AZ Havířov
Přinášíme druhý díl povídání s manželi Trvajovými, věrnými fanoušky havířovského hokeje a rodiči Jiřího Trvaje, možná nejslavnějšího odchovance/brankáře v historii AZetu. Navazujeme na povídání první, které jsme vám přinesli před několika dny, které jsme před několika týdny absolvovali ve VIP prostorách Gascontrol arény. Navazujeme na povídání, které nás, díky zdařilému umu vyprávět, který mají pan Jiří i paní Zdeňka, velmi bavilo...
První díl rozhovoru si můžete přečíst také ZDE.
Napadlo mě ještě, hokejové Rusko bylo tehdy známé pojmem báza. Kde hokejisté museli být zavřeni, celý tým, museli trávit času spolu. Týkalo se to tehdy i Jirky?
paní Zdeňka: Ano, bylo to tak. Ale mám pocit, že právě v té době, když tam byl Jirka, to začalo pomalu ustupovat. Pamatuju si ale, že když jsme tam byli na jednom z těch zápasů, který CSKA prohrálo, tak najednou se jakoby změnil život. Těm hokejistům. Nesměli odjet ze zimáku, museli zůstat, my jsme na stadionu zůstali s vnučkou, s Jirkovou ženou, najednou jsme pořádně nevěděli, co bude, kdy se Jirka vrátí, vlastně jsme ani nevěděli, jak se z toho zimáku dostaneme na byt. Za nějakou dobu naštěstí syn volal, zda by pro něj někdo přijel, že je "propouštějí". Bylo to, přiznám se, takové zvláštní, ta disciplína a věci kolem, to všechno bylo hodně jiné...
Čili můžeme říct, že když se po tom roce a půl vrátil Jirka domů, do Česka, tak zřejmě jste jako rodiče byli rádi, že?
paní Zdeňka: Jasně, byli. Protože do Znojma, kam Jirka přestoupil, když to řeknu v nadsázce, dojedete raz dva. My byli rádi, že nás Jirka do Moskvy pozval, my si to tam, jak říká manžel, opravdu užili, já tam ničím nebyla překvapená, byl tam život na první pohled zcela normální...
pan Jiří: Musím do toho ženě ještě skočit a zmínit, že v té Moskvě byl neskutečný výběr vodek! Každý den jsme koupili nějakou jinou, s manželkou jsme si vždy večer dali kalíšek, jednu jsme pak dovezli tady na zimák do Gólu. Já v té Moskvě samozřejmě hned ráno vyrážel do ulic, abych si koupil noviny, obdobu jejich Sportu, abych mohl nadále lepit do kroniky... Ale my Vám pořád utíkáme z otázek, že? Vraťme se tedy k tomu Znojmu, mimochodem, v něm Jirka bydlel s Karlem Pláškem, jehož syn dnes hraje za Olomouc.
Dobře, takže k tomu Znojmu... Tam Jirka strávil 4 sezóny. Když se do Česka vrátil, jezdili jste třeba i na zápasy právě Znojma?
paní Zdeňka: Jasně, tady po okolí - Vítkovice, Třinec, to jsme jezdili vždycky...
pan Jiří: Kolikrát jsme jeli i do Znojma, často jsme u Jirky spali. Syn nám na zimáku vše ukázal, ukázal nám zázemí, provedli nás po celém stadionu, rád na to vzpomínám...
Napadá mě, když říkáte, že jste na synovy zápasy často jezdili, tak co reprezentace? Protože i v jejím dresu se Jirka představil...
pan Jiří: Ty (ukazuje na manželku - pozn. autora) jsi byla ve Frýdku-Místku, jak tam naše repre hrála, to si pamatuju. Já byl tehdy nemocný, nemohl jsem jet. Ale Jirka tenkrát nechytal, byl druhý brankář. No a jinak jsme Jirku v bráně národního celku na vlastní oči neviděli...
