AZ Havířov

​Týmový úspěch převládá nad tím individuálním, říká Aleš Stezka

14.05.2020 | Vít Káňa

Aleš Stezka, toho času jednička mezi třemi tyčemi v AZetu, začal letní přípravu na sezónu 2020/21. Aleš patřil k nejlepším a nejvytíženějším gólmanům v CHANCE lize, pravidelně vítězil v anketách o nejhezčí havířovskou akci. Dostal i nejvíce bodů v anketě hráč zápasu. Rodák z Plzně začíná druhou sezónu v nejmladším městě České republiky a my Vám s ním přinášíme rozhovor.

Jsem pod střechou havířovské GASCONTROL Arény, led je rozpuštěný a dole na ploše, kde se normálně odehrávají zápasy CHANCE ligy, se střetávají v malé kopané ikony AZetu. Po běžeckém tréninku si ještě hrají s kulatým nesmyslem. Na place jsou Seman, Maruna, Doktor, Rutar a další, kteří fanouškům Havířova plnými hrstmi rozdávali hokejové emoce. Do strmých schodů bez známky únavy běží gólmanská jednička AZetu, hlasitě mě pozdraví a začínáme rozhovor.

Ahoj Aleši, jak se Ti hodnotí první sezóna, kterou jsi strávil v Havířově?

Rok strávený v Havířově se mi hodnotí pozitivně, protože se Havířov umístil na pátém místě, což je nejlepší výsledek v novodobé historii. Trochu nás to však zároveň i mrzí, protože odstup na třetí Vsetín byl jenom tři body. Nejvíc nás však mrzí to, že se nehrálo play-off. Člověk celou sezónu dře, aby se tam s týmem dostal a mohl ukázat to nejlepší, co v něm je.

Jaký to byl vlastně pocit, když jste se dozvěděli, že se už nebude hrát?

Když už jsem viděl, že se to dostalo do stavu, kdy se zavíraly všechny ligy okolo nás, tak mi bylo jasné, že se to nejspíš nevyhne ani CHANCE lize. Člověk se s tím musel smířit, protože zdraví, respektive jeho ochrana, je na prvním místě.

Dokážeš si představit, jako profesionál, že by na zápase nebyli žádní fanoušci?

Já to vezmu trochu ze široka. Díval jsem se na předkolo Extraligy, hrála Olomouc proti Zlínu a bylo to bez diváků. Za mě to bylo šílené. Normálně byli slyšet rozhodčí a všechno kolem. V televizi jsem viděl, že ti kluci makají a chtějí vyhrát, ale bylo to jiné. Sport dělá člověk i kvůli sobě, dělá to, co ho baví a je za to placený, ale zároveň hraje i pro fanoušky. Za sebe si nedokáži představit, že chytám a na tribunách nikdo není. Samozřejmě jsou z těch zápasů přímé přenosy, ale to prostě není ono.

Co říkáš na výsledek ankety hráč utkání, získal si od fanoušků nejvíc hlasů?

Nesmírně si vážím každého hlasu, který mi fanoušci dali. Je pravda, že spousta akcí od mých spoluhráčů byla taky výborných. Svým fanouškům slibuji, že udělám všechno proto, abych ve svých výkonech pokračoval i v nové sezóně. 

Ty si byl draftován do NHL, od výhry v Clark Cupu už to jsou tři roky, jak na tu dobu vzpomínáš?

Clark Cup je trofej z nejvyšší americké juniorské soutěže USHL a vyhrát ho je neskutečně těžké. Já na to vzpomínám pořád, ale na začátku každé sezóny to ožije víc. Před každou sezónou si říkám, Aleši musíš to zažít znovu. Ta konkurence tam byla neskutečná, vzpomínám si, jak na mém prvním soustředění bylo 45 hráčů v juniorce a pět z toho byli gólmani. Konkurence tam byla na české poměry až krutá. Z těch hráčů se teprve skládal tým a vybírali se tam jenom ti nejlepší.

U nás se o tom moc nemluví, ale ta americká soutěž se dost zkvalitnila….

Neskutečně. USHL (americká juniorka) v sezóně 2016/17 udělala neskutečný progres a zkvalitnila se. Před tou sezónou 2016/17 všichni zahraniční hráči odcházeli do kanadské juniorky, měla prostě lepší zvuk. Ale protože se většina hokejistů chtěla dostat do NCAA (americký univerzitní program) kvůli plným stipendiím, tak se situace hodně změnila. Hráči tam získají sportovní stipendia a nemusí za studium platit. Kvalitou se ta liga může rovnat CHANCE lize, i když s o dost mladšími hráči.

