AZ Havířov
Třetím mužem uvedeným v letošním roce do Síně slávy je bývalý brankář a trenér AZetu Ivan Vlček. Připomenutí jeho bohaté kariéry najdete v následujícím článku.
Ivan Vlček se narodil 22.10. 1957 v Ostravě-Vítkovicích. S hokejem začínal v Havířově okolo roku 1969. „Zimní stadion už stál, ale stále nebyl dokončen, chyběly například sedačky. V té době to fungovalo tak, že se pořádal nábor, kde si trenéři vybírali z kluků, kteří chtěli hrát hokej. Ale mě nevybrali, snad protože jsem měl tupé brusle a zdálo se jim, že neumím bruslit. Jenže já jsem chtěl hrát hokej a chtěl jsem být brankář. Pořád jsem se motal kolem zimáku a sledoval ty žáky, takže jsem si všimnul, že jim brankář chybí. Nakonec jsem se tam nějak vecpal, nevím už přesně jak, “ vzpomíná na své začátky. V žácích jej trénoval pan Švehelka, který jej naučil brankářským základům.
Ivan tedy získal vysněné místo v brankovišti, kde mohl naplno předvést svůj talent. Prošel všemi kategoriemi od žáků až po muže, vždy byl oporou svého mužstva a v dorosteneckém věku o něj měly zájem i Vítkovice. Tam i nějakou dobu trénoval, ale nakonec nedošlo mezi kluby k dohodě a tak zůstal v Havířově. Za muže AZetu hrál od roku 1979 do roku 1987, kdy ukončil aktivní hráčskou kariéru. Základní vojenskou službu si odkroutil částečně v Dukle Hodonín, z větší části to však bylo ve slovenské Skalici.
Po ukončení aktivní kariéry se v AZetu věnoval trénování, nejprve vedl žáky, poté se stal trenérem brankářů. Od hokeje úplně odešel v roce 1992, pracoval jako zámečník na dole Lazy. „Od té doby sleduju havířovský hokej jen okrajově, ale s klukama, se kterýma jsem hrával, se vídám pravidelně,“ dodává ke konci svého působení u hokeje Ivan Vlček.
Bývalá opora v brance AZetu srovnává dnešní hokej s dobou, kdy sám chytal: „Dneska je to o hodně rychlejší, střely jsou přesnější a hlavně všichni jsou bruslaři, to za nás nebylo. Byl třeba jeden náš útočník, který patřil mezi nejlepší střelce, a ten na bruslích chodil. Ale ten dokázal dát gól i zpoza branky, to byl kouzelník. Vlasta Černý se jmenoval, odehrál tady dva roky. Takových kouzelníků bylo více, kteří uměli s holí neuvěřitelné věci, dneska už se to nevidí,“ uzavírá Ivan Vlček.
Zajímavá byla i výstroj tohoto brankáře. Celou kariéru chytal v hráčské vestě, kterou si sám upravil. Přidal na ni různé plasty, filcy, tvrdé pěnovky. „Dával jsem to dohromady z různě posbíraných věcí. Ze šachty jsem měl třeba kus gumy, uříznul jsem si takový čtverec a nadělal do něj díry, aby to bylo co nejlehčí. Díky tomu jsem byl mnohem ohebnější, rychlejší, měl jsem volné ruce a mohl tak chytat lapačkou, kterou jsem měl na levé ruce, i nad pravým ramenem. To byla taková moje specialita,“ popisuje vznik zvláštní výstroje.
Talentovaný gólman neuniknul hledáčku trenérů dorostenecké reprezentace, kteří jej už v jeho 16. letech chtěli na soustředění reprezentace do 18. let. Nakonec z toho nic nebylo. Proč? Zde je Ivanova verze: „Trenér Wohl mě chtěl, pozval mě na oběd a ptal se, jestli můžu přijet na soustředění. Já jsem řekl, že samozřejmě můžu, že není problém. Ale někdo z klubu pozvánku zapřel a tak jsem nikam nejel. Myslím si, že to bylo proto, že jsem nosil dlouhé vlasy a kouřil.“
Na závěr Ivan Vlček přidává zážitek, který mu utkvěl v paměti a dodnes se mu směje: „V důležitém utkání jsme hráli 1:1 a někdo ze soupeřů nahodil puk za červenou čárou do našeho obranného pásma. Tehdy se nepískalo zakázané uvolnění, dokud puk nedojel bránící hráč. No a ten puk se odrazil od mantinelu a šel na mě do brankoviště, můj dojíždějící spoluhráč na mě zavolal: „Ivan nech“, tak jsem si puk nechal projet mezi nohama. No ale toho spoluhráče přebruslil protihráč, který pak střílel do prázdné. Byla to moje chyba, mohl jsem puk v klidu odehrát, ale věřil jsem spoluhráči. Lidi si pak říkali: „Co to tam ten ožralý blbec zas dělá?“ Dodneška se tomu s tím spoluhráčem smějeme.“
