AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

Oťukám se mezi chlapy a ukážu, že mám na to hrát, v Chance lize, říká Petr Kuboš

22.10.2020 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Osmnáctiletý obránce havířovské juniorky hrál před koronavirovou pauzou za mořem. Už v sezóně 2018/19 odešel z Hradce Králové do Kanady. Loni strávil celou sezónu ve Spojených státech amerických v týmu East Coast Spartans. Pokud jste hokejový fanoušek, tak je Vám jméno Petr Kuboš známo. Jeho otec hrál na Vsetíně, ve Vítkovicích, Kometě a Slavii, v extralize získal tři tituly. Teď je mladému talentu mentorem. Důrazný bek je jednou z opor havířovské juniorky a my Vám s ním přinášíme rozhovor.

I díky Petrovi je z havířovského týmu juniorů, který byl před sezónou pasován do role outsidera, černý kůň soutěže. Před vynucenou pauzou byla juniorka na druhé příčce a nepoznala hořkost porážky. Kvůli tomu, že byl Petr v karanténě, proběhl rozhovor po telefonu. Na Petrovi je vidět, že je to mladý muž, který ví, co chce. Bez debat, je cílevědomý a má velké sebevědomí. Je na něm poznat, že strávil čas za mořem. Co ho ale stále neopustilo, je typický severomoravský přízvuk a smysl pro humor.

Ahoj Petře, co Tě vlastně přivedlo do Havířova?

Tím, že jsem hrál v zámořské juniorské soutěži, bylo pro mě jako pro Evropana, těžké se tam zpátky dostat. Navíc soutěž byla kvůli pandemii koronaviru přerušena. Tuto sezónu jsem se rozhodl odehrát v Česku. Hledal jsem nějaký tým, který bych měl blízko domova. Věděl jsem, že juniorka právě postoupila do nejvyšší juniorské soutěže a tím, že se tady hraje první liga v mužích, existuje i šance nakouknout do mužů. (lehký smích) Slovo dalo slovo, zájem o mě byl, tak jsem teď tady.

Trochu bych se vrátil k tomu zámoří, za jaké týmy jsi tam nastupoval? Chodil jsi na zápasy NHL?

První rok jsem hrál za A 21 ACADEMY v Kanadě (PSHF „The Prep School Hockey“U18, tato liga je přípravou pro další progres, klade důraz na sportovce – studenta). Ve spojených státech amerických jsem hrál minulou sezónu za tým EAST COAST Spartans (AAA), je to tým na Východním pobřeží, základnu má v Bostonu. Popravdě, volného času tam moc nebylo, od pondělí do pátku jsme s týmem trénovali a o víkendech se hrálo. Na NHL jsem se byl podívat jednou v Detroitu, v Bostonu jsem Pastu neviděl.

Vzdálenosti tam jsou veliké. Jak probíhalo cestování a jakým způsobem se hrála soutěž?

Hrálo se turnajovým způsobem, jednou za dva týdny se celá liga, to bylo dvacet týmů, potkala v jednom městě. Očima lidí z České republiky, je to asi nepředstavitelné, když jsme jeli dvacet hodin na turnaj do Quebecu, ten jsme odehráli a pak následovala dvacetihodinová cesta „domů“.

Nabízí se srovnání s českou juniorskou ligou, je tam ta úroveň o tolik lepší?

Kluci na tom byli, co se úrovně týče, o něco lépe než v Česku. Je to dáno i tou jejich mentalitou. Každý zápas se hraje v tempu a naplno. Nikdo nic nevypustí v tréninku a už vůbec ne v zápase. Možná to bude znít hloupě, ale tam si každý hráč, pořád bojuje o místo.

Moment, kdyby se Ti nepovedl jeden trénink, tak Tě trenér nepostaví do zápasu?

Tohle se občas klukům v týmu stávalo. Mně se to naštěstí nestalo, ale není to tam nic výjimečného. Stávalo se to některým klukům, kteří netrénovali naplno. Trenér je na jeden zápas nepostavil, ale sedl si s nimi po tréninku a řekl jim, proč to tak udělal.

Jaké byly Tvé začátky za mořem, ono si asi moc tamních kluků z nějakého přivandrovalce z Evropy moc nedělá?

