AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Sedmnáctiletý útočník havířovské juniorky už v kariéře nastoupil za AZ k šesti zápasům v CHANCE lize. Na ledě působí lehce, zdobí jej bruslení, a cit pro hru. Mládežnický reprezentant Slovenska pochází od Bratislavy. V dorostu i juniorce měl vždy minimálně bod na zápas. Sezóna 2019/20 je jeho první mezi juniory a už dostává prostor i mezi muži. Dnes Vám s ním přinášíme rozhovor.
Kevin je pro mě, jako kladná postava z Mayovek. Je to kus chlapa, z kterého vyzařuje absolutní klid a vyrovnanost. Co řekne, to platí, když mu nějaká otázka chutná hořce, tak „spolkne“ pýchu, zamyslí se a popravdě odpoví. Ví, že s hokejem, který hraje teď nemá na profesionální soutěž, to jej ale pohání dál. Za poslední rok zaznamenal obrovský progres, snad mu nadšení pro hokej vydrží a za dva roky bude stabilním článkem AZetu.
Ahoj Kevine, jaké pohnutí osudu, Tě zavedlo zrovna do Havířova?
Hrával jsem v Brně s Maximem Mastičem. Ten se dostal do Havířova o rok dříve. Pan Potěšil hledal do dorostu hráče ročníku 2003, Maxim mu o mně řekl. Dojel jsem tady na modelové utkání a vyšlo mi to. Po zkoušce se mi začalo dařit. Nasazovali mě o kategorii výše. Loni jsem už nastoupil i za áčko, tam to však bylo o hodně těžší.
V čem prosím?
Síla i rychlost je taková… (chvilka ticha) Už to není prostě juniorka a dorost. Ti kluci jsou vyšší, těžší, silnější. To hokejové myšlení mají na úplně jiné úrovni. Když to shrnu, tak jsou více zkušení a „hokejovější“.
Nechce se mi věřit, že Ty nejsi hokejový. Co Ti potom na ledě jde?
Jsem, ale musím se více snažit, abych se jim mohl vyrovnat i něčím jiným, než vlastním nasazením. Mojí hlavní devízou je bruslení, řekl bych, že mám dobrou i hlavu. Nejvíce mi ale jde bruslení, to je moje hlavní zbraň.
A co střela?
Střelu mám dobrou, ale moc ji nevyužívám, protože jsem takový hračička. I když mám dobrou příležitost ke střele, tak pořád hledám někoho, kdo je lépe postavený na nahrávku. Prostě se s tím piplám.
Bolí hokej moc?
Bolí i nebolí, je to takové trochu nahoru a dolů. Nejvíce mě, ale bolí, když se prohraje. No, a nejhorší pro mě je, když prohrajeme v áčku. V juniorce je to takové, nechci říci, že dětské, ale je to jiné. V áčku už ti chlapi mají rodiny a mně, víš, to štve (štve opravdu neřekl) o dost více.
Když Vám na ledě trenér Režnar říká, ale pánové tady už se hraje za peníze…
Však, jasně. Je to už úplně jiná liga, je tady mnohem větší konkurence. Což jsi určitě viděl. Tady už nehrajeme s juniory. V každém zápase CHANCE ligy vystoupím ze své pohodlné zóny a bojuji o místo v týmu. Ještě když jsem tak mladý, tak se musím o to více snažit, jak na tréninku, tak i v zápase.
Ty jsi ale prvním rokem v juniorce, tak by člověk řekl, že Tvůj čas mezi muži ještě přijde?
Beru to tak, že je to strašně málo času. Už jenom dva roky a pak přijde přechod do mužů. Což je největší a také nejdůležitější síto. Tady se rozhodne, jestli budu hokej hrát dále.
Bojíš se toho přechodu, přece bývá tam velký „odpad“?
Nebojím se, ale ještě na sobě musím hodně zapracovat, abych si vybudoval zdravé sebevědomí. Ono se pak na tom ledě hraje úplně jinak, než když je člověk ještě takový, teď nevím, jak to říci, sevřený.
