AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Devatenáctiletý útočník Adam Špaček pochází z jihu Moravy a do nejmladšího města přišel, před aktuální sezónou, z nedalekého Třince. Letos zažívá povedený ročník, nasbíral v něm už 19 kanadských bodů. Naposledy se blýskl dvěma body proti Slavii a přiblížil AZ ke 14. Litvínovu. Dnes vám s ním přinášíme rozhovor.
Adam je na ledě rychlým a dravým forvardem, při osobním setkání ale působí lehce zakřiknutým dojmem. Ačkoli to na sobě nepozoruje, tak za dva roky už trochu pochytil náš přízvuk a malinko zkracuje.
Ahoj Adame, kdo tě vlastně dovedl k hokeji?
Jednoduše řečeno, rodina. Hokej hraji od čtyř let. Hrál ho můj táta a o devět let starší bratr Marek nastupuje v první lize za Porubu. Byla to tak nějak samozřejmost, když jsem je viděl na ledě, tak jsem to chtěl také zkusit. Hokeje se držím už patnáct let a pořád mě ještě neomrzel.
No a jaký vítr tě zavál zrovna do Havířova?
Do Havířova jsem se dostal minulý rok souhrou náhod. Absolvoval jsem totiž v Třinci, kde jsem loni nastupoval, letní přípravu. No a dostal jsem od pana trenéra Potěšila možnost jít do Havířova na zkoušku. V ní jsem uspěl a jsem tady velmi spokojený, s kluky jsme si sedli na ledě i lidsky.
Tato sezóna je hodně specifická, ale tobě se v ní bodově daří, že?
Pokud se na to člověk podívá z toho bodového hlediska, tak se mi daří. Říkám, že vždycky to může být lepší. Je velká škoda, že se více nedaří našemu týmu.
No a proč se nedaří týmu?
Těžko říci, proč se AZetu nedaří. Měli jsme zraněné hráče, letos i padá spousta týmů a do toho se pořád musíme vypořádávat s kovidem. Na to se nechci vymlouvat, tohle je pro všechny týmy a hráče v soutěži stejné. Hrajeme úplně stejný styl jako loni, kde byl AZ, ve velmi zkráceném ročníku, na špici.
Vyměnili se hráči, zvolil se nový kapitán a týmy okolo nakupovaly…
Filip Byčkov je skvělý kluk a myslím si, že jsme si nemohli vybrat lepšího kapitána. Je pravda, že týmy z Extraligy kupovaly kvalitu a nebály se utrácet velké peníze. AZ se nějak doplnil, ale myslím si, že se podařilo dobře nahradit kluky, jako byl Marek Štipčák a spol.
Co je pro tebe jako útočníka nejtěžší?
Pro mě je nejtěžší jezdit dozadu a bránit. Vždycky jsem byl hráč, co jde rychle dopředu a bránění jsem neměl nikdy rád. No ale řekl bych, že jsem se v něm celkem zlepšil a už to pro mě není tak těžké.
Je něco, co ti na ledě nejde?
Nevím, snažím se ve všem zlepšovat. Trenér Tomáš Urbánek mi říká, abych zabral při přebírání hráče, když jsme v útočném pásmu a ztratíme puk. Dělá mi problém si nabrat toho správného.
No a v čem jsi dobrý?
Řekl bych, že mezi mé přednosti na ledě patří rychlost, síla a důraz před brankou.
Hokej není o tom jít se sklouznout, ale o penězích. Máš ambici, že by ses jim jednou živil?
Tohle vím už pár let, že si na ledě nemohu dělat, co chci. Kvůli penězům vlastně hokej dělám a doufám, že se jím budu moci jednou i živit. Je to můj dětský sen.
Přechod z juniorky do mužů bývá drsným prubířským kamenem, že?
