AZ Havířov

Důležitý je tým, říká útočník havířovské juniorky David Pastor

03.11.2020 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Osmnáctiletý odchovanec Frýdku–Místku David Pastor už v juniorském věku vystřídal dva největší hokejové kluby v kraji. Šest let působil ve Vítkovicích, se kterými byl čtyřikrát na republikovém finále. V sezóně 2018/19 se ale přesunul do Třince, kde vyhrál nejvyšší juniorskou soutěž. Pro tuto sezónu si vybral pro své další hokejové pokračování AZet a my Vám s ním dnes přinášíme rozhovor.

David je odchovancem, jak sám říká „z Frydku“. Na první poslech poznáte, že je to rodák z Bezručova kraje. Nelze ho zařadit do žádné kategorie, je to živel, který si na nic nehraje a je nohama na zemi. Hokejem se baví, ale zároveň ví, že by se jím někdy v budoucnu chtěl uživit. Nikomu ale neříká o růžové cestě za mořem, která na něj čeká. Pokora, respekt a odhodlání, to jsou tři slova, která jej charakterizují. I díky němu se havířovská juniorka, pro mnohé překvapivě, před koronavirovou pauzou vyšvihla na druhé místo v tabulce.

Ahoj Davide, jaké ses po Vítkovicích a Třinci ocitl v Havířově?

To, že jsem se dostal do Havířova, je práce pana trenéra Potěšila. Po sezóně v Třinci mi zavolal s nabídkou jít do Havířova. Chvíli jsem nad tím uvažoval a přiznám se, že to bylo i trošku těžké, protože jsem nevěděl, do čeho vlastně jdu. Nakonec jsem usoudil, že Havířov pro mě bude vůbec nejlepší volba. Toho prostoru na ledě tady dostanu nejvíc.

To vypadá, že v Třinci jsi asi moc spokojený nebyl?

To je pravda, nebyl jsem spokojený se svým herním vytížením i neproduktivitou. Nebylo to pro mě úplně ono. Nebylo to klubem, to musím říci otevřeně. Prostě mi to tam nesedlo.

Ambice Třince bývají nejvyšší, všude kluci, co se vidí pomalu na draftu NHL a teď tam přijde David Pastor z Frýdku–Místku?

(smích) To ani ne. U Ocelářů jsem pobyl dvě sezóny, v první tam byli hráči jako Adam Raška, Jonáš Peterek, Dan Přibyla a Nick Malík. Ti měli opravdu vysoké ambice a mezi nimi jsem byl já. V sezóně jsme vyhráli titul v nejvyšší juniorské soutěži. Kluci, co jsem jmenoval, z týmu odešli a zůstali jsem tam my, tedy hráči s menšími ambicemi.

Jaké máš vlastně osobní ambice?

To, čeho bych chtěl jednou v životě dosáhnout, je mnohem skromnější. Jsem nohama na zemi a vím, že draftovaný do NHL nebudu. Chtěl bych se prostě jednou hokejem uživit a dělat to, co mě baví nejvíce.

Vrátil bych se trochu do minulosti. Kromě Třince jsi nastupoval i šest let za Vítkovice. Jaké to bylo potkat svůj bývalý manšaft v play–off?

Pro mě to byla motivace navíc, to je vždycky, když člověk nastoupí proti bývalému manšaftu. V takových zápasech není o motivaci nouze a teď to bylo navíc v play–off. Tohle dokáže člověka nabudit více než cokoliv jiného. Mám to tak, že chci ukázat, co je ze mě teď, kam jsem se posunul a že jsem na vyšší úrovni. Člověk se chtěl předvést před bývalými spoluhráči a trenéry.

Čím to je, že se havířovské juniorce letos tak daří? Je to tím, že jsi přišel do týmu?

