AZ Havířov
V pořadí čtvrtým vyzpovídaným extraligovým AZeťákem na našem webu je Robert Říčka. Oproti třem předcházejícím nováčkům (či mladíkům) už je zkušeným extraligovým matadorem. V české nejvyšší soutěži působí 7 sezón, a před pár lety nakoukl i do kabiny národního týmu. V dnešní první části rozhovoru se s brzy 32 letým odchovancem havířovského hokeje ohlédneme za poslední sezonou, celkovým působením ve Spartě i okolnostech a důvodech jeho přestupu do Pardubic.
Ahoj Roberte, jak se ohlížíš za tou „zvláštní“ sezonou 2020/21?
No byla opravdu zvláštní. Nejprve se soutěž úplně zastavila, což nikdo nezažil. Pak se hrálo, ale bez diváků, což pro nás bylo takové divné. Ale jak se říká, člověk si zvykne na všechno. Takže po nějakých 15 – 20 zápasech už jsme si na to zvykli a smířili se s tím, že by musel nastat nějaký zázrak, aby se diváci na zápasy dostali. Ve druhé půlce sezony už jsem to ani tak nevnímal, jako na jejím začátku. Ale jinak to byla pro nás, jako Spartu, bez diváků dvojnásobně škoda. Byla to totiž nejlepší sezona z těch čtyř, které jsem tam odehrál. Měli jsme suverénně nejlepší tým, opravdu našlapané čtyři lajny.
Na druhou stranu ti tato sezona „přinesla“ medaili. K jejímu zisku ti samozřejmě zpětně gratuluji.
To je pravda. Mám extraligový bronz, což je moje první medaile v mužském hokeji. Ale po tom průběhu základní části a vzhledem k síle našeho kádru, tak jsem věřil, že můžeme pomýšlet i na tu nejcennější medaili. To se ale nepovedlo, takže to je takové zklamání. Taková šance, dostat se až na vrchol, mockrát nebývá. A tady jsem ji ze svého pohledu cítil, jako že byla největší.
Po herně i bodově vydařené základní části jsme tě ale v play-off už neviděli…
(smutně) Je to tak. Pár dní před začátkem play-off mě na tréninku nešťastně Vláďa Sobotka narazil na mantinel a buď o hranu mantinelu, nebo možná svoji hokejku, jsem se zranil. Jakoby mi prasklo v žebrech. Odvezla mě záchranka s podezřením na zlomené žebro, což se sice nepotvrdilo, ale měl jsem natržený mezižeberní sval. Takže, bylo jasné, že léčba nějaký ten týden zabere. Až někdy v půlce semifinálové série jsem se vrátil do tréninku, ale do zápasu by to šlo snad jedině v případě, že bychom hráli finále. A to se nám nepodařilo, protože jsme nepřešli přes Liberec.
Tento typ zranění, není nějak nebezpečný, ale bývá velmi bolestivý…
Nikdy se mi nic podobného nestalo, takže jsem byl sám překvapený. První dva týdny jsem se nemohl skoro hýbat, ani třeba řídit auto. Bylo to hodně nepříjemné. Navíc, poté co jsem si v základní části vybojoval solidní pozici v týmu, tak jsem se na tyhle zápasy moc těšil. Moc mě to mrzelo, o to víc, že jsem věděl, že jsou to mé poslední zápasy na Spartě.
To, že se hrálo bez diváků, muselo být ve vaší 16ti tisícové O2 Aréně obzvláště citelné, co?
Bylo to hrozné, ta hala je obrovská. Hlavně ty první zápasy, to bylo jako při tréninkových zápasech někdy v srpnu. My jsme byli z těch předchozích sezon, i když se nám tak nedařilo a plácali jsme se kolem 10. místa, zvyklí na velké návštěvy. Průměrná návštěva bývala tak 9-10 tisíc. A teď, paradoxně když jsme hráli nejlepší hokej a byli nahoře, tak lidi nemohli chodit. To bylo smutné. Ale sezona přinesla i některé jiné zážitky….
Tak povídej.
Když byla soutěž přerušena a nemohlo se trénovat ve vnitřních prostorách, tak jsme jezdili autobusem na otevřený stadion 50 km do Dobříše. Odjížděli jsme od haly už v 5:50, abychom byli v 8:30 na ledě. To bylo takové zavzpomínání na žákovské léta, kdy tréninky bývaly brzy ráno. A zážitek byl i ten trénink venku. Já si ještě vzpomínám na asi 4. třídu, kdy jsme hráli v Rožnově na stadionu bez střechy. Ale od té doby, nepočítám-li Winter Classsic Drážďanech, jsem už nic podobného nezažil. Mělo to i taková specifika jako napadané listí v rohu ledové plochy, kam přečníval strom. Tohle bych bez „Covidu“ nezažil.
Tvé angažmá ve Spartě nyní po čtyřech sezonách skončilo. Jak se za ním ohlížíš?
(chvíle ticha) Chtěl jsem udělat nějaký týmový úspěch, takže z tohoto pohledu jsem byl zklamaný. První dvě sezony jsme nehráli moc dobře a vypadli jsme už v předkole. Atmosféra byla taková všelijaká, měnili se trenéři. Další dvě sezony byly výborné. Loni ale play-off zrušil Covid a letos jsme vypadli v semifinále. A navíc jsem už ani nehrál. Samozřejmě jsem rád, že jsem mohl z blízka poznat tak velký klub, ale věřil jsem, že budeme slavit nějaký týmový úspěch.
Ve Spartě jsi zažil opravdu velká trenérská jména – Kalous, Výborný, Krupp, Hořava, Jandač. Pod kterým z těchto trenérů se ti hrálo nejlépe? Případně proč?
