AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

Havířovská juniorka je manšaft, který táhne za jeden provaz, říká Oliver Ketner

15.10.2020 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Narodil se slovenským rodičům v Táboře, se kterými se ale brzy přestěhoval do Bratislavy. Do loňské sezóny nastupoval v mládežnických kategoriích Slovanu Bratislava. Ve slovenském dresu nasbíral osmnáctiletý obránce v 21 zápasech pět bodů. Největšího turnaje a sice MS kategorie U-18 B, které se mělo konat na Slovensku, se však kvůli pandemii koronaviru nedočkal. V havířovské juniorce v sedmi zápasech čtyřikrát bodoval a ukázal svou šikovnost. Na ledě je rychlý, důrazný a táhne ho to do brány, má předpoklady pro dospělý hokej. My Vám s ním dnes přinášíme rozhovor.

Ač se narodil v Česku, tak je to mladý muž z Bratislavy se vším, co k tomu patří. V rozhovoru na otázky odpovídal slovensky, ale pak jsme jej společnými silami upravili do češtiny. Z Olivera je cítit sebevědomí a zdravá drzost, která patří k mládí. O tom, co chce v životě dělat, má jasno a nepochybuje o tom. Co řekne to platí, nebere své slovo zpět. Kvůli karanténě, která byla vyhlášena v týmu havířovské juniorky, proběhl rozhovor prostřednictvím internetu.

Ahoj Olivere, co si říkáš před každým zápasem, s čím do něj jdeš?

Samozřejmě mojí prioritou je podržet a podpořit tým ze zadních řad. Pokud možno mou obrannou hrou a konstruktivní rozehrávkou. Ideální je, když v tom zápase dám gól, ale to se nestává pokaždé (směje se).

Ve slovenské reprezentaci jsi loni nastoupil do 21 zápasů, jaké to je reprezentovat?

Je to úžasný pocit, když můžu reprezentovat svoji zemi. Už od U15 jsem tam se super „chalany“. Je vidět, že jsme dobrý tým a vyhovíme si i lidsky. Důležité je, že dokážeme vyhrávat i utkání na mezinárodní úrovni. Velkou škodou je to, že nám zrušili domácí MS skupiny B z důvodu pandemie koronaviru, ale s tím se nedá nic dělat. Zdraví je nejdůležitější.

Jak sis poradil s jinou úrovní útočníků, bylo těžké přepnout na vyšší výkonnostní stupeň?

Abych byl upřímný, to říkám se vší pokorou, tak jsem to ani nevnímal. Ti kluci jsou na špičkové úrovni, snažím se, když proti nim nastupuji, na to nemyslet. Soustředím se jenom na svůj výkon. Jdu tam se svými pokyny, chci na ledě odvést dobrou práci. Chci v každém střídání podat ten nejlepší výkon.

Útočník to má jasné, chce dát gól, ale co si říkáš na ledě během zápasu Ty jako obránce?

Tři roky nazpět jsem hrál ještě útočníka, pořád mám tendenci, tlačit se do brány. V tom mi docela pomáhá ten nově nastavený trend. Hraje se otevřený a útočný hokej. No a v tom juniorském hokeji, se ještě dělá spousta chyb. V tom je to pro mě dobré, beci s útočnými úmysly mají zelenou. Tak si mohu dovolit „někdy dát gól“, i za cenu toho, že my nějakou branku dostaneme.

Mám pocit, že oproti loňsku jsi nabral trochu svalové hmoty, máš nějakou vysněnou váhu?

(Směje se) Tu váhu jsem nikdy neřešil. Popravdě jsem byl v týmu vždycky jeden z těch těžších kluků, i když jsem na to nevypadal. Když nad tím přemýšlím, tak by pro mě bylo ideální, pohybovat se okolo 86 kilo, to by bylo asi tak akorát.

Jak jde dohromady hokej a škola? Co studuješ a kdyby Ti to v hokeji nevyšlo, dokázal by ses tím živit?

Studuji třetím rokem na Sportovním gymnáziu v Bratislavě, po ukončení gymnázia bych chtěl určitě pokračovat na Vysoké škole na Fakultě Tělovýchovy a sportu, na které bych chtěl studovat obor Trenér. Pro mě je hlavním cílem hrát, chci být profesionálním hokejistou a živit se hokejem.

O hokejkách se říká, že po tréninku celý den spí a jsou nepoužitelní, jak to máš Ty?

Jsem hyperaktivní, neustále mám hodně energie. Samozřejmě jsou ale dny, kdybych chtěl být doma a jenom polehávat, prostě nic nedělat. Jenže mi to nedá, něco mi v hlavě sepne a já si jdu zahrát fotbal, anebo se někam projít. Tak nějak nedokáži nedělat nic, i teď když jsem v karanténě, tak si vezmu alespoň knížku.

Kdo Tě přivedl k hokeji a jak ses dostal do Havířova?

Mně k hokeji dostal starší bratr Nikolas, po mém narození mě máma brala na jeho zápasy. Na zimním stadiónu jsem trávil hodně času, tak jsem se pak i postavil na brusle a už jsem u toho zůstal. Z Tábora jsme se přestěhovali na Slovensko. Část rodiny mám i tady v Čechách, vždycky když hrajeme s reprezentací proti Česku, tak mi to dají hezky „sežrat“. Do Havířova jsem přišel díky trenérovi juniorky p. Potěšilovi. Lákala mě možnost zahrát si nejvyšší juniorskou soutěž v Havířově.

Juniorka má letos neskutečnou fazónu, i když ji většina lidí odepisovala, čím to?