Jirkův hokejový příběh pokračoval, ze Znojma se po čtyřech letech stěhoval do Brna, kde strávil dalších 5 sezón... Dá se říct, co bylo lepší pro něj a co pro vás, jakožto rodiče? Znojmo nebo Brno?
pan Jiří: Brno bylo blíže, to byl jeden z důležitých aspektů.
paní Zdeňka: Ano, Brno nám vyhovovalo více, my tam někdy jezdili i 2x nebo 3x týdně, protože Jirkova žena začala studovat na vysoké škole, no a my se nabídli a poctivě tam jezdili, abychom pomáhali s hlídáním dětí. Ale celkově bylo Brno, tím, že bylo blíže, lepší. Pamatuju si třeba, že Jirka tam ze začátku svého angažmá dojížděl z Ostravy i denně! Mimochodem, ještě jeden návrat k Rusku, když tam Jirka působil, tak se mu v Ostravě, konkrétně v Petřkovicích, stavěl dům... Takže v Ostravě se později usadil.
pan Jiří: To si ještě pamatuju, že manželka jezdila do Ostravy, dělala "kontrolu" a Jirkovi do Ruska posílala fotky, jak dům roste a že jde všechno podle plánu... Jirka o tom, jak jeho budoucí dům roste, věděl prakticky jen z těch fotek, které mu žena posílala.
A mezitím co byl Jirka v Rusku, ve Znojmě, v Brně, tak vy jste stále, alespoň předpokládám, chodili na AZet...
paní Zdeňka: Já jsem třeba někdy vynechala, tu a tam jsem nešla, ale manžel chodil...
pan Jiří: Já chodil samozřejmě pořád, stabilně. I když bylo nebo je škaredě, mnohdy i když jsem byl nemocný, chodil jsem a chodím pořád, každý zápas...
Jaké to je, když hraje Havířov a syn chytá jakožto soupeř? Když třeba do Havířova přijely Vítkovice... Jaké to pro vás bylo, komu jste více drželi palce?
pan Jiří: (oba manželé se, při vzpomínkách na tohle, velice smějí - pozn. autora). Ježiš, to jsme byli tam, jak je to modré (a z okna prstem ukazuje na tribunu B, do míst, kde byl v extralize sektor pro hosty - pozn. autora).
paní Zdeňka: Ano, tam jsme tehdy byli s fanoušky Vítkovic. Tehdy jsme samozřejmě přáli synovi, to je jasné... Ale je také jasné, že to bylo hodně zvláštní, byli jsme hodně rozpolcení.
pan Jiří: Se známými, se kterými jsme jinak běžně chodili na hokej, jsme se štengrovali, byla to sranda. Však to znáte, čurina musí být...
Nyní vás na stadionu vídám pokaždé spolu, ale byly i časy, kdy jste tedy chodil bez manželky?
paní Zdeňka: Já jsem od roku 2000 měla takovou menší proluku, já jsem se léčila s onkologickým onemocněním, takže nějakou dobu jsem na hokeje bohužel chodit nemohla, tudíž v té době chodil manžel sám. No ale pokud mi to čas dovolil, a hlavně to zdraví, tak jsme chodili spolu. A lidé nás už tak i znají, že chodíme spolu... Často třeba manžela zastaví, když jej vidí samotného, protože já se někde s někým zapomenu a hned na něj "Kde máš manželku? Kde je?". Nebo mě se naopak třeba ptají "Kde je Jura? Co je s ním?". Čili dnes už to tak mají lidé zafixováno, že chodíme na hokej prakticky na každý zápas spolu...
No a napadá mě, nebylo období, kdy třeba manžel nemohl chodit a Vy jste chodila sama?
paní Zdeňka: No jasně, ano, když občas manžel náhodou nemohl, tak jasně, že jsem šla i sama. To mi problém nedělalo, mně nedělalo problém jít i po hokeji sama do té hospody, když na to přišlo... Pamatuju si třeba, že když hrál Jirka za dorost a hráli finále extraligy, třeba na Kladně, v Pardubicích, tak manžel tam s chlapama jel. Já byla doma, ale v noci, když se vrátili, šla jsem je čekat k zimáku. V noci, sama... Oni se vrátili uprostřed noci, otevřela se Plechárna a...
