Bolest je součást hokeje, říká Tomáš Dajčar

Tomáš Dajčar je obráncem AZetu, který do našeho týmu přestoupil po MS juniorů z Litoměřic. Je mu čerstvě dvacet let a pochází ze Šumperka. Od dorostu hrál za Olomouc, kde také nastoupil k jednomu zápasu v Extralize. V sezóně 2017/18 nastupoval v kanadské QMJHL za tým Quebec Remparts. Hrál i na MS juniorů, kde se s národním týmem dostal do čtvrtfinále.

Nacházím se v komentátorské kabině, v tom se otevřou dveře a dovnitř vchází mladý usměvavý muž, na kterém Vás okamžitě upoutá jeho výška. Podle mě měří více než 194 centimetrů, které jsou u něj uvedeny v tabulce. Tomáše krom působení v našem týmu můžete znát z Vašich televizních obrazovek, protože odehrál mistrovství světa juniorů, které se hrálo na přelomu roku v Ostravě a Třinci.

Ahoj Tomáši, jak se ti líbí v Havířově, už ses zabydlel?

Od ledna už nějaký ten čas uběhl a já jsem se zabydlel. Nejvíce se mi tady líbí to, že to mám všude vlastně kousek. Na zimní stadión, domů. Hlavě se mi líbí lidi, kteří se tady v Havířově motají okolo hokeje. Parta je tady v kabině skvělá.

Můžeš nám říct něco o litoměřickém programu DUKLA, jehož jsi byl součástí?

Fungovalo to tam víceméně jako v každém jiném klubu, jenom nás tam bylo hodně těch mladších. Respektive ze stejného ročníku jako já. Měli jsme tam pevně daný režim včetně večerky, ale jinak to fungovalo jako v každém jiném klubu. Je tam skvělé zázemí pro ty mladé ročníky. Hráči reprezentace měli vlastní tréninkový program. Pro nás jako pro hráče to znamenalo více času v posilovně a na ledě. Více času se dávalo i tréninku dovedností na ledě. Měli jsme i SKILLS kouče.

Jak hodnotíš s odstupem času mistrovství světa, je to čtvrtfinále úspěch?

Já si myslím, že čtvrtfinále úspěch nebyl. Určitě jsme chtěli jako tým více. Ale v tom čtvrtfinále to šlo jasně vidět, že ti Švédové byli prostě lepší.

Jaké to pro Tebe, jako reprezentanta, bylo, když se všude okolo vás říkalo, že prostě nemáme hráče na to, abychom se mohli měřit s těmi nejlepšími týmy světa? Mělo to na Vás nějaký vliv?

Podle mě ne. My jsme na to nemysleli, i když jsme něco viděli v televizi a každý si asi něco přečetl na internetu. Spíše nás ty řeči namotivovaly. Jenom je škoda, že to nedopadlo, jak jsme všichni v týmu chtěli (dramatická pauza). My jsme chtěli medaili, ale to chtěl asi každý tým na turnaji.

Jaký je to pro Tebe pocit, když s AZetem hrajete proti Litoměřicím?

Určitě se s kluky hecujeme a je to fajn je zase potkat. Přecejen jsem tam strávil nějakou dobu. Všechny ty kluky znám, s některými hráči jsme to táhli delší dobu. Je to fajn je zase vidět, pro mě je v tom něco speciálního. Samozřejmě na ledě jsme soupeři a nic si nedarujeme.

Za pár kol se dočkáš, Litoměřice dorazí do Havířova…

To bude pro nás klíčový zápas, možná ten nejdůležitější v sezóně, protože oba týmy se perou o to šesté místo, které zaručuje jistotu v tom, že se nemusí hrát předkolo. Pokud oba manšafty nezaváhají, tak se v Havířově 2. března definitivně rozhodne.

Co jsi říkal, když Ti v Litoměřicích skončila smlouva a AZet o Tebe projevil zájem?

