AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Jaro roku 2010 bylo z hokejového hlediska hodně bouřlivé. Na mezinárodní scéně získali Češi téměř neuvěřitelným způsobem na MS v Německu svůj zatím poslední titul. A v Havířově se v té době rozhodovalo, zda to bude i nadále město hokeje či nikoliv. Dnes už zpětně víme, že se to nejen podařilo, ale že se dokonce začala psát nová a úspěšná kapitola havířovského hokeje. A to pod obnovenou historickou značkou AZ.
Jak se to vše přihodilo? Jak se z chřadnoucích až krachujících Panterů stal úspěšný AZ? V následujícím rozhovoru na to zavzpomínají dva přímí účastníci tohoto dění, kteří jsou navíc ve vedení klubu dodnes. Prezident klubu, člen valné hromady, člen výkonného výboru a jednatel HC Havířov 2010 s.r.o. Jaroslav Mrowiec a člen valné hromady, výkonného výboru a jednatel HC Havířov 2010 s.r.o. Aleš Bambula.
Takže pánové, jak to vše, podle vašich vzpomínek, začalo?
Aleš Bambula: Ta myšlenka, angažovat se v havířovském hokejovém klubu, se zrodila někdy v lednu nebo únoru 2010. My jsme tady oba měli v žákovských týmech své děti. A když jednou měli odjíždět na dohrávku venkovního utkání, tak řidič autobusu řekl, že nikam nepojede, dokud nedostane zaplaceno. Tak jsme autobus zaplatili z vlastní kapsy. Ale to byl jasný signál, že v klubu, i ohledně mládeže (tedy občanského sdružení) není něco v pořádku. Když musí rodiče platit autobus, protože klub toto není schopen zajistit.
Jaroslav Mrowiec: Připomínám, že to bylo v situaci, kdy tým mužů (tedy a.s.) byl v insolvenci a prakticky mířil ke svému zániku. Klub dlužil, kde se dalo a táhl ke dnu i mládežnický hokej. Proto také veškeré naše aktivity ze začátku byly cíleny pouze k „mládeži“.
Kromě vás se ale v nápravě situace od počátku angažovala i jiná „známá jména“.
Jaroslav Mrowiec: Vůbec jsme netušili, do čeho jdeme. V podnikání se nám vedlo a vede, ale řídit hokej, to byla výzva. Tak jako ve firmě když něco nevíte, tak začnete spolupracovat s někým, kdo v tom prostředí vyrůstal a pohybuje se. A protože jsme se znali s Martinem Potočným a Honzou Peterkem, tak jsme oslovili právě je. V základních názorech jsme se shodli a měli odvahu se do toho pustit. Ne každý, koho jsme oslovili, měl tuto odvahu. Jmenovat nebudu …
Aleš Bambula: Aby se ta sezona u mládeže vůbec dohrála, tak jsme museli dát dohromady nějaké peníze na nájmy a tak. A po jejím skončení, tedy v březnu, začala jednání „u stolu“, co dál.
Do vývoje výrazně zasáhlo i město, které bylo největším finančním podporovatelem hokeje.
Aleš Bambula: My jsme byli zástupci města osloveni, s nabídkou na vstup do klubu, už dříve. Někdy na podzim 2009. Ale tehdy jsme odmítli. Až po tom incidentu s autobusem, jsme se jim ozvali a oni nám přislíbili pomoc.
Jaroslav Mrowiec: Načasováno to bylo, aniž bychom to tušili, úplně přesně. Zastupitelé a celé vedení města totiž bylo pod tlakem ze strany věřitelů, rodičů, fanoušku a médií. Dokonce byla připravená varianta, kdy skupinka zastupitelů chtěla hokej ovládnout.
Ze dne na den jsme společně vytvořili prezentaci, jak bychom chtěli hokej řídit a jak se vypořádáme s dluhy, aniž bychom použili dotaci od města. Zase použiji slovo štěstí, ale musím. Měli jsme štěstí, že naše vize a návrh oslovila pana Osmanczyka, který nám v těchto začátcích strašně moc pomohl a touto cestou bych mu chtěl poděkovat, i když už není mezi živými…. Za podpory města jsme se stali členy Valné hromady hokejového klubu. Ani toto neprobíhalo, jak to bylo naplánováno. Místo přijetí 4 členů (Mrowiec, Potočný, Bambula a Peterek) staré vedení přijalo dalších 6 nových členů, takže situace byla zajímavá a plná zvratů. Jedna z podmínek našeho vstupu do hokejového klubu, bylo odstoupení celého starého vedení. I když se jim moc nechtělo, po výzvě Honzy Peterka, tak učinili.