V hokeji je to největší výkonnostní skok, který existuje. V mužích hraješ s hokejisty, kteří jsou silnější, větší a mají to zkrátka v ruce. No a ty musíš zaujmout. Hlavně bude záležet na tom, jakou kdo dostane šanci. Doufám, že dostanu v nějakém týmu hodně prostoru. V hokeji chci za každou cenu pokračovat.
Co vlastně studuješ?
Studuji ve Znojmě střední školu, samozřejmě dálkově, obor mám Podnikání. Jsem ve třetím ročníku a popravdě bych se raději živil tím hokejem.
Pocházíš z jihu Moravy, jak jsi se vlastně ocitl na severu?
Ano, měl jsem před sebou poslední dva roky v juniorce a říkal jsem si, že buď teď nebo nikdy. Přeci jenom ta hokejová úroveň ve Znojmě nebyla vysoká. Můj plán byl takový, ukázat se, aby si mě někdo všiml, abych vlastně někde dostal příležitost. Mým snem je si jednou zahrát s bráchou v první lize.
Znojmo mají fanoušci spojeno s panem trenérem Fryčerem a útočným hokejem…
Pan Miroslav Fryčer byl velkou osobností našeho hokeje a všechny ve Znojmě jeho odchod hluboce zasáhl. U nás se hrál vždycky útočný hokej s velkým nasazením. Proto mi také nešlo bránění, protože jsem byl vždycky zvyklý chodit dopředu, kdežto tady se hraje odzadu.
No a byl to pro tebe velký výkonnostní skok, najednou jsou proti tobě hráči z Varů, Plzně a Boleslavi?
Skok oproti juniorské EBEL lize to byl veliký, tam se hrál spíše pomalejší a techničtější hokej do těla. V české Extralize jsou už všichni velcí, rychlí a šikovní. Je v ní méně takové neohrabanosti, kterou hráči v EBEL lize zase doháněli nasazením. Nejlépe na tom byl Klagenfurt, Salzburg ji samozřejmě nehrál, a přirovnal bych to k týmům ze špičky naší Ligy juniorů.
Letos padá spousta týmů a AZ je namočen v boji o záchranu...
No, padá šest týmů a straší nás to dost. My se teď snažíme udělat co nejvíce pro to, aby se nespadlo. Hrajeme už o udržení a musíme to vytáhnout, pokud možno, co nejvýše. Musíme jít do každého zápasu naplno a urvat ho, v Havířově Extraligu juniorů udržíme.
No a s čím jdeš do každého zápasu, nemáš strach, že se ti může něco stát?
Nemám strach, do zápasu nejdu s tím, že bych se mohl zranit. Samozřejmě hokej je kontaktní sport a musí se s tím počítat. Do utkání jdu s tím, že chci na ledě nechat maximum a pomoci týmu.
Sever Moravy je specifický a není pro každého, nebyl to pro kluka ze Znojma trochu šok?
Když pominu, že to tady není domek na domku. Tak skok to určitě byl. Myslím si, že hlavně to je v lidech, tady jsou takoví rázní a přímí. Občas, když přijedu domů, tak mi říkají, že už mluvím jako Ostravák. Nicméně já sám to neslyším.
Máš nějaký oblíbený tým a hráče?
Jasně, sleduji s kluky NHL, tam se mi líbí Tampa a Chicago. No a mám rád klubové ikony, které rozhodují zápasy. Jako je Nikita Kučerova a Alexandr Ovečkin. V Havířově se mi líbí útočník Jakub Doktor, který má opravdu šikovné ruce.
Co říká rodina na to, že má doma druhého hokejistu?
Naši jsou rádi, že pokračuji v rodinné tradici. Táta hrál hokej v mládí za Kometu, brácha Marek je na Porubě. Jsem rád, že mě naši v hokeji podporují, bez nich bych ho nemohl dělat.
Adame, díky za tvůj čas. Ať se tobě i juniorce podaří udržet ve městě nejvyšší juniorskou soutěž.
V článku byly použity fotografie Ronalda Hansela a Evy Suchánkové.
