Sedm sezón v Havířově bylo nezapomenutelných, říká Michal Sztefek

Útočník Michal Sztefek, který za AZ odehrál v sedmi sezónách 239 zápasů a připsal si 177 bodů, na podzim roku 2017 v tichosti ukončil kariéru. My jsme na něj ale nezapomněli a pozvali si jej k rozhovoru, který má být i poděkováním za odvedené služby našemu klubu. Michal Sztefek se velkou měrou podílel na výhrách AZetu ve druhé lize a postupu do první ligy, i když kvůli zranění nehrál baráž. Zapomenout nesmíme ani na to, že Michalův gól byl jedinou brankou v domácím vyprodaném derby s Orlovou v lednu 2011. Michal byl platným hráčem i ve čtyřech sezónách AZetu v první lize, přičemž v průběhu té poslední odešel na hostování do Poruby, kde nakonec ukončil ve třiceti letech kariéru.

Michale, v posledním rozhovoru pro naše stránky v dubnu 2017 jsi říkal, že ještě nevíš, jak bude pokračovat Tvá kariéra. Od té doby jsme Tě v Havířově neviděli, další sezónu jsi začal v Porubě a pak jsi najednou zmizel. Co se stalo? Neproběhla žádná rozlučka ani nepřišla žádná oficiální informace o konci Tvé kariéry…

Sezónu 2017/18 jsem zahájil v Porubě. V říjnu se mi narodil syn, což nebyl hlavní impuls, ale v součtu se dvěmi prácemi to přispělo k tomu, že jsem skončil. V Porubě byly tak hodně vysoké ambice, že by se to nedalo skloubit ani s prací. Trenér Flašar, který tam tenkrát byl, neakceptoval to, že má hráč ve druhé lize práci. Takže jsem po vzájemné dohodě skončil. Byli jsme domluveni, že bych přišel za měsíc, začátkem nového roku, pokud by se situace nějak uklidnila a dostal bych v práci volno. Ale já jsem se jim už pak neozval, oni mě taky ne a pak to tak nějak utichlo, až to skončilo úplně. Byl to takový smutný konec, možná jsem si představoval trochu jiný. Ale tak dobře, jako v Havířově nebylo nikde.

To Ti bylo teprve třicet, což je poměrně brzký konec kariéry. Nechybí Ti hokej?

Ne, dva roky jsem ani nestál na bruslích. Tím, že mám dobrou práci, tak jsem nikdy neměl bůhvíjaké hokejové ambice. Práce pro mě byla vždycky priorita. Po narození syna už jsem neměl vůbec čas. Bylo to do práce, z práce na trénink, pak na zápas a syna bych si vůbec neužil. Takže jsem udělal tohle rozhodnutí, kterého vůbec nelituju.

V Havířově jsi hrál hokej při práci celou dobu, ve druhé lize se to asi celkem dá, bylo vás takových víc. Ale v první lize to už musí být náročné, ne?

Ve druhé lize by to měli trenéři tolerovat, protože tam ty platy nejsou takové, aby se ti kluci uživili. Hrát první ligu při práci jsem mohl díky výborné domluvě v Havířově s vedením i trenéry, kteří mi vycházeli vstříc. Vstříc mi vycházeli i v práci, kdy mi umožňovali chodit na tréninky a dalo se to skloubit. To bylo v době, kdy jsem žil „svobodný život“, ale čím jsem starší, tím je to horší. V Havířově ta domluva fungovala perfektně. Nikde jinde jsem se s takovým jednáním nesetkal. Když jste někde jinde, tak poznáváte, že je to o něčem jiném.

Byla pro Tebe práce profesionálního hasiče vždycky na prvním místě?

Asi ano. Ten hokej byl vždycky na druhém místě, protože mám dobrou práci, které si vážím. Hokej mě baví, hrál jsem ho od malička, ale bohužel jsem v něm nikdy neměl takovou tu životní jistotu. Člověk musí myslet na budoucnost, nikdy nevíte, co se stane. Když jsem měl práci, vždycky jsem ji upřednostňoval před hokejem.

Určitě je škoda, že jsi zmizel takhle nenápadně. Zasloužil by sis nějakou rozlučku s fanoušky AZetu…

Nemůžu říct, že mě to nemrzí, ale já jsem se vždycky raději držel v ústraní a vždycky raději zmizím bez nějakého povyku. Určitě jsem nebyl nějaká celebrita nebo hvězdička, která by si zasloužila rozlučku. S klukama v kabině jsem se rozloučil, podali jsme si ruku a teď se občas potkáme na městě a pokecáme. Není to tak, že bych úplně zapomněl, pořád se známe. Ale žádnou rozlučku jsem nevyžadoval.