Málo kdo ví, že na této VH byl zvolen prezident klubu pan Jaroš, jeden z těch šesti nových členů. Bylo to úsměvné, ale hlavní úkol odvolat staré vedení byl splněn. Neuplynul ani týden a byli jme osloveni novými členy hokejového klubu, že stav v hokejovém klubu není takový, jak jim byl prezentován starým vedením. Požádali nás, abychom klub převzali a řídili, jak jsme měli v plánu na první VH. Následně jsme svolali novou VH klubu, kde pan Jaroš ukončil členství ve VH klubu. Zbývající členové Mrowiec, Potočný, Bambula, Peterek, Jonáš, Jurčík, Matějek, Obruča a Bureš zvolili nového prezidenta klubu, a to mě.
Co byly první kroky?
J. M.: Prošli jsme si účetnictví, smlouvy atd., a mapovali jsme, v jakém stavu je fakticky klub. Spojili jsme se s věřiteli, začali jsme jednat a řešit dluhy našeho klubu, o kterých jsme věděli. Vznikl první rozpočet. Jak mládeže, tak mužů. Muže si vzal pod sebe Martin Potočný v roli manažera klubu, a začal zjišťovat, kdo má vůbec chuť hokej hrát. Když hrajete celý rok hokej a nedostanete za to zaplaceno, ne každý chce v hokeji pokračovat. Potom bylo důležité zajistit financování a tyto hráče vykoupit z insolvence.
A. B: Některé hráče jako např. Sikora, Seman, Haas, Červenka, Velecký vykoupily už dříve jiné kluby. Takže Martin musel oslovovat další a začal skládat úplně nový tým. A to pod hlavičkou úplně nového subjektu - HC Havířov 2010 s.r.o.
J. M.: U mládeže nás čekala jednání se svazem, rodiči a hlavně s trenéry. Moc rodičů z této doby už u hokeje není. Kluci jim vyrostli, ale v té době si rodiče kupovali úplně všechno: tréninkové dresy, štulpny, zápasové dresy, sportovní vybavení na tréninky a jiné věci.
A prvotní plány?
J. M.: Dnes to zní úsměvně, ale tehdy jsme si mysleli, že tým mužů, který jsme přihlásili do 2. ligy, ji bude hrát pořád. Na nějaký postup jsme vůbec nemysleli. Na tom je vidět, jak se doba a okolnosti mění. Jinak ty začátky byly velmi těžké. Klub měl tak špatnou pověst, že něco si objednat, jako třeba hokejky, brusle, dresy a jiné hokejové vybavení, tak nám nikdo nechtěl dát na fakturu. Vše jsme museli platit dopředu.
A. B.: A hlavně, když jsme se jakž takž z toho počátku otřepali, objevily se další dluhy. Celkem se to pohybovalo kolem 2 mil. Kč. Tyto dluhy mohly zničit mládežnický hokej v našem městě a nezbylo nic jiného, než tyto dluhy zaplatit a to co nejdříve. Takže jsme museli zase přinést svoje peníze a zaplatit. Pomohli nám samozřejmě i naši kamarádi, kteří tady v Havířově podnikají a chtěli hokeji pomoct.
Můžeme připomenout, které firmy byly vlastně těmito prvními partnery AZetu?
A. B: Pokud si dobře vzpomínám, tak to byly firmy Turčina, Gesomont a Hlimont. Byly to sice částky v rozmezí 50-100 tisíc na sezonu, ale i ty byly nesmírně důležité.
J. M.: Hodně nám v rozjezdu pomohl i pivovar Radegast, který tehdy nesponzoroval extraligu a věnoval tak pozornost nižším hokejovým soutěžím. Těch středních partnerů bylo více. Vlastně prvním velkým sponzorem AZetu se stalo K&K PNEU v roce 2012.
A po rozjezdu soutěže přišly i peníze od fanoušků – vstupenky, bufety, fanshop.
A. B.: Přesně tak, to byla velká pomoc. Vstupenka sice stála tehdy 50 Kč, ale na to, jaké byly tehdy platy hráčů, tak to znamenalo hodně. A hlavně, lidi začalo postupně chodit čím dál více. Pamatuji se, že na první zápas s Opavou, který jsme vyhráli 4:2, přišlo něco kolem 1000 diváků. Ale průměr na konci sezony jsme měli dvakrát větší.