(smích) Ne, to opravdu ne. Řekl bych, že je to v tom, že mi nemáme nikoho, kdo by nějak extra vynikal a hrál to na sebe. Toto samozřejmě všichni, co jsme v týmu víme a snažíme se plnit to, co nám řekl trenér. Díky tomu nám to šlape. Každý má svou roli a ví, že je dobrý a proto, abychom uspěli nám stačí jedna věc, dodržovat to, co se po nás chce. Táhneme za jeden provaz a jde to vidět.

Pod to bych se i podepsal, ale podle mě máte hráče, kteří kolegy z jiných týmů převyšují a sice gólmany…

To určitě, ať nastoupí Marek Štipčák, Tonda Nowak, anebo Štěpán Zlatnický, tak víme že se na ty kluky můžeme spolehnout. Mají úspěšnost okolo 95 procent na zápas, vždycky nás podrží. Protože, když ten gól nedáme v 65 minutách, tak oni nám tu výhru svými bezchybnými výkony zajistí podobně jako v Karlových Varech.

K tomu zápasu ve Varech bych se vrátil, protože od něj jste se vlastně odpíchli. Co jsi prožíval po prvním zápase, když jste vyhráli na ledě aspiranta na titul?

Jeli jsem tam s tím, že chceme ukázat, že nejsme outsideři, protože tím, že náš tým postoupil do Ligy akademií kvůli koronaviru, tak jsme byli hodně podceňovaní. My jsme tam jeli s tím, abychom všem ukázali, že na to máme a do ligy patříme.

Uzavření soutěže kvůli koronaviru Vás, troufnu si říct, přibrzdilo v laufu, jaké je to stát a nic nedělat?

Mrzí mě to hodně, každý hráč chce hrát. Kdybychom mohli alespoň trénovat. No nedá se nic dělat, situace je prostě taková. Nezbylo nám nic jiného než aspoň na sobě tvrdě makat v domácích podmínkách, ale to prostě není ono.

Jak to vypadá, když doma trénuješ jenom s vlastní vahou?

Teď nevím, aby to nevyznělo nepatřičně. Zvedat vlastní váhu, je kolikrát mnohem těžší než zvedat činky v posilovně. Když člověk najde správné cviky, tak kolikrát je až překvapený, jak náročné to vlastně je.

Co tě kromě hokeje baví?

Jsem sportovně založený, když mám volnou chvilku, tak sportuji. K tomu mě dovedli rodiče. Máma je atletka, ona mě vedla ke sportu. Jako malý jsem dělal hodně sportů, nakonec mi aktivně zůstal jenom hokej. Rekreačně s kamarády hraji tenis.

Jaké pro Tebe byly roky strávené ve Vítkovicích? Cítíš se jako jejich odchovanec, anebo to bereš jako ztrátu času, protože jsi neodcházel v dobrém?

Působil jsem v tom týmu šest sezón. Popsat to v několika větách je strašně těžké. Jsem odchovancem Frýdku a vždycky také budu. Začínal jsem tam s hokejem a trenéři mi tam dali prostě nejvíce. S Vítkovicemi jsem se čtyřikrát dostal na republikové mistrovství. Dvakrát to bylo v kategorii osmých tříd a pak také dvakrát v mladším dorostu.

Už Ti někdo řekl, že když jsi hrál za Vítkovice a Třinec, co děláš v Havířově?

Havířov není špatný tým, to není vůbec špatná volba. To je první věc, co odpovím. Tohle jsem slyšel od různých lidí hodně často. Samozřejmě ještě před tím zazní. Proboha vždyť ty Davide jsi hrál za Vítkovic a Třinec, co proboha děláš v Havířově. Když se ohlédnu zpět, tak své volby vůbec nelituji.

Co Ti Havířov v sedmi odehraných zápasech dal?

Havířov mi stále dává, teď to klepu na dřevo (skutečně klepal o hranu stolu) a nechci to zakřiknout, strašně moc. Dostávám obrovský prostor na ledě, což bych ve Vítkovicích a Třinci nikdy nedostal.

