AZ Havířov

Když všichni pošlapeme na sto procent, tak máme šanci být na republice, říká Denis Bárta

27.10.2020 | Vít Káňa

Šestnáctiletý útočník havířovského dorostu Denis Bárta pochází z Hodonína. Do Havířova se dostal už v osmé třídě, když si ho do týmu vybral nynější kouč havířovské juniorky Tomáš Potěšil. Na ledě je občas horká hlava, ale pro mužstvo dýchá. Je ho plný led a i díky němu zažil dorost jeden z nejlepších startů do sezóny vůbec. My Vám s ním dnes přinášíme rozhovor.

Rozprava musela být kvůli opatřením, proti šíření koronaviru, provedena přes telefon. Denis je pozitivní mladý muž, který nezkazí žádnou legraci. Hokej je pro něj všechno a jeho snem je, se jím jednou v budoucnosti živit. Ač hraje ve Slezsku řadu let, tak jeho přízvuk, prokládán prvky východomoravského nářečí, ho stále neopustil. Typické „chcu“ a „nesú“ mi od mladého muže, který už pár let hraje za Havířov, vykouzlilo během rozhovoru nejednou lehký úsměv na rtech.

Ahoj Denisi, Kdo Tě vlastně přivedl na led?

Ve třech letech jsem vlezl prvně na led. Děda mě dotáhl v Hodoníně na veřejné bruslení a začal jsem hrát hokej. Vždycky jsem chtěl být v bráně, prostě mě to tam táhlo. Pokaždé jsem doma řekl, ať na mě jdou střílet, zkoušel jsem to i na ledě. Táta tohle ale rychle zarazil a vysvětlil mi, že bude lepší, když budu útočník. Gólmani jsou prý gumy a chytá jenom jedem.

A jak jsi se dostal do Havířova?

Do Havířova jsem přešel, když si mě v osmé třídě všiml trenér havířovské juniorky Tomáš Potěšil. Vzal si mě na zkoušku a po ní mi řekl, jo, dobrý. No a od té doby hraju hokej za havířovský AZet. Po pár zápasech tady jsem si ale zlomil ruku a měl jsem od hokeje nucenou pauzu, takže moje první sezóna tady nestála za moc.

Jaké to bylo takhle brzy se zranit?

Pro mě to bylo nic moc, bez hokeje to bylo (chvilka ticha) špatné. Do té doby jsem hrál bez zranění. Musel jsem akorát dřít na suchu, posilovat jenom nohy. Po těch třech měsících, jsem začal pomalu zatěžovat ruku a posilovat. No chvilku mi trvalo, než jsem se zase vrátil na led. Pro mě to bylo nejdelší období bez hokeje a bylo to jako, kdyby mi vzali hračku.

Hokejky a škola to bývá vděčné téma, jak obojí zvládáš?

Jakmile mi trenér Potěšil po zkoušce řekl, že tady můžu zůstat, tak jsem začal chodit na ZŠ Karolíny Světlé, kterou jsem zdárně absolvoval. No a loni jsem nastoupil na Hotelovou školu a Obchodní akademii v Havířově, studuji Obchodní akademii. Škola mi vychází strašně moc vstříc, kvůli hokeji zameškám dost hodin. Je to divné kombinovat školu a hokej, ale snažím se dělat obojí. Ve škole mě krom tělocviku baví ještě čeština a angličtina.

Jak zvládáš online výuku, nechybí ti osobní kontakt?

(Nejistě) Abych se přiznal, mám s tím teď, tak trochu, potíže. Mám pocit, jako bych vlastně nic neprobral. Ono, když má člověk možnost toho přímého kontaktu s vyučujícím, tak si až v takové chvíli uvědomí, jaký to byl vlastně luxus. Nejvíce bojuji s Ekonomikou a Účetnictvím.

Dokážeš si představit, že bys měl někdy pracovat v oboru, který studuješ?

To ještě nevím, na to mám ještě hodně času. Pokud možno, tak bych se chtěl věnovat hokeji co nejdelší dobu. Samozřejmě pokud nepřijde nějaký faktor, který člověk nemůže ovlivnit jako je třeba zranění.

Co Ti na ledě jde, máš nějakou devízu?

Myslím si o sobě, že jsem dobrý bruslař. Na ledě jsem spíše bojovník. Dokáži na soupeři vybojovat puky a nebojím se chodit do soubojů v rozích kluziště. To jsou asi moje dvě věci, ve kterých jsem dobrý.

Býváš na ledě občas zákeřný?

No, jak kdy. Záleží, jestli vypěním. Poslední dobou „pěním“ častěji. Snažím se nějak s tím bojovat a být na ledě klidnější. Ono to může, kolikrát, být pro tým i kontraproduktivní. Snažím se to ze sebe vytřepat a nebýt takový nervák. Hokej strašně prožívám, ale v normálním životě jsem kliďas.

Co Ti na ledě nejde?

