AZ Havířov
H A V Í Ř O V - V dalším pokračování série rozhovorů s mladými havířovskými hokejisty vám tentokrát představíme 17 letého obránce Ondru Grygara.
Ondřej Grygar
Narozen: 5.5.2001
Pozice: Obránce
Ondro, rozhovorovou štafetu ti předává spoluhráč Marek Revaj a ptá se tě: „Jaké sis dal osobní cíle do té nadcházející sezony?“
Ta minulá sezona mi nevyšla až tak úplně z hlediska bodů, ale myslím, že jsem týmu pomáhal zase jiným způsobem – hrou do těla, blokováním střel. Takže nebyla nějak špatná, ale letos bych chtěl celkově svou hru zlepšit. Dát konečně nějaký ten gól a zahrát si zase za áčko.
Díky reorganizaci mládežnických soutěží se z tebe po jednom roce ve starším dorostu hned stal junior. Co na to říkáš?
No, je to zajímavé…. My máme díky tomu v týmu kluky, kteří letos dělali přijímačky na střední školu i ty, kteří ji pomalu končí. Ten rozdíl věkový, výškový i váhový je celkem šílený. Vzhledem k tomu, že já jsem přesně uprostřed, tak jsem na tom myslím dobře.
Trenér má k dispozici široký kádr, a mezi obránci je určitě více hráčů, než míst v sestavě. Co to pro tebe znamená?
Je důležité dobře pracovat na tréninku a ukázat trenérům i v zápase, že jsem pro tým přínosem. Základem je i životospráva, na kterou naši trenéři taky dbají a poctivý trénink.
Ondro, ty jsi v AZetu úplně od svých prvních hokejových krůčků. Jak vzpomínáš na své hokejové začátky?
Začalo to tím, že jsem chodil „tlačit židli“ před sebou. V těch začátcích mi hodně pomohl můj strejda Mirek Kusý (pozn. red. bývalý hráč AZetu a později trenér). Pamatuji si, že když jsem úspěšně dotlačil tu židli na druhou stranu ledu, tak zpátky jsem se na ní vezl.
Kolik ti bylo roků?
Tři a půl. Tak brzo jsem začínal, dá se říct, ze zdravotních důvodů. Po narození jsem měl jako dítě dýchací problémy s hrozbou astmatu. A na doporučení lékaře jsem se měl co nejvíc pohybovat v prostředí s chladným vzduchem. To zafungovalo, a dodnes nemám ani astma ani žádnou alergii.
Na co nejraději vzpomínáš ze své prozatímní hráčské kariéry?
Z osobního hlediska to bylo, že jsem si loni zahrál za A tým, to bylo super a moc jsem si to užil. No a z týmového hlediska je to opakovaně postup našeho týmu do play-off. V posledních třech sezonách se nám to podařilo 2x s mladším dorostem i loni se starším. A vždy jsme tam předvedli, myslím, dobré výkony. A za další úspěch považuji, že jsem s výběrem Moravskoslezského kraje vyhrál mistrovství ČR a na Olympiádě dětí a mládeže jsme získali bronz.
Váš ročník 2001 byl v AZetu úspěšný už v žákovských kategoriích. Pravidelně jste v lize obsazovali 2. – 3. místo.
Jo, to bylo také fajn, mám na to dobré vzpomínky. Výborné na tom bylo i to, že v tom věku ještě přeci jen hokej nebyl tak časově náročný. To už od dorostu, a hlavně v juniorce, neplatí. Musím tomu obětovat víc, zejména času, a mnohdy má přednost i před školou. Proto mnozí kluci, kteří tomu nechtějí obětovat ten čas, nebo se chtějí věnovat studiu, s hokejem jednoduše končí.
Kolik času, třeba týdně, musíš věnovat hokeji?
V přípravném období v srpnu, když jsme měli dva ledy a dva tréninky na suchu, tak včetně všech rozcviček a výklusů to bylo 7 – 8 hodin denně. Takže za týden kolem 30 hodin. V sezoně se samozřejmě trénuje méně, ale zase se jezdí na zápasy. Takže třeba, když se jede do Chomutova, máte rozbitý celý den a po návratu v noci i půlku toho dalšího.
Na co ti ještě zbývá čas?
Na holky a školu se vždycky čas najde, když člověk chce :-). Horší je, že se člověku ale po tréninku už ani moc nechce. Přijde domů a je rád, že se natáhne na postel a jen leží.
Co škola?
Chodím na stavební průmyslovku a začínám třetí ročník. Škola mi umožňuje mít absenci 25% z výuky v jednotlivých předmětech. Překročit to můžu, jen pokud mám napsané všechny písemky a samozřejmě to nesmí být absence neomluvená. Na to se v klubu dohlíží a samozřejmě to hlídají i rodiče. Já se snažím být ve škole co nejvíce času. Je to potřeba, protože hodně času zabere rýsování a tvorba různých projektů.
A jak se ti daří?
Daří se mi dobře. Učitelé si nestěžují a výsledky mám, myslím, dobré.
