Ambice máme jenom ty nejvyšší, říká obránce Ondřej Kachyňa

H A V Í Ř O V - Ondra Kachyňa pochází z Jižní Moravy, s hokejem začínal v Hodoníně. V dorostu se ale přesunul do Českých Budějovic, aby měl srovnání s těmi nejlepšími hráči v Česku. Na dvě sezóny si odskočil za moře. V sezónách 2015/16 a 2016/17 hrál nejprve kanadskou OHL za Hamilton Buldogs. Na konci druhé sezóny Z Hamiltonu zamířil do americké USHL, kde nastupoval s gólmanem AZetu Alešem Stezkou za tým Chicago Steel a podařilo se jim vyhrát Clark Cup (Trofej pro vítěze nejvyšší americké juniorské soutěže). Z Chicaga zamířil zpět do Motoru, kde se snažil prosadit mezi muži. Za Havířov nastoupil poprvé v sezóně 2018/19. Tu minulou strávil v AZetu skoro celou. Jan na jejím konci už byl u toho, když se České Budějovice vrátily zpět do Extraligy. V mládežnických reprezentacích nastoupil do 63 mezistátních zápasů.

Nacházím se v posilovně po tréninku havířovského Áčka, vedle mě se protahují obránci Ludvík Rutar a Tomáš Dajčar. Na kole se vyjíždí Petr Fridrich a naproti mně je Ondřej Procházka. Do místnosti vchází Ondřej Kachyňa a první věcí, která Vás na věčně usměvavém obránci zarazí, je jeho výška. Má 195 cm a váží metrák. Je to kus chlapa z Moravy, který snad nikdy nemá špatnou náladu. Při rozhovoru je klidný, přemýšlí nad tím, co říká. Pokud na něco nechce odpovídat, tak Vám to řekne přímo a nevytáčí se z odpovědí.

Ahoj Ondro, když jsem hledal nějaké Tvé fotky, tak jsem našel jednu, jak jste s týmem Motoru vyfoceni u kašny a slavíte postup do Extraligy, co té fotce ale předcházelo?

Před play–off jsem se s týmem připravoval na soustředění v Českém Krumlově, které bylo kvůli pandemii koronaviru přerušeno. Nějak jsme zjistili, že už play-off nebude. Týmy se dohodly na tom, že je konec a my postupujeme do Extraligy. Ta fotka je z posledního dne, kdy jsme mohli někam zajít. Zavírací doba v restauracích byla jedenáct hodin a my jsme to mohli alespoň trochu oslavit.

Jaký to byl pocit, já Ondra Kachyňa budu v Extralize?

No tak, je to hezký pocit, ale něco jiného by bylo, kdybychom si prošli celou tou cestou, tím play-off. Určitě bychom si to lépe vychutnali. Samozřejmě, nebudu lhát, je to hezký pocit, Motor bude hrát o level výše. No a bez okolků všichni se na to v Českých Budějovicích těšili celé dlouhé roky.

Když jsem dělal rozhovor s Alešem Stezkou, tak se zmínil, že jste spolu hráli v Chicagu v jednom týmu. Jaké to pro Tebe bylo za mořem?

Byl jsem dva roky v Kanadě, ale to není přesné. Rok a půl jsem působil v OHL (ONTARIO HOCKEY LEAGUE) a pak jsem na půl roku šel do Spojených států, kde jsem se v týmu Chicago Steel potkal s Alešem Stezkou. My jsme měli to štěstí, že se nám s týmem podařilo vyhrát Clark Cup. Ten rok byl úspěšný. Vánoce jsem strávil s rodinou v Česku, trénoval jsem s Motorem, kde jsem dostal nabídku a vrátil se zpátky do republiky.

Jaké bylo pro Tebe jako mladého kluka, když si Tě vybraly Budějovice do své akademie?

Bylo to super. Už když jsem v 16 letech odcházel za moře, tak ten poslední rok v Budějovicích jsem začínal v dorostu. Pak jsem byl půl roku v juniorce a na konci sezóny nastoupil k několika zápasům za Áčko. Dva roky jsem strávil za mořem a zase jsem se vrátil do stejného týmu, ale už to bylo něco jiného. Do té doby jsem byl amatér, ale po tom návratu se ze mě stal profesionál, hrál jsem za peníze. Byl to profesionální hokej, což je něco úplně jiného.