J. M.: Já jsem si vůbec neuměl představit, jaký bude divácký zájem. Pro mě to bylo velké překvapení. To období jsem si užíval, tak jako většina fanoušků. Bylo nám všem jasné, že ta euforie nebude trvat věčně, a chtěli jsme si to užít.
Co za tím bylo?
J. M.: MĚLI JSME ŠTĚSTÍ! Na hráče (např. Víťa Stránský, Robert Najdek, Petr Prokop, Michal Sztefek aj.), trenéra (Honza Daneček) i spolupracovníky, které nikdo neznal. Třeba nejlepšího moderátora Radima Sajbota, zakladatele webu a redakce Libora Gavlase i jeho nástupce Tomáše Vlčka a další redaktory. První reklamy a grafiky měl na starosti Robert Vaněček. Později nahradit Martina Potočného nebylo lehké a Patrik Rimmel se toho ujal velmi dobře. A další: Jozef Lešňák v bufetech, Franta Slezák a Karel Osvald u časomíry.
Hráči i spolupracovníci tady hráli – pracovali všichni za pár korun a někteří skoro za párek a pivo. Oproti současným platům je to až neskutečné. Semkli se a vytvořili výborný tým. Bylo to něco, co dnes už nikdo není schopen zopakovat.
A. B.: Perfektní pro nás bylo i to, že jsme měli luxusní derby s Orlovou. Ta měla tehdy v kádru Moravce, Ivana, Javína… Lidi ty zápasy bavily a tak přišli příště zase. A celkově úroveň té naší východní skupiny 2. ligy byla vysoká – kromě Orlové ji hrál Vsetín, Přerov, Prostějov, Opava, Poruba. To byla jedna bitva za druhou. Skoro všichni jsou dneska v 1. lize.
Na druhou stranu, ne vše bylo růžové. Dostali jsme totálně vybrakované mládežníky. Takže hned první rok juniorka spadla z extraligy a druhý rok jsme zuby nehty zachraňovali v extralize starší dorost. A to díky Davidu Pastrňákovi, tehdy žáku základní školy.
Vzpomenuli jste spoluúčast Martina Potočného a Jana Peterka na záchraně hokeje v Havířově. Oni byli také v pozici těch rodičů malých hokejistů, jako vy. Co ještě k nim říci?
A. B.: Martin Potočný působil v klubu jako manažer i hráč a po 2,5 letech se rozhodl, že už pokračovat nechce. Takové bylo jeho rozhodnutí. Honza byl členem valné hromady asi do roku 2015, ale pak se stal jednatelem klubu ve Frýdku-Místku a to už nešlo skloubit. Takže i on odešel.
J. M.: Oba byli v tom začátku hodně důležití a zaslouží si velké poděkování za to, co odvedli. Větší práci jakoby odvedl Martin, protože byl u toho skládání týmu. A taky byl blíže u všech těch hezkých okamžiků, které jsme v prvních letech zažívali. Naše cesty se ale časem rozešly. Tak to v životě bývá. AZ jede pořád dál.
Kdy jste si řekli, že klub sice ještě není úplně bez problémů, ale už to vypadalo, že jde dobrým směrem a nejspíš to dobře dopadne? Byl nějaký takový moment?
A. B.: No dlouho ne. Klub sice fungoval, ale pořád jsme neměli jistotu, že na nás nevyletí nějaký kostlivec ze skříně. Ostatně, ještě dlouho za námi chodili různí lidé, a chtěli po nás, ať jim vrátíme peníze, které půjčili minulému vedení týmu mužů.
J. M.: Úplného klidu nemám doteď. Nemyslím tím, že jsme v nějakých problémech. Ale je to výsledek takového neustálého pocitu zodpovědnosti. Ať se to někomu nezdá, tak zodpovědnost je velká. A byla na nás před deseti lety, pěti lety i nyní. Důvěrně můžu říci, že nás s Alešem napadalo, že u hokeje skončíme. Těch negativních věcí bylo hodně a pořád poslouchat, jak je všechno špatně a jak by to každý dělal lépe…
A. B.: Na začátku každé sezony začínáš s nulou a potřebuješ 12, 15, 18 miliónů na muže a 8 miliónu na mládež. To není nic jednoduchého a lidé to snad ani nevidí. A všem těm kritikům bych přál si to zkusit. Přerozdělovat peníze už je jednoduché, ale nejdříve je potřeba je získat.
