AZ Havířov
H A V Í Ř O V - 23letý centr začínal s hokejem v Krnově. Za svou kariéru si už prošel Chomutovem, Třincem, juniorskými soutěžemi ve Spojených státech amerických a Frýdkem-Místkem. S AZetem začal letní přípravu a uspěl na try-outu. Na ledě je urputný, nevypustí žádný souboj a rozhodně si nenechá nic líbit. Dnes vám sním přinášíme rozhovor.
Kryštof je přímočarý a s ničím si nedělá okolky, to se mi na něm líbí. Je to hráč, který má, i přes své mládí, obrovský nadhled, mluví klidně a vyrovnaně. Chce to, co už jednou zažil a sice hrát Extraligu.
Ahoj Kryštofe, jak jsi se ocitl v Havířově?
V Třinci, respektive ve Frýdku, jsem se nedomluvil na svém pokračování, končila mi smlouva. Na konci března jsem se spojil s agentem, AZ nám vyšel jako nejlepší možnost. Mladí tu dostávají prostor a je šance bojovat o Extraligu.
Tam už jsi ale hrál, ne?
Dostal jsem jeden zápas v Olomouci za Třinec. V lajně jsem byl s Draveckým a Hrňou, hrál jsem namísto Marcinka, který byl zraněný. V jednom týmu jsem nastoupil s Růžičkou a Stránským bylo to (chvilka ticha).
To byla premiéra jako hrom?
Nastoupil jsem ve druhé lajně, a škoda toho zápasu. V Třinci je daná strategie, vítězná sestava se nemění, jenže my jsme tam bohužel prohráli 1:3. Milan Doudera si dal smolný vlastní gól, chtěl to odmést od brány a skončilo to v naší síti. V dalším zápase jsem nehrál a kluci odstartovali v Pardubicích sedmizápasovou šňůru. Cestoval jsem, spolu s Honzou Hladoníkem a Davidem Kofroňem, zpátky do Frýdku, den po našem návratu jsme nastoupili proti Motoru.
Trenér Wojnar tě, ať už to bylo v juniorce v Třinci, anebo u Rysů, provázel podstatnou částí kariéry?
Pan Wojnar je se mnou hodně spojený, on mě do Třince dovedl. Tedy ještě předtím jsem v osmé třídě na rok odešel do Chomutova. Byly tam peníze a vyhráli mladší dorost i juniorku. Piráti se stali Akademií roku, zázemí tam bylo skvělé a bylo k tomu i kapesné.
Hokej je drahý sport, že?
Dokud se člověk nedostane do mladšího dorostu, anebo do silné organizace, tak je to šíleně drahé. Když se v obchodě kupuje nejvyšší model bruslí, tak je za 18 až 20 tisíc.
To je v nich i televize?
(smích) To ne, ale jsou lehčí, více vydrží a nevyměknou, jako ty levnější. Ty zmáčkneš jako tenisák. Jsou karbonové, doba holt pokročila.
Pocházíš z Krnova, pod Jeseníky bývají pěkné zimy. Chtěl jsi být hned hokejistou?
To nevím, začal jsem s hokejem a hned jsem dostal zápal plic (smích). Rok jsem nemohl bruslit, pak mě to ale chytlo. Vzpomínám si na prvního trenéra v Krnově Jirku Fajkuse, s jeho syny jsem řádil na zimáku. Pak už jsem šel do Opavy. No a pak jsem byl naštěstí jenom jednu sezónu v Chomutově.
Proč naštěstí?
Tam mi to vůbec nesedlo, a bylo to daleko od domova. Chyběli mi kamarádi. Pak už jsem šel do Třince, kde se vyhrála republika v dorostu i juniorce.
Oba tituly máš ve stejném roce, čísla jsi měl v Třinci hodně dobrá…
Ano, to bylo tím, že jsem nastupoval v obou kategoriích. Bylo to po dvaceti zápasech. (smích) Po druhé sezóně jsem šel rovnou do juniorky, v ní jsem měl bod na zápas. V mladším dorostu už dva body, to bylo šílené, s Davidem Kofroňem jsme se hecovali. Největší nářez přišel ve starším dorostu, tam jsme v sezóně prohráli jenom tři zápasy. Lukáš Jašek, Filip Haman a David Kofroň, to byla jízda. Když už jsem byl věkem junior, tak k ní přišel pan Varaďa, všechny to tehdy nakoplo.
Je pan Varaďa opravdovým fanatikem?
Vyžaduje opravdovou profesionalitu….
Tohle už jsem párkrát slyšel.
Když přijde do šatny, jde z něj cítit opravdový respekt. I v áčku jsou všichni v pozoru jako surikaty.
Všichni chtějí výsledky a nejlépe hned, nemíváš z toho tlaku a řvaní někdy drobnou úzkost?
Při tom zápase člověk nějak nevnímá, když dostane za uši. Prostě se jede dál. Horší bývají ty dny poté. Když si říkáš, že jsem v tom vlastně neprávem, to byl někdo jiný. No, člověk se pak vidí na videu, tak už žádný argument nemá. Pokud trenér chce, tak tě rozebere do šroubku. Když dostaneš naloženo, před kluky, tak to není úplně příjemné, musíš to zkrátka s pokorou vzít.