Peru se se zakončením. Trénuji to a piluji „dokonalosti“. Snažím se denně vystřelit alespoň dvěstěkrát na bránu. Na našem dvoře mám udělanou hokejovou bránu, takže i když je teď zase „lockdown“, tak pořád alespoň střílím.

Hokej asi není nejlevnější sport….

To samozřejmě není, rodina mě podporuje ve všem a jen díky rodičům můžu dělat to, co mě baví.

Co vlastně doma říkají na to, že hraješ hokej?

Myslím si, že jsou rádi. Táta dlouho hrával hokej za Hodonín, býval prý taky hodně průbojný. Máma rovněž sportovala, dělala atletiku. Myslel jsem si že, díky tomu mi půjdou běhy tak nějak samy od sebe, ale v letní přípravě to nikdy neklaplo. No tak jsem, když jsem přijel z Havířova začal více běhat podél řeky Moravy.

Máš nějaké hokejové sny?

Chtěl bych to dotáhnout co nejdále, jednou bych se tím hokejem chtěl živit. Je mi jasné, že účetní ze mě nikdy nebude.

Kam až jste mohli, kdyby nepřišla druhá vlna, s dorostem dokráčet?

S dorostem stále ještě můžeme dojít daleko, naše priorita před sezónou byla dostat se do nástavby a tam uhrát play–off. No a kdyby to vyšlo, tak se třebas podívat i na republiku. Když všichni pošlapeme na sto procent, máme šanci být na republice.

Před přerušením jste prohráli jenom jeden zápas, sezónu jste měli rozjetou skvěle…

Tak výsledky jsou skvělé, to nepopírám. Přesto by se našly zápasy, kdy nám to, i přes tu výhru, moc nešlapalo. Paradoxně ten zápas s Vítkovicemi, i když jsme ho prohráli, tak jsme odehráli výborně. I přesto že jsme vyhrávali, tak máme na to být dominantnější. Partu máme skvělou, teď to bude jenom na nás, abychom začali být vítězi.

Co tě krom hokeje baví?

Krom hokeje jsou to hry. Jak na PlayStationu, tak i na XBOXU. Hrajeme s klukama z týmu po síti. I když nemůžeme být spolu na ledě, tak se spolu alespoň takhle bavíme. Občas si dáme i turnaje.

Když začala karanténa, přijel jsi do Hodonína. Tak jak se udržuješ ve formě?

Chodím běhat k Moravě, je to z domu asi sedm kilometrů. Máme tady hezky, doběhnu k elektrárně na hranici se Slovenskem a k Veslařskému klubu. Běháním si i čistím hlavu, v tu chvíli nějak nevnímám všechno, co se teď děje okolo nás.

Máš v NHL Nějaký oblíbený tým a hráče?

Na NHL se dívám rád a sleduji tým Edmonton Oilers. Z hráčů obdivuji Leona Draisaitla a Connora McDavida. Líbí se mi to, jak si rozumí, jak se na ledě najdou, ale hlavně to, co umí s hokejkou. Nevím, jestli to mají vydřené, anebo od pánaboha. Každopádně je radost se na to dívat.

No a ty jsi talentovaný, anebo to máš „vydřené“?

Myslím si, že jsem si to, co umím, hodně vydřel. Pokud to chci někam dotáhnout, tak mám před sebou ještě hodně těžkou a bolavou cestu.

Kdybys měl možnost si vybrat mezi Třincem a Vítkovicemi, kam bys šel?

Šel bych asi do Třince, to zázemí tam je prý o dost lepší. Samozřejmě bych skočil po každé nabídce z Extraligy, to je bez debaty. (směje se)

Z Havířova „za lepším“ chodí pryč i talentovaní mladí hokejisti. Jaké byly Tvoje pocity, když tým opustili Jan Moškoř a Petr Kubíček?

Samozřejmě jim přeji, aby uspěli. Jsou to fajn kluci, dost mě to mrzelo. Podle mě nemuseli odcházet z Havířova, když se tady vrátila nejvyšší juniorská liga. V tom Třinci nemají nic jistého a hrají si o fleky.

S kým si na ledě nejvíc vyhovíš?

Nejvíce si vyhovím s útočníky Ondrou Becherem a Dominikem Kolatem. O těchto dvou frajerech vím na ledě všechno. Jsme sehraní, víme, co jeden od druhého můžeme čekat a najdeme se skoro poslepu.

S čím jdeš na led do každého zápasu?

Jdu tam s tím, že chci vyhrát. Jít za týmovým úspěchem, a přitom si vstřelit nějaký gól. Body nejsou důležité, důležitý je ten týmový úspěch.

Denisi, díky za Tvůj čas a upřímnost, ať Ti to bez hokeje uteče a snad Tě brzy uvidíme na ledě.

V článku jsou použity fotografie Ronalda Hansela, Evy Suchánkové a autora.

Instagram Youtube