Když se bavíme, a oklikou jsme se k tomu zase vrátili, o hokeji v Havířově, musím se zeptat... Když Jirka končil kariéru, nebyl tam v hlavě přeci jen malinký smutek, že ji nakonec neukončil v rodném Havířově? Nebo jste to takto nebrali?
pan Jiří: My jsme to takto asi nebrali. Jemu totiž v Olomouci nabídli post trenéra brankářů, takže se rozhodl pro tuhle variantu. Na druhou stranu, pamatuju si to jako dnes, jednoho dne mu dcery řekly: "Tati, vždyť ty jsi méně doma než v době, když jsi hrál..." A Jirka je takový, že ty své holky má tak rád, že se chtěl za nimi už nadobro vrátit domů. Navíc v té době už měl podíl ve firmě, ve které dodnes působí, tenkrát jej tam stáhl Martin Prusek, takže tam chodíval vypomáhat, no a netrvalo dlouho a začal se tomu, po definitivním konci kariéry, věnovat naplno...
paní Zdeňka: Jirko, ale pán se nás primárně ptá, zda nám nebylo líto, že syn neukončil kariéru tady... Víte, ten závěr kariéry přišel docela rychle. Jirka měl ještě platnou smlouvu, kterou vlastně nedodržel. Za celou dobu své kariéry nějak výrazně nemarodil, nechyběl, jenže potom v Olomouci začal mít problémy s kyčlí a nechtěl, aby to jednoho dne dopadlo tak, že z toho stadionu, v nadsázce řečeno, už domů nedojde... Takže v Olomouci ani nedodržel smlouvu, ta kariéra končila takto, čili tam ani myšlenky na nějaký návrat domů být bohužel nemohly...
paní Zdeňka: Teď mě ještě napadá, že do Olomouce stáhl syna Jirka Dopita. Oni spolu byli ve Znojmě i v Brně, pak jej tedy stáhl i do Olomouce...
pan Jiří: Ještě si pamatuju, jak Jirka, ke konci angažmá v Olomouci, říkal: "Kdyby ti soupeři jen věděli, že Olomouc má v bráně někoho, kdo tam stojí jen na jedné noze..."
Vidím, že listujete v jedné ze svých kronik, kterých je tuším 12. Ještě se k této vášni, třeba i ve spojení se synem, vrátím. Když Jirka z Havířova poprvé odešel, tak ty kroniky byly dále spíše o něm nebo o našem havířovském klubu?
pan Jiří: Podívejte, tehdy téměř každý klub měl svou kroniku a jak jsem říkal, já byl kronikářem AZetu a klubovou kroniku vedl. Později se vše trochu změnilo, kroniky klubové byly trochu upozaděny, já ji však vedl dál, však postupem času, když syn odešel, pokračoval jsem spíše v mapování jeho kariéry. Čili ty kroniky klubové volně přešly na kroniky jeho kariéry. Celou Jirkovu kariéru jsem takto mapoval. Od začátku až do konce. Zmíním ještě, že s nástupem internetu už to pro mě bylo mnohem snazší, bylo pro mě mnohem jednodušší se dostat k fotkám apod. Teď už kroniky doma prakticky nemám, už jsem pro ně neměl místo, tak jsem je dal na barák Jirkovi, který je má doma na svém místě a tam jim je dobře...
paní Zdeňka: Víte, je to zajímavé, ale v době, kdy Jirka hrál, tak se o ty kroniky prakticky nikdy nezajímal. Že by třeba řekl "Taťko, ukaž jak jsi pokročil" apod., to ne, to vůbec. A tím, jak pak ukončil kariéru, tak jsem měla pocit, že k nim má mnohem bližší a hlubší vztah...
Na hokeji vás vídávám už mnoho let na stejných místech. Plus mínus. Povězte, zkusíte si vzpomenout, jak dlouho už sedíte tam, odkud já si vás pamatuju? Čili středový červený sektor, nějaká třetí nebo čtvrtá řada?
pan Jiří: My sedávali vždy v tom stejném sektoru, ale před mnoha lety jsme sedávali o řadu výše. Pod námi seděl kolega z práce, který zemřel, my toho "využili", protože už jsme nechtěli sedět vedle jednoho pána, no tak na začátku jedné nové sezóny jsme změnili místa a permanentky si koupili právě o řadu níže... Čili pokud bych měl zapátrat v paměti, tak někdy od roku 1999 sedáváme stále na stejných místech. Do té doby, to tu hrál Jirka a my dostávali lístky od něj, jsme sedávali jinde, to jsme chodili i s babičkou, čili manželčinou maminkou, to byla Jirkova velká fanynka...
paní Zdeňka: My měli prakticky každou sezónu permanentky, loni jsme poprvé dostali od klubu, pan Mikulík nám to nabídl, my to přijali. Bylo to hezké gesto. Čili dostali jsme na loňskou a také na letošní sezónu, jinak jsme si do té doby permanentky vždy poctivě kupovali...