Měl jsem to štěstí, že jsem poprvé nastoupil v Kanadě, mentalita je tam úplně jiná než ve Spojených státech. Hokej je tam pro ně náboženství, nic víc pro ně prostě není. Ti kluci v týmu jdou na ten zápas a nechají na ledě úplně všechno. Neřeší, kdo je Čech, Rus, Fin anebo Slovák, v tom je ta krása. Nikdy nevíte, kdo se na Vás kouká, jestli tam není nějaký skaut. V tom prvním týmu jsem byl s krajanem Martinem Soukupem, který taky začíná sezónu v Česku.

Co byl pro Tebe za mořem největší „kulturní“ šok?

To, když jsem tam neviděl lidi, kteří by se krmili nezdravým jídlem a pili sladké nápoje po litrech. Zatím ale stál ten obraz typické americké rodiny z televize. Všichni tam jedli strašně zdravě a pili jenom obyčejnou vodu. Všichni lidi byli hrozně milí a laskaví, i rodina, kde jsem bydlel, mě brala jako vlastního.

Jak Ti táta pomáhá s hokejem?

S tátou máme hezký vztah, snaží se mi ve všem na ledě pomoci. Kouká se i na mé zápasy, samozřejmě chodí i na tréninky. Upozorňuje na mé chyby a říká mi, co mám zlepšit.

No a co má podle něj Petr Kuboš mladší změnit?

Musím víc hrát bez puku, abych ty puky neodhazoval, nebál se zaútočit a začal tvořit hru. Snažím se být tím novodobým typem obránce, který je platný po celém kluzišti, ale body tomu moc neodpovídají. Samozřejmě svoji obrannou práci nijak nešidím. Doufám, že se to po té vynucené pauze změní.

Obránci, podobně jako modelky, řeší svoji váhu. Jsi spokojený s 88 kilogramy?

Svoji váhu bych si chtěl udržet, ono už to není jako kdysi. To hráli obránci, kteří měli přes sto deset kilo a zničili všechno, co jim stálo v cestě. No a pak zadýchání dojeli na střídačku. Musím zesílit a nabrat svalovou hmotu.

Tak tohle jsou ty permanentky do tvarohárny a konzumace hovězího masa, jak se dozvídáme z internetu?

Všechny tyhle věci jím a ještě k tomu něco navíc (smích). Hovězí maso, tvarohy, jogurty a spoustu mléčných výrobků. Po jídle vyrazím do posilovny a začnu makat. Ty váhy se samy nezvednou.

Hokej je odříkání, ale bolí?

Musí to bolet, patří to nějak k tomu hokeji. Mám jenom nejvyšší cíl. Chtěl bych si jednou zahrát v NHL a bez té bolesti to nepůjde. Proto to všechno dělám, proto každý den chodím na zimák, i když se mi nechce vstávat z postele.

Střední školu jsi studoval v Americe?

Ano, mám americkou střední školu. Ono to tam funguje malinko jinak než u nás. Podobně jako na vysoké škole se tam sbírají kredity. Ty z Kanady jsem si přesunul na americkou střední školu, musel jsem si dodělat pár předmětů a získat pár kreditů. Chtěl jsem jít na americkou univerzitu a získat sportovní stipendium, to byl můj první cíl, ale kvůli momentální situaci se odkládá.

Teď hraješ v Havířově, jaké má naše juniorka ambice?

Ten začátek byl pro spoustu lidí šokující. Měli jsme ze sedmi zápasů sedm výher. Spoustě lidí jsme zavřeli pusu. Myslím si, že máme dobře našlápnuto a pokud budeme i po té vynucené pauze podávat takové výkony, tak to můžeme dotáhnout hodně vysoko.

Co se dá, když jsi byl pozitivně testovaný, dělat v domácí karanténě?

Dozvěděli jsme se, že v týmu máme pozitivního spoluhráče. Následovala pro všechny karanténa a všichni šli na testy. Za den jsem dostal smsku, že jsem pozitivní. Karanténa se mi tím prodloužila o deset dní. Pak mi zavolali z hygieny, s tím že musím být zavřený doma, což samozřejmě dodržuji. Upřímně, doma se toho moc dělat nedá. Můžu cvičit s vlastní vahou a hrát nějaké videohry. Tohle je ale malá cena za to, že nikoho nenakazím.

Jaké to je na hlavu, být dva týdny sám se sebou?

Je to nepříjemné, rodinné příslušníky jsem už pěkně dlouho neviděl. Jenom si spolu voláme.

