AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

Gól je gól, říká jeden z nejlepších nováčků ligy Petr Fridrich

28.03.2020 | Vít Káňa

Petr Fridrich (ročník 2000) je odchovancem Vítkovic, kde patřil vždy k nejlepším útočníkům mládežnických výběrů a nastoupil i k šesti zápasům juniorské reprezentace. Ač byl věkem letos ještě junior, tak havířovském dresu nastoupil k 56 zápasům za muže a nasbíral 18 kanadských bodů (9+9).

Na úvod musím zmínit, že rozhovor s Petrem jsme museli kvůli epidemii koronaviru, která předčasně ukončila sezónu, dělat nadvakrát. Některé otázky Vám mohou přijít neaktuální, ale v rozhovoru zůstaly kvůli jeho vyznění. 

Nacházím se spolu s dalšími hráči v tělocvičně u ledové plochy, kde se odehrávají pozápasové rozhovory. Hráči se ještě protahují po tréninkové jednotce, anebo se vyjíždějí na rotopedu. Petr skončil na rotopedu a nezadýchán nastupuje na rozhovor. Navenek působí klidně a vyrovnaně (rozhodit ho je velmi těžké, o což se i  hodně hráčů, kteří byli přítomni u rozhovoru, snažilo). Když sedíte vedle něj, máte pocit, že mluvíte s někým starším, neřekli byste, že Petrovi je teprve devatenáct let. Nad každou otázkou se zamyslí a pak teprve rozvážně odpovídá.

Ahoj Petře, jsem rád, že jsi souhlasil s rozhovorem. Letos máš zkušenosti ze dvou nejvyšších juniorských soutěží, jaký je rozdíl v kvalitě mezi REDSTONE Extraligou juniorů a soutěží nazvanou O pohár DHL?

Hodně záleží, proti jakému týmu v REDSTONE extralize člověk nastoupí. Když jsme hráli s juniorkou v Přerově, tak mi to přišlo jako velmi kvalitní zápas. Byl plný nasazení a osobních soubojů. Byl to v podstatě normální zápas „té kvalitnější ligy“. Po tomto utkání, ale přišly zápasy s Ústím nad Labem, kde rozdíl v kvalitě týmů byl dost velký a jasně jsme je přehráli.

Kde Tě uvidíme v příští sezóně?

(lehký úšklebek) Tohle to na mě tak úplně nezáleží.

A kdyby to na Tobě záleželo?

Samozřejmě bych chtěl do Vítkovic, je to Extraliga. Chtěl bych tam nakouknout a posbírat nějaké zkušenosti, ale určitě to neber tak, že bych v Havířově nechtěl hrát. Tady určitě dostanu větší prostor a čas na ledě.

Co říkáš na to, že se Vítkovice udržely v Extralize na poslední chvíli a Karlovy Vary jim to tím, že nastoupily s juniory poněkud usnadnily?

Jsem rád, že se Vítkovice zachránily. Určitě by to byla velká komplikace pro všechny, kdyby se tým nezachránil v Extralize. Vítkovice rozhodně patří mezi lepší týmy a Extraliga tam má být. Tím že Karlovy Vary nastoupily do utkání v Ostravě s juniorkou, tak to hází strašně špatné světlo. Nicméně v tomhle jsou Vítkovice nevinně. Bylo to rozhodnutí Energie, která nechtěla riskovat zdraví svých hráčů. Máme 52 kol a pokud někdo mohl cítit „křivdu“, tak si musí sám sáhnout do svědomí, jestli v těch předcházejících kolech nechal na ledě všechno.

V posledních zápasech jsi nastupoval ve formaci s kapitánem Janem Marunou a Honzou Bernovským, s kým si na ledě nejvíc vyhovíš?

Ono se to přes sezónu strašně střídalo, měli jsme v týmu i hodně zraněných. Jak jsem začal hrát s Mařkou, tak jsme si od začátku spolu na ledě rozuměli. Na hřišti jsme si dokázali vyhovět. Mařka je strašný dříč, který nechá na ledě všechno, je ho plné hřiště, kolikrát to ještě jistí vzadu. Jsem rád, že vedle něho můžu hokejově růst.

Jaký byl Tvůj nejlepší zážitek, který jsi zažil díky hokeji?

Jedním z největších zážitků byla reprezentace. Pro mě byl neskutečný zážitek reprezentovat Českou republiku. V roce 2019 jsme v dubnu hráli v Piešťanoch na turnaji čtyř zemí a v listopadu jsem nastoupil ke třem zápasům, které se hráli v Děčíně a Teplicích. Přišla tam spousta lidí a pro mě to byl asi nejlepší zážitek, zahrál jsem si ve skvělé atmosféře za národní tým.