Hodně se to měnilo, a každý trenér má „to svoje“. František Výborný byl obrovská legenda, pod ním jsem dostal hodně prostoru a tu sezonu jsem měl docela solidní. Uwe Krupp mi hodně věřil v té první sezoně, než jsem měl od listopadu dlouhodobé zranění a už jsem se do konce ročníku nevrátil. Největší progres jsem ale měl asi pod dvojicí Hořava-Jandač. To jsou opravdu „extraprofíci“. Parádně jsme trénovali, mimo led jsme měli hodně tvrdou přípravu, a i během sezony jsme měli hodně posilovnu. Nutili nás hodně hrát s pukem, a říkali nám, ať si věříme. To mě hodně posunulo a i bodově se mi dařilo.
Ve Spartě je asi mnohem těžší se prosadit a je tam na všechny větší tlak, než v mnoha jiných klubech, že?
To taky. Ale pro mě bylo specifické, a musel jsem se to naučit využívat, kolik jsem dostal ice-timu. Ve Zlíně jsem byl pravidelně zvyklý na zhruba 20 minut a za tu dobu si vypracovat nějaké šance. Ale na Spartě jsem v pár zápasech měl třeba jen 7 minut, někdy 11, někdy 17. Bylo to v takových vlnách, podle toho jak se člověku dařilo. Takže, každý z těch trenérů mi něco dal a já věřím, že to ještě v další kariéře využiju.
A co „nej“ spoluhráči?
(Dlouho přemýšlí). Hodně dobře se mi hrálo s dvojicí Míra Forman-Honza Buchtele. Míra s Honzou jsou silní hráči, takoví pracanti, ale mají i dobré zakončení. Navíc jsme si sedli i lidsky. Jsou to super kluci, hodně jsme se spolu bavili. Nejvíce jsem toho ale odehrál, a i se mi dařilo, s Lukášem Pechem. Lukáš je podobný typ jako zlínský Petr Holík. Centr, který umí připravit šanci, přihrát v pravý moment. Bylo pro mě fajn, když jsem měl k sobě takového centra. Z té spolupráce jsem měl i osobně dobrý pocit, protože jsme dávali góly a moc jsme jich nedostávali, takže jsme byli prospěšní i týmu.
Měl jsi možnost ve Spartě nahlédnout i do práce s mládeží a žáky? Bylo to v něčem u tohoto „velkoklubu“ specifické, než v jiných klubech, jako třeba AZetu či Zlíně?
Přiznám se, že jsem se o to moc nezajímal, takže to srovnání nemám. Byl jsem párkrát na nějakých těch letních školách, které klub pořádal v Praze nebo Litoměřicích. Ale to jsme tam byli třeba tak jeden den. Bývalo to spojeno s autogramiádou, jako takové zpestření pro ty kluky, aby to neměli jen o tom drilu. Aby viděli i velké živé hokejisty. Tréninkový proces jako takový jsem ale nesledoval. Velká výhoda Prahy je, že má více ledových ploch a to dává řadu možností. A pak jsem ještě zaznamenal, že třeba před a po našem dopoledním tréninku v Holešovické hale, kde jsme měli základnu, trénovaly takové menší skupiny žáků. To byly asi dovednostní tréninky nad rámec odpoledního tréninku jejich kategorií.
Obraťme nyní list. Od začátku května jsi oficiálně hráčem Dynama Pardubice. Jak se zrodil tento tvůj přestup a co od svého angažmá na východě Čech očekáváš?
Mě loni skončila na Spartě původní tříletá smlouva a po delším vyjednávání jsem podepsal ještě novou roční, s tím, že za rok se uvidí. Situace se letos víceméně opakovala. Vypadalo to, že bych zase dostal kontrakt jen na rok. Ozvaly se ale Pardubice. Klub jde v poslední době nahoru a skládá se tady silný tým. Ambice jsou obrovské. V tom jsem si vůbec nepohoršil. Věřím, že ten úspěch, který se nepodařil na Spartě, se tady podaří.
Měl jsi více nabídek?
Měl jsem více nabídek. Tak to bývá, že hráči a jejich agenti, jimž končí smlouvy, nečekají na květen, ale už dříve mapují situaci, který tým by měl zájem. A ani já jsem to nechtěl nechávat na poslední chvíli.
Co rozhodlo pro Dynamo?
Nový majitel, pan Dědek, chce s klubem dosáhnout týmový úspěch a to mě oslovilo. Já jsem chtěl jít do kvalitního týmu, který má vysoké ambice. A tohle Pardubice naprosto splňují a proto jsme se tak, i s rodinou, rozhodli.
A taky hrála roli tříletá délka kontraktu, kterou mi Pardubice nabídly. Navíc trenéři, zázemí město … tohle vše mi tak nějak do sebe zapadalo. Tak jsme to doma probrali s rodinou a řekli jsme si, že půjdeme poznat ještě jiný klub a jiné město.
Kromě ambicí mají Pardubice i slavnou historii…
To musím potvrdit, že je tady cítit, že je to hokejové město. Když to srovnám s Prahou, tak v ní je mnohem více povyražení pro lidi – fotbalová Slavia, Sparta, hokejová Sparta atd. Když jsem šel po ulici, málokdy se stalo, že mě někdo pozdravil nebo zastavil na slovíčko. Kdežto v těch menších městech je to jiné. Začínám poznávat, že tady lidé hokejem obrovsky žijí, je tu velká fanouškovská základna, stadion pro 10 tisíc lidí. To mě taky lákalo. Tak snad nám je na ten stadion pustí (smích).
(Pokračování rozhovoru v odkazu ZDE)
Zdroj fotografií: hokej.cz, hc-havirov.cz, hcsparta.cz, hcdynamo.cz, isport.blesk.cz
