AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Šestnáctiletý obránce dorostu Adam Kremnický přišel do AZetu z Bratislavy v sezóně 2018/19. Kromě havířovského dresu obléká důrazný bek i ten slovenský reprezentační. Loni nastoupil k sedmi zápasům za slovenskou reprezentaci U-17 a vstřelil si i svůj první reprezentační gól. I díky němu měli naši dorostenci letos parádní vstup do sezóny. My Vám s ním dnes přinášíme rozhovor.
Debata probíhala po internetu, na otázky Adam odpovídal ve své mateřštině, ale pak jsme jej společnými silami převedli do češtiny. Adam je pozitivní mladý muž, který se baví hokejem. Jen tak pro sebe si říká, že by chtěl být profesionálem. Ale stojí pevně nohama na zemi. Ví, že na úrovni, na které je v šestnácti letech, nesmí zůstat. Snaží se na sobě makat, protože chtění z něj hokejového profesionála neudělá.
Ahoj Adame, co Tě z Bratislavy dotáhlo zrovna do Havířova?
Dva roky zpátky mě kontaktoval pan trenér Potěšil s tím, jestli bych to nechtěl zkusit v Havířově. Povídal mi o tom, že odtud vzešli dobří hráči, jako třeba David Pastrňák. Nad tou nabídkou jsem uvažoval jenom chvíli. Dorazil jsem na try – out (zkouška), který mi nabídli. Večer po zkoušce mi pan trenér napsal, že jsem se mu na ledě líbil a jestli bych nechtěl hrát za havířovský dorost. Abych se přiznal, tak jsem nad tím uvažoval jenom pět vteřin a od té doby jsem AZeťák. (směje se)
Spousta lidí si to nedokáže představit, jak vypadá takový try – out?
Byl to cvičný zápas mezi dorostenci, hráli jsme proti hráčům, kteří už v Havířově působili. Samozřejmě tam byli i kluci z různých koutů republiky, kteří také chtěli hrát za AZet. Se mnou tady přišlo na zkoušku také pár hráčů ze Slovenska.
Kolik kluků se pak s Tebou objevilo na letní přípravě?
Měl jsem konkurenci jenom mezi kluky ze Slovenska, protože cizinec tady mohl hrát jenom jeden. Toto nařízení neplatí pro zahraniční hráče, kteří v Česku působí už více let. Zaradoval jsem se, když si mě trenér vybral, protože zbytek „cizinců“ to štěstí neměl. Pak už se to seběhlo rychle, seznámil jsem se zázemím a vším okolo zimáku. Řekl bych, že z naší skupiny se krom tří Slováků do Havířova nedostalo deset hráčů.
Kdo Tě vzal poprvé bruslit?
Když mi byly čtyři roky, tak mě můj táta poprvé vzal na hokej. Šli jsme se podívat na Slovan, už tehdy jsem byl jeho velký fanoušek. Chodil jsem na každý zápas. Nějak jsme se rozhodli, že bych si to i vyzkoušel. Tak mě táta vzal na veřejné bruslení. Za dvě minuty jsem už ležel na zemi s rozbitou pusou (směje se). Ale zalíbilo se mi to a o necelý rok později jsem se přihlásil do klubu HK Ružinov, což je městská část Bratislavy.
Co si říkáš před každým střídáním?
Chci a snažím se, v každém zápase podat stoprocentní výkon. Jako obránce to nesmím podělat, nesmím prostě dostat gól. Pokud se naskytne nějaká příležitost, tak musím jít hned dopředu a nahrát spoluhráči na gól.
Jsi teď v tom úžasném hokejovém věku, kdy si můžeš vyzkoušet nějaké zahraniční angažmá. Táhne Tě to více za moře, anebo se vidíš ve Skandinávii?
Nějakou dobu jsem nad tím přemýšlel a kdybych si mohl někdy vybrat, tím myslím, že před sebou ještě mám dlouhou cestu, tak bych si vybral Švédsko. Protože když vidím kluky ze slovenské reprezentace, kteří se odtamtud vrátili. Oni... (chvilka ticha) hokejově strašně vyrostli.
A v čem prosím pěkně?
Během roku, teď mluvím i o klucích, co byli i ve Finsku, prodělali velký progres. Hokej vidí prostě jinak, jsou rychlejší. Mají opravdu dobrou střelu a šikovné ruce. Co jsem slyšel, tak jsou i čtyřikrát denně na ledě, nemají tolik tréninků na suchu. Samozřejmě se chci zlepšovat a pracovat na sobě a tohle by mohla být jednou ta cesta.
No a co na sobě chceš zlepšit, respektive, co Ti na ledě nejde?
Mojí největší nevýhodou je hra do těla, v tom se musím ještě hodně zlepšit. Nějak se do těch osobních soubojů ani nepouštím. Ne, že bych se bál, nebo něco takového. Jenom necítím potřebu jít za někým do rohu a tam ho úplně „vyrabovať“ (zmastit). Je to asi i mojí povahou.
Když jsi na tom ledě a nechceš nikoho zmastit, tak čím toho hráče dostaneš?
Snažím se ho přechytračit, v ideální situaci mu vezmu puk a ten rychle rozehraju na útočníky.
To si asi nedokážu při vší úctě představit. Bruslíš pozadu na vlastní bránu, máš v ruce hokejku a uděláš co?
Útočníka si musím nadjet, abych ho měl na kontakt hokejkou, nesmím samozřejmě faulovat. Pak mu mezi tělo a puk dám hokejku. Většinou se mi to povede a on mě neprohodí. Důležité je si útočníka dobře najet, to je celá alchymie.