Slyšel jsem, že jsi prý jednu dobu uvažoval o tom, že s hokejem skončíš?

Jednu dobu jsem nad tím přemýšlel, samozřejmě nevím, jestli bych to udělal. Hokej je něco, co v mém životě hraje takovou roli, že bych to nedokázal jen tak jednoduše skončit. V osmé třídě jsem přecházel do mladšího dorostu a moc jsem tehdy nehrál. V první části sezóny jsem skoro nenastoupil. Tenkrát jsem i „zapinkal“ nějaké střídavé starty, takže jsem byl tři měsíce bez hokeje. Pamatuji si i jeden zápas, ve kterém jsem tehdy nastoupil jenom na čtyři sekundy. Jenom jsem přejel hřiště, protože jsem byl na trestné lavici za někoho jiného.

Toto období bývá pro hodně hráčů zlomové…

Hodně mi to otevřelo oči, začal jsem na sobě makat a dávat více hokeji. V té době jsem i začal přemýšlet nad tím, na jakou půjdu střední školu. Vybral jsem si chemickou průmyslovku. Chemie mě bavila už na základce společně s matematikou. V té době to vypadalo, že v hokeji „neprorazím“.

Vím, že studuješ VŠB-TU. Kdyby se Ti, nedej bože, něco stalo, dokážeš si sám sebe představit v laboratoři?

Mám individuální plán a studuji na VŠB Chemické a enviromentální inženýrství. Tohle je strašně těžká otázka. To si ani nedokáži představit. Ve škole jsme měli nějaké praxe, kde jsme na sobě měli bílé pláště a řešili jsme zadané úlohy, ale tak nějak si nedokáži představit, že bych tohle dělal až do důchodu. Já bych se raději viděl někde ve výzkumu, kde by se zkoumaly nějaké nové cesty.

Kluci, kteří se věnují chemii, si k ní většinou získali vztah skrze výrobu vlastních domácích kuliček a roztodivných směsí, byl to i Tvůj případ?

Vlastní bouchací kuličky jsem si nevyráběl (směje se). Na základní škole, jsme měli výbornou učitelku chemie a mě to prostě chytlo. Když jsem končil základní školu, tak jsem neměl ponětí, co budu dělat. Nechtěl jsem jít na gymnázium, protože jsem měl pocit, že s tím hokejem budu tu vysokou školu dělat těžko.

Co říkáš na to, že pokud by se play off hrálo, tak by to bylo bez diváků?

Upřímně nevím, jaký by to mělo smysl. Hokej se hraje, anebo já ho hraji pro diváky a bez nich to sníží i kvalitu té odehrané série a nebude to ono.

Když si vybavíš hráče, které si letos potkal v juniorce AZetu, byl tam někdo, kdo by v budoucnosti mohl hrát CHANCE ligu?

Samozřejmě, že tam jsou kluci, kteří mají výborný potenciál. Těžko bych tady někoho jmenoval (ošívá se). Jde o to, aby na sobě ti kluci pořád pracovali a nepřestali věřit, protože v Havířově tu šanci, pokud budou mít tu kvalitu, časem určitě dostanou.

Nechtěl jsi, podobně jako Tví vrstevníci Tomáš Dajčar a Jan Dvořák (zrovna se kysele protahoval po tréninkové jednotce), zkusit štěstí v zahraničí?

Nad tím jsem jednu dobu strašně moc přemýšlel, ale v tom dorostu jsem měl pomalejší rozjezd a neměl jsem na to tu kvalitu, nebyl o mě žádný zájem, respektive jsem nedostal od agenta žádnou nabídku z venku.

A agenta máš?

Mám.

Co říká na to, že hraješ v Havířově?

Pro mě je určitě jenom dobře, že hraji dospělou soutěž CHANCE ligu, můžu se vyhrát a hokejově vyrůst. Ale manažer by mě určitě viděl raději v nějaké vyšší soutěži.

Máš v NHL nějakého oblíbeného hráče?

Mně se moc líbí Jakub Voráček, který hraje za Philadelphii Flyers. Líbí se mi na něm, jak dokáže skvěle přihrát. Má hlavu nahoře a on tu hokejku spoluhráče snad dokáže najít i poslepu, i když přihrává za sebe, anebo mezi beky, je radost se na něj v televizi dívat.