Bez dlouhých debat je to týmem. Havířovská juniorka je manšaft, který táhne za jeden provaz. Byl jsem tím mile překvapen, jak dobře nám to v zápasech jde. Za sebe doufám, že jakmile se znovu dostaneme do zápasového rytmu po tom, co se teď děje, tak budeme zase vyhrávat.

Hokej je něco, co leze na mozek, někoho to doslova ničí, čím si od něj čistíš hlavu?

Asi jako všichni kluci z týmu. Když mám volnou chvilku, tak se dívám na seriály. Zkoukl jsem Hru o trůny, Narcos a Trailer park boys. Občas si zahrajeme na PlayStationu NHL, FIFU i GTA. Začal jsem i číst knížky k maturitě, mám za sebou Antigonu a Hamleta. Dost mi pomáhá, když si popovídám i s mými „nehokejovými“ kamarády.

Když už jsme u té čisté hlavy, co Ti dokáže pokazit dobře rozehraný zápas?

Jsou zápasy, kdy mi stačí jedna malá chybička a je to celé v háji. Pak jsou zase utkání, kdy mě absolutně nic nerozhází. Pokud bych měl ale zmínit jednu věc, tak mě rozhodí hloupě inkasovaný gól.

V módě jsou sportovní psychologové a mentální kouči, máš s nimi nějakou zkušenost?

Zkušenost s nimi nějakou mám. Tři roky využívám jejich služeb.

No a jak k to tam probíhá, přijdeš tam sedneš si a řekneš, dneska mi to vůbec nelepilo?

(smích) Většinou se tě psycholog zeptá, jak se ti hraje. Jaké máš takové ty, jak to říct. (chvilka ticha) Jaké máš klasické pocity ze hry. Co toho samotného hráče vlastně trápí, snaží se ho těmi otázkami „nasměrovat“ k závěru. Aby samotný hráč došel k řešení. Je to jako klasický psycholog, ale trošku tě povzbuzuje. Řeší ty problémy trochu jinak. Opravdu dost pomáhá, když se spolu zaměříte na nějaký cíl. Já jsem to mněl třeba s přihrávkami. Počítal jsem si je, bavil jsem se s ním o tom a pak jsem se v nich nakonec zlepšil.

NHL překvapivě vyhrála Tampa, co jsi říkal na hokej bez diváků? Máš v ní nějakého oblíbence?

Možná půjdu proti proudu, ale když se hrálo bez diváků, tak mi to moc nevadilo. Asi je to tím, že v juniorce taky moc lidí nechodí, když se hraje s diváky. Samozřejmě chápu, že atmosféra chybí. Líbí se mi Roman Josi z Nashvillu, vyhrál Norris Trophy (cena pro nejlépe bránícího hráče) a Cale Makar z Colarada. To jsou hráči, kteří v obraně odvádějí neskutečnou práci. Snažím se stíhat jejich zápasy a snažím se od nich „něco naučit.“

Havířovská juniorka byla v karanténě, jak jsi ji strávil?

Na pár dní jsem si vydechl, letos jsem do karantény neměl „dovolenku“. Pak jsem začal cvičit, ráno jsem se protáhl a šel na to. Nepouštěl jsem se ale do ničeho velkého, pracoval jsem jenom se svou vlastní vahou.

Jaké máš osobní ambice?

Jsem mladý, chci hrát ty nejvyšší ligy, neustále se zlepšovat po fyzické a mentální stránce. Vím, že to jsou klišé. Ale co je nejdůležitější. Chci se hokejem bavit a pokud se jím budu živit, tak to bude skvělý bonus.

Jaký největší zážitek Ti hokej přichystal?

(na chvilku se zamyslel a pak se začal smát) Bylo jich hodně, ale co ve mně rezonovalo ještě dlouho, byl turnaj U-17 v Minsku. Na ten jsme cestovali 30 hodin autobusem, což bylo něco neskutečného. Po příjezdu jsme dostali na hotelu jídlo, které, slušně řečeno, nestálo za nic. Odehráli jsme tam zápasy, následovala cesta autobusem zpátky na Slovensko. Na hotelu nám na cestu dali bagety, které expirovaly před dvěma měsíci. To byl pro mě největší zážitek s hokejem.

A pokud by to byl nějaký zážitek z ledu?

Tak by to bylo utkání v U17 na domácím turnaji, když jsme vyhráli proti Česku 3:2 po prodloužení a já dal poslední gól. Na ledě to bylo fajn, dal jsem rozhodující gól, ale pak ještě přišly telefonáty z rodiny.

No a co Ti rodina vzkazovala?

Jenom trochu vysvětlím rodinné poměry. Táta pochází, i když se narodil na Slovensku, z české rodiny a já jsem se narodil v Táboře. Byl jsem pro ně celkem snadný terč. Prý, že se to nedělá a že když přijedu za nimi na návštěvu, tak budu spát v autě a bez jídla (oboustranný smích).

Je pravda, že je hokej drahý sport?

Jasně, že je. O tom nemá smysl debatovat. Lidi si ani neuvědomují, kolik stojí hokejky na jednu sezónu. To je obrovská suma. Obdivuji své rodiče a moc jim děkuji za to, co pro mě dělají a že mě v hokeji podporují.

Co tě motivuje, proč ten hokej děláš?

Hokejem žiji od malička, pořád mě neskutečně baví. Vlastně se i děsím okamžiku, kdybych se jednou ráno probudil a nechtěl bych jít na led. Nevím, co by mě v životě tak naplňovalo. Hokej je prostě můj život.

Olivere, děkuji za Tvůj čas a přeji Ti všechno dobré. Snad Tě brzy uvidíme na ledě. 

V článku byly použity fotografie Ronalda Hansela, Evy Suchánkové a archivu Olivera Ketnera. 

Youtube