​Daniel Surovec: Gólmani jsou jako víno, zrají déle

H A V Í Ř O V - Dnešního zpovídaného si dříve narození vybaví jako gólmana Havířova, Přerova a Karviné. V roce 2015 se rozhodl, že bude v Havířově trénovat ty nejmenší. Začínal u azeťácké přípravky a pak se přesunul k trénování nejmladších gólmanů. Dnes vám s ním přinášíme rozhovor.

Dobrý den, jak jste se vlastně dostal k trénování mladých gólmanů v Havířově?

Dostal jsem se k práci díky Dušanu Šafránkovi, kterého znám od dorostu. No a tu branku máme, tak nějak, v rodině. Táta byl brankář, já jsem také chytal, byl jsem v Havířově a Přerově, no a pak jsem se vrátil do Karviné. Kvůli zdraví jsem přestal, ale když jsem se přestěhoval zpátky na severní Moravu, tak jsem svého syna dovedl na havířovský stadion.

Co se během doby změnilo. Teď se chytá aktivním stylem, že?

Za mě byl styl chytaní úplně jiný. Dnes už neuvidíme skluzy, kterými byl proslavený Dominik Hašek a jeho slavné odhození hokejky. Doba holt jde dopředu. No a tak i pokročilo chytání brankířů. Jsou věci, které jsem se musel učit abych je mohl ukazovat mladým brankářům, no a stále se učím za pochodu. Za mě se chytalo více ve stoje, dnes už gólmana málokdy uvidíš, aby při střele nešel na led, a to jsou schopni pokrýt skoro všechno.

Jaké zažíváte pocity, když jste na střídačce a nemůžete vašim svěřencům v brankovišti pomoci?

Popravdě, jsem rád za to, že mohu předávat to, co jsem se naučil mladým. To zdraví už není takové, jaké bylo. I když občas to na mě přijde, jako naposledy 24. prosince a odneslo to koleno. Ale zpátky k otázce. Občas trpím za ně, ale to k té práci asi patří.

Jaké to pro vás bylo, když jste na ledě dostal gól?

Gólman si vždycky musí zachovat klid. Pokud dostaneš gól tak, nechci být sprostý, ale nesmíš se z toho „podělat“. Takhle to ti gólmani prostě musí brát, musí zavřít oči a začít od nuly.

No, ale když jsem viděl vaše svěřence, tak s těmi to kolikrát pěkně cloumalo...

Tak víte, to jsou ještě mladí kluci. S Dušanem Šafránkem jim říkáme, pokud dostanete gól, tak se nic neděje a svět se nezboří. To samé platí u rozehrávky. Říkáme jim, běžte si to vyzkoušet a nebojte se toho, když to pokazíte a dostanete gól, tak o nic nejde. Když se učíš novým věcem, tak chyby přijdou pokaždé. Na tréninku si všechny herní situace nevyzkoušíš, to musíš dělat v zápase.

To platí zřejmě v zápasech nižších ročníků. Ale když o něco jde, jako v dorostu, tak tam asi trenéři nejsou rádi, když se moc zkouší, že?

Jasně, pokud už v těch zápasech o něco jde, což v dorostu a juniorce je, tak tam už gólman musí být soustředěný na sto procent. Tam by si hoši neměli dovolit nějakou chybu. Když si to ale vezmeš, tak dorost a devátá třída, to jsou pořád mladí kluci, kteří se pořád ten hokej učí hrát. Můžeš být gólmanem ve 24 letech, 26 letech a můžeš se pořád zlepšovat. Gólmani jsou jako víno, zrají déle.

Vy to jako otec mladého hokejisty asi znáte na vlastní kůži. Jak moc těžké je krotit rodičovské nadšení? Někteří rodiče svou ratolest už vidí v NHL…

No to ano, ale já se věnuji spíše těm mladší ročníkům, od těch nejmenších po devátou třídu. Tam je to o radosti z pohybu. I když jsem zažil hodně ambiciózní rodiče, jenže tam to pak je o tom klukovi, jestli se mu chce dělat hokej. Hlavně ale rodiče chtějí mít hráče ani toho svého potomka nechtějí mít v bráně. Ke mně se od nich dostane takové to, doufám, že bude ještě hráč. No ale pokud to dítě baví a jde mu to, tak mu to chytaní nemůžeš zkrátka zakázat.