Zastavme se u Těch nahrávek, máš lepší pocit, když někomu namažeš přes dva beky do prázdné branky, anebo dáš ušmudlaný gól?

Samozřejmě z takové nahrávky mám radost, ale gól je gól (řečeno rychle, bez rozmyslu a plynulou ostravštinou).

Mé sportovní úspěchy skončily ve třetí třídě, když jsem dostal diplom za druhé místo v plavání, zkus to nějak popsat i mě?

To je prostě ta nejlepší věc a nejlepší pocit, jaký můžeš zažít, když dáš gól. Nevím, co na to říct. Prostě ty dáš gól a ti lidi na stadionu řvou, ty víš, že jsi pomohl tomu týmu, to je ten nejlepší pocit na světě.

A teď si představ, že je to ve finále proti Motoru a na tom stadionu je ticho.

To je ten moment, o kterém jsme se už bavili, takový gól nemá žádnou cenu.

Když zrovna nemáš hokejové a studijní povinnosti, čím si krátíš čas?

Sportem. Když je nějaké delší volno, tak chodíme s kamarády hrát basketbal a volejbal. Přes léto, když se nehrají zápasy, chodívám hrát tenis. Přes zimu si odpoledne zajdeme se spoluhráči na kávu a dort. V Havířově chodíme do CrossCafe, kde mi zachutnal tvaroh.

Najde se u Tebe něco, co ti na ledě nejde, anebo s čím nejsi tak úplně spokojený?

Chtěl bych být tvrdší v osobních soubojích, na tom bych chtěl zapracovat. Nikdy jsem nebyl ten drtič u mantinelů, vždycky jsem byl techničtější typ, který se na ledě snaží používat hlavu a ta fyzická stránka toho hokeje mi trochu chybí.

Do Havířova jsi přišel na konci srpna z Vítkovic, jak se Ti tady začínalo?

Ze začátku se mi hrálo v Havířově skvěle, cítil jsem důvěru od trenéra. Hrál jsem čtvrtou lajnu a zvykal jsem si na nové prostředí. Snažil jsem se hrát jednoduchý hokej a nedělat zbytečné chyby. Okolo poloviny sezóny přišla trochu krize, to se mi tak úplně nedařilo.

Říkali jsme si, jestli nehraješ s nějakým zraněním, bylo vidět, že Tě možná něco pobolívá?

Abych se přiznal, tak v tom nebylo žádné zranění. Mně úplně nejely nohy a na tom závisí moje hra. A když mi ty nohy nejely, tak jsem hrál špatně. Na tribuně to tak mohlo působit. Neměl jsem sebedůvěru, tým měl horší období. Dostával jsem menší čas na ledě. Byla tam taková demotivace, a byl jsem v začarovaném kruhu. Pak už Tě ani moc nebaví chodit na tréninky, protože víš, že se Ti na nich nedaří.

Co prožíváš, když chodíš někam, kde Tě to s odpuštěním nebaví?

Není to o tom, že by to toho člověka tak úplně nebavilo, ale jak to říct. Měl jsem takový pocit, že ráno jsem se na ten trénink těšil, ale pak jsem na tréninku zkazil hloupou nahrávku a přišla demotivace, úplná naštvanost (Petr použil poněkud šťavnatější výraz) a frustrace.

Ono se říká, že Ti opravdoví vítězové musí mít selektivní paměť. Jsi ten „šťastlivec“, který tohle dokáže, anebo si stejně jako já říkáš, proč to tak proboha je?

Já jsem ten typ člověka, který nad tím strašně přemýšlí. Samozřejmě záleží, co je to za věc, ale musím upřímně říct, že letos jsem se v té psychické odolnosti dost zlepšil.

Ve sportu je alfou a omegou hlava, vyzkoušel jsi někdy sportovního psychologa?

Absolvoval jsem několik sezení se sportovním psychologem (trapná chvíle ticha).

A jak si to máme představit, to tam přijdeš, posadíš se na židli a řekneš proboha, dneska mi to ale vůbec nepálilo….

Přesně takhle to probíhá (usměje se). Určitě to může něčemu pomoci. Už jenom to, když se vymluvíš z toho, co ti na ledě nešlo a co tě štvalo. Já jsem to využil i na reprezentačním srazu. Srovnáš si v hlavě nějaké věci a začneš si věřit. Vím, že to může znít trochu kostrbatě, ale funguje to. Ta sebedůvěra udělá tohle (luskne prstem).

