AZ Havířov

Odkaz na on-line ticketing pro nákup permanentky ZDE.

​David Pastor: Naučil jsem se být bojovníkem

01.07.2021 | Eva Suchánková

H A V Í Ř O V - Osmnáctiletý útočník za svou krátkou kariéru působil ve Vítkovicích i Třinci, kde byl součástí týmu, který vyhrál naši nejvyšší juniorskou soutěž. V minulé sezóně přešel, kvůli většímu hernímu vytížení, do AZetu. V ročníku ovlivněném koronavirem odehrál sedm zápasů a ve formaci Vašenka-Becher-Pastor nastřádal pět bodů.

David je člověk, který má spoustu energie, dal by se přirovnat k zajíčkovi z jedné reklamy na baterie. I když je ho plná místnost, tak je pevně nohama na zemi. Hokej je pro něj aktuální téma, ale neví, jestli ho ještě bude hrát za dva roky.

Ahoj Davide, jaké byly vlastně tvoje hokejové začátky?

S hokejem jsem začal v osmi letech, ale předtím jsem se 4 roky věnoval krasobruslení, takže jsem měl dobrý základ v bruslení. Hrát hokej jsem začal díky staršímu bráchovi, který ho už hrál. Docela mu to šlo a trenér zavolal mamce, zda bych taky nechtěl začít.

Hrával jsi za Vítkovice, dokážeš si představit, že bys ses tam vrátil hrát za muže?

Dokážu si to představit, kdo by taky ne. Proti Vítkovicím nic nemám, než jsem odešel do Třince, tak tam nebyla zlá krev. Zažil jsem tam krásné sezóny, ale prostě bylo na čase se posunout dál.

V Třinci to asi nebylo špatné? Vy jste dokonce i něco vyhráli, ne?

Jo, vlastně jsme vyhráli jsme titul, juniorskou ligu. Byl to nádherný pocit, být s tou trofejí na ledě. Je to něco nepopsatelného, rád se k tomu vracím. Každopádně, druhá sezóna už byla taková slabší. Od všech hráčů. Už to nebylo ono a všichni jsme to cítili. Moje první sezóna v Třinci byla úplně super, byl jsem vlastně i nejmladší z celé kategorie juniorky a dostával jsem na ledě i mnoho prostoru. Což už se o druhé sezóně říci nedá, na to, že už jsem nebyl nejmladší.

Jak ses dostal do Havířova?

Po mé druhé sezóně v Třinci mi volal pan Potěšil, jestli bych to nechtěl jít zkusit tady. Prostředí a zimák jsem znal. Přišel jsem se tady podívat, popovídali jsme si a byla to pro mě nejlepší volba.

Co ti říkal trenér, když tě tady lákal?

Tak samozřejmě mě tady zavedl a vše mi ukázal. Nic mi ani nesliboval, řekl mi, že by mě tady chtěl, že bych v juniorce určitě dostal prostor. No a že je třeba i možnost, že bych se dostal do mužů, ale to už by samozřejmě vše záleželo na mých výkonech. Každopádně mě tady lákala hodně i ta juniorka, člověk se musí v tomhle věku už vyhrát. Nejde o to áčko, ale jde o to, ukázat se v juniorce. Aby pak byl ten přesun do A-týmu lehčí.

Jaký byl tvůj hokejový sen, když si byl malý?

Hokejový sen…? Tak to je jasné, určitě NHL. Vždycky jsem si chtěl zahrát s Kanem ze Chicaga, sledovali jsme ho s bráchou, s otevřenou pusou, v televizi a obdivovali ho.

Takže hokej v televizi sleduješ?

Sleduju a hodně. Když běželo play-off Extraligy, tak jsem nevynechal ani jeden zápas Třince.

Fandíš Třinci?

Přiznám se, že nemám nějaký tým, kterému bych fandil, ale zrovna u Třince se mi líbí jeho hra a nasazení hráčů na ledě.

A je tam někdo, kdo se ti líbí?

Že bych měl nějakého hráče z Extraligy přímo vytipovaného se říct nedá, protože každý rok někdo ukáže svoji kvalitu a je zrovna v laufu. Ale co se toho Třince týče, tak určitě je výborný Martin Růžička, ten má super přehled. A potom Matěj Stránský, ten zase dokáže dát gól z každé pozice.

Co z toho, co umí Matěj Stránský, by ses chtěl naučit?

Určitě bych si chtěl vzít jeho klid v zakončení, protože já mám největší „problém“ v koncovce. Někdy bych se potřeboval trochu uklidnit, ale to je v zápalu hry těžké.

Když se podíváš na minulou sezónu, tak jste odehráli 7 zápasů. Jak moc pro tebe bylo frustrující se připravovat, když vám říkali začne se za týden, za dva a pak za tři…

Není to úplně ideální samozřejmě, ale člověk musí žít s tím, že to prostě jednou přijde. Musí to přijít, takže je třeba trénovat tak či tak, ať se mi to líbí nebo ne. Je pravda, že to bylo takové trošku depresivní období, ale pořád vím, že se prostě jednou začne. No a já musím být připravený.

Přemýšlel jsi někdy, právě v této době, že bys s hokejem skončil?

Kdysi jsem měl takové období ve Vítkovicích. V době, když jsem odcházel do Třince, ale tady v Havířově určitě ne, tady mě hokej zase začal bavit. Během kovidu jsem věděl, že byly pro všechny stejné podmínky, takže tohle mě opravdu nenapadlo. Spíše právě naopak, věděl jsem, že teď můžu zabrat, zamakat na fyzičce, protože mám příležitost dostat se před ostatní, když se ostatní na to vykašlou a já zaberu.