Co je pro ty nejmenší nejdůležitější?

Pro nejmladší hráče je nejdůležitější, aby pořád bruslili. Gólman musí být nejlepší bruslař. Mladí se střídají, jednou v týdnu jdou do útoku a pak dvakrát do branky, ale to záleží, jak jim řekne trenér. U mě mají jeden gólmanský trénink v brance a druhý na ledě. Prostě musí pořád bruslit.

Nabízí se otázka, jak jsou na tom děti s pohybovou vybaveností. Občas potkávám chlapce, kteří mají problém s během…

Upřímně, ta je strašná. Za nás to bylo jiné, ale je to dáno dobou. My jsme po škole šli hned pro hokejky a vyrazili za barák. Nebylo to jenom tím, dělali jsme i kraviny. Lezlo se po stromech, stavěly se bunkry. Těm dětem to chybí, teď mluvím z vlastní zkušenosti. Mladý přijde domů a sahá po mobilu a ovladači od herní konzole. Udělal jsem mu střelnici, ale těch žroutů času a pozornosti je strašně moc.

Ono, už se na dvorcích ani nehraje hokejbal…

Přesně tak, nikdo není na dvorku s hokejkou. Dělám i letní přípravu a tam jsem jednou chtěl, aby mladí udělali kotoul a hvězdu. No a byl to veliký problém. Prostě ta pohybovka je někde jinde. Kdysi jsme míchali s balónkem a to nám stačilo. Byl jsem soused s Lukášem Danečkem a trávili jsme všechen čas spolu. Už po škole jsme se domluvili a šlo se na hokej, po tréninku jsme hráli fotbal.

Takže teď mladým vlastně nahrazujete hru venku?

Přesně tak, proto máme pohybovky a stickhandling (práce s hokejkou). Kdyby to dítě přišlo domů a hned šlo za barák, tak je to o něčem jiném.

No a jak vlastně bojujete s těmi žrouty času na tréninku. Občas mám pocit, že mladí hrají Candy Crush i v hale…

No to je „průser“. Malému to zakazuji, když jedeme na zápas. Telefon musí zůstat doma, ale on si ho potajnu někdy vezme. Prostě zakaž to, že. Taková je ale doba. Jenže ne všichni si hrají hry. Jsou zase kluci, co jsou schopni se pořád dívat na zákroky gólmanů v NHL, sjíždí i jejich přípravu.

Jak je těžké dnešní mladé na tréninku pro něco nadchnout?

U těch malinkých to je jasné, tam ti nejmenší po mně chtějí, abychom si hned udělali hry. To bruslení je nebere, ale když jim řekneš, že budete hrát hry, tak je to prostě baví. Hokej u mladých hráčů není jenom o dřině a o tom, aby klekali nahoru a dolů. Důležitá je hra, aby je to začalo bavit samo od sebe. Snažíme se, aby mladí chodili rádi na zimák a trávili čas s kamarády. To jim dá do života nejvíc.

Jaké hry děláte s těmi nejmenšími na ledě?

Co se týče her uděláme dvě družstva, která mezi sebou závodí v bruslení. Klukům postavíme nějaké překážky a musí dělat i různé úkoly. Například bruslení vpřed, vzad a do toho třeba obraty, rozkleky atd. Dělám úplně jednoduché hry v kruhu, kdy musí bruslit různými styly. Děláme to tak, aby to bavilo i ty nejmenší brankáře. Ono to není jen o tom, aby pořád jen bruslili a dřeli. Prostě se snažíme, aby je to bavilo a měli z toho pohybu radost. Herní tréninky se týkají kategorie od přípravky až po 5. třídu.

No a co mají dělat rodiče, kteří by chtěli mít doma mladého brankáře?

To zaleží samozřejmě na samotném dítěti, jestli chce být brankářem. Každopádně brankář musí být výborný bruslař, takže do brány dítě není potřeba dávat hned v přípravce. No ale ono se to u těch dětí mění ze dne na den. V pondělí chtějí být brankářem a v pátek už zase chtějí dávat góly. Do branky se klidně mohou dostat kdykoli.

Pane trenére, díky za váš čas a upřímnost. Ať se vám při práci s mladými gólmany daří.