Když se prohraje v CHANCE lize a Ty jsi na střídačce, co tam prožíváš?
Hlavně mě štve (štve opět neřekl), když v zápase hrajeme dobře, máme spoustu šancí a stejně to nestačí. Jako tomu bylo v zápase se Slovanem, který jsme doma prohráli 1:2. Už před tím se nám nedařilo. Teď svítí skóre 1:1. Je před námi prodloužení, máme šanci si to vzít. V utkání bylo hodně šancí a třicet vteřin před třetí sirénou dostaneme „hloupý gól“. Už nechceš jít na ten led. V tu chvíli prožíváš takový pocit, jako když se v něčem snažíš a ono, ne a ne a ne.
No a když prohraješ v zápase, ve kterém se Ti daří a jsi na ledě furt?
Tohle to mě štve ještě více, protože toho góla sice dám, dělám všechno pro to, aby to, jak se říká, dopadlo, a stejně to nestačí. Prohry opravdu nemusím.
Vím, že studuješ v Bratislavě, dokážeš si přestavit, že bys v tom oboru pracoval?
Studuji v Bratislavě Sportovní management, jsem ve druhém ročníku a mám individuální plán. Loni to probíhalo tak, že jsem tam vždycky dojel a napsal si nějaké písemky. Letos jsem tam kvůli koroně a tréninkům s áčkem nebyl. Popravdě to, že bych se tím měl živit, si ani představit nedokáži.
Co ti hokej dává?
Dělám ho od malička a nemůžu bez něj v podstatě existovat. Svůj život si bez hokeje neumím ani představit. Jakmile nemám trénink, tak je to takové tiché. Nevím, co mám ten den vlastně dělat. Přiznám se, že učit se mi moc nechce. Jak už jsem říkal, když nebudu hrát hokej, tak nevím, co budu dělat.
Letos už v mužích dostáváš více prostoru, je to oproti juniorce velká změna?
Oproti juniorce, to je jako nebe a dudy. Teď už vím, co po mně trenéři chtějí, už mám trochu i zažitý systém. Zvykl jsem si i na tu rychlost hry, dokázal jsem se na ni už adaptovat.
Loni jsi byl pomalejší?
Loni jsem byl slabší, letos jsem o něco silnější. Mám pocit, jako by mi nohy lépe jely a jsem i rychlejší. Hlava… (chvilka ticha) Už to i jinak vnímám. Mám prostě lepší výběr místa. Ještě to není, jako když se podíváš na Romana Szturce, anebo Filipa Semana. Oba vědí, kde ten puk bude za pět vteřin. To jsou zkušenosti, které musím nabrat.
V týmu jsi s hráči, kteří v Extralize něco odehráli, co se Ti honí hlavou, když jsi s nimi v zápase?
(smích a rozpaky) je to takové úplně divné. Když jsem poprvé přišel do kabiny, tak jsem nevěděl, jestli jim mám říci Dobrý den, anebo Ahoj. Moc jsem nevěděl, co od nich mohu čekat. Jsou to ale fajn lidi, kteří jsou skromní a hokejem žijí.
Proč jsi nešel zkusit hledat štěstí ve Skandinávii, anebo za mořem?
Než jsem podepsal smlouvu v Havířově, tak jsem se o tom bavil s agentem, jestli bych měl jít do světa. On mi odpověděl, že do Švédska ne, protože je to cesta pro obránce. Do Kanady bych mohl jít hrát, ale tam bych zase musel studovat na střední škole. Vyhodnotil jsem si, že pro můj další rozvoj bude nejlepší AZ.
Máš v NHL nějaké oblíbené hráče?
Líbí se mi Nikita Kučerov z Tampy, ten má neskutečné ručičky a přehled na ledě. Samozřejmě Connor McDavid z Edmontonu a jeho neskutečná rychlost. Baví mě hra Austona Matthewse, jednička draftu a centr, který tomu dává všechno.