Jak jsi trénoval, když bylo všechno zavřeno? Spousta lidí si stěžovala, že mohli pracovat jenom s vlastní vahou.

Mám k dispozici posilovnu u mamky, která je atletka. Spolu chodíme také i běhat. Letní příprava mi začala v podstatě hned po skončení sezóny. V garáži je umělý led. Samozřejmě se na něm nedá bruslit, ale střílet a trénovat nějaké kličky se na tom dalo.

Přijdeš mi jako člověk, který chvíli neposedí. Trénuješ i doma?

Každý den asi ne. Kvůli škole a občas nějaké té brigádě. No, ale samozřejmě, když můžu, tak trénuji pořád.

Vidíš se jednou jako profík?

Určitě, určitě bych to chtěl zkusit. Mám to jako takový svůj neskromný sen.

Letní příprava je pro většinu hráčů martyrium, ale u tebe mi to nepřijde?

Mně osobně letní příprava nějak moc nevadí, protože mám dobré geny. Běhání mi ani tak nevadí, jako třeba ostatním klukům.

To vypadá, jak kdybys to měl rád?

To ne, mě to nebaví, ale baví mě se dívat na to, jak běžím a mám zbytek za zády. Jdu do toho vždycky naplno, až na krev. Nikdy bych nepřišel a neřekl si okay, dneska to odběhnu v čase jako ostatní. A pak mám ze sebe radost, že mám dobrý čas.

Co na tvé časy říká mamka?

Myslí si, že mám na hokejistu až moc dobrý čas. Každoročně dokonce běhám půlmaraton, to je vlastně 21,1km. Běžel jsem to hodinu a půl.

Pomáhají ti během toho závodu nějaké gely nebo jenom pití?

Jenom pití, zbytek až po závodě.

A když je zápas? Tak mezi třetinami jen voda nebo nějaký energy drink, banán…?

Ano, většinou mívám u sebe nějakou čokoládu, anebo tyčinku, na doplnění rychlé energie.

Co křeče? Jaké to je po zápase?

Křeče nemívám. Ale ono záleží… není zápas, jako zápas. Ale určitě je po zápase vždycky únava.

Jaké bylo cestování na tréninky do Polska?

Byl jsem rád, že bylo alespoň něco, vůbec mi to nevadilo. Nebylo, co dělat, škola nebyla, stejně bych mohl maximálně trénovat sám, takže mi to přišlo vhod.

Chvilku jsi trénoval s áčkem. Jaké to bylo trénovat vedle Adamského, Szturce, Semana a Maruny?

Vždycky to člověku hodně dá, co se týče přehledu a zkušeností. Trošku tě to zase shodilo zpátky na zem. Vidíš, že i když ses dostal v juniorském věku mezi muže, tak ještě proste musíš hodně makat, abys tady vůbec mohl hrát.

Na co se nejvíce zaměřuješ při tréninku?

Určitě koncovka, s ní mám problémy. A potom se snažím hrát trošku více do těla a dozadu, protože jsem někdy moc hrrr dopředu. Poblázním se a nemyslím na obranu.

Když jsi na střídačce, jsou tam emoce. Jaké to je pro tebe, být bez toho?

Chybí mi to. Chybí mi jít na stadion a hrát soutěžní zápas. Máme tady skvělou partu, na ledě necháme všechno, tak snad odehrajeme všechny zápasy a navážeme na loňskou formu.

Co říkáš na to, že se jeden den může trénovat ve 20 lidech, druhý den jenom po dvou?

Na to jsem moc malý pán. Měli v tom prostě nepořádek, zarazilo mě to, ale nikdo z nás to neovlivní. Měl bych to potom zbytečně v hlavě.

A co ovlivníš ty?

Sebe. Svojí kondici, všechno, co budu trénovat.

Jakou máš podle tebe šanci, že se dostaneš do áčka tady v Havířově?

Vždycky je to loterie, ale je to o tom, že když tam proste přijde junior, tak nedostane 20 minut na zápas. Samozřejmě jsou i takoví, ale je jich málo. A když už se tam člověk dostane, třeba jenom na 3 minuty, tak je to právě o těch 3 minutách, je to o tom, co tam za tu dobu je schopný udělat.

Ty jsi na ledě střela, jak moc je těžké dodržovat, co ti řekne trenér?

Občas je to pro mě hodně těžké, protože jsem dost emotivní, dost hrrr, ale ta taktika je proste třeba. Když vypadne jeden, vypadnou všichni, takže se snažím dělat, co můžu.

Je těžké neuhnout před pukem, když to má tvůj obránce na modré a pálí to tam?

Většinou ne, protože obránce nemá většinou tolik času vystřelit. Ale je to o mentalitě člověka, kdysi jsem se toho bál, ale dá se to naučit. Jsem toho zastáncem, protože já jsem se to naučit zvládl. Právě v Třinci, když přišla ta horší sezóna. Ve Vítkovicích jsem byl vždycky tahoun, co se týče bodů. Táhl jsem to přes góly, přes asistence, to byla moje role. A když přišla horší sezóna v Třinci a nebyly ty body, tak jsem si musel prostě najít jinou roli, a právě jsem vzal roli bojovníka, který prostě skočí do té střely nebo vybojuje puk.

Davide, děkuji Ti za Tvůj čas a upřímnost. Přeji Ti, ať se Ti v náročné sezóně daří. 

V rozhovoru byly použity fotografie R. Hansela, V. Káni a autorky.

Instagram Youtube