Byl to pro Tebe takový první závan profesionalismu?

Tam jsem poznal, že i juniorská liga může být „profesionální“. Samozřejmě placený jsem tam nebyl, ale když tam člověk přijde, tak je o něj postaráno. Poskytnou mu bydlení, výstroj a zázemí, dostane se mu té nejlepší lékařské péče. Připadal jsem si tam jako Alenka v říši divů. Ve volném čase jsme chodili doučovat mladší děti matematiku, což by se v Česku nejspíš nestalo.

Dokáže se v takovém kolektivu udržet „kamarádskost“? A nelákalo tě si to zkusit na americké univerzitě?

Je to s podivem, ale ano. Hráči sice bojují o místo v sestavě, ale zároveň se podporují. S kluky z týmu jsme v kontaktu, většina z nich je na univerzitě. Moje chyba byla ta, že jsem měl před tím profesionální smlouvu v Liberci. I když jsem měl jednu dobrou sezónu a vyhrál jsem s Chicagem trofej, tak na univerzitě jsem hrát nemohl. I když jsem byl draftovaný, tak tam nezáleží na jedné sezóně a hráčský progres musí být dlouhodobý. Byl jsem na dvou nováčkovských kempech NHL, dostat se do ní je neskutečně těžké. Klobouk dolů před hráči, kteří to dokázali, jsou třeba osmnáct let v jednom týmu a nemají výkyvy ve své výkonnosti.

Co Ti tohle angažmá dalo?

Přišel jsem do týmu, který se rok zpátky nedostal do play-off, chtěl jsem si udělat nějaký osobní progres, no a Chicago vyhrálo americkou juniorku. Jsou to pro mě ty nejhezčí hokejové vzpomínky, na to se nedá nikdy zapomenout. Těžím z toho doteď. Tam jsem poznal to, že i když jsou dva gólmani vedle sebe a jeden z nich pravidelně nechytá, tak to nemusí být nepřátelé na kordy, ale rovnocenní partneři. Dalo mi to obrovskou školu a strašně mě mrzí, že jsem si nevybojoval kontrakt u týmu Minnesota Wild. I když jsem se neprosadil, tak to nevzdávám. Pokud se tam budu jednou chtít vrátit a já vím, že chci, tak musím změnit strašně moc věcí. Člověk musí změnit přístup nejenom k hokeji ale i k životu.

Jsi lenoch?

Já jsem byl dříve strašný lenoch, nechtěl jsem po tréninku chodit na „procházky“ a nechtěl jsem dělat nic navíc. To přiznám na rovinu a bez vytáček. Vybavuji si, že druhý rok v Americe nám kondiční trenér po ledě napsal na tabuli, že budeme dělat cviky, které nám napsal na tabuli. To bylo všechno, nikdo tam nebyl, aby nás hlídal.

Nezkoušel si tzv. českou cestu a nehodil si na to „bobek“?

(Směje se a pak zvážní) Chvíli jsem se na to díval, lidi okolo mě začali makat a já taky, tohle mě strašně změnilo. Uvědomil jsem si, že hokej dělám pro sebe. Ne že bych to před tím nevěděl, ale tohle mi otevřelo oči. U nás je to tak, že se na kluky musí dohlížet, protože se na to vykašlou. Poznal jsem tuhle mentalitu a zjistil to, že výborně připravený tréning není dobrý trénink, když se neudělá, jak má.

Co by si vzkázal mladým AZeťákům, kteří jsou v mládežnických kategoriích?

Je mi 23 let a nic jsem nedokázal. V Česku jsem vyhrál jenom dorosteneckou extraligu a americkou juniorku. Nejsem žádný děda, co spolkl všechnu moudrost světa, taky ta doba už je jiná. Mladí řeší to s kým si zapaří a kam půjdou na pivo, až se naplno otevřou hospody. Pokud se člověk chce živit hokejem a dělat to, co ho baví, tak tomu musí obětovat všechno, protože jinak v tom hokeji brzy skončí.

