AZ Havířov
Filip Byčkov je produktem havířovského hokeje, krom krátké epizody v Porubě, nastupuje za AZet od pěti let. Osmnáctiletý centr juniorky je specialistou na oslabení, na ledě je, i přes svůj menší vzrůst a nižší váhu, urputný a bojovný. Dnes Vám s ním přinášíme rozhovor.
Filip je doslova jako lavina. Těžko bych hledal, snad kromě Aleše Stezky, někoho tak „ukecaného“. Tím ho nechci nijak urazit, myslím to v dobrém. Je sice upovídaný, ale maximálně otevřený. Co na srdci, to na jazyku. Ale oproti jiným mladíkům u něj naleznete pokoru. Svou hru i šanci uspět v mužích, nevidí skrze růžové brýle. Ví, že svou šanci mezi muži dostane pouze, když na sobě bude tvrdě pracovat.
Ahoj Filipe, v kolika letech jsi poprvé vyjel na led GASCONTROL Arény?
Za Havířov hraji od malička, narodil jsem se tady. Začínal jsem ale s fotbalem za místní MFK. To mě popravdě moc nebavilo. Poprvé jsem tady vyjel na led, když jsem byl ve školce. No a všiml si mě trenér Toman. Měl jsem totiž helmu s mřížkou, kterou mi rodiče zrovna koupili. On za mnou přišel, jestli hraju hokej. No a já že ho nehraju. Zeptal se, proč nehraju hokej, když na to mám helmu. Tak jsem přišel na první trénink a už jsem zimák neopustil.
Změnilo se něco od té doby, co jsi tady udělal své první krůčky na ledě?
Od té doby se nic velkého nezměnilo. Vystřídala se spousta trenérů, na které rád vzpomínám. Byli to pánové Daneček a Sztefek. Krom jedné sezóny, když jsem hrál za Porubu, jsem všechno odehrál tady ve městě.
V Porubě jsi se ocitl jak?
To mi domluvil trenér, protože se tady hrála Extraliga juniorů. Řekl mi na rovinu, že bych si tady asi moc nezahrál. Vyřídil jsem si střídavé starty do Poruby, odehrál jsem tam šestnáct zápasů a zbytek sezóny už jsem dohrál v Havířově.
Když jste loni nastupovali v nižší juniorské soutěži (REDSTONE Extralize juniorů), jakou měla úroveň?
Myslím si, že to mělo slušnou úroveň. My ale chtěli odtamtud za každou cenu postoupit. Dobře, některé týmy, jako třeba Litomyšl, když se jich tam sešlo na zápas deset, takovou úroveň neměly. Ale dokázaly kousat. Jenom Přerov a Vsetín s námi hráli vyrovnané zápasy. Poté co AZet posílili hráči z áčka (Jan Bambula, Tomáš Dajčar, Petr Fridrich a Jan Bernovský), tak jsme měli nejlepší tým v soutěži.
To se Vám asi hrálo samo, když jste měli k dispozici takhle dobré hráče?
Byla to úplně jiná úroveň, takový Dajči nastoupil na domácím MS juniorů v Ostravě. Pak tady hrál Extraligu juniorů proti Litomyšli. Na ledě to bylo něco neskutečného, co ti starší kluci předváděli. Měli neskutečný přehled a cit pro hru. Také se to řešilo i na hokej.cz, že za nás nastupují takoví hráči.
Nabízí se srovnání s Ligou akademií, v čem je to jiné?
To je úplně jiný level, je o dost těžší. Soupeři mají našlapané soupisky, hrajeme proti reprezentantům. Letos těch gólů sice moc nedáváme, za to se můžeme spolehnout na gólmany. Ať už je to Tonda Nowak, Štěpán Zlatnický a Marek Štipčák. Je dobré vědět, že tam je ta jistota. Ne že by to bylo tak, že kdo se vrací, nevěří gólmanovi. (směje se)
Připravujete se na ledě v Polsku, start je nejistý a spousta hráčů si prošla kovidem…
Tím že je koronavirus, tak je ve všem velká nejistota. Nevíme, kdy se začne normálně trénovat ani hrát. Je to zvláštní pocit. Navíc teď když jsme všichni absolutně bez kondice a spousta kluků si prodělala koronavirus. Do Polska jezdíme dvakrát týdně. Když nám vzali zápasový zápřah, tak je to na každém hodně znát.
