AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Dnes 52letý bývalý útočník AZetu patřil na začátku 90. let k tomu nejlepšímu, co se prohánělo na ledě havířovského zimního stadiónu. Spolu s Miroslavem Kusým a Petrem Kalusem vytvořili lajnu, která rozhodovala zápasy a bavila lidi svým hokejovým uměním. Rostislav Pěkník je odchovancem havířovského hokeje, v nejmladším městě působil, krom pěti sezón, celou svou hokejovou kariéru. Dnes vám s ním přinášíme rozhovor.
Jednoho uplakaného prosincového odpoledne jsme se sešli v jeho oblíbené hospůdce, kam si s přáteli občas zajde zahrát karty. Je tichý a, podle jeho bývalých spoluhráčů, málomluvný. To se však po pár minutách jeho vyprávění změní a po chvíli s ním člověk nabyde dojmu, že je zase malým fanouškem.
Dobrý den, jak jste se vlastně dostal k hokeji?
Jeden kamarád mě v 5. třídě, chodil se mnou na ZŠ Svatopluka Čecha a byl o rok starší, pozval na trénink. Řekl mi, že je nábor do hokeje, tak jsem to šel zkusit. No a tam si mě vybrali. Trenéři o mně tátovi říkali, že jsem nejhorší bruslař na světě, ale měl jsem, podle nich, dobré ruce. Prý to, co jsem uměl já, neumělo žádné jiné dítě. Tátovi říkali, bruslit ho naučíme, ale s těma rukama to je hotové. Tak jsem tam přišel a už jsem u havířovského hokeje zůstal, psal se rok 1976.
Vzpomenete si, kdo vás tehdy trénoval?
Prvním mým trenérem v AZetu byl pan Marek, vůbec nemám ponětí, kde skončil. Potom už tam byli Karel Uher a Radek Bárta. Pak jsem jich v Havířově, až do vojny, potkal spoustu, ale tito tři byli moji první a jako dítě jsem na ně měl nejhezčí vzpomínky.
V Havířově jste byl až do vojny, ale tam jste ze začátku prý hokej vůbec nehrál?
No, každý se mi snažil zajistit nějakou Duklu, nebo nějakou VTJ (vojenská tělovýchovná jednota), ale nakonec jsem skončil v Nové Bystřici a hlídal čářu. Měl jsem to štěstí, že ve druhém roce tam dalo vedení Jindřichova Hradce svoje kluky, aby to měli, jak se říká, blízko. Shodou okolností se nás ptali, jestli někdo nehrál před vojnou hokej, zvedl jsem ruku a řekl jim, že jsem hrál za Havířov II. národní ligu. V Jindřichově Hradci tou dobou hráli jenom národní přebor. Uspěl jsem na zkoušce a druhý rok, na vojně, jsem hrál za Hradec.
Rok bez bruslí, to se skoro nechce věřit, že jste se do toho dostal zpátky…
Tak ono se říká, že je to něco jako jízda na kole, anebo plavání. Na to se nezapomíná, pokud to jednou člověk v sobě má, tak to tam někde v něm zůstane. Samozřejmě bylo vidět, že mi ten rok bez hokeje chyběl. Ono být bez ledu a tréninku, znamenalo, že jsem toho musel více dohánět. Hrál jsem sice krajskou soutěž, ale na začátku působení v Jindřichově Hradci jsem byl na stejné úrovni, jako místní kluci. Celé dva měsíce mi trvalo, než jsem se vyhrál a byl lepší.
Po vojně jste šel rovnou do Havířova?
Po vojně jsem dostal nabídku z Jindřichova Hradce, abych zůstal. No, já jsem si vybral Havířov, už jsem tady měl holku. Měl jsem tady ve městě spoustu známých a přátel. Shodou okolností Jindřichův Hradec hned každý rok postupoval, až do Extraligy. Sice ji hráli jenom jediný rok, ale říkám si, jestli jsem tenkrát neudělal chybu, že jsem se tady vrátil. Pak mi ještě tenkrát nabídli, že bych dojížděl hrát nižší rakouskou ligu, to se akorát otevřely hranice.
Návrat po dvou letech, tehdy AZ ještě patřil pod Důl Lazy. To jste ještě museli fárat?
Po vojně, to se psal rok 1990, jsem musel zpátky bojovat o svůj flek v sestavě, naštěstí mi to vyšlo. No, my jsme vlastně měli zabezpečení od šachty, takže jsme museli fárat jenom za špatné výsledky. To se fáralo jenom od šesti do desíti, anebo osmi do dvanácti.
