AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

​Chci se dostat do áčka AZetu, říká kapitán juniorky Jan Vašenka

25.10.2020 | Vít Káňa

Devatenáctiletý útočník pochází z Rožnova pod Radhoštěm. V kariéře si prošel Rožnovem, Olomoucí a Vsetínem. Jeho hokejový rozlet trochu přibrzdilo zranění kolene, ale po návratu ukázal na Lapači, i přes to že hrál v nižší soutěži, svoji kvalitu. Pro sezónu 2020/21 si vybral pro své další působení AZet a my Vám s ním dnes přinášíme rozhovor.

Pokora, respekt a oddanost hokeji, to jsou tři slova, která kapitána havířovské juniorky vystihují nejlépe. Hokej miluje, to je bez debaty, a rozhovor s ním uletí jako nic. Co mě na něm zarazilo, je jeho upřímnost a klid. V hokeji už zažil radost, zklamání, individuální úspěch i dlouhé zranění, které mohlo znamenat konec kariéry. Možná to vyzní malinko nepatřičně, ale on už přes své mládí, dosáhl rozhledu, kteří mnozí nemají ani ve třiceti letech. Nehraje si na mistra světa a má obavu. A sice tu, že už nebude moci hrát tu nejlepší hru na světě.

Ač je to Valach jako poleno, tak to na něm nepoznáte, po typickém přízvuku není ani vidu, ani slechu. Ahoj Honzo, jaký hokejový vítr Tě zavál zrovna do Havířova?

Když jsem se po minulé sezóně, kterou jsem strávil na Vsetíně, rozhodoval co dál, už jsem měl jasno. Havířov mě oslovil s dobrou nabídkou a já jsem souhlasil. To rozhodování bylo podpořeno i tím, jaké je tady v Havířově zázemí. Na Vsetíně se nehraje nejvyšší juniorská soutěž. Pro mě je to možnost se zlepšit a posunout se na jinou hokejovou úroveň.

Proč mladý hokejista nechce zůstat na ikonickém Lapači?

Pocitově jsem cítil, že chci někam jinam. Poté, co Valachy vyřadili z nejvyšší soutěže v juniorech, tak spousta kluků odešla“ za lepším“. Tehdy jsem na tom, co se týče hokejových schopností, ještě nebyl tak dobře, abych byl schopen nastupovat výše. Ona ta nižší liga má menší kvalitu, to si nebudeme nalhávat, ale já jsem nebyl na takové úrovni a potřeboval jsem být pořád na ledě. To mi minulá sezóna na Vsetíně poskytla. V Havířově je to pro mě i hokejově lepší.

Lepší než na ikonickém Lapači?

Havířov je na tom, co se týče hokejového zázemí hodně dobře. Mám tady možnost být třikrát denně na ledě, je tady k dispozici posilovna i tělocvična. To, co jsem teď vyjmenoval, na Vsetíně k dispozici nebylo. (proneseno trochu nervózně)

V minulé sezóně jsi na Vsetíně nastoupil i ke 4 zápasům za muže. Jaký byl trenér Jiří Dopita, který áčko vedl?

(nadšeně) S panem Dopitou to bylo něco. Takového trenéra jsem nezažil a už asi jen tak nezažiji. Jednak tím, jaká je hokejová osobnost, tak to byl neskutečný zážitek. Z něho to doslova sršelo. Když byl na tréninku, tak to mělo úplně jinou úroveň. Bohužel kvůli jeho nemoci už s námi nechodil na led, všechno trénoval z lavičky. Nicméně pokaždé to na ledě šlapalo a mělo to neskutečnou úroveň. On, když zařval na celou halu, tak i ti nejstarší kluci z áčka sklopili hlavy a přidali. Pana Dopitu jsem zažil ještě v Olomouci.

Co Ti dala Olomouc?

Do Olomouce jsem přecházel v osmé třídě, dorost byl rozdělený na mladší a starší kluky. Tehdy jsem byl ucho. Byl to ještě takový kroužek. Hodinu jsme trénovali na ledě a pak se šlo na půl hodiny do posilovny. Bylo to takové, „abych byl na očích“. V tom extraligovém týmu jsme byli více na očích. Chodilo tam na zápasy více důležitých lidí.

Proč si Tě nikdo z těch důležitých lidí v Olomouci za tři roky nevšiml?

Řeknu to na rovinu. Za ty tři roky, co jsem tam působil, jsme neměli dobrý tým a každý rok to byla bída. Poslední rok jsem navíc dopadl špatně, odehrál jsem jen polovinu utkání vlivem dvou velkých úrazů. Původně to vypadalo, že i s hokejem končím. Po Vánocích jsem si přetrhal vazy v koleni a půl roku jsem se z toho léčil.