J. M.: Proto je pro nás nejtěžší to období mimo hlavní sezonu. Tam je nejvíce práce. Ale my máme jednoduchou zásadu. Neutrácíme více peněz, než máme a pracujeme s vyrovnaným rozpočtem. Poučili jsme se z chyb minulého vedení, které utrácelo i peníze, které jim ani nepřišly.
My víme, že ne vše se nám za těch deset let povedlo bez chyby. Něco se dalo udělat lépe něco hůře, ale nikdo nemá křišťálovou kouli a neví na začátku, co je správně a co ne.Ale nějak jsme se museli rozhodovat a rozhodli jsme se. Pořád musíme mít na paměti, že se taky mohlo před těmi 10 lety stát, že hokej úplně skončí. Možná to mohl vzít ještě někdo schopnější, ale nic tomu nenasvědčovalo. Nikdo takový tady nestál ve frontě.
A. B.: Je to stejné jako v životě. Vše děláš podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ale i tak se ti občas stane, že to uděláš blbě.
Jak je na tom AZ vašima očima nyní?
J. M.: Máme v juniorech i dorostu nejvyšší soutěž v ČR. V každém ročníku mládeže a žáků dostatek hráčů. A tým mužů má za sebou nejlepší umístění v 1. lize. Nikomu nedlužíme peníze a vše, co máme nasmlouváno, plníme. Myslím, že se nemáme za co stydět.
A. B.: AZ dnes patří mezi 20 nejúspěšnějších hokejových klubů v republice a to je určitě velký posun oproti tomu, když jsme klub přebírali. Za to patří dík všem, kteří se na tom podíleli a nadále podílejí.
Kdo přišel v tom roce 2010 s myšlenkou, že se klub bude jmenovat AZ? A byly o tom nějaké spory?
J. M.: Já myslím, že Martin Potočný.
A. B.: Ta situace k tomu přímo vyzývala. Jiný název ani snad nemohl být. Vůbec žádné spory nebyly.
J. M.: Byl to návrat ke kořenům a byla to ta správná volba. Vždyť, ať se klub jmenoval jakkoliv, na tribunách se vždy povzbuzovalo AZ, AZ.
V té souvislosti se teoreticky nabízelo obnovit spolupráci a „sponzoring“ ze strany dolů. Proč k tomu nedošlo?
A. B.: Nabízelo se to, proběhla i nějaká jednání, ale bohužel doly na to vůbec neslyšely. Dukla už byla zavřená a důl LAZY neměl zájem.
Jsou slyšet výtky, že AZetu chybí silný sponzor. A bez něj nemůže myslet nějak vysoko.
J. M.: Za mě jsme od začátku věděli, že budeme muset jít cestou středních, menších a malých sponzorů. Když pak nějaký vypadne, tak to není takový problém. Žijeme v Havířově a víme, jaká je tu situace. V blízkosti jsou dva extraligové kluby a žádnou továrnu tady nemáme. Dnes máme největší firmy z našeho města i kraje za hlavní partnery - GASCONTROL, PODA, HEIMSTADEN. Pro tyto firmy jsme dobrá značka, se kterou chtějí být spojovány. Ale pořád nezapomínáme i na ty menší partnery, kteří jsou pro nás stejně důležití, a bez nich bychom nebyli.
Jedním z nejdůležitějších partnerů je stále i město. MOC DĚKUJEME a velice si vážíme i této podpory.
Nejdůležitějším partnerem však pro nás jsou FANOUŠCI. Bez Vás by AZ nebyl, vy jste součástí AZetu v dobrém i ve zlém. VELÝ RESPEKT A PODĚKOVÁNÍ.
A. B.: Já bych ještě dodal, že každý, kdo s tím velkým sponzorem přijde, je vítán. Vůbec se jeho příchodu nebráníme.
Kde vidíte AZ za 10 let?
J. M.: Já bych chtěl, aby to byl pořád hokejový klub s dobrým jménem, fantastickými fanoušky a dobrá značka, za kterou se nemusí nikdo ve městě stydět.
A. B.: Já si přeji, vzhledem k současné situaci, hlavně ať se hokej hraje i s fanoušky na tribunách. Letos jsme měli skvělou výchozí pozici před play-off a jak to dopadlo, všichni víme. Tak hlavně, ať už nás v dalších letech nic takového nepotká.
Děkuji za rozhovor. A Vám i celému AZetu další úspěšné roky.