V posledním rozhovoru jsi mi trochu lhal, když jsi mi tady říkal, že jsi mílius a kliďas. Pak jste se prohráli dva zápasy se Slavií a Motorem a ty si úplně soptil...

(Směje se) Ne to ne, já jsem normálně kliďas, ale jsou v životě věci a kór v tom hokeji…. (chvilka ticha) … Já nesnáším prohrávat. To je prostě ta věc, kterou nesnáším. Když třeba prohrajete s Motorem o jeden gól po výborném výkonu a kluci na tom ledě nechají všechno, tak si člověk může říct. Byly tam dobré věci, ale oni byli prostě lepší. Jenže prohra je prohra a tu já nesnáším.

Dokážeš se v klidu v televizi dívat na jiný hokej?

To zase jo. Neřeším, jak ten zápas dopadne, ale dívám se na gólmany. V podstatě je analyzuji a pak si o tom druhý den promluvím s Dušanem Šafránkem (pozn.: trenér gólmanů v AZetu). Snažím si z toho něco vzít i pro sebe. V tomhle je dobrý i INSTAGRAM, na kterém sjíždím přípravu gólmanů v NHL.

Vraťme se na chvíli do prosince, kdy jste s hráči dělali Kiwanis panenky, já si vzpomínám, že ta tvoje (Spiderman) trhla rekord, nevíš o tom náhodou něco?

Nevybavím si kolik přesně stála, ale bylo to docela dost, protože ji vydražila moje babička pro našeho malého. Nechtěl ji dát z ruky. V té aukci se o ni přetahovali babička s mamkou. Já jsem věděl, že malý má rád Spidermana a bylo mi jasné, že z týmu ho asi nikdo dělat nebude a docela se povedla (směje se).

Když přijdeš domů po náročném zápase, dokážeš hned vypnout, anebo si přehráváš celý zápas a nemůžeš usnout?

Já bych to rozdělil na dvě skupiny, protože jinak to mám, když se vyhraje, a prohraje. Když člověk vyhraje, tak se mu lépe regeneruje a usíná lépe. No a když člověk na tom ledě nechá maximum a prohraje, tak ho to bohužel sebere více.

Myslíš si o sobě, že jsi sebevědomý člověk?

S tím, že jsem byl chvilku v USA a tam dokáží pracovat s klukem, co má sice potenciál a nemá sebevědomí velmi dobře. O sobě bych řekl, že jsem člověk se zdravým sebevědomím. Nemám rád lidi, co si o sobě hodně myslí a nemají soudnost, protože to toho člověka vždycky dožene.

Karma funguje?

V podstatě tohle funguje. Člověk, co dře a je zdravě sebevědomý, tak alespoň podle mě má větší šanci uspět, než „namyšlenec“.

Teď malinko odbočíme, když Tě vidíme v brankovišti, jak si kolikrát vyjíždíš k mantinelu tam a zpátky a mluvíš si pro sebe, co vlastně říkáš tomu sklu?

Ani nevím, proč to vlastně vzniklo, ale já si do toho rohu jezdím vydechnout. Když dostanu gól, tak si do toho rohu jedu „ulevit“. Říkám si, to jsem ale debil a takové ty věci. Udělám si půlkruh, už jsem zpátky ve hře a mám čistou hlavu. Když ten zápas vyhráváme 2:0 a já dostanu kontaktní gól, tak se zase uklidním, hraje se dál, nic se neděje.

Máš nějakou mantru anebo dechové cvičení?

Ne to ne, to už je pro mě moc věcí, na které se musím v zápase soustředit a tím si jenom zbytečně zaplňuji hlavu. Když dostanu gól, tak se to snažím neřešit, aby nebyl „průser“.

To je co, prosím pěkně?

To je to, kdybych dostal další gól a člověk by se najednou rozklepal. Dříve jsem to tak měl, vyhrávali jsme, já dostal gól, tak jsem se z toho málem sesypal. Člověk si tím strašně zaplácá hlavu. Poznal jsem to díky psychologovi, s kterým jsem spolupracoval. Jsou různé věci, které toho člověka v bráně dokáží nasměrovat tak, aby na ten stav nemusel vůbec myslet. Nechci se chvástat, ale za ty dva, tři roky jsem v tomhle udělal velký pokrok, abych neplašil.

Mlčíš, když se ti na ledě stane nějaké příkoří, třeba Tě šťouchne útočník soupeře a něco hezkého Ti řekne?

