AZ Havířov
Takto by se dalo shrnout gólmanské duo havířovské juniorky. Pánové Štěpán Zlatnický a Antonín Nowak působí v Havířově už třetí sezónu. Oba si prošli dorostem, kde loni měli velmi dobrá čísla a pravidelně se střídali. Jen díky nim, a to píši se vší pokorou, dosáhl havířovský dorost nejlepšího výsledku v novodobé historii. Sezóna 2020/21 je pro oba první v juniorech. My Vám s nimi přinášíme rozhovor.
Oba gólmani loni v základní části Extraligy dorostu drželi nejlepší procentuální úspěšnost (ve skupině Východ), pochází z Moravy. Štěpán je ze Šumperka a Antonín z Uherského Hradiště. I když pochytili trochu našeho přízvuku na předposlední slabice, tak jsou to Moraváci jako poleno. Štěpán Zlatnický je výmluvnější a podle mého soudu i trochu impulzivnější. To Antonín Nowak je jeho pravý opak klidný, vyrovnaný a stále usměvavý. Ahoj kluci, kdo Vás přivedl k hokeji?
Antonín Nowak (AN): O hokej jsem se začal zajímat, když jsem v televizi uviděl záběry z Olympijských her, které se konaly v roce 2010. Poprosil jsem tátu, aby mě přihlásil do hokeje. Samozřejmě to nešlo hned. Začal jsem se učit bruslit, nejdříve jsem se postavil na kolečkové brusle a potom se šlo na led. No a když táta viděl, jak bruslím, tak mě přihlásil do hokeje.
Štěpán Zlatnický (ŠZ): Táta byl hodně sportovně založený, hrával fotbal. Chtěl ať si vyzkouším všechny sporty. Když mi byly tři roky, tak jsme bydleli u Kralup nad Vltavou. Tam jsem poprvé vyjel na led, ale s hokejem jsem začínal v Šumperku, protože jsme se tam s rodiči přestěhovali. Naši mě tam zapsali do přípravky a stal se ze mě „hokejista“.
O gólmanech Váš trenér Dušan Šafránek říká že by to měli být nejlepší bruslaři, jste dobří bruslaři?
AN: (smích) Když jsem se učil na těch kolečkových bruslích, tak mi to pak hned šlo i na ledě. V Uherském Hradišti jsme hodně bruslili s kamarády. Prostě jsme takhle zabíjeli čas a pak se mi to na ledě hodilo.
ŠZ: Já jsem byl první, kdo se v týmu vlastně naučil bruslit i pozadu. Musím se přiznat, že mi to bruslení šlo od mých hokejových začátků. Ale to, že je někdo dobrý bruslař, automaticky neznamená, že je dobrý gólman. (směje se)
Máte svoje brankářské rituály, které děláte opakovaně před zápasem? Pomáhají Vám?
AN: To se mění podle toho, jaká je u mě forma. Forma je teď dobrá (dodává druhým dechem). Vždycky před začátkem zápasu i každé třetiny si poklepu bránu. Na led vcházím vždycky zásadně pravou bruslí, tak aby se jako první dotkla ledu.
ŠZ: Rituálů je hodně, začíná to u mě vždycky snídaní. Pokaždé si dávám stejnou snídani, před zápasem dělám stejnou rozcvičku. Když hrajeme doma, tak chodím z tělocvičny jako poslední. Na ledě to je klasika, poklepu si bránu a spoluhráče, jsem dost pověrčivý.
Štěpán Zlatnický
Když před zápasem provádíte rituály, tak to děláte proto, abyste se uklidnili, anebo se dostali do nějakého „zápasového nastavení“?
AN: Myslím si, že to má vliv na obojí. Když ty rituály opakuji před každým zápasem, tak se zklidním. Prostě tu hlavu si nastavím tak, abych do toho zápasu dal všechno.
ŠZ: Rituály mě jednak uklidní, protože před zápasem jsem „nahecovaný“. Dostanou mě do klidu a takto si nastavím hlavu na to, co mě během šedesáti minut hrací doby na ledě čeká. Rituály mi hlavu vlastně nastartují do toho utkání.
Říká se, že čistá hlava je pro sportovce základ, ale jak to mají hokejoví gólmani?
AN: Dostat se do toho zápasu hlavou je nesmírně důležité. Protože když se nesoustředím, myslím na jiné věci a s tím pak přicházejí chyby, kvůli kterým můžu dostat gól. Naopak když mi tam spadne nějaký špatný gól, je důležité se nenechat rozhodit, pořád chytat na sto procent, i když je to v danou chvíli nesmírně těžké a stresující.