Býváš horká hlava?
Řekl bych o sobě, že jsem kliďas.
Vážně, tak to mám pocit, že na ledě sleduji někoho jiného. Jako „klidná síla“ jsi mi rozhodně nepřišel.
To je spíše stylem, kterým se chce člověk na ledě prezentovat. Rád si dohraju souboj, provokuji a tohle. Přišel jsem tak naočkovaný z Ameriky, tohle k tomu patří. Nikdy nebudu ten, co projede celé hřiště a dá gól. Ne, že bych se chtěl vyloženě rvát, ale kdyby přišla situace, tak by z toho něco asi bylo.
A teď k Tvé americké štaci. Žil jsi ve Foxborough. Místě, kde má svůj Gillette stadium, nejúspěšnější tým NFL (amerického fotbalu) posledních let, New England Patriots…
Východ USA a Massachusetts je hodně pěkný a malebný, nedivím se, že se tam klukům z Bostonu líbí. Když byl den zápasu, tak se neměl člověk ve městě autem šanci nikam dostat. Všichni jeli na Gillette stadium, ten má kapacitu skoro 70 tisíc lidí a další se tam o ně starají. Je to zábava pro pět okolních států, přitom Foxborough má necelých 17 tisíc stálých obyvatel.
Na střední škole jsi hrál za Warriors (Foxborough Warriors), je to škola, kde se mladí připravují na univerzitu…
Ano, u Rytířů to bylo skvělé. Měl jsem štěstí na trenéra, byl tam se mnou parťák z Čech Michal Stínil, ten hraje D1 (univerzitní soutěž). Sezóna se mi povedla, dostal jsem šanci v kempu Chicaga Steelers v NAHL (v tomto klubu Aleš Stezka a Ondřej Kachyňa vyhráli americkou juniorku).
Zní to jako dobrá adresa?
Jo, ale dorazili jsme do Pittsburghu na první víkend, kde se nastoupilo ke třem zápasům, a všechny projeli. Příští pondělí jsme měli v kabině osm sbalených tašek a letenky. Tam nám řekli, že nás vyměněnili. Šel jsem do Corpus Christi v Texasu, kde jsem odehrál šest zápasů. Potkal jsem skvělou rodinu, byli smutní, že mě vyměnili do New Jersey, doteď si napíšeme.
Nechtěl jsi zkusit stipendium na americké Vysoké škole?
Stipendium jsem chtěl, jenže jsem ho nedostal plné, krylo jenom polovinu výdajů. No a dávat milion korun za rok studia, pro mě bylo nemyslitelné. Tři roky na bakaláře a další na magistra. V tom nebyla strava a další výdaje. Bylo mi devatenáct a chtěl jsem být profesionálním hokejistou.
To jsou extrémní částky…
Je to strašně moc peněz. I když se dostaneš do dobrého týmu, tak neodehraješ moc zápasů. Kluci, co znám, dostali třeba šest zápasů za sezónu. Konkurence je tam obrovská, trenéři mají z čeho vybírat.
Jaké je pro Tebe, když tě trenér nestaví?
No, je to ubíjející. Jsi mladý a musíš jenom trénovat.
Jsou pro Tebe peníze velikým lákadlem?
Hokej nemám rád, ten miluju. Je to každodenní věc, kterou potřebuji. Je to droga. Když jsem měl čtyři měsíce pauzy, tak už jsem byl doma protivný. Přítelkyně mi už říkala, konečně ti za chvíli začnou ledy.
Proč vám to loni ve Frýdku nešlo?
Po trenéru Wojnarovi, kterého jsem zažil v dorostu, juniorce a měl jsem ho i ve Frýdku, přišel Mojmír Trličík. První sezóna tam byla skvělá, měl jsem spoustu bodů. V té druhé nás ze začátku zastavil kovid, byl jsem jediný s Ondrou Šedivým, kdo ho neměl. Zase se to rozjelo, byla dobrá šnůra zápasů, fazóna. No a pak se jelo do Šumperka, kde se prohrálo 5:0. Poté se soutěž přerušila a my jsme jezdili jenom trénovat do polského Těšína. (proneseno smutně)
Tak hrát s nejlepším týmem v republice, co by za to jiní dali?
Třinec jezdil na led před námi, převezla se tam posilovna i kola. Byl tam „full service“. Normálně jsme pilovali kondici. Bylo to na hlavu, jako by nám zase začala letní příprava. Bruslilo se. Každé úterý a čtvrtek, se hrálo proti Třinci. Nevím, co by za to jiné týmy daly, ale nám už to potom lezlo na mozek. Bylo to ubíjející, být takhle zavřený.
U Rysů je šance dostat se do Třince. Loni jste ale ve Frýdku ztratili spoustu zápasů, že?
