AZ Havířov
Poslední dva roky, vždy na začátku jara, byly útroby Gasconrol arény poctěny návštěvou osob, které kus svého života zasvětily AZetu. Loni jsme přivítali pana Jevgenije Alipova, letos to byli manželé Jiří a Zdeňka Trvajovi, rodiče možná nejslavnějšího odchovance/brankáře v historii AZetu, rodiče Jirky Trvaje. Paní Zdeňka s panem Jiřím však nejsou jen rodiče naší klubové legendy, jsou to i věrní a oddaní fanoušci havířovského AZetu. Stále, i dnes, prakticky neexistuje utkání, při kterém by na zimáku, vždy v jednom sektoru, vždy na těch tejných místech, chyběli...
Manželé Trvajovi jsou klubovým markeťákem přivezeni na stadion během dopoledne, jejich přivítání ve VIPce se chopí prezident klubu Petr Malíř a PR manažerka Foldyna Holendová. Následuje povídání, které je delší, než by si kdo myslel, protože paměti manželského páru jsou nekonečné. Především pan Jiří chrlí historky prakticky na počkání, jeho vzpomínky na havířovský hokej jsou parádní.
Po zhruba hodině ve VIPce jsou manželé provedeni Gascontrol arénou, jsou zavedeni do kabiny A týmu, opět "načichnou" prostředí, které oba určitě dobře znají, však prostředí, které se za těch několik desítek let hodně změnilo.
Po návratu z kabiny a z prostoru kolem ledové plochy si opět sedáme ve VIPce, nyní už je čas nechat paní Zdeňku a pana Jiřího dlouze povídat, vyprávět, jejich myšlenky, vzpomínky a zážitky zaznamenat a předat je čtenáři. Povídání je to často velmi poutavé. Pan Trvaj pluje na jakési vlně velkých emocí, vnímám, že když o některých etapách svého života s AZetem mluví, prožívá to, jako by to bylo dnes. Paní Trvajová působí jinak, mám pocit, že vhodně vybírá každé slovo, její uhlazený projev mi připomíná paní učitelku ve třídě plné dětí, které sedí, poslouchají, ani nedutají. Povídání je proto, kvůli odlišnému přístupu obou z nich, tak fajně různorodé, manželé se vzájemně doplňují.
Po více než hodině vypínáme záznamník, však povídáme si i mimo záznam. A věřte, že kdyby oba manželé dostali příležitost, povídali by a vyprávěli dlouhé hodiny. Klidně do večera. Protože témat, o kterých v souvislosti s AZetem mohou mluvit, je nevyčerpatelně mnoho... Je úžasné, že takoví lidé mohou o klubu, kterému zasvětili život, vyprávět, je úžasné, takové pamětníky poslouchat a ve znalostech o našem klubu se díky nim opět někam posunout...
Jaký byl první pocit, když vás klub kontaktoval? Jaké to bylo? Co se honilo hlavou? Jaká byla první myšlenka?
pan Jiří: No, abych pravdu řekl, říkali jsme si "Ježišmarja, co se děje?". Napadlo nás, zda se neblíží nějaké výročí, protože Jura (syn Jiří Trvaj - pozn. autora) bude mít 50 let, tak jestli to není nějak směřováno k tomu. Vůbec jsme netušili, nebo nebyli si jisti, oč jde, co z toho vznikne...
paní Zdeňka: Ale potěšilo to! (jednoznačně a rázně, manžel souhlasně přikyvuje - pozn. autora). Potěšilo nás to, protože pokud si na vás vzpomene někdo, kde své dítě vodíte od útlého dětství a směřujete to tím správným směrem, tak to potěší vždy. A když říkám, že jsme "to" snad vedli tím správným směrem, tak... Víte, dnes je sport ohromně důležitý, to vidíme u některých dětí, jak to dopadá, pokud nic nedělají...
Takže nebyla tam třeba myšlenka typu "Hmm, tam nejdeme" nebo něco takového?
jeden přes druhého: Ne ne, to vůbec ne, to nás v žádném případě ani nenapadlo (oba velice rázně - pozn. autora)!
pan Jiří: Já akorát hned od začátku přemýšlel, co tady po nás tak budou chtít. Protože nějaký kontakt s klubem už začal, když jsem zapůjčil kroniky, které jsem dlouhá léta vedl...