Mají to podle Tebe od Boha, anebo si to prostě jenom vydřeli?
Něco málo možná dostali naděleno, ale to, co předvádí, není zadarmo. I když to tak v televizi možná vypadá. Vždycky si to musíš vydřít, jiná cesta prostě není.
A ty dřeš?
Dřu, ale teď jsem trochu polevil. Ta škola, nechci se na ni vymlouvat, ale nedávám tomu, co bych chtěl.
Hlava je dobrá, nezkoušel jsi mentálního kouče?
(klepe si na čelo) Drží. Chtěl bych si vyzkoušet sportovní jógu. Mentálního kouče jsem měl, ale pak jsem k němu přestal docházet, nějak jsem už neměl potřebu. Našel jsem si svůj klid. V juniorce se mi dařilo to sebevědomí jsem měl. Teď bych k němu chtěl zase začít docházet, ale juniorská liga akademií se nehraje.
Sebevědomí je pro hokejistu hodně důležité, v juniorce je Kevin Horváth sebevědomý, ale je jím i mezi muži?
Tam je to vidět, nechci nic pokazit, protože, víš, oni mají rodiny. V první lize přichází zodpovědnost, je to něco, co jsem v juniorce nezažil. Je to svazující, ale dávám do toho sto procent. Když jsem v obranném pásmu, tak ne, že chci vyhodit, ale chci abychom rozehráli bez ztráty kotouče. Když jsme v útočném pásmu, tam už jsem odvážnější. Ne tak jako v juniorce, ale v tom zápase se Slovanem jsme už měli pár povedených akcí.
Letos jste s juniorkou neprohráli, co je na tom týmu, tak výjimečného?
Daří se nám pokaždé vstřelit nějaký gól a na tom ledě bojujeme. Všichni bojují, máme výborné gólmany, kteří nás vždycky podrží. Ať už nastoupí Marek Štipčák, Štěpán Zlatnický, anebo Tonda Nowak, tak tam máme jistotu. A my to v poli „ubojujeme“.
V juniorce jsou hráči soupeře, kteří sice gól, anebo dva, dají, ale dozadu se nevrací. Co si myslíš o hokejistech, kteří hrají „pro manažera“?
Nesnáším, když se někdo ukazuje a zapomíná na hru dozadu. Takoví nemají na ledě, co dělat. Alergický jsem byl odjakživa na lidi, kteří sice říkají, ať se backcheckuje, ale sami se nevrací. To samé platí i při padání do střel.
Loni jsi absolvoval všechny akce s reprezentací Slovenska, góly máš, asistence sbíráš. Jsi spokojený v té konkurenci?
Byl jsem na dvou turnajích v Německu. Hráli jsme proti USA, Česku, Německu a Švýcarsku. Užil jsem si to, ale tam už je to něco jiného, všichni jsou dobří. Vstřelil jsem nějaké góly a měl i asistence. Když jsme hráli proti Americe, tak jsme sice dostali debakl, ale dali jsme jim dva góly. Pořád vzpomínám na akci, když jsme jeli dva na jednoho. Potáhl jsem si obránce a poslal jsem mu puk pod hokejkou a byla z toho parádní asistence. Byl to pro mě nejlepší zážitek v reprezentaci.
Kde se vidíš za tři roky a co říkají doma na to, že hraješ hokej?
Na to se mi těžko odpovídá. Pomýšlím na ty vyšší soutěže, abych z toho taky „něco měl“. Táta hokejem žije, je fanatik. Chodí na každý zápas, ke kterému jsem nominovaný, i když do něj nenastoupím. Když byla první vlna koronaviru, tak jsem díky němu mohl trénovat střelbu, protože mi vyrobil střelnici. Rodiče mě podporují a jen díky nim jsem hokejistou.
Kevine, díky za Tvůj čas a upřímnost, ať se Ti v hokeji daří.
V článku byly použity fotografie z archivu autora.
