Martin Sejpal: Než chytnu první puk, jsem nervóznější

H A V Í Ř O V - 28letý gólman začínal s hokejem v Mladé Boleslavi, kde se v juniorce potkal i s trenérem Tomášem Potěšilem. Ve dvaceti ho hokejová cesta dovedla do Kolína, se kterým spojil osm let své kariéry. Martin Sejpal Kolínu vychytal postup a loni ukázal, že může být ligovým gólman a přitom ještě pracovat. Dnes vám s ním přinášíme rozhovor.

Martin Sejpal je bodrý člověk, který se nebojí práce na ledě i mimo něj. Mluví přímo k věci, nic si nepřibarvuje. Hokej miluje a nedokáže bez něj, a lidí v kabině, existovat.

Ahoj Martine, jak se ti daří v Havířově?
Daří se mi skvěle, jsem v Havířově spokojený. Poznávám nové lidi a nový svět. Je to tady pro mě všechno nové. Je to něco úplně jiného, než byl pro mě doposavad život v Kolíně.
Co to máš na ruce za kérku?
Prosím tě tady tohle jsem si dělal sám, to jsem se doma nudil a tak jsem si potetoval ruku.
Když je dlouhý zimní večer, že člověk neví, co s volnou chvílí, tak se Martin Sejpal začne sám tetovat?
No, to už je dlouho, co jsem začal. Potetovaný jsem celý, mám to prostě rád.
Odpusť, ale je to jako s chilli, taky nemůžeš přestat?
Asi tak, jak to říkáš. Mám toho spoustu, jsem i věřící člověk. Na zádech mám vzpomínku na babičku, která mi bohužel umřela. No a pak mám rád nejen filmy od MARVELu, na ruce mám pár postaviček. (Ukáže ruku, na které jsou Groot, Bender, Avengers a ještě pár oblíbených animovaných hrdinů). Jsem prostě celý pokerovaný. K osmnáctým narozeninám jsem si nechal udělat první tetování, samozřejmě u tatéra. Tam jsem si dal svoje znamení. Nějak se mi to zalíbilo a pokračoval jsem.

Tvoje hokejové začátky byly spojeny s jedním nejlepších hokejových programů v Česku, jak ti to v městě automobilů šlo?
S hokejem jsem začínal v Mladé Boleslavi, to byl a je, jeden z nejlepších klubů pro mladé kluky. V mládeži mi to šlo dobře, ale pak tam už, ke konci mého působení, byla i nějaká politika. S hokejem jsem vlastně začal tam a v áčku jsem byl do dvaceti roků. Pak jsem přešel do Kolína, kde mě koupili.
No a kolik jsi tehdy stál?
Říkali mi nějakých 200 tisíc, ale tím si nejsem jistý (smích). No ale koupi si chválili, prý jsem byl jedna z nejlepších akvizic.
Změna to byla asi veliká?
Hele, byl jsem rád, že někde chytám a kluci mě dobře vzali. Hrála se tam 2. liga, ale my jsme chtěli hned postoupit výše.
No, ale to jsi musel mít civilní zaměstnání?
První dva roky jsem nepracoval, pak jsem si ale našel brigádu, abych vlastně mohl skombinovat hokej a práci. Dělal jsem v cateringu, rozvážel jídla a připravoval svatby, večírky a jiné slavnostní věci. Byla to super práce, tam jsem se i najedl.
Jsi takový kuchtík i v osobním životě? Máš nějaké oblíbené jídlo?
Jsem, ale musím mít náladu a čas, většinou je to nějaká rýže s masem. Ale když jdu do kuchyně, tak tam strávím hodinu. Když jsem u babičky, tak mám svíčkovou a tu má bezkonkurenční. Máma dělá skvělý kuřecí salát s brambory.