Mimochodem, napadlo mě, syn ví, že tu dneska jste?
paní Zdeňka: Ano, ano, ví, ví... (pan Jiří opět souhlasně pokyvuje - pozn. autora).
Zkusme se nyní trochu ponořit do vašeho nejen hokejového, ale také životního příběhu...
pan Jiří: Já začnu trochu od začátku. Já jsem rodák z Třebíče, ale od podzimu roku 1945 jsem bydlel v Lazích. V obci, která už dnes neexistuje. A v Lazích jsem také prvně narazil na hokej, na tzv. Čížkově stadionu. V roce 1954 jsem byl, a to si pamatuju jako dnes, kupovat v papírnictví nějaké sešity, šel jsem domů, byla tma, najednou jsem viděl, že se kdesi v dáli svítilo. Tak jsem se tam šel podívat, šel blíž a... A tam se hrál hokej! To jsem poprvé v životě viděl hokej. A už jsem tam, s trochou nadsázky, zůstal. Nebyly žádné mobily, žádné telefony, naši měli strach, kde jsem, protože od baráku to bylo dost daleko, doma jsem dostal pořádný výprask, ale od té doby, i přes těch pár jelit na zadku, si mě hokej získal... Ještě si dovolím perličku z té doby - první hokejka, kterou jsme doma měli, byla hokejka Karla Guta. Můj tatínek totiž dělal u Veřejné bezpečnosti a na zimní stadion ve Vítkovicích chodil jako policajt. No a panu Gutovi se při jednom zápasu uštípl kus hokejky, vyhodil ji, ale tatínek mi ji přinesl domů... Jenže hokejku jsem nakonec nedostal já, ale můj brácha, protože měl lepší vysvědčení...
Potom v Havířově, když už jste se poznali, jste žili od vzniku města? Někdy od roku 1955?
paní Zdeňka: Já tady žiju od roku 1954, to vlastně Havířov ještě Havířovem nebyl, manžel tady přišel v roce 1957, protože v Lazích už to bylo poddolované a museli se odstěhovat...
pan Jiří: Havířov mám ještě více spjat s hokejem než do té doby Lazy, kde jsme si "pinkali" jen tak rekreačně. Kamarád od tatínka nás jednou oslovil, zda bych nešel hrát hokej, za AZet. Tak jsem si řekl, že to zkusím, to tehdy AZ hrál pod Letním kinem. Řeknu vám, jak na to tak vzpomínám, to tehdy byly zimy, panečku! To tak mrzlo, že s ledy nebyl problém. Tréninky před sezónou jsme měli vždy v neděli (v sobotu se ještě chodívalo do školy) v 6 hodin ráno, ale v Ostravě! Na stadionu Josefa Kotase. Pamatuju jako dnes, jak jsme do Ostravy museli jet prvním autobusem, vstával jsem ve 4:30 hod. Výstroj jsme vozili ve vojenských batozích a brašnách. Hrál jsem potom ještě za dorost AZetu, do mužů jsem se už nedostal a nastoupil na vojnu... Na vojně mi slíbili, že budu pokračovat v hokeji, narukoval jsem do slovenského Martina, jenže tam tehdy zrušili hokejový oddíl a já s hokejem skončil. Jenže hokej mě pořád nesmírně bavil. Chodil jsem pravidelně na každý zápas, tady kousek, jak se později hrálo za učilištěm AZ. Některé kluky z týmu jsem znal, měl jsem k mančaftu pořád blízko... Musím říct, že na tyhle roky mám krásné vzpomínky. Přáteláky se Spartou, s Vítkovicemi, ještě dnes bych doma našel originál fotografie, mnohé podepsané...
