AZ Havířov
V posledních týdnech se v hokejovém prostředí stále více zmiňuje jméno osmnáctiletého havířovského odchovance Davida Pastrňáka. Mladík, který byl loni draftován slavným klubem Boston Bruins, na přelomu roku táhl českou reprezentaci na MS U20 a nyní jako kometa vlétl do NHL. To jsou všeobecně známé informace a všichni jistě Davidovi přejí úspěšné pokračování úžasně rozjeté kariéry. Jaká však byla Pastova cesta mezi nejlepší hokejisty planety? Tohle je jeho příběh…
Jestli měl David po svém narození u kolébky nějaké pomyslné sudičky, zcela nepochybně mu do života popřály tři věci: budeš obdařen hokejovým talentem, budeš mít šťastnou, veselou povahu, ale i ohromnou duševní sílu, a budeš mít štěstí na ty správné lidi kolem sebe. Alespoň tak to vyplývá z příběhu, který svými skutky píše a který pro nás doplnilo svými postřehy několik lidí stojících Davidovi nablízku.
Když Davida přivedla jeho maminka na havířovský zimní stadion, byly mu tři roky a kousek. Ale jeho hokejová kariéra se začala psát již dříve. Něco totiž zařídila už ta první sudička, tedy příroda. Hokejový talent totiž podědil po tátovi. Milan Pastrňák (roč. 1961) byl také hokejista, a jak vzpomíná jeho vrstevník, a současný trenér AZetu Jan Daneček, zdobily ho stejné přednosti jako Davida. „Já jsem znal Davidova tátu, protože my jsme byli skoro stejný ročník, takže jsme proti sobě od mládí nastupovali – já za Havířov, on za Karvinou. A musím říct, že v mnoha ohledech byl podobným typem hráče jako David. Šikovný technický útočník, střelec s přehledem ve hře – rozdíl byl jen v opačném držení hokejky. Takže David měl v tomhle ohledu z čeho čerpat a v tom úplném začátku to jistě předurčilo, jaké budou jeho přednosti.“
Milan Pastrňák to dotáhl až do druhé nejvyšší soutěže, kterou hrával za Karvinou a později i za Třinec. Jako aktivní hokejista působil až do svých 37 let a ještě i v tomto věku byl velmi produktivní. V třetiligovém německém Schwenningenu dosáhl v 54 zápasech celkem 79 kanadských bodů! Po skončení hráčské kariéry působil jako trenér. Nejprve od roku 2000 tři roky v Havířově u dětí a mládeže. Další tři roky na Slovensku v Michalovcích a nakonec několik let až v Británii. Pak u něj propukla zákeřná nemoc, které po dlouhém boji v květnu 2013 podlehl. Pro Davida to samozřejmě byla rána, byť se od dětství s tátou moc nevídali. Cesty jeho rodičů se, jak už to tak někdy bývá, rozešly, a David vyrůstal jen s maminkou a starším bratrem.
A jak už bylo zmíněno, fyzicky Davida na havířovský zimák, a tedy k hokeji, přivedla v září 1999 maminka. Sportovní projevy jej však doprovázely už mnohem dříve, na což jeho maminka Marcela vzpomíná takto.
„David byl jako miminko hodně živý a prakticky hned, když začal chodit, bral do ruky hokejku a honil po bytě míček nebo puk. A samozřejmě vybavení bytu tím trpělo, ale byl do toho tak zažraný, že ani snad nešlo mu v tom zabránit. Ve dvou letech se sám naučil jezdit na in-line bruslích. Ale nevyhýbal se ani dalším sportům.“
Brzký začátek sportovních, a speciálně hokejových, aktivit potvrzují i slova samotného Davida z rozhovoru z loňského léta. „Už odmalička jsem lítal s hokejkou a strašně mě to bavilo.“
V tátově přilbě
Dnes to zní skoro neuvěřitelně, ale na ledě začal David v dívčích krasobruslařských bruslích, které měly zbroušeny zoubky na špičce nože. Ale i v nich rychle zvládl potřebné základy bruslení a brzy tak mohl uplatnit svou hokejovou šikovnost, získanou už předtím „na suchu“.