To si nenechám líbit. Člověk se ale nesmí dostat do fáze, kdy zapomene na hokej, to by pak ztratil koncentraci na hru a byl by problém. Když do mě někdo najede, tak se zvednu a něco hezkého si řekneme. (Ticho) Něco proběhne. Člověk si to nesmí nechat líbit, protože v tom budou pokračovat. Soupeř ale musí vědět, kde je hranice, protože když u toho budeš dělat velký tyjátr, tak toho pak budou zneužívat.

Kdo má v Havířově nejtvrdší střelu, od koho Tě ta rána bolí nejvíce?

Já bych to nenazval nejtvrdší střelou, oni jsou na tom podobně (směje se). Já bych to spíš změnil na kategorii, kdo nejvíc trefuje hlavu. Tam mě nejvíce trefil Honza Dvořák, dokonce jsem kvůli němu musel dvakrát měnit mřížku na helmě. Mám s ním i takovou historku. Loni jsme hráli přátelák v Polsku proti Jastrzębie, měli jsme rozbruslení a Dvořka mě trefil do mřížky tak, že jsem ji měl ohnutou až na oko. V téhle disciplíně je taky dobrý Jožko Danielčák.

Když v Česku začala epidemie koronaviru, jak si se připravoval, chodil si běhat s rouškou?

Já mám tu výhodu, že moje žena pracuje v mateřské školce a když se zavřela školka, tak chodila do práce. Na MŠ Lipová pracuje úžasná paní ředitelka Dujková a ta se rozhodla, že se udělá rekonstrukce školky. Položí se nové lino a bude se pracovat i na zahradě. Moje žena, která má na konci května termín a je workoholik, tak i s tím břichem chodila do práce. Řekl jsem si, že nebudu sedět doma. Domluvila mi to a přes měsíc jsme tam chodili pracovat. Nechci říkat, že jsem pracoval moc, ale pořád jsem něco dělal. Samozřejmě jsem makal i podle plánů Pavla Horyla (kondiční trenér). K tomu jsem si ještě dělal nějaké svoje gólmanské cviky.

Teď Vám začala příprava, jak Ti chutnají běhy na čas?

Přiznám se, že běh úplně nemiluji, ale je to důležitá součást přípravy. Když jsem tady přišel loni na letní přípravu, tak jsem na tom byl fyzicky hůř. Teď se cítím lépe a mně to i dává větší sebevědomí do toho běhu. Běh i posilovna patří do přípravy. Všechno, v čem člověk nevyniká a pro mě je to běh, tak na tom musím makat, aby mě to posunulo dál.

Rodina Tě podporuje v tom, co děláš?

Maximálně, moje manželka je strašně chytrá žena. To ona mě nasměrovala v tom myšlení, jak jít dál. Za tohle vděčím ženě a celé mé rodině, protože mě všichni podporují a dokopávají k tomu abych byl lepší. Někomu to může připadat malinko sobecké, že ten hokej dělám kvůli sobě, ale díky tomu hokeji můžu zase zajistit rodinu.

Ty jsi pořád ještě mladý gólman, jaký máš cíl a co Tě žene dopředu?

Je mi 23 let a pořád cítím, že jsem daleko od nějakého limitu a teď nechci, aby to vyznělo namyšleně. Třeba takový Connor McDavid má také 23 roků a už je kapitánem v NHL. Na jednu stranu mě to hodně štve (bylo použito mnohem expresivnější slůvko), že Carter Hart, který je snad o rok mladší než já, už pravidelně chytá a je jedničkou v NHL. Občas si říkám, proč tam nechytám já. Můžu být zhrzený, ale tohle mě nikam neposune.

Kam Tě to táhne, zpátky do Ameriky?

Jdu po malých krůčcích, strašně se mi líbí cesta Pavla Francouze, který je skvělý člověk, ten chytal první ligu, Extraligu, v KHL byl dvakrát vyhlášen nejlepším gólmanem a pak šel do NHL. Bylo mu myslím 27 anebo 28 let, šel tam jako hotový hráč, splnil si sen a je tam. Vím, že to bude vypadat zvláštně, ale ten osud to tak prostě chtěl.

Věříš v osud?