Ale příjemné to asi nebylo?
No, člověk musel ráno vstát a dojít na tu šachtu. Dostali jsem se do důlních dílen, válečkárny, hydraulické dílny, anebo do rovnačky. Tak jsme tahali hajcmany. Pak jsme rychle běželi na trénink, ale bylo to jenom takové sporadické.
Prý na tu dobu vzpomínáte jako na zlaté roky…
To byla zlatá éra v 90. letech. Kluci, co skončili v Extralize, pak šli do AZetu. Třeba takový Ruda Roháček z Třince, anebo Radomír Grim z Karviné, ten tu byl také dlouho. Petr Sikora, Sváťa Herman a Ivan Wolf. Z těch mladších tady byli Patrik Rimmel, Pavel Zdráhal a Tomáš Potěšil. Nechci na někoho zapomenout, prostě se to tady sešlo jak herně, tak i lidsky.
Šachta skončila v sezóně 92/93 a Havířov přešel do soukromých rukou. Bylo to lepší, peněz bylo dost?
Právě, že se nám tenkrát změnily smlouvy, podle toho, jak nás zhodnotil manažer a trenér, nám nabídli nějakou částku. Někdo ji přijal, anebo šel pryč. Byli jsme OSVČ, platili jsme si už pak zdravotní a sociální pojištění. Byt se zaplatil, no a ještě i zbylo na srandičky. Nástupní plat jsem měl sedm tisíc a pak mi ho zvedli na dvanáct, to bylo všechno.
Hrál jste ve zlaté éře AZetu. Na co z ní vzpomínáte nejraději?
Krásně se mi na to vzpomíná. Hlavně na to, jak jdete na zápas ve tři hodiny odpoledne, hraje se ale až od pěti a před stadionem stojí 300 lidí u pokladen. Na zimáku už sedí dalších 1500 lidí, aby chytlo dobrého fleka. Jak potom vylezete na ten led, když začíná zápas, tak cítíte ten plný barák. Lidé tam seděli i na schodech. To je husina a vy vedete 2:0 a to ještě ani nezačal zápas.
Vrací se vám to, když jste byl po letech na zimáku?
Tenkrát to byla pro mě největší bomba. Když jsem se byl párkrát podívat na hokeji, tak jsem si na tu dobu vzpomněl a řekl jsem si pro sebe v duchu, kluci, škoda, že jste nezažili to, co my. Byla to nádhera. Samozřejmě to bylo proto, že jsme měli výsledky. Kdyby se nehrálo, tak by tam nebyla taková atmosféra a kotel. Tam nebyl kotel jak dneska, jedna část tribuny. Tenkrát byl kotel celý ten barák.
Atmosféru v polovině devadesátých let si vybavuji, ale nebyl jste z toho před zápasem nervózní?
To asi každý. Lhal bych sám sobě, kdybych řekl, že jsem tehdy nebyl nervózní. No ale, když se odehrálo úvodní buly, tak to z člověka spadlo a už byl samozřejmě v té hře. On se od toho oprostil. No a jak se někomu daří, ještě když dáte zkraje zápasu gól, tak to už je úplná euforie.
Jaký máte nejhezčí zážitek s havířovským hokejem?
Strašně rád vzpomínám na zápas s Hodonínem, bylo to ve 2. Národní hokejové lize. My jsme po první třetině prohrávali 0:5 a v polovině zápasu to bylo 3:6. Banda pískala a lidi šli pryč, to i ti, co nevynechali jediný zápas za třicet let. No my jsme to s nimi nakonec otočili a vyhráli 7:6, dvanáct sekund před koncem Standa Mikulenka dával rozhodující gól. Když jsme potom přišli na pivo do Orionu, tak nám nikdo nechtěl věřit, že jsme vyhráli 7:6. Lidi, co odešli ve 2. třetině, se tloukli do hlavy, když zjistili, jak to dopadlo. To byl pro mě největší zážitek.
Kalus a Kusý byli vaši parťáci z lajny?
Míra Kusý hrál vždycky se Zbyňkem Bernatíkem. Já tam šel do zápasu ve druhé třetině ještě jako junior a během chvilky se mi podařilo dát dva góly. Tenkrát soupeři chytal v brance Čechmánek už jsem v té lajně zůstal. Zbyňka mi bylo líto, když jsem šel k nim do lajny, byl to starší chlap a měl rodinu, ale tak se trenéři rozhodli. Vlasta Gudecký a Petr Kalus tam přišel později, ale prostě jsme si sedli.
V Havířově pak přišlo období, kdy se zkoušela uhrát Extraliga. K tomu abyste si to uhráli sami moc nechybělo, že?