Jan Daneček na to vzpomíná. „Já jsem sice tehdy v Havířově netrénoval, ale jezdil jsem se tady dívat na tréninky přípravky a už tam mě ten maličký, ale šikovný pinďa, díky výstroji taková skoro ještě kulička, zaujal. Už tehdy dobře bruslil, uměl vést puk atd.“
Když bylo Davidovi 6 let, byly už jeho dovednosti na takové úrovni, že ještě jako školkové dítko hrával zápasy za 1., 2., ale dokonce i za 3. třídu. A toto hraní za starší ročníky už se pro jeho kariéru stalo typické a doprovázelo jej až do dospělosti.
„Na jeho kariéru měl ten úplný začátek hodně velký vliv. Ještě za Panterů přípravce a pod vedením svého táty, ale i dalších trenérů - tam se položily ty základy. Už tehdy byl tak šikovný, že brzy začal hrávat za starší ročníky,“ říká Jan Daneček.
Na rozdíl od okolí, Davidova maminka na svého syna pohlížela jako normální dítě: „Já jsem v těch počátcích a ještě i v žákovských letech nevnímala Davida jako nějak výjimečného hokejistu. Myslela jsem si, že je stejný jako ostatní. Viděla jsem, že ho to baví a že je do hokeje zapálený, ale měla jsem za to, že jsou všechny děti takové. A i když ho ostatní chválili a říkali, že z něho něco bude, já to tak dlouho nevnímala. Dokonce jsem ani moc tuto chválu neuměla přijímat. A už vůbec jsem neměla nějaké velkolepé představy o jeho budoucnosti. Samozřejmě, že jsem ho chválila a povzbuzovala. Ale jinak jsem se dlouho držela hodně při zemi, snad aby pak nepřišlo nějaké zklamání.“
Už v těchto dětských letech se u Davida projevovala jedna věc, která jej doprovází až doposud a která podle všech přispěla k tomu, kam to hokejově dotáhl – absolutní „zažranost“ do hokeje. Moderněji se tomu říká oddanost hokeji. Je jasné, že trenéry to bylo přijímáno velmi pozitivně, protože s takovými svěřenci se pracuje nejlépe. Pro jeho nejbližší to však už tak jednoduché, jak vzpomíná maminka, nebylo. „Někdy jsme to já i Davidův bratr nesli dost těžce. Kromě hokeje nevnímal nic jako důležité. Ani školu, ani pomoc v domácnosti. Kolikrát po příchodu ze školy odešel na trénink nebo sportovat někam ven a vrátil se až večer a úplně zapomněl vyvenčit psa, udělat si úkoly apod. Takže to jsem mu vytýkala. Ale samozřejmě i přesto měl z naší strany podporu. Hlavně jsem se snažila, aby měl na tréninky a zápasy svačiny a také ovoce. Na to si zvykl tak, že si je dělá, už sám samozřejmě, dodnes.“
Kromě hokeje se David, zejména přes léto, věnoval i dalším sportům – především fotbalu, florbalu, stolnímu tenisu a později i tenisu a hokejbalu. Spoustu času trávil na dvorkových hřištích, na hřišti u ZŠ Nezvalova nebo na asfaltovém hřišti u Stromovky. „Kromě hokeje mu šly i ostatní sporty. Dá se říct, že na co sáhl, tak to mu šlo – fotbal, tenis – to byla radost se dívat. Jednak na jeho šikovnost, ale také zapálení, se kterým do toho šel,“ říká jeden z jeho pozdějších trenérů Martin Janeček.
Naopak, škola pro Pastu v popředí zájmu rozhodně nebyla, ale i přesto v ní rozhodně nijak neplaval. „Co se týká školy, tak tam bylo až do 6. třídy všechno v klidu. Ale později, jak hrál za několik tříd a od sedmičky už i za dorost, měl ve škole hodně absence a někdy to sám nestíhal dohnat. Takže jsem pomáhala s přepisováním sešitů, zkoušením apod. Ale výsledky měl David, i díky takové té přirozené chytrosti a inteligenci až do osmičky slušné. Někdy mu stačilo k naučení učiva si lehnout na 10 minut do vany a uměl to,“ vzpomíná Davidova maminka.