Já jsem byl rád, že můžu hrát za Havířov, protože je to pořád CHANCE liga. AZ má kvalitní tým, hraje se tady o to šesté místo a je tu spousta mladých hráčů. Já jsem byl velmi spokojený, že jsem tady mohl jít hrát hokej. Pro mě to bylo dobré i proto, že pocházím ze Šumperka. Tak to mám teď i blíže domů (směje se), to byl další bonusový bod. Havířov má kvalitní tým a je tu dobré zázemí.

Co říkala rodina na to, že hraješ Mistrovství světa v podstatě doma a před vyprodaným stadionem?

Byl to pro mě i pro rodiče obrovský zážitek, hrát na mistrovství světa v České republice. V prvním zápase jsem byl, to se musím přiznat, trochu nervózní, ale pak to ze mě spadlo a na ledě si to užíval. Hrozně si toho vážím, že jsem tam mohl být.

Ty jsi postavou hulán, vysoký kluk, co má široká ramena. Nedělá Ti trochu problém zastavovat ty malé útočné štírky?

Ano to máš pravdu, hokej je dneska hodně o rychlosti. Pro mě je někdy těžší, když je na ledě proti mně nějaký menší hbitý hráč, který má šikovné ruce. To se mi na něj hraje špatně. Já se svou postavou, na ty o dvacet centimetrů menší hráče občas „nedosáhnu“. Zase mám ale jiné výhody třeba delší hokejku a větší sílu. Pro mě je na tom ledě důležité hrát si svoji hru a využít ty fyzické parametry, které mám.

Co Ti na ledě nejde?

Já musím ještě hodně zapracovat na bruslení.

Vím o Tobě, že si studoval na gymnáziu a chceš dál studovat. Kde se vidíš za dva roky?

Já myslím na to, co je teď. Jsem sportovec, který hraje hokej profesionálně. Mám za sebou maturitu na gymnáziu a teď jsem si podal přihlášky na vysokou školu. Chtěl bych, pokud to půjde, propojit školu s hokejem. Abych se přiznal, tak nevím, jak moc to půjde skloubit. Samozřejmě tohle budu řešit po sezóně podle toho, na jakou školu se dostanu. Chtěl bych studovat tělesnou výchovu, protože od malička mám ke sportu kladný vztah.

Je něco, co Tě na tom hokejovém životě nebaví, ať už je to trénink, anebo cestování?

Já rád trénuji, nedokážu nic nedělat. Musím být pořád v zápřahu. Nedokážu si představit, že bych například dva dny nedělal vůbec nic. Co mě opravdu nebaví, tak to je dlouhé cestování na ty zápasy. V autobuse nevím, kam mám dát své dlouhé nohy a bolí mě z toho cestování kolena.

Proti kterému týmu v CHANCE lize se Ti hraje nejhůř? Spousta hráčů v kabině říká, že je to Přerov, tam to prý nejvíce bolí...

Mně se hraje špatně proti Chomutovu. Nevím proč, ale tohle je můj nejméně oblíbený soupeř. Nejhorší to je na ledě ROCKNET Arény. Možná je to v tom, že cesta tam je hodně dlouhá.

Ty si relativně mladý člověk, jak regeneruješ? Je nějaký rozdíl v tom, když tým vyhraje, anebo prohraje?

Když se vyhraje, tak se mi regeneruje mnohem lépe. Je to psychická záležitost. Máš dva zápasy, ve kterých jsou stejně dlouhá střídání, fyzicky je to plus mínus stejně náročné. Po tom vítězství nějak zapůsobí ty emoce, jste šťastný a potom se Vám regeneruje lépe.

Bolest a hokej to jsou dvě slova které patří k sobě, zabírají na ni prášky?

Prášky si neberu žádné, ta bolest je součást hokeje. Máš modráky, naražené kosti, kotníky a bolesti kloubů. Po zápase jsem kolikrát tak pobouchaný, že mám modré nohy. Ale to je podle mě normální a já jsem si na to zvykl, je to součást hokeje. Naraženiny a tyhle věci bolí po zápase, když jsi mimo led. Na tom ledě, když jsi hlavou v tom zápase, se ti do těla napumpuje adrenalin a ty se věnuješ jenom hokeji a nemyslíš na nic jiného.