Já bych rozhodně neřekl, že jsi byl v týmu do počtu. Skoro v každé sezóně ses držel v první pětce kanadského bodování, jednou jsi byl i druhý a výrazně jsi přispěl k postupu do 1. ligy.

Já jsem statistiky nikdy moc nesledoval. Měl jsem nějaký přehled, jak ty body jsou, ale neseděl jsem u toho po každém zápase, abych věděl, jak na tom jsem.

Takže nevíš, kolik jsi odehrál zápasů, kolik máš gólů a bodů?

Ne. To jsem si nikdy nepsal. Vím, že to někde je, ale nikdy jsem se po tom nepídil.

V novodobém AZetu jsi odehrál sedm sezón…

..to vím, to jsem si zapamatoval, protože se to dobře počítá.

Nastoupil jsi do 239 zápasů, dal 80 gólů, na 97 nahrál a celkem jsi nasbíral 177 bodů.

Gretzky to není, bod na zápas to není, že (směje se).

Ale je to dost. A v skoro každé sezóně jsi měl vyrovnanou bilanci gólů a asistencí, takže jsi asi univerzál.

Děkuju za pochvalu.

Dneska Ti hokej vůbec nechybí? Chodíš se dívat?

Kupodivu mi vůbec nechybí. Sleduju na internetu, jak Havířov hraje, výsledky a podobně. Ale musím se přiznat, že jsem od té doby, co jsem skončil, nebyl na hokeji. Ani jsem nestál na bruslích. Kluci mi volali, ať si s nima zahraju přebory, ať si jdu zahrát po večerech pro srandu, ale to už mě neláká. Když jsem pracoval a zároveň hrál hokej, neměl jsem čas na nic jiného. Stranou šla práce kolem domu, rodinné oslavy a veškeré zábava. Takže až teď si užívám to, že mám volný víkend a za ty dva dny stihnu udělat na zahradě hodně práce, což mě baví.

Nejsem panelákový typ, baví mě práce kolem domu, starám se o zahradu. Teprve teď poznávám ty věci mimo hokej a možná proto mi ten hokej nechybí. Až se tady toho všeho nabažím, možná se mi po hokeji zasteskne. Nechodím hrát ani večer, protože si večer rád sednu na gauč u televize. Zakrněl jsem. I když sportuju – rád jezdím na kole a občas si zahraju tenis s kamarádama. Pohyb mám, i když už ne takový, jako v době, kdy jsem hrál hokej.

Říkal jsi, že máš syna. Budeš ho chtít přivést k hokeji nebo ho necháš, aby si vybral sport sám?

Myslím, že na začátku ho k tomu hokeji budu muset přivést. Všechno mu ukážu, ale co ho chytne nebo nechytne, zůstane na něm. Budu rád, když bude sportovat, určitě ho nenechám nedělat nic.

Když se podíváš zpětně na svou kariéru, co Ti tam utkvělo jako největší úspěch? Ať už osobní nebo týmový.

Určitě postup do první ligy. To jsem zažil poprvé a nic většího jsem nezažil. A dva osobní úspěchy. I když jsem říkal, že nesleduju bodování, tak v play-off sezóny před postupem mi tam napadalo snad všechno. Pak se nám ale nepovedla baráž. To byla sezóna2011/12 a sám jsem si říkal, kde se to ve mně bere. Tu další sezónu se nám už povedlo postoupit, i když já jsem sezónu nedohrál a šel jsem na operaci ramene.

Druhý osobní úspěch je ten rok, kdy mě pozvali do Třince. To bylo v sezóně 2014/15, zkusil jsem si extraligu. Hrál jsem dva zápasy v základní části a dva v play-off. Můžu říct, že jsem tam byl, měl jsem možnost nasát atmosféru. Byla tam nová hala, pro mě to byl zážitek jak hrom.

S kým se Ti v AZetu nejlíp hrálo?

To bych zase rozdělil. S Martinem Potočným a Víťou Stránským jsme hráli tři roky, jak nás dal dohromady trenér Dandys. Na to rád vzpomínám, byli jsme výborně sehraní a ve druhé lize se nám dařilo.

Potom v první lize s Tondou Pechancem. Nikdy jsme spolu nehráli nějak stabilně, kromě jednoho roku. Pak nás rozdělili a zase spojili, když se nedařilo a pak zase dařilo. S ním se mi vždycky hrálo dobře. Tonda mě hledal, vždycky mi to tam hodil. On byl vždycky spíš nahrávač, myslel na druhé. A rozuměl jsem si s ním i po kamarádské stránce. Vzadu pak nesmím zapomenout na Juru Krisla. Toho když jsem měl za sebou, tak jsem věděl, že tam je nějaká jistota. Takže z útočníků Tonda Pechanec a z obránců Jirka Krisl, co se týče první ligy.