ŠZ: V hokeji jako každém sportu je to podstatná část výkonu. U gólmana je to ještě jednou tolik než u toho hráče. Kluci v poli se po špatné akci můžou „očistit“ další povedenou. No ale my v bráně čekáme na další střelu, i když dostaneme hloupý gól, tak reagujeme na to, co vymyslí soupeř. Gólman musí být od začátku dokonce soustředěný a podržet svůj tým.
Jedna věc je ta, co by gólman měl udělat, ale co cítíte v té bráně Vy? Tonda zmínil nějaký stres, je těžké se ho zbavit a nepřejde někdy v úzkost?
AN: Nějaký stres vždycky před zápasem přijde, ale to není nic tak hrozného. Vždycky to ze mě spadne hned, jak s mužstvem nastoupíme na led. Naopak si myslím, že mi to pomáhá. Lépe se koncentruji na samotnou hru.
ŠZ: Ať chceme, anebo ne, tak každý zápas je svázán se spoustou stresu. Nejhorší jsou podle mě premiéry. Pro mě to byly první zápasy za dorost a juniorku. Nějaká úzkost (chvilka ticha) se občas dostaví, lhal bych, kdybych řekl, že ne. Celou dobu se to učíme zvládat a nějakým způsobem se přes to přenášet, i když to mnohdy není příjemné.
Kde se vidíte za pět let?
AN: Pět let je strašně dlouhá doba. Zvlášť teď v juniorském věku, kdy se přechází do chlapů, je těžké to říct. Určitě bych se chtěl uchytit v nějakém prvoligovém týmu, anebo v extralize. Chci se hokejem prostě živit.
ŠZ: To se těžko říká. Rád bych hrál hokej za peníze. Samozřejmě pomýšlím na extraligu, ale kdyby to nešlo, tak bych holt musel jít na vysokou školu a studovat. Ale být profesionálem je můj sen.
Antonín Nowak
Jaký je to pocit, když dostanete gól?
AN: U mě to hodně záleží na tom, jaký gól dostanu a v jaké je to herní situaci. Je rozdíl, když kluci v týmu šlapou, jdou po soupeři, chtějí dát branku. No a pak se obránci sekne brusle a já dostanu gól z úniku, to se stává. Něco jiného je, když se v závěru už nechce vracet, jak se říká, kdo se vrací, nevěří gólmanovi, to se dokážu taky vytočit.
ŠZ: No já jsem pokaždé naštvaný, i když už jsem se naučil to tolik nedávat okamžitě najevo. Týmu nikdy nepomůže, když tam v brankovišti začnu dělat něco, co bych neměl, ale musím se přes to přenést. No a věřte, že nikdy to není příjemný pocit.
Jaké má juniorka ambice v sezóně, ve které není žádný tým ohrožen sestupem?
AN: Ambice jsme si nějak neurčili. Jdeme zápas od zápasu a vážíme si toho, že hrajeme, protože kvůli koronaviru nevíme, kolik těch zápasů nakonec bude. Chceme toho odehrát co nejvíce, ale jestli budeme v ten den na ledě, momentálně určuje někdo jiný.
ŠZ: Ten náš úspěch jde z letní přípravy, kádr nám zůstal a od června jsme se spolu připravovali. Makali jsme i na ledě, plnili jsme pokyny. Velkou roli také hrálo to, že jsme všem chtěli ukázat to, že nás z té soutěže vyhodili neprávem. Prvním zápasem v Karlových Varech nám narostlo sebevědomí, to nám naštěstí vydrželo doteď.
Havířovské juniorce nikdo nevěřil, a Vy jste po sedmi zápasech druzí, čím to je?
AN: Myslím, že jsme překvapili všechny včetně sebe (smích). Do té nejvyšší soutěže jsme vlastně vstoupili jako nováček, tak bylo těžké odhadnout, jak na tom budeme. Myslím, že máme v týmu skvělé hráče, měli jsme dobrou přípravu a hrajeme jako tým. Všechno si to sedlo dohromady, a proto jsme teď na tom druhém místě.
ŠZ: Po tom dobrém začátku jsme trochu namlsaní, tak bychom chtěli být v první polovině tabulky, popřípadě zahrát si o play – off, ale to už moc předbíhám.
Jaké máte osobní ambice?