Teď si představ, že Tě po zápase bolí celý člověk, vy jste vyhráli a jedete za dva dny do Chomutova...

Máme tady lidi, co se o nás dobře starají a pomáhají s tou regenerací. Když máme nějaké bolístky, tak za nimi přijdeš a oni Ti pomůžou. Myslím samozřejmě našeho fyzioterapeuta Evžena Buščíka a maséra Lubomíra Palu. Oba pánové ví, do dělají a dokáží téměř nemožné.

Co říkají doma na to, že mají hokejistu?

Řekl bych, že si myslí, že můžu hrát lépe. Jsou rádi, že ten hokej nějak hraju, už to dělám šestnáct let. Peněz a toho času, který do toho dali, je neskutečný. Je to pro mě i určitá motivace, abych ukázal, že jsem dobrý hráč, že to někam dotáhnu a rodiče na mě byli hrdí.

O Tobě vím, že jsi hrál jednu sezónu v Kanadě, ale nelákalo Tě někdy vydat se tou cestou Finska, Švédska?

Když mi bylo patnáct roků, tak jsem obdržel nabídku z jednoho tamního klubu. Myslím si, že ve Finsku se s tou mládeží pracuje správně. Ty juniorské soutěže tam jsou mnohem kvalitnější než tady u nás. Tak to mě lákalo, ale nějak to nedopadlo. Pak jsem jednu sezónu odehrál v Kanadě za tým Quebec Remparts.

Jaké to bylo ve frankofonní části Kanady, šlo se ve městě domluvit?

V šatně to bylo tak, že kluci anglicky uměli všichni. Většinou mezi sebou mluvili francouzsky, ale když jsem na ně mluvil anglicky, tak jsme se bavili normálně. Tréninky tam probíhaly v angličtině. Složitější situace nastala, když jsem šel pak do města. Moc starších lidi vůbec nemluvilo anglicky, anebo ani nechtělo mluvit. Anglicky uměli perfektně lidi mého věku, jinak skoro nikdo.

Lidi v Česku si nedokáží představit ty vzdálenosti, jak jste se přepravovali? Nehráli jste nějaké zápasy třeba v Albertě?

(Směje se) Náš tým měl k dispozici autobus, jezdili jsme většinou jenom po provincii Quebec. Nejdelší přejezd autobusem trval čtrnáct hodin do Halifaxu. To byla jenom cesta tam. V týdnu jsme odehráli dva zápasy a většinou jsme vyjeli o den dříve, protože jsme museli. Dojeli jsme na místo zápasu, odpočinuli si po cestě a další den se hrál zápas.

Dostavil se u Tebe kulturní šok? Stálo to v Kanadě za to, byl jsi tam jako amatér?

Ze začátku to pro mě byl kulturní šok, protože jsem doletěl do Quebecu a vylezl z letadla a nevěděl jsem, kdo mě na letišti čeká a kam pojedu. Dva lidi z klubu na mě čekali a vezli do kanadské rodiny, kde jsem měl bydlet dalších osm měsíců. Stálo to za to, měl jsem velké štěstí, protože jsem narazil na skvělou rodinu, která se o mě dobře starala. Zázemí toho klubu bylo fantastické, bylo to na úrovni takové menší NHL. V Kanadě dostanete smlouvu a jste brán jako profesionální hráč. Bylo to takové kapesné, jídlo jsem měl v rodině a klub se o mě staral.

Máš v NHL nějaký oblíbený tým a nějakého oblíbeného hráče?

Oblíbený tým mám, jmenuje se Tampa Bay Lightning. Líbí se mi v tom týmu obránce Victor Hedman, to je takový můj, pokud se to tak dá říct, vzor. Samozřejmě v tom týmu je i útočník Ondřej Palát. No a musím zmínit Jaromíra Jágra.

Tomáši, děkuji Ti za rozhovor a přeji Ti vše dobré.