Jaké to bylo pro mladého muže, když byl půl roku bez hokeje?

Bylo to těžké, nejdříve to zaznělo tvrdě, že prostě končím. Pro mě to bylo v podstatě jako vysvobození. Tím, že jsem hrál v Olomouci a my jsme tři roky prohrávali, tak mě ten hokej ani nebavil. Parta tam taky nebyla nijak extra dobrá. Bylo to takové, jaké to bylo, neměl jsem chuť do hokeje. Jenže za toho půl roku mě to přešlo a ta hra mi začala chybět.

Jaký byl tvůj hokejový návrat?

To byla vlastně úplná náhoda, tím že jsem měl dlouhou pauzu, tak jsem se vrátil do Rožnova pod Radhoštěm. Scházelo se nás asi jenom deset kluků ze tří různých věkových kategoriích. Před sezónou jsme si byli ťuknout v Porubě. Po nás měl trénink starší dorost Vsetína, trenéři mě sice sledovali, ale nevěděli, že jsem skončil v Olomouci. Tak mě pozvali do Vsetína na jeden trénink, mě to chytlo a musím zaklepat, zatím, nepustilo.

Jakou máš šanci, dostat se do havířovského áčka?

(nejprve skromně, pak zazněl smích) To nevím, na to nejsem ten pravý, abych odpovídal.

Kdo jiný než Ty?

Je to prostě něco tam vzadu v hlavě, co mi šeptá, že s tím jsem do Havířova přišel. Abych se dostal do CHANCE ligy. Je to něco, co je, pro mě těžké, říci nahlas. Loni po sezóně jsem podstoupil operaci kolene, ještě to není ono, pořád se zotavuji. I přesto jsem absolvoval přípravu s áčkem. Trenéři mě mají na očích, teď je to na mě, abych se ukázal.

Možná to i sám cítíš, že těch kluků, kteří mají v juniorce okolo bodu na zápas, je jako řepky na polích. Čím to, že někdo uspěje a někdo s hokejem skončí?

Na to se těžko odpovídá. (chvilka ticha) Je to tým od týmu. Co se týká Vsetína, se kterým mám osobní zkušenost, tam to bylo i tím, že mladí kluci moc prostoru nedostali. Trenéři Dopita a Jenáček se chtěli prát o dobrý výsledek, chtěli uspět. Upřímně, ta nižší juniorská liga také neměla potřebnou kvalitu, abychom ten prostor dostali.

Ale čtyři zápasy za Vsetín jsi odehrál?

Měl jsem to štěstí, že jsem dostal čtyři zápasy. Paradoxně pro měl byl největším zážitek zápas v Jihlavě, kde jsem měl nejmenší ice – time. V půlce zápasu se zranil David Březina. Byl jsem zmrzlý ze střídačky a nastoupil jsem do první lajny. To bylo něco. Ten zápas mi dal nejvíc, i když jsem odehrál „hloupých“ sedm minut. Hrát v lajně s Víťou Jonákem a Braňo Řehušem, to bylo nej.

Byl to hodně rychlý kolotoč?

No právě, tohle byl už můj třetí zápas v mužích. Hrál jsem pokaždé ve čtvrté lajně a tam si to člověk musí „ubojovat“ sám. No a najednou mě ti kluci svým pohybem dostávali do výhodné střelecké pozice. V těch pár střídáních jsem se strašně vydal a moc mi to pomohlo. Nějak mi to ukázalo směr.

Už jsi zmínil, že ta nižší juniorská liga neměla moc velkou úroveň. Můžeš to trochu přiblížit?

První polovina soutěže nebyla o soupeřích, ale o nás. Do ligy jsme nastoupili suverénně. Krom Přerova a Havířova jsme, bez urážky, hráli přáteláky. V momentě, když jsme nad někým vedli o pět gólů, už to nemělo úroveň. Hrálo se do těla a soupeři nás chtěli zranit. V té lize krom týmů, které svaz poslal o kategorii níže, měl dobrý manšaft už jen Šumperk. Byli na tom dobře fyzicky, bruslili a poctivě dohrávali.

Jak to vidíš, Ty jako hráč, co by mohlo pomoci českému hokeji?

Soutěž by se měla zúžit a měla by to být opravdu Extraliga, i když se teď jmenuje Liga akademií. Hraje ji spousta kluků, kteří by ji neměli, při vší úctě, hrát. Měli by ji hrát kluci, co ten hokej a tu soutěž chtějí hrát. Tohle není hokejový kroužek, ale nejvyšší soutěž v Česku.

A proč tam ti kluci jsou?

