AZ Havířov
Měsíc prosinec jsme v kabině A-týmu zasvětili maskovaným mužům. Začali jsme trenérem Adamem Vrbou, poté vyzpovídali Marka Štipčáka s Martinem Šindelkou. Všechny tři pojí ještě jedna záslužná činnost, věnují se azeťácké mládeži. My se blíže podíváme na jejich svěřence z 9. třídy, branku zde hájí „Kozlík s Ovečkou“. Čtrnáctiletý Daniel Ovčaři a stejně starý Ondřej Kozel jsou nerozluční kamarádi.
Kluci, co vás vedlo k tomu postavit se mezi tři tyče?
OK: Já jsem si to vlastně nevybral, jako každý jsem spíš chtěl dávat góly, ale trenér Litner mi řekl, ať to zkusím a už jsem tam zůstal. Musím říct, že teď jsem za to rád.
DO: Můj táta i starší brácha byli brankáři, chodil jsem se na ně dívat, takže u mě to bylo od začátku jasné.
Co děláte proto, abyste zůstali v zápase klidní a soustředění? Znám brankáře, co si třeba zpívají...
OK: Převážně sleduju hru a hodně komunikuji s klukama, když ale zůstanu sám, tak je fakt, že si také začnu pobrukovat různé melodie.
DO: Mám to podobně jako Ondra, ale když dostanu gól, tak pak v těch volných chvílích o tom hodně přemýšlím, co jsem mohl udělat jinak.
Trenéři před zápasem rozhodnou, který z vás půjde chytat. Jak to nese ten druhý?
OK: Když už nejdu do zápasu od začátku, tak se modlím, abych do brány už vůbec ten den nešel, protože pro mě není úplně ideální naskočit do rozehraného utkání. Mám raději tu svou hru a soustředění od začátku.
DO: Mi nevadí, kdybych musel naskočit do rozehraného utkání, ale když jde do brány Kozlík, nemám s tím problém. Přeji mu, ať se mu daří a dívám se, jak chytá.
Líbí se vám spolupráce s Adamem, Markem a Martinem?
OK: Je to super, můžu se mnohé naučit, protože mají hodně zkušeností s tím moderním hokejem a stylem chytání.
DO: Řeší s námi hodně detaily, které my třeba ještě nevidíme. Předávají zkušenosti, které ještě sami praktikují při zápase.
OK: Trenér Vrba je někdy hustý a naloží nám.
Ondro, tvůj táta je kustod u Ačka, také hrával hokej. Tvou kariéru sleduje a společně s maminkou i podporuje, řeší s tebou zápasy. Má potřebu ti radit?
OK: Záleží, jaký to je zápas. Umí pochválit, ale na druhou stranu umí být i nepříjemný. Taťka tráví na stadioně hodně času, takže je skoro také trenér, hlavně co se mě týče. Mamka to neřeší, ta mi jen fandí.
Dane, jak už jsi říkal, k hokeji tě přivedl táta …
DO: Ano, je to tak … Taťka se mnou jezdíval do Karviné na takovou tu malou ledovou plochu, pomáhal mi se zlepšovat, radil mi, protože sám chytal. Byly to takové individuální tréninky, které mi teď moc chybí. Protože v roce 2019 navždy odešel, byl nemocný. Často na něj myslím a doufám, že by byl na mě pyšný.
Ondro, ty máš na masce vyobrazenou ovečku, prozraď nám význam, je to kvůli parťáka?
OK: S Danem jsme nejlepší kámoši, trávíme spolu kromě spánku veškerý čas. Vzadu na masce jsem měl volné místo, přemýšlel jsem, co tam dát a najednou jsem dostal nápad a vznikla ovečka – Danova přezdívka, směje se.
DO: Ovečka mě potěšila, je to fakt kámoš. Já na masce nic nemám, je čistě bílá, protože je hodně těžké vybrat, co na tu masku dát. Člověk pak nad tím přemýšlí, jestli to bylo dobré rozhodnutí. Tak jsem to raději nechal tak.
Kluci, jaké máte sny?
OK: Asi jako každý hokejista NHL, ale teď jak se dívám na MS U20, tak mě to hodně láká, obléknout reprezentační dres.
DO: Sen každého gólmana je to dotáhnout co nejdál, zlepšovat se. Rád bych zkusil jiný styl hokeje, líbí se mi ten kanadskoamerický styl hokeje.
Moc děkuji za milý rozhovor, jste fajn kluci. Přeji vám, ať se daří v hokeji, ve škole i v životě.
Fanouškům Azetu bych ráda za celou redakci popřála krásného a ve zdraví prožitého Silvestra, vydařený vstup do roku 2023, hlavně zdraví, ať si dál uchováte lásku k hokeji. Těšíme se na vás 7. ledna na domácím utkání proti Žďáru nad Sázavou.
V lednu vám přineseme obsáhlejší rozhovor s trenérem Jirkou Raszkou, ohlédneme se za první půlkou soutěže a nahlédneme i do osobního života.