Loni jsi nastoupil k sedmi zápasům za slovenskou reprezentaci. Jaké to bylo dát gól v reprezentačním dresu?
Loni jsem nastoupil na všechny akce slovenské sedmnáctky. Gól jsem dal v zápase proti Maďarsku, který se hrál v Budapešti. Byl to skvělý pocit, vstřelil jsem rozhodující branku. Strašně mě to hřálo u srdce, že jsem tým přiblížil k vítězství. Byl jsem moc šťastný. V každém zápase se chcete ukázat v dobrém světle a absolvovat další reprezentační kemp. Zápas viděl i trenér slovenské hokejové reprezentace a pochválil mě.
Čím to, že se havířovskému dorostu letos tak daří, udělali jste něco jinak?
V třech posledních letech mají výkony havířovského dorostu vzestupnou tendenci. Důležitou součástí týmu jsou skvělí gólmani. Loni skvěle chytali Štěpán Zlatnický a Antonín Nowak. Letos se do dorostu posunuli Adam Dybal a Tomáš Maňásek. Oba nás podrželi a je v podstatě jedno, kdo nastoupí, protože vytvoří doslova zeď. Máme skvělý kolektiv, všichni jsme si sedli. I když loňští tahouni postoupili do juniorky, tak je zastoupili „mladší kluci“. Řekl bych, že jsme neudělali jinak nic, jenom si to prostě všechno hezky sedlo.
Jakmile se dostanete na led, tak s jakými ambicemi nastoupíte do zbytku soutěže?
Play – off je náš první cíl. No a pokud se nám to povede, tak se naše cíle budou postupně zvedat. Druhé kolo a někde na konci je tam v mlze republikové finále. No a ještě lepší by ho bylo vyhrát. (smích). K tomu se musíme semknout jako tým, hrát na hraně svých možností a minimálně chybovat.
Když jsi nakousl tu republiku, tak Vám v předminulé sezoně v sérii s Kometou chyběl udělat jenom krůček?
Ano, tehdy to byla osudová noc a osudový zápas. Na to nejde zapomenout. Vyhráli jsme zápas na Kometě a pak jsme se šli najíst do místní restaurace. Dali jsme si mastnou večeři a druhý den na večer už polovina týmu v sobě neudržela ani rohlík. V té sérii nám Kometa zranila pár hráčů, hráli opravdu tvrdě. Do toho dalšího zápasu jsme byli rádi, když jsme postavili dvě pětky. To se už proti takovému soupeři hrálo špatně.
Vím, že to bude jenom takové kdyby, ale pokud by Vás loni nezastavil koronavirus, tak na jaké umístění byste v té nejlepší sestavě měli?
Podle mě jsme měli na to uhrát první kolo play – off, pak by to bylo o štěstí na soupeře. Měli jsme podle mě lepší tým než tu přechozí sezónu, když jsme prohráli s Kometou. Druhou stranou mince bylo to, že nejlepší kluci nastupovali za juniorku, která se chtěla vrátit mezi elitu. Ti by asi k dispozici nebyli.
Co můžeš vlastně teď dělat v Bratislavě?
Snažím se každý den chodit do posilovny. V jednu chvíli nás tam může cvičit šest, což je nejnovější opatření. Také jsem začal chodit na led. Tam platí stejná omezení. Hrací plocha se rozdělí na půl. Na červené čáře se rozvine plachta, na jedné polovině je šest hráčů a na druhé také. Ideální by bylo trénovat normálně, ale to v této době zkrátka není možné.
Komu fandíš v NHL, máš tam i své nějaké oblíbené hráče?
Každý hráč, který měl možnost si NHL, byť na pár zápasů, zahrát, je pro mě špička. Líbí se mi Alex Pietrangelo ze St. Louis Blues, to je obránce od pánaboha. Udělá si svoje a jde útočit. Zamlouvá se mi i slovenský obránce Martin Fehérváry, ve dvaceti letech nastupuje za Washington. Pár oblíbených týmů v nejlepší soutěži mám. Jak to říci, jsem takový, že po chvíli je zase změním. V podstatě fandím těm, kteří vyhrávají. (smích)
Jaký byl Tvůj nejlepší zážitek na ledě?
Vždy, když dám vítězný gól, anebo nahraju na rozhodující gól, tak je to pro mě skvělý zážitek. Když jsem dal gól Maďarsku, byl to skvělý gól. Když ale dávám gól na 11:0, mám také radost, ale je to něco úplně jiného.
Hokej nejsou jenom skvělé pocity ze vstřelených gólů, co cítíš, když prohrajete?
Nemám rád prohry. Nejsem ten typ hráče, který vybouchne, anebo by šel něco rozbít a takhle „vychladnul“. Mě to žere zevnitř, říkám si třeba, tu šanci jsem mohl dát, anebo ještě jsem měl přihrát. Vždycky se s tím výsledkem dá něco udělat, když prohraju, tak to není příjemný pocit.
Co říkají doma na to, že žijí s hokejistou?
Jsem strašně šťastný, že mi rodiče umožnili hrát hokej. Co si budeme vykládat, je to drahý sport. Mám všechno, co k hokeji potřebuji, jsem za to rád a děkuji jim za to.
Adame, díky za Tvůj čas a upřímnost, snad Tě s ostatními dorostenci brzy uvidíme na ledě havířovské GASCONTROL Arény.
V článku byly použity fotografie Ronalda Hansela, Evy Suchánkové a autora.