Takže přihlásit syna do hokeje byla jasná volba?
pan Jiří: To vám bylo tak... Na školách se, stejně jako dnes, dělaly nábory. Při prvním náboru se to týkalo našeho staršího syna Radka, ten chodil do první hokejové třídy na Nezvalovu školu, byl ve třídě, z těch, které asi znáte, s panem Křivohlávkem, Potěšilem... No a Jirku vybrali později, také v jeho první třídě, v té době ale zároveň chodil do plaveckého oddílu... Tehdy syna vybral jistý Radek Bárta, kterému jsem v té době říkal "Hergot, Radku neblbni, on už chodí tak dlouho do plavání, jezdí na závody apod. a teď má zas přecházet a jít hrát hokej?" Nevěděli jsme, jak to bude, pro co se rozhodnout... Po pár dnech nám domů přišel dopis adresovaný Jirkovi. Od klubu! Ve stylu "Byl jste vybrán do hokejového oddílu, proč nechodíte?". Dnes se to zdá skoro až legrační, ale takto to tehdy bylo. Takže co teď? No s plaváním byl najednou konec a Jirka přešel k hokeji...
Vy jako maminka, nebála jste se o děti? Hokej je tvrdý sport, tehdy byl možná ještě víc, protože chrániče a výstroj nebyla jako dnes...
paní Zdeňka: Řeknu vám, mě naopak moc nenadchlo to plavání. Když jsem to občas viděla... Jak to bylo téměř bez dozoru, jak si tam děti vzájemně skákaly po hlavách... Čili já za ten hokej byla možná ještě radši. I když... Jirka byl vždy mezi dětmi, už tady, jak jsme bydleli v "hokejce" (Trvajovi v domě, kterému se pro jeho tvar říká HOKEJKA, bydlí od roku 1968 - pozn. autora), nejmladší. No a jak byl nejmladší, tak... Tak říká se, že nejmladší musí do brány, že jo... Přiznám se, mě ale moc nepotěšilo, že má jít právě do brány. Já jsem na hokej měla hodně laický pohled, já si vždy říkala "No, tak jsou tam nějací hráči, kteří hrají, jsou tam hráči, kteří dávají góly, hráči, kteří brání, no a pak tam je ten gólman, který, když to pustí, tak je to na něj..." Tak takhle to já tehdy vnímala, to mi moc radost nedělalo. Jenže časem se dostavily nějaké úspěchy, syn cítil, že je potřebný, že mu to docela jde a...
pan Jiří: Řekni o tom soustředění, jak nechtěl jet!
paní Zdeňka: Jednou v létě Jirka "protestoval", že na soustředění určitě nepojede, protože všichni kamarádi jedou na vodu nebo na kola a on jak blbec, to jsou jeho přesná slova, musí jet na soustředění. A tak mu manžel tehdy říkal, ať zajde do šatny, jde za trenérem a tomu to řekne. A počká, co mu na to trenér odpoví. Ale Jirka to cítil, podvědomě cítil, že jako hokejista není úplně k zahození, že to na něm v mnoha případech do nějaké míry stojí a tak si to rozmyslel a na soustředění samozřejmě odjel...
Napadlo mě, když rodiče dají své dítě do hokeje, tak poté sami mají v klubu různé funkce. Jsou z nich různí vedoucí mužstva apod., na zimáku prostě tráví spoustu času. Jak to bylo ve vašem případě?
pan Jiří: Jo jo, byl to i náš případ, i když já se k tomu dostal čirou náhodou. Když proběhla první schůzka s rodiči, tady té naší hokejové třídy, tak já na ní paradoxně nebyl. Na té schůzce se rozdělily pozice a různé úkoly, jedna maminka se přihlásila, že chce být kronikářkou. Jenže po nějaké době za mnou přišel pan Vozník a říká "Ty, Juro, ty tu na ty zápasy furt chodíš, fotíš, vem tu kroniku a začni ji dělat ty. Protože dělal jsem kontrolu a ta paní tu kroniku ještě nemá ani koupenou..." Takže od toho dne jsem se toho chopil a měl funkci kronikáře. Postupně jsem byl i vedoucím mužstva, protože můj předchůdce se opil, udělal ostudu, sesadili jej a dosadili mě... Navíc v létě jsem si vždy zařídil volno v práci a jezdil s týmem na různá soustředění, letní tábory apod., s týmem jsme, já i manželka, hodně žili...