Byl jsi pozitivně testovaný?
Ano, rozhodně to nebyla žádná „rýmečka“. Mně už cestou domů po zápase v Jihlavě nebylo dvakrát nejlépe. V noci mě to přešlo, ale najednou přišla bolest hlavy a horečky. Drželo se mě to asi tři dny, pak přišla ztráta čichu. Naštěstí jsem měl lehčí průběh, ale po vyléčení jsem byl slabý.
Co se dalo dělat během karantény?
Během těch dvou týdnů jsem byl zavřený v pokoji a moc jsem nevycházel, abych nikoho nenakazil. Snažil jsem se nějak cvičit, dělal věci do školy a díval jsem se na válečné filmy Stalingrad a Americký sniper.
Vraťme se k hokeji, máš nějakou činnost, ve které jsi slabší?
Myslím si, že hra jeden na jednoho a hra do těla je mojí obrovskou slabinou. Jsem menšího vzrůstu a navíc lehký. Mám sedmdesát kilo, takže od těch těžších kluků lítám do mantinelů, když mě zahodí. Nejde tak ani o tu výšku, ale chybí mi kila.
No a chceš přibrat, děláš proto něco?
Rozhodně, snažím se o to, ale moc mi to nejde (smích). Právě, že toho přes den sním strašně moc. Snažím se jíst tvarohy a všechno možné. Když teď máme méně pohybu, nejsou klasické tréninky, tak snad nějaká kila naberu.
S kým si na ledě vyhovíš?
Na začátku sezóny, když se hrály ještě přípravné zápasy, tak jsem nastupoval s Davidem Pastorem a Honzou Vašenkou. Pak přišlo zranění třísla a já se stěhoval do třetí formace. Hraji s Pavlem Makovcem a Wiktorem Bochnakem s těmi si na ledě vyhovím nejvíc. (smích)
Čím to, že naše juniorka hrála jako z partesu a zůstala neporažena?
Je to hlavně tím, že bojujeme za každé situace a dokážeme se semknout jako tým. Zvládáme závěry zápasů, vždycky dáme ty důležité góly a pak to dobojujeme. V tom je naše síla. Zvládáme v zápasech kritické momenty, třebas když má soupeř dlouhou přesilovku. Jsme skvělá parta.
Změnil se nějak vzduch v kabině oproti loňsku?
Dost, tím že odešla spousta starších hráčů jako Vojtěch Ševěček. Ročník 2000 už s námi prostě hrát nemůže. Oni nás dokázali „dořvat“. Teď je to na ročníku 2001, kteří takoví nejsou.
A jací jsou?
Neříkám, že nejsou týmoví. Jenom to nejsou takové vůdčí osobnosti. I když takový hráč jako Vojta je jeden ze sta. Ten nás dokázal seřvat na čtyři doby. Vzpomínám si na loňský zápas v Přerově. Tam na nás v kabině vletěl. V další třetině se to otočilo a my jsme vyhráli.
Jaký jsi vlastně Ty?
V šatně jsem ukecaný, dělám si legraci a je mě hodně slyšet. Během zápasů jsem ale úplně jiný, tam už se snažím soustředit jenom na svůj výkon. Nechci nic pokazit.
A s čím jdeš soustředěný na led?
Jdu tam tak, abych zvládl všechno, co nám trenér řekl. Splním si své taktické pokyny jako centr. No a když se zadaří, tak dám i nějaký gól. V obranném pásmu mám zblokovat střely. Tím že chodím na oslabení, tak do nich i padám. Snažím se na ledě nechat srdce.
Když jsi na ledě a nastupuješ proti větším klukům z ročníku 2001, tak se nebojíš, některé zápasy bývají vyhrocené?
Strach nemám, když mě někdo sundá, tak mě sundá, na to jsem zvyklý. Nějak se na to, i když se někomu něco stane, nesoustředím a nemyslím. Snažím se kluky nějak povzbudit, aby se to „přešlo“. Když jsme hráli na Slavii, tak tam někteří hráli s odpuštěním jako „hovada“. My jsme se ale udrželi, oni to nezvládli psychicky a my vyhráli.