Protože můžou a je jim to tolerováno. Těch hráčů v tom ročníku není tolik, aby se naplnili všechny kluby.

To se děje všude?

Teď budu mluvit za sebe. Prošel jsem si Olomoucí, Vsetínem a Havířovem. Všude se takoví kluci našli. Nemají to v hlavě nastaveno tak, že by chtěli hrát hokej na té nejvyšší úrovni, ale hrají nejvyšší českou juniorskou soutěž. Když zjistili, že na to nemají hokejově, ani nastavené hlavy, tak na to začali „prdět“.

Jak máš tu hlavu, s odpuštěním, nastavenou Ty?

Chtěl bych se co nejvíce posunout.

A kam se chceš posunout, máš nějaký sen?

(chvilka ticha) Momentálně je to pro mě havířovské áčko. Chci se dostat do áčka AZetu.

No a to, že vidíš vedle sebe kluky, které to nebaví, Tě jako kapitána nechává chladným?

Mně to vyloženě vadí, když já sám dřu, abych se někam posunul. Potom přijde někdo, kdo nehraje na stejné úrovni. Mmožná je to pro mě i motivace, že takhle nechci dopadnout. Mé cíle to jsou malé krůčky, pro mě je to po sezóně seniorský hokej. Je to jen na mě.

Nebojíš se toho, že hokej už nebudeš moci hrát, že se Ti zimák prostě zavře?

(odhodlaně) Bojím, ale pro mě je to jenom další motivace. Hokejem žiji, ale není to všechno pro co žiji, mám i rodinu a kamarády a teď jsem začal studovat na Vysoké škole.

Jakou Vysokou školu studuješ?

VŠB (Vysokou školu báňskou v Ostravě) na Stavební fakultě jsem letos nastoupil do prvního ročníku. Školu mi zavřeli dříve, než jsem se tam stačil rozkoukat. Tak je to těžké. Ono to není těžké v tom, že bych nezvládal učení. Stavařinu jsem už studoval na střední škole ve Valašském Meziříčí, ale v tom, že je to všechno neosobní a ve „virtuálním prostoru“.

Kdy naposledy jsi na hokeji zažil trému?

Asi když jsem přešel do Havířova a druhý den jsem měl jít na suchou přípravu s áčkem. Ještě jsem neměl ani ty kontakty z juniorky a teď se koukám vedle sebe a opravdu jsem tam nikoho neznal. To jsem byl nervózní a měl trochu trému, ale kluci mě vzali dobře.

Tak když přijde nový nosič vody, tak jsou milí asi všude. Ale jaké to bylo, když jsi potkal Martina Adamského?

Nebudu kecat, na ledě v tréninku to nějak nevnímám. Bylo to fajn být vedle takového hráče, on je úplně obyčejný a normální.

Nezlob se na mě, ale teď budu malinko skeptický…

Bylo to takové, mám mu vykat, anebo tykat. Se všemi jsme si skoro plácli. Tady je mladý tým. Teď dorazil Adamský, byl jsem nervózní a pozdravili jsme se. Pak ale přišel přátelský zápas ve Znojmě a já jsem si tak nějak uvědomil, s kým to na ledě jsem a mám tu čest trénovat. On byl neskutečný, to jsem nečekal. Bylo fajn mít takového spoluhráče v jedné lajně. Co na něm obdivuji, je pohyb a rychlost. Má neskutečně rychlé ty dva, tři kroky. Hlavně na něm jdou vidět ty zkušenosti. Puk je v pásmu na druhé straně, Martin jede na opačnou stranu, protože ví, kde ten puk bude. Byl to fakt neskutečný zážitek.

Když Vás nechají hrát hokej a vy budete po té slouné pauze zatuhlí, jaké to bude, než se dostanete do tempa?

Bude to těžké, já to na sobě vidím dneska. Doběhl jsem dolů pod schody pro nákup a byl jsem zadýchaný. Samozřejmě byl jsem pozitivně testovaný na COVID. Sešel jsem schody dolů a bolely mě nohy. Nedokážu si představit, že začněme nějak fungovat. I tímhle úroveň hokeje nějak klesne. S tím nic neuděláme, v tomhle bude celá republika.

Jak probíhal COVID u Tebe?

Kluci kolem začínali mít horečky, ale mě jednou začala bolet hlava a na druhý den už jsem se vzbudil a měl jsem vysoké teploty. Takhle mi bylo dva dny, pak teplota opadla a bolela mě hlava. Občas mám 37.5, ale cítím se v rámci možností.

Honzo, díky za Tvou upřímnost, doufám, že Tě brzy uvidíme na ledě.

V článku byly použity fotografie Ronalda Hansela, Evy Suchánkové a autora článku.

Youtube