Když se o vás nyní budeme bavit nejen jako o někom, kdo kolem týmu různě pomáhal, ale zároveň jako o fanoušcích, tak... Když Jirka s hokejem začínal, první krůčky, první zápasy, chodili jste pokaždé?
paní Zdeňka: No jéje! My už v době, kdy začínal starší syn, chodili každý zápas a na zimáku trávili všechen čas... Manžel jezdil i na všechny venkovní zápasy a já, pokud mi to dovolil čas. Protože jak to u žen bývalo, já neustále jen vařila, smažila, vařila, smažila a zase smažila, pokud Jirka neměl plný batoh nějakých řízečků a já nevím čeho všeho, tak bylo zle...
A jak se vám vše dařilo kloubit se zaměstnáním?
pan Jiří: Já měl výhodu, já měl nadřízeného, který byl předseda oddílu Sokol Brušperk, takže to byl sportovec, vycházel mi vstříc.
paní Zdeňka: My byli mladí, hodně jsme toho zvládli. Nebylo to tak hektické jako teď. Člověk měl spoustu sil, energie...
pan Jiří: My jako rodiče malých AZeťáků navíc mnohem více spolupracovali mezi sebou. A to je jedno s druhým. Tehdy jsme šli z práce, zašli jsme si na pivo, posedět, pokecat o hokeji, dělali se různé takové večírky, byli jsme velká parta. Dneska? Skončí šichta a chlapi utíkají domů... A víte, co vám na to téma řeknu? My to před pár minutami, než jste přišel, říkali i panu Malířovi. Víte, co tady chybí? Tady na zimáku? Hodně tady chybí ta Plechárna... My to tady s chlapama řešíme o přestávkách zápasů pořád. A na Plechárnu vzpomínáme.
paní Zdeňka: Je to neštěstí. My kdysi chodili do Plechárny po každém zápase. Tehdy jsme to nazývali takovou naší tiskovkou. Skončilo utkání, šli jsme ho ještě probrat a zhodnotit na tiskovku... Ta hospoda lidi stmelovala. Co lidi stmeluje dneska? Nic. Vypadnou ze stadionu, každý jen kouká do telefonu. My už máme nějaký svůj věk, my už na to pivo po zápase moc nechodíme, ale když jo, tak tam nikoho z toho hokeje ani nepotkáme. Skončí zápas a všichni domů... A tehdy? Když byla ještě Plechárna? Tady vás to do ní navedlo. Tady nešlo jít z hokeje, minout Plechárnu a jít domů. Nebo nejde jen o hospodu... Třeba různé plesy, večírky, to tady pan Malíř také vzpomínal. Dnes to není... Tohle vždycky připravovaly rodiče čtvrťáků. Oni s tím měli starosti, to je fakt, taky jsme to zažili, ale výdělek, který pak z takových akcí byl, tak šel konkrétně pro tu třídu, jejíž rodiče to měli organizačně na starost. A nešlo o ty peníze. Bylo to hlavně pobavení, stmelení těch rodičů... Myslím si, že dneska to takové není, dneska mnozí rodiče jedou tzv. "na vlastní triko"...
Ještě se, pane Trvaji, musím zmínit o těch kronikách, jelikož jste zmínil, že jste byl kronikářem. Kor když tady 3 z nich vidím...
pan Jiří: Já je začal tvořit, a denně na nich dělat, od roku 1982, čili od chvíle, kdy Jirka začal hrát hokej. A končil s nimi v době, když synova kariéra končila...
paní Zdeňka: Já pracovala tady v samoobsluze v Orionu jako účetní a veškeré zboží, které na prodejnu přišlo, čili včetně novin či časopisů, šlo nejdříve ke mně. No a já hned veškeré materiály o hokeji musela "zabavit". Zaplatit, nacpat do tašky a doma předat manželovi.
pan Jiří: Jo jo, manželka domů přinesla třeba troje noviny, já z toho měl spoustu výstřižků a už jsem je lepil...