No právě. V Třinci v mistrovské sezóně jsi byl v týmu, který sice vyhrával, ale moc času jsi tam na ledě nedostal. Jaké to pro Tebe bylo?

To je těžká otázka, nehrál jsem tam sice klíčovou roli, ale nějakou roli jsem v tom týmu měl. Šel jsem na led a splnil jsem si svoje, což také bylo oceněno. Pro mě to těžké nebylo, v mistrovské sezóně jsem ten ice – time dostal. To až v té druhé sezóně v Třinci se můj pobyt na ledě výrazně zkrátil. V mistrovské sezóně se ke konci vyměnili trenéři, a ještě nesáhli do sestavy. Po konci sezóny se spoluhráči vydali za moře a pak došlo ke konci starých časů.

Jaké máš hokejové sny? Vím že se chceš hokejem živit, ale nevrtá Ti hlavou ještě něco?

Pro mě je teď hodně důležitá i škola, v tomto školním roce, mám v plánu odmaturovat.

Studuješ na sportovním gymnáziu v Ostravě-Zábřehu, stejně jako ex juniorský kapitán Vítkovic Jakub Mrva. Jaké to bylo potkat se v Havířově?

S Mrvičem jsme kamarádi, i když se v hokeji hráči potkávají a pak odcházejí, tak jsem rád, že jsem na něj tady narazil. Má před sebou první sezónu v mužích a já mu přeji, ať tady uspěje, je to skvělý kluk.

Jaký byl Tvůj nejlepší zážitek na ledě?

Mám dva. Ten první je, když jsem dal svůj první gól na velkém hřišti ve Frýdku. Před hokejem jsem čtyři roky krasobruslil, až pak jsem se dostal k hokeji. S hokejkou jsem na ledě až od svých osmi let a to díky bratrovi. Uměl jsem sice bruslit, ale začínal jsem na malém hřišti, protože s hokejkou mi to nešlo. V devíti letech jsem přešel na velké hřiště, kde se ukázalo, že bruslení je výhodou. Hrálo se 3 na 3, hodně se vylučovalo a mě to tam padlo. Projel jsem celé hřiště a udělal gólmanovi blafák. Byl to nádherný pocit, na který snad nikdy nezapomenu.

A ten druhý zážitek je jaký?

To byl pro mě titul v Třinci, to bylo něco neskutečného. Ty emoce, když zazněla siréna a my jsme věděli, ne že nejspíš budeme, ale že jsme mistry Česka. Prohráli jsme za celé play–off jenom jeden zápas s Vítkovicemi.

Je vidět, že se Ti v Havířově daří a jsi spokojený, máš pět bodů v sedmi zápasech…

Určitě, loni jsme s Třincem body nesbírali, to šlo pak vidět na individuálních statistikách každého hráče. Největší rozdíl je v tom, že se tady nehraje na jednotlivce, ale hraje tady celý tým. V Třinci to bylo tak, že trenéři měli svoje koně, na které hráli. Na nich se hra stavěla. Tady je to tak, že důležitý je tým.

S čím jdeš na led do každého zápasu?

Jdu do hry s tím, že strhnu tým. Jsem ten typ, co zblokuje střelu, dokáže dát tělo a vybojuje puk. Jsem bojový typ, zařvu na střídačce, povzbudím, naladím tým do bojové nálady, i když jsem v běžném životě kliďas.

Když jsem se díval na Váš zápas, tak jsi trochu provokoval?

Abych pravdu řekl, tak provokuji často. Mám dva bratry, kteří hráli hokej a od nich jsem to okoukal. Najdete si někoho, kdo je trochu cholerik a vy ho vyprovokujete. Vždycky dostanete ránu, přijde tělo, anebo krosček. Cholerik zapomene na hru a vytvoří se prostor pro protiútok, ze kterého můžeme skórovat.

Davide, díky za Tvůj čas a upřímnost, snad Tě brzy i s celým juniorským týmem brzy uvidíme na ledě.

Instagram Youtube