary, které nás v utkáních sráží a věřím, že se budeme pohybovat i nadále nahoře. Tým se od začátku lehce obměnil, což je ale úplně přirozené a děje se to všude.
Trenér Raszka není na hokejové lavičce žádný nováček, zkušenosti získával po boku, jednoho z nejlepších trenérů v extralize, Václava Varadi. Pojďme ale pěkně od začátku. Odkud vedla tvá cesta na lavičku Azetu?
Celou dosavadní trenérskou karieru jsem spojil s organizací Oceláři Třinec. V Třinci jsem začínal u nejmenších dětí, poté vedl extraligový dorost. Tři roky jsem pak působil jako asistent trenéra u prvního týmu OCELÁŘŮ. Následující rok jsem strávil v Chance lize u partnerského týmu FM. V trénování dospělých jsem chtěl pokračovat i dále. V Třinci to z nějakých důvodů nedopadlo, a tak jsem začal řešit co dál.A v tom se ozval Milan Mikulík s nabídkou trénovat první tým AZetu. S Milanem se známe delší dobu. Znám ho jako hokejistu tak i jako člověka. To byla pro mě známka toho, že se v Havířově nebude nic dělat na půl. Představili jsme si své vize a během pár dnů se dohodli.
Jak už jsme zmínili, úplným nováčkem na hokejové lavičce nejsi, přesto v roli hlavního trenéra u mužů, jde o premiéru. Byl jsi před startem ligy nervózní? A jak jsi na tom po polovině soutěže?
Určitě, pozice hlavního trenéra je odlišná. Veškerá finální rozhodnutí jdou za mnou, jsem za tým zodpovědný, stejně tak za výsledky. Ale pokud bych nevěřil, že to zvládnu a tým povedu správným směrem, tak bych tady nebyl. Stejně jako naši hráči i já se neustále učím, je to pro mě nová zkušenost, vést tým jako hlavní trenér. Na začátku samozřejmě lehká nervozita byla, taková ta zdravá, co je spojená s respektem k soupeři a lize. Teď už je to o každodenní práci s týmem, chystání tréninků, zápasů, klasická trenérská práce.
U ocelářů jsi působil v extralize vedle Václava Varadi a Marka Zadiny, jak vzpomínáš na ty časy?
Neskutečná zkušenost. S Vencou a Markem jsem pracoval necelé tři roky. Tam jsem poznal, jak funguje profesionální tým na nejvyšší úrovni. Co znamená být profesionálním trenérem se vším, co k tomu patří. S tím souvisí i velký tlak na výsledky. Hned v první sezóně jsme na úvod, myslím, 7x v řadě prohráli, takže úžasný vstup do profi hokeje (směje se). Ale pak se to otočilo, a nakonec jsme v této sezóně vyhráli titul. Další parádní zážitky jsou určitě ze Spengler Cupu. Ten turnaj je opravdu na světové úrovni. Potkali jsme se zde s nejlepšími týmy Evropy a Kanadou. V druhém roce jsme pak získali stříbrné medaile. Ten rok tam se mnou byla i rodina – krásné Vánoce (usmívá se).
Sledovat při práci Václava Varaďu bylo zřejmě hodně inspirativní, co tě na jeho práci zaujalo?
Určitě to byl velký profesní zážitek. Upřímně musím říct, že jsem se během těch let vedle Vency naučil spoustu věcí a do další kariéry mi to dalo mnoho. Nejvíce mě zaujalo, jak dbá na ty nejmenší detaily jak na ledě, tak v přípravě utkání a tréninků. Další věc, která se mi líbila a kterou máme si dovolím tvrdit společnou, je víra v tvrdou práci.
Při té zmíněné sérii 7 prohraných zápasů by možná jiný trenér zkoušel uvolnit atmosféru v týmu, něco hráčům odpustit, vynechat poradu apod. My jsme jen dál pracovali, řešili detaily, vedli individuální pohovory. A ono se to otočilo a my vyhráli myslím 11 zápasů v řadě. Pro ledabylost není místo.
Říká se, že je to velký perfekcionista...
Vašek je hlavně obrovský profesionál a s tím ten perfekcionismus souvisí. Prošel si nejlepší ligou světa, ví, co to obnáší být úspěšný. Toto pak přenesl na tým jako trenér. Svou náročností dokáže z hráčů vymačkat maximum. Výsledkem jsou tři tituly.
Zpět k tobě, jaký jsi trenér? Máš nějaké vzory?
Jaký jsem trenér? Na to byste se měla zeptat spíše hráčů nebo vedení! Já se nerad hodnotím. Ale jsou věci, kterým ve své práci věřím a kterých se snažím držet. Jak jsem říkal, věřím tvrdé práci, upřímnosti, hráčům říkáme na rovinu dobré, ale i špatné, věci. Snažím se být k hráčům otevřený – vědí že mohou s čímkoliv přijít. Dle mého dobrá komunikace je jedním ze základů týmového úspěchu. Vzor znamená, že k někomu vzhlížíš. Já bych to tak nenazval, snažím se vzdělávat, posouvat se ve svých trenérských dovednostech. Komunikujeme s kolegy, od každého si vždy něco vezmu. U nás je TOP Venca o tom není pochyb. Dva dny jsem také v létě strávil s realizačním týmem Bílých Tygrů. Rád čtu. V knihách je hodně inspirace, hlavně z fotbalového a basketbalového prostředí.Leadership velkých trenéru jako Carlo Ancelotti nebo Phil Jackson je neskutečný.
Máš ještě nějaké hokejové sny?
Mám dva, ale nechám si je pro sebe (usmívá se).
Sám jsi hrával hokej, nemáš někdy chuť vzít hokejku a vletět na led?
Já velkou hráčskou karieru v dospělém hokeji neměl. Hrál jsem na úrovni první, druhé ligy. Několik sezón v polské extralize. Poté jsem zvolil studium VŠ a trénování, které mě neskutečné baví. Na led už jen s trenéry tady v Havířově na bago.
Kromě toho, že máš na povel celou kabinu, jsi také manžel a táta čtyřletých dvojčat. Co je těžší ukočírovat?
Doma jsem na střídačce, tam velí žena (směje se). Nééé, dělám si srandu. Dětí si moc užíváme, ale jak říkáte, někdy je to náročné. Děti nezajímá, co jste dělal před tím, než jste přišel domů, jestli si vyhrál nebo prohrál, jakou máš náladu. Takže z hokeje kolikrát jdu hned na „zápas“ do obýváku apod. Nejvíce to slíznu, když usnu při čtení (směje se).
Bez podpory rodiny se tato práce dělat asi nedá, už si na ten hokejový kolotoč zvykla?
Je fakt, že trenéři moc volných dní během sezóny nemají. A to jak ti profesionální, tak trenéři mládeže. U dospělých je to možná více o práci mimo led než na ledě. Řešíme videa, formu hráčů, sestavu apod. Proto je potřeba se vrátit domů do prostředí, kde člověk cítí podporu. A to díku bohu u nás funguje. Ve své ženě mám velkou oporu. Chápe, co obnáší sport – sama je trenérkou. A i když jsem v kariéře udělal pár horších rozhodnutí, vždy stála za mnou. Ale pro Švýcarskou ligu v neděli večer v televizi ovšem pochopení nemá (směje se).
Jirko, moc děkuji za rozhovor a přeji, ať se ve zbytku sezóny daří.