AN: Ambice mám pořád stejné, co nejvíc se zlepšovat a posouvat dál. Nemám takové ambice, jako je úspěšnost zákroků, anebo podobné. To si nikdy dopředu nedávám. Prostě chci trénovat a zlepšovat se.
ŠZ: Ty jsou asi jako pro každého gólmana. Podávat co nejlepší výkony a zlepšovat se. Pak ještě jako na každou sezónu bych chtěl mít průměr aspoň kolem těch 93 procent, ale to je tak asi vše.
Štěpán Zlatnický
Co gólmana naštve více? To že mu nefunguje obrana, anebo když dostane „hloupý“ gól?
AN: Mně osobně více štve ten hloupý gól. Snažím se soustředit na sebe a svůj výkon. Samozřejmě klukům něco řeknu, když to nefunguje, ale ne že bych se tím nechal nějak rozhodit. To spíš, když hrají dobře a mně tam pak spadne nějaký špatný gól, který to rozhodne, tak to mě štve o dost více.
ŠZ: Skoro do bezvědomí mně vytočí obdržený hloupý gól, koneckonců od toho v té bráně jsme. Nelámu si hlavu nad tím, když nám nefunguje obrana, soupeř jde sám na bránu, ale řeším svoji chybu.
Vaše Tréninky vypadají jako příprava k cirkusu Berousek. Je pro Vás těžší gymnastická příprava, posilovna, led anebo běhy?
AN: Všechno to tak nějak zvládám stejně. Led mě baví samozřejmě nejvíc, s posilovnou a gymnastikou nemám problém. Běhat se mi sice nikdy nechce, ale i tak to zvládám. Myslím, že patřím k těm lepším běžcům v týmu.
ŠZ: Tím, že táta hrál fotbal a mamka dělala atletiku, mi tyhle dvě věci tak nějak jdou. Nejde mi to v posilovně. Led mi šel nějak přirozeně. Ale v posilovně jsem se trápil, naštěstí jsem už vršek těla trochu posílil, ale to neznamená, že bych si ji nějak oblíbil (smích).
Dozvěděl jsem se, že Vám nejde práce s hokejkou, co říkáte na pravidlo, že by gólman měl puky rychle rozehrávat?
AN: Nejde mi práce s hokejkou. Já jsem to pravidlo o tom, že gólman musí rychle rozehrát sám poznal kdysi ve Vítkovicích a dostal jsem za to dvě minuty trestu. Od té doby si na to dávám pozor (směje se).
ŠZ: Řeknu v podstatě to samé, musím na tom ještě hodně zapracovat. V Šumperku jsem neměl trenéra gólmanů. Začal jsem na tomhle pracovat celkem pozdě a nějak jsem na to ještě úplně nepřišel.
Jste v bráně spíše cholerik anebo kliďas?
AN: Jsem rozhodně kliďas a vyrovnaný. Řvaní nechávám spíše na trenérech. Je hrozně těžké mě vytočit.
ŠZ: Já jsem pravý opak, jsem cholerik, strašně řvu a prožívám hru. Kdybyste se zeptali obránců, tak vám to potvrdí, že jsem nesnesitelný a jde mě slyšet.
Antonín Nowak
Jak jde do hromady hokej se školou?
AN: V Havířově chodím na Obchodní akademii, která je kousek od GASCONTROL Arény. Do stejné školy chodí ještě i další hráči AZetu. Chci mít vystudovanou střední školu, protože uživit se hokejem a zajistit se tím do konce života, je těžké.
ŠZ: Studuji Střední průmyslovou školu v Ostravě obor Výpočetní technika. Škola mě baví a dokázal bych si představit, že bych se tím mohl někdy v budoucnu živit. Hokej je ale pro mě priorita, které se chci věnovat.
Kolik jste v jednom zápase dostali nejvíce gólů?
AN: To bylo možná ve druhé třídě, tam jsme v minihokeji dostávali hodně gólů, někdy jsem měl pocit, že proti nám nastupovali i páťáci. Kluci mě vůbec nešetřili (směje se).
ŠZ: Vím, že když jsem byl hodně malý, tak jsem jednou dostal deset branek, ale to bylo ještě v mini hokeji.
Pánové díky za Váš čas, pokud možno zůstaňte zdraví a snad Vás brzy uvidíme na ledě.
V článku byly použity fotografie Evy Suchánkové, Barbory Puzoňové a Ronalda Hansela.