Když Ti někdo řekne „hokej“ nebo „AZ“, co se Ti vybaví jako první?

Určitě vrchol mojí hokejové kariéry. V žádném klubu jsem nezažil to, co v Havířově. V mládežnických kategoriích v Porubě, pak jsem tady byl v dorostu, pak jsem začal pracovat a byl jsem půl roku v Německu, kde jsem hrál hokej. Po návratu jsem byl ve Frýdku a pak zase zpátky v Havířově. Nemůžu říct, že jsem toho prošel tolik, ale nejvíc vzpomínám na Havířov. Taková parta, jako byla tady, nikde jinde nebyla. To jsi mohl slyšet i v rozhovorech s ostatními z té doby. Byla to bomba, jak kamarádsky, tak kolektivní práce na ledě, kde jsme všichni tahali za jeden provaz. Bylo to něco výborného. Těch sedm sezón v Havířově je pro mě nezapomenutelných a jsem rád, že jsem skončil tam, kde jsem skončil. Pak už to může jít z kopce. Mám na to vynikající vzpomínky a jsem za to rád.

Vzpomněl jsi na Německo. Na to jsem se chtěl zeptat. Hrál jsi tam hokej nebo jsi tam byl za prací?

Byl jsem tam hlavně hrát hokej. Potom jsem si našel takovou brigádničinu. Bylo to tak, že jsem ukončil školu, našel jsem si tady práci a potom se naskytla možnost jít na půl roku do Německa. Tak jsem přerušil práci montéra internetu, kterou jsem dělal, než jsem se dostal k hasičům a jel jsem do Německa. Po příjezdu z Německa se mi konečně povedlo dostat k hasičům. Tam jsem už zapustil kořeny.

Jsi pořád u stejné jednotky?

Pořád u stejné, pořád v Bohumíně.

Nenapadlo Tě přestoupit do Havířova, že bys to měl blíž?

Blíž to určitě je, ale zase těch dvacet kilometrů, co jezdím do práce, není tak hrozných. Mám rád kolo, takže jezdím do práce na kole a těch dvacet kilometrů je taková fajná projížďka. Do Havířova jezdím rád, když potřebují doplnit, taky ty kluky znám a je mi tady dobře. Ale v tom Bohumíně jsem začínal, jsem s ním spjatý a nemám důvod, proč bych odcházel.

Plánuješ nějakou dovolenou nebo už jste byli?

Dovolená už byla. Po dlouhé době bylo Chorvatsko, jeli jsme i s malým a užili jsme si to. Ještě se chystáme na jednu menší dovolenou s manželkou. To je pro letošek vše. Myslím, že dvě dovolené jsou až moc (směje se).

Zpátky k hokeji. Nepřemlouvá Tě taťka (trenér Stanislav Szetefek), abys zkusil trénování dětí?

Zatím ne. Já mám trenérskou licenci C, asi by se dalo přejít na béčko nebo si udělat nějaký kurz. Ale jak jsem říkal, já jsem spokojený s tím, jak to je teď. Neumím si představit, že bych své dny volna trávil nějak jinak. A taťka mě nikdy nepřemlouval, spíš vždycky obdivoval, že jsem zvládal práci i hokej najednou. Až budu cítit, že mi ten hokej chybí, můžu se k němu vrátit v roli trenéra, ale zatím ne.

Vídáš se s bývalými spoluhráči? Chodíte si spolu třeba zahrát tenis?

Ani moc ne. V kontaktu s nima občas jsem, když je potkám, rád je vidím a pozdravím se s nima. Ale jelikož jsem rád doma, rád se zavřu a dělám si svoje, takže ani moc nevyhledávám takové akce. Oni taky nemají moc čas, hrajou hokej, Pechy (Antonín Pechanec) je třeba ve Vsetíně, Jura (Jiří Krisl) v Přerově.

Takže máš přehled, kde kdo je?

Jo, sleduju to. V dnešní době už to ani nejde jinak, na sociálních sítích to vyskakuje a ani nejde nevědět.

Kdy Tě v Havířově uvidíme na hokeji?

Až Havířov postoupí do semifinále, tak se přijdu podívat. Mohl bych jít i na jiné zápasy, ale jsem líný (směje se).

Dalo by se to přebrat tak, že přeješ AZetu postup do semifinále, abys měl pořádnou motivaci přijít na hokej?

Určitě. To tady v novodobé historii AZetu ještě nebylo, maximem bylo čtvrtfinále. To by byl zlom, to bych se přišel kouknout.

Děkuji za rozhovor, za sedm sezón v AZetu a přeji, ať se Ti daří.