AZ Havířov
Jubilejní 20. ročník Olympiády dětí a mládeže proběhl od 22. do 26. ledna v Královehradeckém kraji. Hokejový tým Moravskoslezského kraje byl složen z hráčů Třince, Vítkovic, Poruby, Nového Jičína a Havířova. AZ reprezentoval David Kajzar. „K hokeji mě přivedl dědeček, od mala jsem byl Azeťák, jsem rád, že mi zdejší trenéři pomohli se zlepšovat a prosadit v nabité konkurenci,“ poděkoval mladý nadějný útočník.
Davide, jak ses dozvěděl o nominaci?
Měli jsme dva srazy VTM (VTM = výchova talentované mládeže), které jsem odehrál. Týden po skončení jsem se dozvěděl o nominaci. Měl jsem velkou radost, protože to je opravdu významná akce. Kdo může říct, že byl na Olympiádě.
Jaká byla parta?
Čekal jsem to horší, protože tam bylo hodně kluků z Vítkovic a Třince, kteří se znají. Přijali mě super, za to jsem jim vděčný. Díky Olympiádě jsem získal i nové kamarády.
Hodnocení turnaje je pozitivní?
Bylo to náročné, měli jsme dva zápasy denně, hráli jsme 4 dny v kuse. Nejtěžší byl poslední zápas ve skupině proti Plzeňskému kraji. Prohrávali jsme 0:2, ale v poslední třetině jsme dokázali během minuty vyrovnat a na semifinále jsme zůstali ve své šatně v Trutnově.
Realizační tým vám připravil kvalitní podmínky...
Když jsme přišli do šatny, tak to byla úplná bomba, připadali jsme si jako v reprezentaci. Moc bych chtěl poděkovat vedoucímu mužstva Romanovi Jandovi a panu Karlu Kafkovi, který každému z nás zařídil kobereček s číslem a hokejku i s jmenovkou, to nikdo nečekal.
Trenéři byli skvělí, cítili jsme, že nám věří, my jsme věřili jim. Byli trpěliví, neztěžovali nám ten turnaj. Protože, když jsem se bavil s klukama z jiných krajů, tak to tak easy neměli.
Jak jsi spokojen se svým výkonem?
Nehrál jsem úplně všechny zápasy, ale u těch důležitých jsem byl. Připsal jsem si 2. kanadské body za gól proti Olomouckému kraji a asistenci proti Karlovarskému. Se svým výkonem jsem spokojený a jsem pyšný i na ty kluky, kteří to odmakali. Finále to byla kapitola sama pro sebe, opět jsme narazili na favorizovaný plzeňský kraj a opět jsme po 2 třetinách prohrávali 0:2. Před závěrečnou třetinou trenéři (Petr Macháček a Petr Trojan) hodně promíchali sestavu a pamatuji si doslova, co nám řekli: „Je jedno, jestli prohrajeme 0:2 nebo 0:6, ale dejte do toho vše, je to poslední třetina na turnaji.“ Celá parta opravdu bojovala, poté co jsme dali první gól, jsem si byl jistý, že to otočíme, cítil jsem to i z těch kluků. A povedlo se to. Z 0:2 na 3:2 … jak pískli konec, tak jsme na sebe naskákali, radost byla obrovská, nepopsatelná.
Jsem rád, že u toho byli i mí rodiče. Po zápase mi řekli, že jsou na mě pyšní a doma mě teď oslovují olympijský vítězi (směje se).Pro mě je to zážitek na celý život, klidně bych si to zopakoval, ale bohužel věk nezastavím, proto věřím, že i v budoucnu se vypracuji třeba do dorostenecké reprezentace. To je teď můj cíl.
Davide moc děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí.