A nebylo za ty dlouhé roky někdy něco, co Vám uniklo, uteklo, k čemu jste se nedostal a do kroniky neměl materiály?
pan Jiří: Nejtěžší bylo, dělat tu kroniku v době, kdy byl Jirka ještě v žácích. Protože je jasné, že z novin čerpat nemůžete, o tom se nepíše. Takže já jsem si veškeré fotky dělal sám, psal jsem i různé články, no a čím byl Jirka starší, tím to pro mě bylo snazší. Někdy mi s fotkami pomáhali i fanoušci, věděli, že tím žiju, fotky mi dodávali...
Pojďme se nyní vrátit k synovi a hodně se posunout v letech. Jirka si poprvé zkusil extraligu. Třinec, Vítkovice... Jaké to pro vás bylo v těch dalších letech? Hlavně pro maminku, když šel Jirka poprvé pryč z domu...
paní Zdeňka: Když si Jirka zkusil první angažmá mimo Havířov, ať už v Třinci nebo ve Vítkovicích, tak byl pořád ještě doma. V Třinci to byly snad dva zápasy, za Vítkovice jel chytat do Helsinek...
pan Jiří: Jéžiš, to byla perlička, ty Helsinky! To vám musím říct! Jirka poprvé v životě zaspal na trénink. Poprvé v životě! A když na něj přišel, tak mu tady v Havířově řekli, ať si sbalí věci, že letí do Helsinek. Jirka nevěřil, nevěděl, co se děje. Manželka z toho byla nervózní ještě víc, ta mu do letadla chtěla dělat svačinu!
paní Zdeňka: Jo jo, na to si pamatuju, jako by to bylo dnes, Jirka za mnou přiletěl do Orionu a už vzadu na rampě, z dálky, na mě křičel "Mamko, letím do Helsinek!" Já mu hned chtěla dělat svačinu, ale Jirka jen utrousil, že moc spěchá a už byl pryč... A další den chytal hokejovou Ligu mistrů. Jako brankář AZetu, za Vítkovice proti Jokeritu Helsinky. Ale abych se vrátila k té původní otázce, k tomu, když šel Jirka poprvé z domu, tak bych spíše zmínila až dobu, kdy šel poprvé daleko od domova, daleko od nás... To bylo do Ruska...
Do Ruska... Hmm, jiný svět. Jak moc to pro Vás bylo těžké?
paní Zdeňka: Ufff, no (zhluboka vydechne - pozn. autora), to Vám, vážený pane, musím říct. To bylo hrozně těžké... To byl totiž i takový špatný termín. Jirka 23. prosince odlétal do Ruska, poprvé mimo domov na vánoční svátky. To mi, přiznám se, bylo hodně těžko. Druhý den, když jsme se synem mluvili, tak já měla hrozné pocity. Jirka mi říkal do telefonu, jak je tam sám, na hotelu, s nikým se nemůže pobavit, z jeho strany jsem cítila smutek, jakousi úzkost... Pro nás rodiče, co si budeme povídat, to bylo obtížné... Naštěstí to netrvalo dlouho.
Napadlo mě, než šel Jirka do Ruska, jaký byl? Myšleno v tom směru, jestli se s vámi o těchto krocích radil, svěřoval se apod.
pan Jiří: Jirka se nikdy moc nesvěřoval...
paní Zdeňka: Ano, je to tak, jak říká manžel. Jirka se o práci moc nebavil...
pan Jiří: Když manželka zmiňuje tu práci, musím ještě dodat, že Jirka, ještě když působil v Havířově, chodil nějakou dobu také do práce, do civilního zaměstnání. Které kloubil s hokejem. Ještě ve škole měl velkou výhodu, že tělocvikář byl velký fanda. Byl rád, že Jirka reprezentuje školu, pouštěli jej. Jenže po konci školy musel Jirka do té zmíněné práce. Kolikrát chodil i v sobotu nebo v neděli, aby si nadpracoval hodiny, aby jej pak v týdnu mohli pouštět na zápasy. To až potom později, tuším, že to byl pan Karel Uher, nabídli Jirkovi první profi smlouvu, aby do práce chodil nemusel. Dostal 3000 Kč, v tu chvíli mohl skončit s prací a naplno hrát hokej...