Já věřím v osud a zároveň nemůžu spoléhat jenom na něj, jak mi to připravil. Já osobně tomu musím jít naproti. Já musím udělat něco proto, abych ten osud naplnil. To jsou takové věci, o kterých se dost těžko mluví. Musím jít krůček po krůčku. To že budu chytat dobře jednu sezónu mi smlouvu v NHL nezajistí. (směje se) Takhle to bohužel nefunguje.

Jaké to bylo loni v kabině mezi gólmany, když si těm klukům v AZetu „nedal čuchnout“?

Chemie mezi námi byla dobrá, Marek Štipčák s námi trénoval celou sezónu. Chodil chytat za juniorku a pokaždé jsme mu popřáli hodně štěstí. Když jsem byl zraněný, tak chytal Jirka Matoušek a odchytal výborné zápasy. Pak se bohužel nešťastně zranil a teď je v Porubě. Fakt je, že na ledě i mimo něj jsme všichni byli výborní kamarádi. Když přijel z Olomouce Jan Lukáš, bral jsem to, že si můžu odpočinout a nachystat se na jiný zápas, moc jsem mu přál, aby se chytl a dostal v Olomouci více prostoru.

Tobě se to loni stalo taky, že si měl v sezóně hluché období, vypadal si jako kytka bez vody. Jak to řešíš, má smysl se v tom vůbec babrat?

Tohle je složité, když se třeba vyhrává a já nevynikám, tak furt je člověk pozitivní, je tady ten kolektivní úspěch. Jakmile se ale nevyhrává a člověku to nejde, tak se v tom nesmí moc hrabat, protože jinak ho to semele. Tohle je i jeden z mých cílů do další sezóny, nebýt kyselý a vyhnout se výkyvům. Viděl jsem rozhovor s Davidem Pastrňákem, který měl období, kdy nedal pět zápasů gól. Všichni reportéři v Americe to strašně řešili, co teď změní, aby se to zase vrátilo a mně se strašně líbila jeho odpověď. Já nic měnit nebudu, vím, že to zase přijde a já ty góly zase budu dávat. On nic nezměnil a najednou to přišlo, bylo vidět, že má čistou hlavu a věřil si, že to přijde.

Ještě jednu malinkatou nepravdu jsem od Tebe slyšel posledně, že prý nesleduješ statistiky?

To bych bral jako takovou poloviční lež, já ty statistiky opravdu moc nesleduji. Nicméně podívám se na to, kolik jsem měl v tom zápase zákroků, anebo kolik na mě šlo střel. Pak se s Dušanem Šafránkem bavíme, kolik bylo střel ze slotu a kolik na mě šlo střel od modré čáry. Tím že moje máma i moje žena tohle sledují, tak to někdy slyším dvakrát, že se mi ten zápas moc nepovedl a spadlo mi to z 92 na 91 procent.

A co si říkal Těm číslům na konci sezóny?

Na konci sezóny jsem se na ta čísla podíval a byl jsem spokojený, ne s tím že jsem měl 90 něco procent úspěšnosti, ale protože se mi povedlo několik těžkých zápasů, které jsme vyhráli o jeden gól a ty zápasy byly od manšaftu i mě odehrány výborně.

Jaký máš osobní plán pro novou sezónu?

Chci udělat výbornou letní přípravu, abych byl výborně fyzicky a psychicky připravený. Pak projít přípravou na ledě, připravit se na základní část a pak jít s týmem zápas od zápasu. Když tým dosáhne nějakého úspěchu, tak se to odrazí i na té individuální stránce. Pro mě je zásadou to, že týmový úspěch převládá nad individuálním úspěchem. Můžu vyhrát cenu pro nejlepšího hráče play off, ale na to se nebude nikdo ptát, protože každého bude zajímat, jak dopadl tým.

Máš v Havířově nějaké oblíbené místo?

V Havířově mám dvě oblíbená místa, jsou to zimní stadión a školka, kde pracuje moje žena. Ve školce jsem poznal strašně fajn lidi, s kterými jsme se já i moje žena spřátelili. Což je strašně důležité. Havířov je pro nás druhý domov, za ten rok jsme si k městu našli vztah. Líbí se mi tady po té hokejové i životní stránce. Když jsem se dozvěděl, že na měl klub uplatnil obci, tak jsem za to byl doopravdy rád.

Aleši, já Ti moc děkuji za upřímnost a přeji Tobě i Tvé rodině všechno dobré.

Instagram Youtube