Vzpomeneš si ještě na jména všech trenérů, kteří tě v AZetu za těch 14 let trénovali?
Začalo mým strejdou Mirkem Kusým, pak to byl pan Honsa, potom ve 3. – 4. třídě pánové Daneček a Sztefek, pak jsem měl pana Doležalíka, ve starších žácích Michala Janečka, v mladším dorostu Tomáše Potěšila, loni ve starším dorostu Tomáše Urbánka a letos opět pana Potěšila. S tím, že jsem většinou hrál za dvě kategorie, takže se i ti trenéři prolínali.
No výborně. A na koho vzpomínáš nejraději?
V tomhle to mám jednoduché, je to můj strejda. Ten se mnou probírá doteď všechny věci, dává mi rady k tréninkům, co bych měl třeba dělat navíc, v čem bych se měl zlepšovat apod. A hlavně má, myslím, nejlepší trenérské metody a postupy. Umí poradit i pokárat, pro mě je nejlepší on.
Už jsi vzpomenul svůj loňský start za A tým. V čem pro tebe byl mužský hokej jiný než ten mládežnický?
Skoro ve všem. Už na rozcvičce jsme my mladí vypadali vedle těch starších hráčů skoro jako děti. Už tam bylo vidět, že ten hokej bude úplně někde jinde. A taky že jo. Někdy si ze mě protihráč udělal kužel, jak snadno mě objel. A když jsem chtěl někoho odclonit před brankou, aby měl gólman výhled, tak jsem s ním ani nepohnul. Pro mě byl ten zápas v Litoměřicích těžký i v tom, že jsem byl úplně nejmladší v týmu a tak jsem měl spoustu povinností v nošení věcí a tak. Ale i tak to byl zážitek, který mi už nikdo nevezme.
Pokud bys dostal tu šanci v áčku i letos. V čem by to bylo jiné?
Myslím, že bych nebyl tak nervózní. Tedy pokud by to byl zápas venku. Doma, před známými a kamarády, to bych naopak byl nervózní ještě více :-). Snažil bych se více prodat svoji hru, to, co umím, a vymyslet a přidat třeba i něco navíc.
Jak by ses charakterizoval po hokejové stránce? Jsi spíše ofenzívní nebo defenzívní typ obránce?
To se nedá tak úplně říct, záleží na situaci a taky na tom, s kým jsem ve dvojici. Myslím, že umím hrát do těla, mám slušnou střelu a umím podpořit útok. Ale to finální zakončení, to už mi tak nejde. Anebo nemám dost štěstí.
S kým se ti nejlépe hraje v obranné dvojici?
Celou minulou sezonu jsem hrál s Vojtěchem Pavelkem, se kterým mi to sedělo, protože jsme oba z Havířova, známe se dlouho a hráli jsme spolu už v žácích a ml. dorostu. Doplňujeme se, víme, co od sebe můžeme očekávat, kde kdo má být. Takže ta souhra byla výborná. Navíc jsme ještě výborní kamarádi. Věděl jsem, že když se vrhnu do útoku, tak se na něj můžu spolehnout a naopak.
S kým z týmu si ještě podobně rozumíš?
Tak to je hodně kluků, ale asi nejvíce s Honzou Bambulou. S tím jsem chodil do školy, seděl přede mnou v lavici, takže jsme se viděli prakticky pořád, ale přesto jsme spolu neměli nikdy ponorku. A pak, na nikoho bych nechtěl zapomenout, ale určitě bych zmínil Pepu Uhlíře, Michala Janečka, Lukáše Juhásze, Vojtu Pavelka, Vojtu Pindela a Marka Revaje.
Máš nějaký hokejový vzor?
Jo, je to můj strejda. Přístupem a vším, co a jak dělá.
A ze současných hokejových obránců?
Líbí se mi Erik Karlsson a jeho ofenzívní styl.
Jaké je tvé oblíbené místo pro zakončení?
Rozhodně to nestřílím nahoru do růžků, spíše pod lapačku nebo pod vyrážečku.
Oblíbené jídlo?
Já mám rád všechno, ale pokud bych si měl vybrat jenom jedno, tak by to byl pořádný biftek. A jediné, co nesnáším, je káva a marcipán.
Kdo je tvůj největší fanoušek?
Byli to oba dědové. Oba chodili na všechny mé zápasy od mala, přišli se podívat na můj první trénink s áčkem. Toho jsem si hodně vážil. A nikdy mě nekritizovali. Jeden už umřel, ale ten druhý na mě pořád chodí. A pak je to můj taťka, ten dokonce na zápasech bubnuje. Ale rozhodně bych nechtěl zapomenout na ženskou část rodiny. Ty o mě mají spíše strach, ale i tak mi fandí ze všech sil.
Komu předáš rozhovorovou štafetu?
Vojtovi Pavelkovi a zeptám se ho: „Jestli má nějaké předzápasové rituály?“
Ondro, děkuji za rozhovor a ať se ti daří v hokeji i v životě.