Když ještě zůstaneme u toho Ruska, zmínili jste, že začátky pro vás byly těžké... Jak často Jirka jezdil, potažmo létal domů?
paní Zdeňka: On hrál nejprve za Ladu Togliatti, ve městě, které má nyní 700 000 obyvatel. Tam odešel v polovině sezóny z Vítkovic. S ženou čekali rodinu, v únoru se měla narodit holčička. Chcete slyšet perličku? Před Jirkou chytal za Togliatti nějaký Kanaďan, který domů odletěl na porod svého dítěte a už se zpátky do Ruska nevrátil... No a Jirka šel v únoru "žebrat" o volno, v klubu mu jej samozřejmě nechtěli dát, protože nechtěli přijít o dalšího gólmana. Jirka však téměř na kolenou sliboval, že se 100% vrátí. Pustili ho, taky že se vrátil, takže tohle byla jeho jediná cesta domů, jinak byl v Togliatti od prosince do konce sezóny. No a následující rok přestoupil do CSKA Moskva, ve kterém strávil celou jednu sezónu. Však pokračovat tam už nechtěl, takže se vrátil do Česka...
Když byl Jirka v Rusku, ať už v Togliatti nebo v Moskvě, byli jste se za ním podívat?
pan Jiří: Ano, my za ním byli v Moskvě 14 dní nebo 3 týdny. Jirka tam s manželkou a s dcerou bydleli v Českém domě, v bytě, ve kterém před nimi bydlel třeba Dušan Salfický, později měli za souseda třeba Jana Hejdu. Takže Čechů tam bylo víc, ale.. CSKA ten rok neměli takové výsledky, jaké se čekaly. Armádní klub, ambice byly nejvyšší. Jirku sice chtěli i pro příští rok, ale on už moc neměl zájem. Příliš o tom s námi nemluvil, takže přesné důvody nevíme, ale pan Spálenka, kterého měl tehdy jako agenta, mu pro další sezónu již domluvil Znojmo...
Chvíli ještě zůstaňme v té Moskvě. Když jste tam za Jirkou byli, jak na vás hlavní město, kde je život jiný než ve zbytku Ruska, za těch 14 dní zapůsobilo?
pan Jiří: Super. Fakt super. Já už byl v Moskvě dříve, no a řeknu Vám, když jsme tam byli potom za Jirkou, tak jsme to kolem náměstí, v centru města, nepoznávali. Fakt to na nás, na tehdejší dobu, zapůsobilo. Jirka nás třeba zavezl do obrovského obchoďáku, to jsme jen viděli nekonečnou řadu pokladen, která snad nikde nekončila. My z Havířova, zvyklí z Orionu, a najednou tohle, něco, co jsme do té doby neviděli...
paní Zdeňka: V té době tam byl vidět fakt velký pokrok, novum, moderna... Mě možná nejvíce ze všeho zaujal provoz na silnicích, který jsem v životě nikde jinde neviděla a už neuvidím. A bylo jedno, jestli bylo 5 hodin ráno, poledne nebo noc. V návaznosti na to jsme ale třeba neviděli žádnou dopravní nehodu. Já tam v kočárku vozila malou vnučku, Jirka mě tehdy, a pamatuju si to jako dnes, upozorňoval... "Mamko, opatrně, protože se proti vám může po chodníku řítit auto." A taky, že se to stalo. Ti lidé tam v autech jezdili všude. Těch aut bylo tolik, že když byly ucpané ulice, lidé běžně jezdili po chodnících...
pan Jiří: Nesmím taky zapomenout, že za tu dobu, co jsme v Moskvě byli, jsme byli 2x na hokeji, celý ten pobyt jsme si tam opravdu hodně užili...
Na druhou stranu, když se po tom roce a půl vrátil domů, do Česka, tak zřejmě jste jako rodiče byli rádi, že?
(brzy pokračování 2. dílem)
(v článku byl použit osobní archív jednoho z fanoušků havířovského AZetu)