Co Ti na ledě jde?

Jsem dobrý v obranné fázi, jdou mi oslabení, hra do těla, sražení protihráče. Mám slušnost rychlost a obstojnou střelu.

Býváš zákeřný?

Někdy jo, když to soupeř „potřebuje“, tak mu osolím. Ono, když si někdo troufá, tak se mu připomenu. Když někdo něco říká a má „velkou hubu“, tak si ho musím najít a prostě mu ukázat svoji horší stránku. A doslova ho posadit na zadek.

Co jako obránce cítíš, když Ti soupeř zajede do gólmana?

Gólmanské místo to je svatyně, tam žádný protihráč nemá co dělat a když tam náhodou zajede, tak musí pocítit, že tam on nepatří, a pocítit bolest. Jiná cesta není.

Za mořem chtěli být všichni pozitivně naladěni, ale řešila se nějak psychologická příprava, když se hráčům „nedařilo“?

Ne, sportovního psychologa jsme tam neměli, toho tam suploval trenér, když se někomu něco nepovedlo, anebo se vracel po zranění. Když mohl, tak se díval na nějaké zápasy, radil. Naštěstí jsem měl hodně bodů, tak jsem nikoho takového nepotřeboval.

Čím to je, že je v tom přechodu do mužů tak vysoká „úmrtnost“ hráčů?

V juniorce je to tak, že tam hrajeme dvacet pět minut za zápas. Mladí kluci dostanou šanci v mužích a tam jsou pak rádi za každé střídání. Tím že na ty kluky nebyl vyvíjený tlak, tak spousta lidí bohužel odpadne. Každá chyba tam jde vidět a soupeř ji hned potrestá.

V juniorce ale máš volnou ruku?

Trenér mi dává volnou ruku, nesmíme dostávat góly. Od toho tam jsem, abych bránil. V útočné fázi se mám snažit střílet a vytvářet šance pro naše útočníky.

S čím jdeš na led?

Jdu tam a udělám všechno proto, abychom nedostali gól.

No a když ten gól dostanete, tak jaký je to pocit?

Je to nepříjemný pocit. Obzvláště když je to gól, kterým v tu chvíli prohráváme a soupeř nám odskočí. Něco jiného je to, když soupeř sníží třebas na 1:3, to není tak psychicky hrozné.

Jak snášíš to, když Tvůj tým prohraje?

Když ten zápas „odbojujeme“ a já vím, že jsme na tom ledě nechali absolutně všechno, tak je to o dost lepší, než kdybychom prostě jenom hráli blbě. Pokud se prohraje, tak ať všichni okolo mě chodí po špičkách a moc na mě nemluví. Přiznám se, že to „zkousávám“ dost blbě, nemám rád prohrávání a to ať se mi lidi kolikrát raději vyhnou. Beru si to dost osobně.

Když koukáš na Chance ligu, chtěl bys to někdy zkusit, anebo chceš hrát rovnou NHL?

Určitě bych to chtěl zkusit v Chance lize, zatím dostávám šanci mezi kluky z Áčka. Mám možnost s nimi trénovat. Je to můj cíl. Oťukám se mezi chlapy a ukážu, že mám na to hrát v Chance lize.

Jaké to bylo, když jste s tátou cestovali po celé republice?

Bylo to těžké, když hrával v Ostravě, tak jsme bydleli tady, ale když hrál v Praze, tak jsme se všichni stěhovali. Přišli noví trenéři, zimní stadiony a školy. Jednu výhodu to má. Díky tomu stěhování teď znám skoro všechny kluky, proti kterým za Havířov v juniorce nastupuji.

Jakou má ta liga úroveň?

Něco na tom pravdy asi bude, že tu ligu hraje moc týmů. Mám možnost toho přímého srovnání, zažil jsem to na vlastní kůži. Za mořem je málo týmů a je konkurence uvnitř týmů.

Dokážeš si představit, že bys nebyl hokejistou?

To asi ne, pro mě hokej je prostě všechno, neumím si to přestavit, být bez hokeje jeden den. Hokejem žiju už od malička, je prostě pro mě všechno.

Petře, díky za Tvůj čas a upřímnost, přeji Ti hodně zdaru v Tvé hokejové cestě.

V článku byly použity fotografie Ronalda Hansela.

Youtube