Je hodně těžké udržet nervy na uzdě?
Bez debaty, je to strašně těžké. Býval jsem ještě v dorostu velký nervák. Tam jsem vždycky chytil strašného rapla, do každého jsem se hned pustil. Bylo mi to jedno. Postupem času jsem ale vyspěl. Naučil jsem se to ovládat.
Takže, býváš občas cholerik?
Mě už to přešlo, ale když mě někdo v dorostu seřezal. Tak jsem ho seřezal jako tu „svini“. Měl jsem tam i problém. Jednou mě někdo opravdu vytočil, tak jsem ho na bully bodnul do rozkroku. To byl ale pro mě zápas, kdy jsem prozřel. Protože tímto chováním jsem jenom oslaboval tým.
Hokejky bývají pověrčivé, platí to i pro Tebe?
Ano, oblékám se z levé strany. Začínám levou bruslí, loktem a rukavicí. Hokejku musím pokaždé vzít do levé ruky. Před pokřikem si najíždím z levé strany. Mám svoje místo při rituálu. Do všeho jdu zkrátka zleva.
Když Vás nechají hrát, tak jaké budete mít ambice?
Doufám, že budeme schopni stále hrát na špici tabulky. Pohybovat se okolo prvního místa. Zkrátka udržet tu šňůru. Ukázat všem, že i když nejsme akademie, tak můžeme ty nejlepší týmy porážet. Prohry přijdou dříve, anebo později. Nám jde o to srovnání s těmi top týmy.
Letos už jste s těmi týmy hráli a dopadlo to dobře, porazili jste doma vysoko Kometu.
Byl to pomalejší zápas, alespoň mně to tak připadalo, když to srovnám třebas se zápasem s Hradcem. Tam proti nám nastoupilo sedm reprezentantů a my jsme tam dokázali zvítězit. Druhou stránkou mince bude to, jak budou hrát doma.
Noví hráči přinesli do týmu kvalitu?
Tím, že tady přišli tito hráči se ta úroveň zvedla. Musím zmínit Maxima Mastiče, to je reprezentant Slovenska. Taky se k nám posunul Kevin Horváth, ten už jako dorostenec nastoupil k několika zápasům za juniorku. Máme tady Petra Kuboše, který hrál za mořem. Naši hru zvedl. Je tvrdý, dává do každého zápasu maximum a jde příkladem. Janko Petríska je takový buldok, který na ledě nikomu nic nedaruje. Do všeho jde po hlavě, ničeho se nebojí a vletí do každého souboje. Trochu mi připomíná Honzu Bambulu. Ten toho na ledě rozdá neskutečně. Pustí se do devadesátikilového hráče a odhodí ho na mantinel.
Když jsi zmínil Honzu Bambulu, tak půjdeš v jeho stopách, anebo Tě láká hrát někde jinde?
Mě neláká vůbec nic. Jsem Havířovák a pokud budu moci, tak budu hrát tady. Nemám žádné velké plány a do zahraničí nechci. Měl jsem sen, že bych se dostal do áčka a zahrál si tady pár zápasů. Mezi juniory a muži je obrovský výkonnostní skok. Tam se nastupuje proti chlapům, kteří mají přes třicet a každá chyba je hrozně moc vidět.
Jsi věkem stále student, co studuješ a jak zvládáš kombinovat školu s hokejem?
Jsem ve třetím ročníku na havířovském „horním gymplu“. Od rána jsem ve škole. Doma jsem dvacet minut, hodím s aktovkou do kouta a jdu na trénink. V devět večer jsem zpět. Baví mě Zeměpis, Dějepis a Základy společenských věd. Je mi jasné, že budu muset na Vysokou školu, ale abych se přiznal, tak nemám vůbec žádnou představu na jakou.
Doma jsou rádi, že hraješ hokej?
Doma mě naši podporují ve všem, co dělám. Pokud mají možnost, tak jsou na každém našem zápase. Jsou rádi, že dělám sport a já jsem rád, že díky nim jsem hokejistou v Havířově.
Filipe, díky za Tvou upřímnost a bezprostřednost, snad Tebe i Tvé spoluhráče brzy uvidíme na ledě.
V Článku byly použity fotografie Ronalda Hansela.