No a je těžké si udržet váhu?
No, pro mě je to těžké. Krom jídla mi totiž chutná i pivo. Ne, že bych pil Extraligu, ale dám si jako chlap dvě piva k večeři.
Hrál jsi v Kolíně, chodil do práce a byl jedničkou. Jaké to pro tebe byly roky?
Pro mě to tam byla úplně senzační léta, byla tam parádní parta. Jasně, musel jsem chodit do práce, bylo to náročnější. Nemohl jsem si ale vůbec na nic stěžovat. Šel jsem do práce, tam mi vyšli vstříc, ve dvě jsem tam skončil, následoval gólmanský trénink a pak se šlo ve čtyři rovnou na led. Nikdy jsem nebyl typ, co by si šel lehnout na byt. Zamířil jsem rovnou do kabiny. Po tréninku jsme s kluky pokecali na gauči, dostal jsem domů a ráno zase to samé. Ve středu a v sobotu byl zápas. Neděle byla mým jediným volným dnem.
No a vám se ještě dařilo, že?
Tehdy jsme byli furt první, druzí. Pořád jsme bojovali o špičku, nejdříve to bylo s Nymburkem, to bylo místní derby, ale tomu došly peníze. Pak tam byly vyhrocené zápasy s Táborem a Havlíčkovým Brodem, který přebral roli Nymburka.
Když je řeč o Kolíně, tak musím zmínit trenéra Petra Martínka. On je taková klidná síla, slušný a férový chlap…
Všechno tohle on je, je to chlap na pravém místě. Lepšího trenéra jsem nezažil, když nepočítám mládež, kde mě trenéři učili bruslit. Co se týče chlapů, tak byl pro mě nejlepší kouč. On měl, a má, takový opravdu lidský přístup. Byla s ním legrace, ale když už jsme to přeháněli, tak zavelel a my jsme byli všichni během okamžiku v pozoru.
Postup s Kolínem do Chance ligy byl pro tebe asi největším úspěchem…

Myslím si, že jo. Ta energie, která byla cítit na zimáku i ve městě. I když pokud vlastně nepočítám, že jsem v mládežnickém věku vychytal nájezd Dmitrije Jaškina a díky tomu mě vyhlásili nejlepším gólmanem, v šesté třídě, na republice. Pak jsem ho viděl, jak šel do KHL. Samozřejmě jsem rád, že jsem v Havířově.

Jaké je to vidět kluky, kterým se daří?
Já jim to přeju, jsem přející člověk. Štipec taky teď po dlouhé době chytá a přál jsem mu to. Bylo mi sice líto, že nejsem v bráně, ale Markovi jsem to přál. Dobře vím, jaký je to kluk. Jsem prostě přející, samozřejmě když se mnou nemá někdo nějaký velký problém a nedělá mi naschvály.
Rivalita mezi gólmany prostě je, holt to místo tam je jenom jedno…
Já nejsem takový. Je mi jedno, jestli nastoupím, hlavně ať se daří týmu. Letos jsem se v Kolíně dostal do čtyř zápasů. Byl jsem naštvaný, ale tak to prostě bylo.
Vrátil bych se ještě ke Kolínu. Vy jste v CHANCE lize, která je profesionální soutěží, byli poloprofesionálním týmem. A přesto se vám dařilo…
Ano, bylo to tak. Měl jsem krom hokeje ještě práci, už to nebyl catering, ale odčítal jsem vodoměry, pracoval jsem jako OSVČ. My jsme tam trénovali po večerech. Ráno práce a večer byl led. Kozlové se loni prezentovali výbornou první formací, měli šťávu a drive. Byl tam Jan Veselý, to byla neskutečná posila z Motoru, pak Zdeněk Král a David Šafránek. S kluky jsem byl spokojený loni i letos, když jsem šel do brány. To jsou prostě osobnosti, které by se chytly v každém týmu.
Kozlové mají letos dobrou formu, změnilo se tam ale dost věcí, třeba přišel MARINEX…
Ano, ten tam přišel ale až nyní. Předtím tam byl dlouhou dobu Mountfield. Peníze samozřejmě dávalo i město. No, změnilo se to tam k nepoznání. Už se trénuje ráno, na začátku sezóny se nás ptali, jestli to někomu vadí. Všichni jsme s tím souhlasili, ale někteří kluci furt chodili do práce. Takže jsme si museli vyřídit souhlasné stanovisko zaměstnavatele. Kolínu se daří, kluci hrají nahoře a najednou je z Kolína farma.
Tak to je pokaždé zásah…
Z dvanácti kluků, co bydleli v přímo ve městě, jsme zůstali tři, čtyři. Změnil se nám trénink i trenér, dorazil pan Jan Šťastný, který dříve trénoval s panem Růžičkou. Je to zkrátka spousta změn.
No, jaké to pro tebe bylo, když ti řekli a teď půjdeš do Havířova?
Mým agentem je pan Vrdlovec, který hraje za Ústí. Kontaktoval jsem ho, jestli by mi nenašel mančaft, kde bych dostal více šancí. Pak mi zavolal pan Potěšil, s kterým se známe z Boleslavi. Slovo dalo slova a domluvil jsem se na tři měsíce v Havířově. Musel jsem tedy ukončit práci, ale tam mi řekli, že na mě počkají.