Když za vámi Jirka někdy přijede, bavíte se ještě i o hokeji nebo raději a zákonitě už o jiných věcech?
paní Zdeňka: Jirka, tím, jak náročné má podnikání, tak za námi tak málo jezdí, že já si jej, s trochou nadsázky, musím vystavit na fotce.
pan Jiří: Je to tak, on má ve firmě opravdu hodně práce, často dělají soboty, neděle, pořád je v jednom kole.
paní Zdeňka: A když už se vidíme a hraje se zrovna nějaký hokej, tak o něm samozřejmě padne nějaké slovo, nějaká zmínka, ale že bychom se o hokeji vyloženě bavili, to ne. Ale když tak nad tím přemýšlím, tak to tak vlastně nebylo nikdy, nikdy jsme doma hokej moc neřešili. Jirka je navíc celkově málo sdílný, jeho člověk někdy musí takříkajíc nakopnout, aby něco řekl, takže hokej u nás doma, i když jsme jej s manželem prakticky denně sledovali, nebylo nějaké bůhvíjaké téma.
Čili současné podnikání, kdy Jirka zůstal u hokeje a zaobírá se výrobou hokejové výstroje, kdy spolupracuje i se špičkovými českými brankáři, zabírá synovi spoustu času, jak vás tak poslouchám...
paní Zdeňka: Je to tak. Ještě donedávna byli, ještě s kolegou, ve firmě jen dva. Teď tam ještě mají údajně nějakou novou paní, kterou přijali, takže jsou na tom malinko lépe... Víte, ta práce je specifická, není jednoduchá, na to není kdekdo. Já jsem se Jirky často ptala, jakého člověka by potřebovali, koho shánějí, co by měl dotyčný umět apod. A Jirka mi vždy říkal, že ideálně třeba nějaký dobrý čalouník. No a ta paní, kterou jsem zmínila, prý dříve pracovala v čalounictví. Takže určité předpoklady snad má. Druhá věc je ta, že Jirka je hrozný puntičkář, on musí mít všechno přesně, všechno ťip ťop, takže když jsem tam poprvé byla a viděla to, jak třeba rozpárají lapačku nebo vyrážku, jak to opravují apod., tak jsem se hodně divila, jak to vše vypadá, jaká je s tím práce... Jirka se v té práci ale našel, myslím si, že jej to hodně naplňuje. I když, jak říkám, je to pro něj samozřejmě žrout času...
A ještě s dovolením k vám oběma, když nejste na hokeji v Havířově, tak sledujete třeba hokej i v televizi?
paní Zdeňka: Proboha, že se ptáte, no jasně (velice rázně - pozn. autora). I sama, když manžel není doma, si jej zapnu a dívám se... Když je v televizi extraliga, tak samozřejmě více sledujeme ty kluby, ve kterých Jirka působil. Takže Vítkovice, Kometu, i tu Olomouc, ty sympatie tam k těmto klubům pořád nějaké jsou...
A komu byste tedy letos v extralize přála titul? (rozhovor vznikal ještě před začátkem extraligového play-off - pozn. autora)
paní Zdeňka: Já mám takový blbý pocit, že to budou Pardubice. Ale řeknu Vám, ty Pardubice e-e, ten klub mi nevoní... Mají moc peněz, mohou si všechno a všechny dovolit. Já navíc moc nemám ráda pana Dědka, není mi příliš sympatický... Celkově si o hokeji pořád udržujeme docela přehled, i když už to samozřejmě není takové, jako když byl Jirka aktivním hokejistou...
pan Jiří: Já bych přál titul Vítkovicím. Letos to asi nevyjde, ale Vítkovicím jej v extralize přeju nejvíc! A víte, co mě v souvislosti s Vítkovicemi ještě napadlo? Oba naši synové, čili i Jirka, fandili jako kluci Kladnu. Nevím proč, ale prostě Kladnu. A vždy, když ve Vítkovicích hrálo Kladno, tak jsem musel z práce sehnat permanentky, vzít kluky a šli jsme. Na Kladno.