K tomu jsme měli nejblíž za éry Miroslava Fryčera, budiž mu země lehká. No a to byly sezóny 94/95 a 95/96. On se nás ujal a úplně překopal všechno, co jsme tu do té doby dělali. Pořád se nám tady jenom od trenérů říkalo, musíš mít fyzičku. Furt a furt jsme dělali jenom fyzičku. On na ni také dbal, ale zakládal si na výbušnosti a dynamice. Nedělali jsme žádná kolečka s tyčemi, anebo bruslení s pneumatikou na zádech. Říkal nám, ty máš být na ledě třicet vteřin a pak jít hned střídat, to se mu vyplatilo. Protože my jsme se pak dostali až do semifinále s Brnem. To nám sice úplně nevyšlo, ale to už je dávno zapomenuto.
Jaký byl vlastně Miroslav Fryčer, musel to být asi šok, když mezi vás přišel borec, co hrál NHL?
Každému v kabině spadla brada z toho, kdo nás tu bude trénovat. Přivedl ho tady Vojta Csabi, ani nevím, proč to tady vzal, jestli ho nechtěli v těch Vítkovicích. Nevím, jestli tam neměl dobré vztahy s vedením. On byl strašně super chlap, přišel a řekl já jsem ten a ten a budu po vás chtít to a to. Hotovo a jelo se. Neřešil, co bylo venku. Jenom, když jsme se ho zeptali, tak mluvil o Americe. Po zápase jsme se ho zeptali u piva. Tedy ne, že by s námi chodil pravidelně. Spíše jsme si ho po zápase pozvali k sobě dozadu v autobuse. Byl to super chlap.
Pak následoval exodus havířovských hráčů do Orlové…
Byl jsem tam tři sezóny a se mnou tam šla spousta hráčů z Havířova. Šli jsme tam poté, co Havířov koupil licenci od Opavy. Za námi přišel tehdy manažer Orlové Vítězslav Víteček s tím, jestli si chceme, jak on tehdy říkal, prodloužit ten hokejový život. Tak jsme mu na to kývli. Věděl jsem do čeho jdu, lidi jsem tam znal všechny. Chytal tam Martin Jurečka, pak tam byli Tomáš Potěšil, Honza Křivohlávek, Michalové Šebek a Dvořák. Udělali jsme tam spolu možná ještě lepší lajnu než s Kusým a Kalusem. Sedli jsme si spolu a za námi hráli Renda Pazdrňák a Radek Grimm. Měli tam i své kluky, jako byli bráchové Balajkové. V krajském přeboru nás trénoval Milan Kubala a Jaroslav Bariš, ve 2. Národní hokejové tam přišel Miroslav Doležalík. První věc byla ta, že jsem věděl, kam jdu. Tou druhou bylo to, že to nebylo daleko.
Tři roky jste strávil v Orlové, jaké to pro vás bylo?
Ze začátku jsem tam trénoval přípravku a potom jsem byl s manšaftem. Tenkrát nám zařídili práci na šachtě, chodili jsme na ranní směny. Fárali jsme na Doubravě, od tří jsem měl přípravku v Orlové a pak jsem šel na pátou na led s muži. Pánové Farana a Kotaba nám to tenkrát zařídili. Vstával jsem o půl páté a doma jsem byl v sedm večer, když bylo dobře.
No a co bylo po hokeji?
Moje kariéra skončila tak, že jsem si nešťastnou náhodou, v Brně na Ytongu, přisedl koleno. Měl jsem skoro tři týdny pauzu od hokeje. Dlouho jsem nehrál a pan Víteček mi řekl, že když si to nenechám operovat, tak mi nedají v Orlové další smlouvu. To se také stalo, takže jsem skončil s hokejem, ještě jsem to zkoušel ve Frýdku, ale to bylo už těžké skloubit s prací. Celý svůj pracovní život jsem v podstatě strávil na šachtě.
Souhlasíte s tím, že tenkrát se bylo mnohem těžší prosadit?
Dneska je to podle mě náročnější než tenkrát, tehdy bylo hodně Dukel, VTJ a byla povinná vojna. Takže u hokeje jsi zůstal dlouho a nic jiného nebylo. Nyní máme více hokejových týmů a možností pro rozvoj hráčů. Ti mohou zkusit jít i hrát ven, jenže je více lákadel a věcí, které mladé od toho hokeje odrazují. Tak to alespoň vidím já.
Díky za váš čas, upřímnost a roky strávené v AZetu, přeji vám vše dobré.