Sebedůvěra je v hokeji jedno lusknutí prstu…

Samozřejmě to není lusknutí prstem, ale ta sebedůvěra je to, když si věříš. Hraješ úplně jinak, než když si nevěříš.

Tohle se Ti tedy stalo v půlce sezóny, když se Ti tolik nedařilo?

(zamyslí se) To byl jenom takový impuls, na který se následně všechno nabalí. Po dlouhé době mi tam něco spadlo, odehrál jsem dobrý zápas a takhle se to nabalovalo. Člověk dostane šanci a hned se na tom ledě cítí lépe. Najednou hraje ve třetí lajně. Když si na tom ledě víc, tak se Ti hned lépe hraje, máš větší motivaci a věříš si.

Raduješ se z každého gólu stejně?

Každý gól, který dám, je super, ale asi se z každého neraduji stejně. Velkou radost jsem měl z toho, když jsem dál gól v reprezentaci. A speciálně v tom Áčku, se raduji po každém góle hodně, což je určitě vidět.

Proti jakému týmu se ti nehraje dobře?

Možná leckoho překvapím, ale mně se špatně hrálo proti Třebíči. V druhé části soutěže jsme se s nimi sice už nepotkali. Nicméně jsme s nimi pokaždé nehráli hokej. Pro mě to byly vyloženě dva špatné zápasy, které jsme proti Slavii odehráli. Nesedí mi jejich styl hry, kouskují hru, vnutí ti svůj hokej a pak udeří.

S kým jsi v kabině dobře vycházel?

V kabině AZetu byla skvělá parta. Já jsem se nejvíc bavil s kluky, se kterými jsme hráli i v juniorce. S Berniem (Janem Bernovským) se známe už tři roky, odehráli jsme toho spolu opravdu hodně. V Havířově jsme si sedli s Bambusem (Janem Bambulou) a Dajčim (Tomášem Dajčarem).

Jak ses vlastně dozvěděl o tom, že sezóna skončila a co se Ti v tu chvíli honilo hlavou?

Bylo to najednou takové, že jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Když jsem se v posteli probudil a věděl že nejdu na trénink, tak jsem začal přemýšlet, co teď budu vlastně dělat, protože tolik volného času jsem neměl asi rok. Ale hlavně ti to vůbec nedojde, šest měsíců makáš, myslíš na sezónu, na to jak skončí. Kam až dojdete s týmem v play off, jestli dáš třeba gól. A ona a najednou skončí tak, jak skončila.

Jaký probíhal poslední trénink v GASCONTROL Aréně? Co jste si s hráči řekli a s čím jste se rozloučili?

Poslední trénink byla vlastně schůze s trenéry, kde jsme si sezónu trochu zhodnotili. Rozloučili jsme se s klukama a popřáli si hlavně to nejdůležitější - zdraví. Poté následovaly individuální pohovory, kde trenéři mluvili a hodnotili každého hráče jednotlivě.

Dá se nějak popsat nálada, která byla mezi hráči na posledním tréninku?

Bylo to něco zvláštního, takový pocit jsem ještě nezažil a nevím, jestli ho ještě někdy zažiji. Jako by nám to některým ani nedocházelo, že celá sezóna už vlastně předčasně skončila a my už nebudeme hrát žádný další zápas.

Jak se udržuješ ve formě, když je zákaz vycházení?

Dával jsem si chvíli volno, protože sezóna byla náročná a bylo toho ještě se zápasy s juniorkou hodně. Teď už začínám zlehka trénovat a spíš se jen tak snažím udržovat. Dělám jen to, co je možné v domácích podmínkách. Ven jdu jen na krátké procházky s rouškou.

Letos se v Havířově sešla skvělá parta, zrušené play off už nevrátíme…

Samozřejmě je to velká škoda, že jsme si s našim silným týmem nemohli zahrát play off. Tam bych taky jako hráč získal další zkušenosti, protože věřím, že jsme mohli dojít daleko a vylepšit havířovské maximum. Piráti byli rozhodně hratelný soupeř pro čtvrtfinále.

Co říkáš tomu, že Tě zařadili mezi deset nejlepších mladých hráčů CHANCE ligy?

To ocenění je fajn, ale já jsem spíše rád, že se mi podařilo alespoň trochu prosadit mezi muži. Protože jak už jsem říkal, ten přechod z juniorské soutěže mezi muže je strašně těžký. Cítím, že jsem se v této sezóně hodně zlepšil a trochu vyzrál jako hráč i člověk.

Petře děkuji za upřímnost a přeji Ti vše dobré.

Youtube