Vnímání hokeje je nyní pro fanouška jiné než před lety. Patříte ke generaci, která je zvyklá na noviny, na televizi, na rádio, na teletext... Nyní internet... Jaké to pro vás je?
paní Zdeňka: Já, i když už jsem postarší žena, tak s internetem nemám žádný problém. Nemám problém si cokoliv vyhledat, najít...
pan Jiří: Já taky, to stejné, s internetem jsme se naučili pracovat, je to velký pomocník... Často navštěvuji web AZetu, ten vždy musím projet, podívat se, co je nového, všechno si přečíst apod. Víte třeba, čemu jsem se upřímně zasmál? Když jsme prohráli ve Vyškově a nadpis zněl "7 kulí jako v Sarajevu..." (nahlas se směje - pozn. autora).
paní Zdeňka: Já přiletěla domů a říkám to manželovi. "Juro, dívej, tady někdo napsal, že dostali 7 kulí". Oba jsme se tomu zasmáli... (a velmi upřímně se smějí i nyní - pozn. autora)
pan Jiří: Já třeba i sleduju onlajny, průběh zápasu. A nesleduju jen Havířov, dívám se průběžně, jak se daří známým klukům. Maruna v Prostějově, Pechanec a Krisl v Přerově, mnozí další, "kontrolujeme" více kluků, jak hrají, jak se jim daří, od mnoha z nich známe rodiče, o kariéry kluků se zajímáme. Čili jak říkám, průběžně na onlajnech sleduju třeba i více zápasů najednou...
paní Zdeňka: Já taky mám ty onlajny pořád zapnuté a co chvíli to sleduji, aktualizuji. Jo jo, sice už máme nějaký věk, ale s internetem, což je dneska téměř povinnost, si docela tykáme... Já ty onlajny hodně využívala právě v době toho onkologického onemocnění. Člověk má slabou imunitu, na zimák jsem se chodit bála, takže onlajny už tehdy byly velký pomocník...
Dnešní povídání jsme začali otázkou, jaké to pro vás bylo, když vám z klubu zavolali. A nyní to s dovolením ukončím otázkou, jaký ten strávený čas tady, ať už s prezidentem klubu nebo s dalšími lidmi, prostě čas na zimáku, kterému jste zasvětili kus života, byl?
pan Jiří: Jak už jsem říkal úvodem, my jsme opravdu nevěděli, co nás tady čeká. A nyní Vám musím říct, že jsem opravdu příjemně překvapený. Vůbec jsem netušil, že třeba i pan Malíř je tak nadšený z AZeťácké historie a leccos o ní ví, takže společně jsme pořádně zavzpomínali, pro nás to opravdu bylo velice příjemné...
paní Zdeňka: Přesně tak, jak říká manžel. Já se musím připojit. Doma jsem si, možná malinko s obavami, říkala věty typu "A nás se tam budou na něco ptát? Něco po nás budou chtít?" apod., ale opravdu to s panem Malířem, který je velice sympatický člověk, bylo příjemné. Působí na mě, že ví, co chce a byť je mezi námi více než generace rozdíl, tak máme obdobné myšlení jako on. Alespoň tak nám to z toho povídání připadá. Musím také říct, že než jsme tady šli, tak jsme byli malinko nervózní. Ano, to musím přiznat, taková ta zdravá nervozita byla...
pan Jiří: Já doma, než jsme šli, ještě rychle kontroloval jednu kroniku, jestli je vše v pořádku, protože když jsem je tu bral, tak aby bylo vše tak, jak má. Takže doma jsem ještě narychlo lepil jeden článek, protože ten starý výstřižek z novin už moc nedržel...
paní Zdeňka: Já ještě na závěr, jestli můžu, protože dneska to bylo hodně i o synovi... Víte, konec Jirkovy kariéry byl pro nás, jakožto rodiče, trochu životní zlom. Ať člověk chce nebo ne. Na druhou stranu, my hokej sledujeme dál, z toho vlaku jsme nikdy nevystoupili...
pan Jiří: Nevystoupili a už ani nevystoupíme. Hokej je moje láska. A já k ní kdysi přivedl manželku. Ona mi tenkrát, ale to už je hodně dávno, to jsme ještě neměli děti, řekla "Buď já nebo hokej". No a já jsem se jí pomstil tím, že obě naše děti hokej hrály...
Moc vám za dnešní povídání děkujeme, bylo to prima, zůstaňte zdraví a stále tak oddaní havířovskému AZetu.