Kombinace práce a profesionálního hokeje je nezvyklá. Nevyčerpávalo tě to?
Mně ale práce vůbec nevadí, nebojím se jí. Když přijedu domů, tak se snažím pomoci tátovi, ale on zase chce, abych odpočíval. Což mi ale vůbec nejde. Teď když jsem v Havířově a odpoledne nic nemám, tak jsem si na to nemohl zvyknout. Bolela mě hlava a musel jsem něco začít dělat. Teď s Kubou Doktorem a kluky chodíme na kafe, rohlíček a lovit baby. Teda já, on už Kuba jednu má.
Když stojíš v bráně, nemáš strach, nepřijde tam na tebe úzkost?
Dříve jsem se v bráně, to se přiznám, klepal. Nechtěl jsem zklamat mančaft a rodinu. Teď už mi je 28 let a v životě jsou důležitější věci. Ano, hokej je důležitý, ale je tady ještě, zdraví, rodina a všechno okolo. První puk přijde, chytím ho a pak už to ze mě spadne.
To jako úplně celé?
No, úplně celé ne, ale prostě jsem v tu chvíli takový uvolněnější. Samozřejmě tréma tam furt je. Než chytnu první puk, jsem nervóznější. 
No a když dostaneš hloupý gól?
To se dostávám do toho, že jsem zase podělaný (použil trochu expresivnější slovo). Když vím, že za to můžu, že jsem to mohl udělat lépe, tak je to v tu chvíli strašný pocit.
Tak hokej je hra chyb…
Jsme manšaft, je to kolektivní sport, parťák ví, že udělal chybu a soupeř jede na mě. Tak já se snažím udělat všechno proto, aby na střídačce nedostal za uši.

Na tribuně hokej kolikrát vypadá jinak…
Je to něco jiného, když jste na ledě, byl jsem se támhle podívat na zápas s Jihlavou. Po dlouhé době jsem viděl zápas jako divák a říkám si to je něco úplně jiného. Když jsem na tribuně, tak s tím nemůžu vůbec nic udělat.
No a když jsi na střídačce a týmu se nedaří?
Popravdě nemám moc rád, když jsem druhý gólman a třeba se dostanu na led po čtyřech rychlých gólech. Sice vím, že už to více podělat, s odpuštěním, nejde. Jo, de facto se může získat, ale pro mě je to nepříjemné, mně to jenom srazí.

Co říkáš na zeštíhlení soutěže? Je jasné, že tři mužstva půjdou do práce.

Je to kruté, ale tak se to zkrátka domluvilo. Zvedne se konkurence, ne všichni budou chtít skončit s hokejem. Někdo půjde o patro výše, někdo do 2. ligy a pak do týmů, které jsou okolo. Třeba Přerov, i když ten je také namočen u těch barážových příček. Letos je to strašně zvláštní. Havířov bych před sezónou, když jsem slyšel ta jména, která tady přišla, tipoval na pátý flek. No ale dopadlo to jinak.
Co čekáš od hokeje dále?
Budu v něm pokračovat, hokej zkrátka miluji. Za prvé kvůli rodině a sobě. Nedokáži si představit, že bych skončil a neměl bych kolem sebe tu partu lidí, co je v kabině. Mám rád kolektiv a neumím být sám. Přiznám se, že jsem nechtěl jít odsud po tréninku ležet na byt. Už jsem si našel Kubu Doktora a kluky a chodíme spolu ven do kavárny.

Martine, díky za tvůj čas a upřímnost. Ať se ti daří na ledě i v osobním životě.