Dá se srovnat úroveň tuzemské juniorské a akademické soutěže s tím, co je za mořem?

Soutěže v Česku mají samozřejmě nějakou úroveň, ale nedá se to vůbec srovnávat. Tam je v soutěži mnohem více hráčů a tím pádem je i větší konkurence. Pumpuje se do toho mnohem více peněz. Oni juniorskou soutěž berou, jako by v tom městě hrálo Áčko. Juniorský tým má pro sebe celou halu. V Hamiltonu chodilo na jeden zápas v průměru sedm tisíc lidí. Rekordní návštěvnost jsme měli tuším 11500 diváků.

Jak jsi prožíval to vítězství v Clark Cupu?

To bylo něco skvělého. Já jsem, ale bohužel, s agentem udělal jednu chybu, a sice tu že jsem smlouvu s Českými Budějovicemi podepsal dříve. Už jsem byl brán jako profesionál. Tím pádem jsem do toho finále nemohl nastoupit. Takže jsem si ho „užíval z tribuny“. I tak to bylo něco neskutečného. Týden jsme tam zůstali, slavilo se, mám z toho jenom krásné vzpomínky, užili jsme si to naplno.

Je ta americká cesta pro kluky dobrá volba? U nás je to tak, že se odehraje Hlinka cup a pak za mořem zmizí pár našich nejlepších hráčů. Je to dobrá cesta?

Já myslím, že ano. Pokud na to ten hráč má fyzicky a psychicky. Je to tam úplně jiný level než tady v Česku a tomu hráči to může jenom prospět. Ta štace mu ukáže, že na světě je těch kluků na jeho, anebo ještě lepší, úrovni mnohem více. Získá tam motivaci, na sobě pracovat a zlepšovat se.

Bylo to pro Tebe v jiné zemi a kultuře hodně těžké?

Je to změna a ze začátku je to opravdu hodně těžké, obzvlášť pokud ten člověk neovládá dobře angličtinu. Bydleli jsme tam v rodinách. Celou dobu se o tebe starají, dostáváš tam nějaké kapesné, ale ta „hokejová rodina“ Tě v podstatě živí, dají Ti oběd a večeři. No ale je to něco jiného než tady v Česku. I když je to tam čistě na amatérské bázi, tak zázemí klubu je na té nejvyšší úrovni.

V mládežnické reprezentaci máš odehráno přes šedesát zápasů. Jaký byl Tvůj nejsilnější zážitek?

Před Mistrovstvím světa do osmnácti let jsme hráli na jednom turnaji v Německu, kde jsme nastoupili proti tomu nejlepšímu výběru Spojených států, který tři roky zůstává doma (Na ostatní akce jezdí USA reprezentovat hráči z druhé výkonnostní skupiny). Ten jsme tam porazili 2:0 a byl to pro mě nejlepší zážitek v reprezentaci.

Co ti na ledě jde?

No, mám tu svou výšku a váhu (195cm/100kg). Hru stavím na fyzické stránce. Umím si podržet puk, odstavit hráče tělem, tohle jsou spolu s bruslením moje silné stránky.

No a jak je na tom rozehrávka a střela?

(To vázne, ozvalo se z rohu místnosti, trapná chvilka ticha, pak přichází Ondrův smích) Rozehrávku mám dobrou, ale všechno se dá zlepšovat, vždycky je na to prostor, nikdy to není a ani nebude perfektní.

V čem se chceš zlepšit, je něco konkrétního?

Já se chci zlepšit ve všem, protože na to abych mohl hrál Extraligu, musím zapracovat prostě na všem.

Jak koušeš prohry?

Prohry nemám opravdu rád.

Jak jsi vlastně prožíval první vlnu koronaviru?

První vlna kovidu nám vlastně ukončila sezónu. Bylo po všem. Měli jsme jistou Extraligu, ale ta samotná příprava byla individuální. Zpočátku jsem byl zavřený doma. Člověk vlastně nikam moc nemohl. Měl jsem výhodu v tom, že jsem to přečkal s rodiči na chatě kousek od Hodonína. Po třech týdnech jsme se pak na sezónu začali připravovat sami.