To podstatné pro Davidovu kariéru hokejisty se ale odehrávalo na havířovském zimáku. Jak šel čas, prošel rukama několika trenérů. Neradi bychom na někoho zapomněli, ale podle dostupných informací se kromě táty Milana na jeho hokejové výchově podíleli i tito trenéři: Jan Křivohlávek, Richard Lenomar, Tomáš Matějek, Ivo Peštuka, Jaroslav Bystroň, Jaroslav Havlík, René Ševěček, Tomáš Potěšil, Martin Janeček a Jan Daneček.
Nejdéle, 5 let, byl Davidovým trenérem Martin Janeček, současný trenér azeťáckého staršího dorostu a juniorky. Takže mu dejme slovo. „Já jsem Davida měl to štěstí trénovat od jeho 10 let, tedy od doby, kdy chodil do 5. třídy. Už v té době na něm bylo vidět, že převyšuje své vrstevníky i o něco starší hráče. V první řadě je třeba říct, že miloval hokej jako takový. Hrál rád s kotoučem, rád organizoval útočnou hru a řídil si své spoluhráče. A dělal to výborně. Útok Fejko-Kotala-Pastrňák spolu hrál skoro poslepu, jejich akce často končily do prázdné branky a oslňoval v žákovské lize celou Moravu, ale taky další kouty České republiky na různých celostátních turnajích. Ta jeho šikovnost a kreativita šla tak daleko, že někdy hrál až na hraně rizika. A v některých situacích se trenéři a všichni kolem divili, co to zase na ledě vyvádí a ona z toho vyplynula gólová situace pro něj nebo jeho spoluhráče.“
Martin Janeček je znám jako přísný trenér, který vyžaduje od svých svěřenců svědomité plnění pokynů. A jak sám přiznává, v tomto bylo s Davidem trochu více práce. „Vzpomínám si i na situaci, kdy jsem mu musel důrazně připomenout, že je sice útočník, ale i ten si musí plnit své obranné úkoly. Někdy se mu totiž jakoby nechtělo vracet se za červenou čáru. Ale David pochopil, že pokud chce být komplexní hokejista a jednou hrát třeba za reprezentaci, tak musí umět i toto. Přirozeně jsem nechtěl, aby se tak dělo na úkor těch jeho předností dopředu. To by byla samozřejmě škoda.“
Další z trenérů, kterému částečně prošel David rukama, je současný asistent u áčka Tomáš Potěšil. I jeho vzpomínky jsou doprovázeny úsměvem a obdivem zároveň. „Pasta byl veselá povaha. Kluk, který hokej miloval a hrál jej pro radost. S těmi hokejovými schopnostmi se už asi narodil. Měl všechno – techniku hole, bruslení, cit pro hru. Byla radost se na něj dívat. Chtěl pořád hrát a hrát. Nastupoval už hlavně za starší kategorie, ale chtěl hrát i za ty mladší, do kterých patřil. Já si nejvíce pamatuju tu sezónu, kdy jsem trénoval mladší dorost a David, i když byl o dva roky mladší, už s námi pravidelně hrál a byl nejlepším a nejproduktivnějším hráčem. Dokonce se speciálně na něj chodili dívat lidi a on je, i se svými spoluhráči Kotalou a Fejkem bavil hokejem.“
Kromě našeho regionu začalo být od jisté doby o Davidovi slyšet i ve vzdálenějších krajích, co jasně dokládají další slova Tomáše Potěšila. „Velké jméno si udělal i mimo region na tradičních Lekov cupech, které se pořádaly pro ročník 1996 v Plzni. Těch jsme se pravidelně zúčastňovali buď jako tým Havířova nebo jako IS Sport Team a i přestože tam byla obrovská mezinárodní konkurence, včetně zámořských týmů, tak jsme se obvykle s tím naším silným ročníkem (mj. např. i Bednář, Bahounek, Fejko, Kotala, Orság) umísťovali vysoko nebo jednou i vyhráli. Tam ho obdivovali i reprezentanti Straka a Vlasák.“