Tím, že jsem si zkusil tu návaznost. Když se mi dařilo ve Frýdku, tak jsem dostal šanci v Třinci. Chtěl jsem to prostě znovu dokázat. Loni jsem měl dobrou přípravu, vyhrál jsem předsezónní fyzické testy (před i po). Šance nepřišla a dorazily další posily, i z mého ročníku. K Rysům přišli hráči jako Kurovský a Veselý, v Třinci totiž zůstali kluci z Ameriky. Poslední týden přípravy ve Frýdku, jsme si říkali, tak si alespoň zahrajme přesilovku… Jenže najednou přišlo pět nových tváří a ze druhé lajny jsem šel do čtvrté. Z patnácti minut na ledě jich bylo najednou sedm.
Máš nějaké hokejové rituály?
Mám svou rozcvičku. Půl hodiny před zápasem musím být v šatně. O půl se převleču vezmu si rukavice a hokejku. Zpotím se, beru to už jako první třetinu. Hokejka, válec, dynamická rozcvička (rozběhání, žebřík). Po celou dobu mám na sobě sluchátka až do rozbruslení.
Takže se jdeš ještě před zápasem vysprchovat? A co máš na playlistu?
(smích) Ne, to ne, to stihnu, když dorazím na zimák. Něco na nabuzení Avicii, Dymytry a Vegas. Musí to být něco rychlejšího.
Před rozbruslením mívají hokejky rozšířené zorničky, někdo dýchá do břicha, většina má v puse snuff. Myslíš na něco?
U mě je to spíše soustředění. Pak jsi na tom ledě a spadne to z tebe. Už jsem v tom zápase a myslím na to, co může nastat.
A vidíš ty lepší, anebo horší alternativy?
To se těžko řekne. Někdy mi nejdou nohy, což se pak třeba zlepší. Někdy je to od začátku hrůza a člověku to nejde, pořádně nepřihraje a dostane meltu.
Rozhodí tě vůbec něco, třeba nějaká rána?
Myslím si, že rány umím přijmout i rozdat. Rozhodí mě drobnosti, musím se ale rychle chytnout, mít dobré střídání a vyhrát nějaké buly.
Když jdeš na trestnou, tak nevypadáš zrovna vesele?
Jsi tam a bojíš se, jestli tvůj tým dostane gól. Zažil jsem to v přípravě a jenom se modlil, abychom nedostali gól. Protože jestli to je za vyrovnaného stavu a ještě ve 3. třetině, tak je to velký průser.
Jdeš na buly, které je důležité. Myslíš na něco konkrétního, třeba jestli proti mně jde někdo silný?
Když proti mně půjde někdo veliký, tak se budu snažit hrát puk jako první. Nebudu se s ním páčit. Důležité je, trefit to přímo, jinak to sebere ten pomalejší. Nepřemýšlím nad tím, nejlepší je do toho jít s prázdnou hlavou.
V Aréně zhasnou světla, odjíždíš domů. Je pro tebe těžké přepnout z hokejového módu do civilu?
Hmm, no určitě. Přítelkyně by mohla povídat, že po špatném zápase se mnou není cesta domů zrovna příjemná.
Vyloučil jsi ji někdy na dvě minuty na zadní sedadlo?
(smích) Ne, ona většinou řídí a poslouchá mě. I z mého výrazu ví, že je kolikrát špatně. Máme to do Opavy kus cesty, tak si to vyslechne, ale doma už to utichne.
Prý jsi se dostal do sestřihu prvních gólů NHL v roce 2018?
(smích) Měl jsem od Davida Pastrňáka lístky na zahajovací zápas Bostonu proti Nashvillu. Vzal jsem tam kamaráda, ve městě byl zmatek. Lístky jsem dostal do rodinné lóže, byla to skvělá místa včetně občerstvení. Tehdy Jake DeBrusk hrál první zápas a dal gól v NHL. Když se lidé podívají na video 1. góly sezóny 2018, tak uvidí jeho gól a pak je záběr na rodinu. Dole piju kolu a směju se. To byla story, kluci z Třince mi to pak posílali.
Co si slibuješ od téhle sezóny?
Chci mít dobrou a plnohodnotnou sezónu. Už nechci být na farmě, i kvůli tomu jsem odešel z Frýdku. Tam celý týden člověk hraje ve druhé lajně a najednou je ve čtvrté, protože musí hrát chlap z Třince.
Co sis říkal po zápase na Slavii?
Kvůli nemoci jsem do utkání nenastoupil. Nebylo mi to příjemné, když jsem se to dozvěděl. Možná je dobře, že se tohle stalo v prvním zápase. V dalším měl AZ trochu respekt z toho, jak se bude vyvíjet zápas s Třebíčí. Tam to bylo nedáš, dostaneš.
Kam tenhle tým může dojít?
Já si myslím, a nebojím se to říci, na play-off. Lidi se mě na to ptali s tím, jestli se nebojím, že se padá. Říkal jsem jim, že se nebojím a s tím do toho jdeme. Nejdeme hrát o záchranu, na to ani nemyslíme.
Kryštofe, díky za Tvůj čas a upřímnost, ať se Tobě i týmu daří.