Jak vypadala Tvá individuální příprava?

V Budějovicích jsme měli samostatnou letní přípravu. Bylo na každém, jak si kdo začne, ale pokud člověk neměl k dispozici svého osobního trenéra, tak byl s týmovým. Dva týdny v karanténě jsem makal individuálně a pak jsem se přesunul do Českých Budějovic. Tady jsem se připravoval pod vedením Dominika Kodrase (Zakladatel silového tréninku STACA, spolupracuje s agenturou Alvo Sports).

Co říkáš novému hernímu modelu CHANCE ligy?

Samozřejmě je to změna a zásah. Muselo se to upravit kvůli koronaviru a do ligy ještě nenastoupil Chomutov. Budeme se snažit odehrát, co nejvíce zápasů. Popravdě (pět vteřin ticha) budeme rádi za každý zápas, který odehrajeme. Doufejme, že jich bude maximální možný počet, ale s tím, jak se to v poslední době zase rozjelo, začínám mít trochu obavy.

Když jsi doma a máš volnou chvíli, tak jak ji trávíš?

Jsem příznivce počítačových her, hraju na PlayStationu Fortnite. Je to hodně návykové, je to hra, u které můžu na chvilku vypnout od hokeje. Samozřejmě rád volný čas trávím se svou přítelkyní někde venku a rád si zajedu i na kole.

Jak dlouho v kuse si nejdéle hrál?

Byly doby, kdy jsme to po obědě s kamarádem zapnuli a skončili jsme třeba v deset večer. Není to nic strašného, znám i mnohem horší případy, než jsem já.

Říká se, že pro hokejistu je nejdůležitější dobrá hlava, je to pravda?

Hlava toho dělá hodně, s tím mám velké zkušenosti.

V jakém smyslu prosím pěkně?

Byly časy, byl to ten první rok v Motoru, když jsem nedostal absolutně žádnou příležitost. Potom co jsem se tam vrátil z Ameriky, jsem chodil hrát do druhé ligy. To byly za celou sezónu mé jediné zápasy.

Když člověk nedostal ani „čuchnout“, tak to asi nebylo dvakrát příjemné?

Popravdě, bylo to dost blbé, nevěděl jsem, co dělám špatně. Hlava byla z toho mínus, trápil jsem se tím celou sezónu. Člověk si ve spoustě věcech nevěří a to se odrazí i na náladě. Na sobě jsem to nedal vědět, do šatny jsem dobrý kluk. No ale když člověk přijde domů, tak nad tím celé dny přemýšlí a neví, co má změnit.

Nevyužil si služeb sportovního psychologa?

Ten člověk s tebou probere, co tě trápí. Já jsem ale sezení nikdy neabsolvoval, spíše jsem četl knížky, v té chvíli mi to i hodně pomohlo. Trochu mi to změnilo mé jednostranné myšlení. Člověk musí chtít, jsou různé, ne přímo, triky, ale když si to přečte, tak se sám nad sebou zamyslí a ví, že on sám by měl něco změnit. Ono ho to do dalších dnů povzbudí a jde se mu na ten led jinak, líp to asi říci neumím.

Jak se Ti vlastně loni hrálo v Havířově?

Pro mě to byla za poslední dobu jedna z nejlepších sezón. Já jsem si to tady s kluky vyloženě užil. Přišel jsem do známého prostředí, už předloni jsem tady totiž dorazil prvně. Mám tady pár dobrých kamarádů. Ze začátku mi tady hodně pomohl Ondřej Procházka, strávili jsme spolu spoustu času, dokonce jsme spolu i bydleli. Odehráli jsme spolu mnoho zápasů ve stolním tenise. Hokejové prostředí je tady výborné, zázemí je skvělé a trenéři tady nemají chybu.

Jaké může mít tento tým ambice v CHANCE lize letos?

Ambice máme jenom ty nejvyšší, náš cíl je dostat se do play–off a pak postupovat co nejdále. Nebojím se říct, že máme tým na postup do Extraligy.

Ondro, díky za Tvůj čas a upřímnost, přeji Ti v hokeji i osobním životě vše dobré.