Jak už bylo napsáno, vzhledem ke svým dovednostem hrával David nejen za svůj ročník, ale především za ty o rok až dva starší. Jan Daneček k tomu říká. „Já když jsem Davida poprvé trénoval, tak jsem byl u dorostu a on v 7. třídě. Byl sice trochu subtilnější, ale hodně hravý, chytrý a šikovný. A to mu zůstalo až do dneška. Pořád chtěl hrát. Pořád na ledě něco vymýšlel a v tom ještě převyšoval ty své, taky hodně dobré spoluhráče, jako Kotala, Fejko, Bednář, Bahounek a další. Takže jsme ho nechávali už v tomto věku hrát za dorost a on byl schopný s těmi, o dva roky staršími, kluky bez problémů hrát a dokonce i si je v té ofenzívě řídit. A navíc byl svými dovednostmi a výkony hodně vidět, takže si ho hned všímali i trenéři ostatních týmů a ptali se, co je to za malého šikulu.“
Kromě těchto hokejových předností vynikal David ještě jedním charakterovým rysem. A to že byl super parťák a obětavý spoluhráč. Dejme slovo opět trenéru Danečkovi. „Já jsem pak trénoval osmičku a on jako osmák už byl v stabilně v kádru dorostu, ale sám se mi kolikrát hlásil, že chce hrát i za nás. Chtěl pořád hrát, pořád dávat góly nebo připravovat šance pro ostatní a výrazně pomáhal zlepšovat výkony i slabších spoluhráčů. A musím říct, že to dělal naprosto nezištně a měl z toho radost.“
A stejně vzpomíná i Martin Janeček. „David byl navíc k tomu všemu super kluk do party. Se všemi vycházel, nemíval konflikty a dokonce i ti o dva roky starší spoluhráči ho brali. A navíc byl velmi přející ostatním. Když na to přišlo, tak byl schopný třeba půlku zápasu připravovat šance pro spoluhráče, kterému se třeba zrovna nedařilo a přihrát mu až do prázdné branky. Jen aby si i on vstřelil gól.“
Na závěr dnešního prvního dílu seriálu o kariéře Davida Pastrňáka, uvedeme ještě dvě vzpomínky jeho trenérů, které tak nějak uzavřou jeho žákovská léta. A zároveň už naznačí další směr příběhu kariéry Davida Pastrňáka – kluka, který to dotáhl z Havířova do Bostonu.
Nejprve má slovo trenér Jan Daneček: „Že z Davida bude výjimečný hráč, jsem poznal, když jsem viděl, jak se umí přizpůsobit herně i těm o dva roky starším protihráčům. Díky svému přehledu ve hře mohl, i se subtilnější postavou, být plnohodnotným členem týmu nebo i rozhodovat zápasy. A když pak zesílil, neměl jsem už pochybnosti.“
A nyní Martin Janeček: „Myslím, že velkým mezníkem v Davidově kariéře, byla zhruba osmá třída. To už nastupoval pravidelně v mladším dorostu. V té době kluci přicházejí do tzv.“blbýho“ věku, kdy se to láme. A on byl právě jeden z mála, kdo byl neustále na zimáku, pořád chtěl trénovat, až skoro neslezl z ledu. A ty zájmy kolem, ačkoliv byl samozřejmě normální kluk, kterého zajímaly holky, tak ty měl v pozadí a hokej si pořád držel jako to hlavní.“
Pro dokreslení ještě citujme Davidova slova, která to dříve napsané jen a jen potvrzují: “Hokej je můj život a rád bych se prosadil, abych vrátil všechnu podporu mým blízkým, kteří mi s ním vždycky pomáhali. Na všechno kolem se snažím dívat pozitivně a taky si užít každý trénink i zápas.“
Tolik pro dnešek o žákovských letech kariéry Davida Pastrňáka. V příštím díle se podíváme na jeho mládežnickou éru. Dočtete se mj., proč odešel v patnácti letech do Třince, a nebo jak moc jej posunuly dva roky ve Švédsku.
