AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Kapitán havířovského dorostu je lídrem v těžké době. Po sezóně totiž dojde k redukci týmů v nejvyšší dorostenecké soutěži. Šest manšaftů sestoupí přímo a na další čeká baráž. I přesto, že AZ je ve skupině Východ zatím poslední, tak se dnešní zpovídaný nevzdává a se svými parťáky udělá na ledě vše pro udržení soutěže. Dnes vám s Danielem Svozilem přinášíme rozhovor.
Daniel je sice rodákem z nedalekého Frýdku-Místku, nicméně v Havířově žije celý život. Je odchovancem AZetu a před letošní sezónou ho kabina zvolila kapitánem našeho dorostu. Oproti některým svým vrstevníkům je klidný a rozvážný. Ne že by se na ledě nedokázal rozvášnit, ale je to taková „klidná síla“.
Ahoj Dane, co pro tebe znamená hokej?
Hokej pro mě znamená možnost se odreagovat od věcí, jako je škola, rodina a věci okolo. Je to pro mě život. V poslední době se mu snažím věnovat na sto procent. Je to pro mě zkrátka všechno.
Pamatuješ, kdy jsi se poprvé tady podíval na led?
Matně si pamatuji, že jsem se tady (ukazuje směrem dolů) poflakoval v přípravce. Můj táta mě na zimák vzal už ve třech letech na veřejné bruslení a od té doby mě to nepustilo.
Co bys dělal, kdyby ti nevyšla kariéra profesionálního hokejisty? A jakou střední školu studuješ?
Nad tím jsem, abych se přiznal, nikdy nepřemýšlel. Studuji druhým rokem ostravské gymnázium PORG. Je to škola, která má jiný přístup, než jsou lidé zvyklí. V jedné třídě nás je osmnáct, tak na nás učitelé mají více času.
Ale jako hokejka ve škole asi moc času nepobudeš. Co ti v ní jde?
To je pravda, jsem více mimo než ve škole. Na škole je skvělé, že pokud si všechno doplním, tak je to v pohodě. Mám rád sport, je mi blízký tělocvik. Pak ještě občanská výchova, protože mě zajímá právo. No a biologie, baví mě poznávat, jak vlastně funguje lidské tělo.
No a co ti jde na ledě?
(Ošívá se) Huf, na ledě, to je spíše otázka na někoho jiného, já se sám nerad hodnotím.
Tak nikdo jiný, než ty Tě asi nepochválil?
Ale to zase jo.
No a kdy to bylo?
Určitě to bylo nedávno, ale já si to nějak nepamatuji. Ale není to nic výjimečného. Mezi kluky v kabině si říkáme, co se nám povedlo a co zase ne. Jsme naprosto otevření. No a tak se i vzájemně pochválíme.
Jaké to pro hráče je, když se prohrává?
Všichni, kteří sledují naše počínaní, tak ví, že se nám nedaří. Určitě to není dobrý pocit a nic, co by hráč chtěl prožívat. Nicméně teď to je, jaké to je a my sami se z toho musíme vyhrabat. Není to nic jednoduché na psychiku týmu, ani pro mě jako pro hráče.
No a jak se cítíš ty, když to vícekrát nevyjde?
Je to na ho…, je to pěkně hnusný pocit, když se prohrává. Když se to stane jednou, anebo dvakrát, tak to ještě nějak jde. Jenže, když se z toho stane série, tak už na hráče padne taková deka. On pak neví, co by zlepšil, aby to bylo se to otočilo. Je to až taková frustrace.
Máš nějaký osobní cíl?
Ano, mám ho. Nicméně tady je to, abychom se s kluky z dorostu zvedli z té nepěkné situace, která nastala. Chci, ať konečně začněme vyhrávat. Ať střílím góly a všichni začneme proměňovat šance, aby konečně nastala pohoda. Poté se můžu dívat dál. Nerad se dívám úplně na konec, když nevidím ani na začátek. Jasně, chtěl bych se prosadit v juniorech a zahrát si za áčko. Už teď je to pro mě strašná dálka. Měl jsem sen dostat se do NHL.
Všichni mají letos ve skříni strašáka v podobě pádu do nižší soutěže. Jak je to u vás?
Byl, je a bude to veliký strašák. S tím, jak se nedaří, tak je v momentální situaci ještě větší. Máme odehráno málo zápasů, ale takový vstup do sezóny zkrátka nikdo nechtěl. S kluky se snažíme dostat to zase do správných kolejí.
Říkalo se, že kovid narušil přípravu všech manšaftů. V poslední době, spíše než kovid, sužují hokejisty virózy. Co ty na to?
Kovid nám určitě nepomohl. Ono prožít rok bez hokeje… Tak to byla pro všechny strašně dlouhá doba. Máme v paměti, jak jsme všichni trénovali doma a trenérům se posílala videa. Neznám nikoho, koho by bavilo trénovat doma před telefonem. To bylo zkrátka ujeté. Víme, že v některých klubech se normálně trénovalo i přes uzavírky, které nastaly. V AZetu se to ale nedělo. Také nám nepomohlo, že se u nás hned v březnu rozpustil led. Virózy a chřipky jsou, ale ve většině týmů je to stejné. Hráči chybí, ale oproti loňsku se alespoň hraje.
Co mladého hokejistu štve nejvíce?
Mě nejvíce štve to prohrávání. No a ještě to, když se mi něco nepovede. Lehce mě frustruje, že i když se člověk snaží sebevíce, tak to zkrátka nemusí stačit. Ať je to v zápase, nebo při tréninku. Že pro hokejistu není nic jistého po fyzické, ale i psychické stránce. Ono, když se snažíš a ono to nejde, tak to má dopad na všechno, ale s tím se nedá nic dělat.
Hokejky a hlava, člověk to vídá v různých seriálech, ale jaká je skutečnost?
Hokejky a hlava to je mnohem složitější téma, než ho lidé vidí přes své obrazovky. Někteří lidé si o hokejistech nemyslí nic dobrého. Člověk si kolikrát prochází frustrací, ať už to je zápasová, ale i fyzická. Vůbec bych to nebral na lehkou váhu. Pro hráče samotného je složité a náročné se z těch pocitů dostat a vrátit se pak do nějaké „pohody“.
Je to taková lehká úzkost, anebo tě už nebaví vůbec nic?
To je individuální a také záleží na tom, v jakém fázi sezóny jsi. Někdy to je momentální a krátkodobě, to je taková hokejová úzkost. Jenže když už to trvá nějakou dobu, tak se to dokáže přenést všude. Jak jsem říkal tohle pro každého hokejistu jiné.
Spousta hráčů má na sportovního psychologa různý názor. Jak to ale vidíš ty?
Za mě určitě ano, i když jsem jeho služeb nikdy nevyužil. Kdyby to nefungovalo, tak to není součástí žádného většího týmu. Hodně velkých hráčů se na tohle téma vyjádřilo a ta sezení na ně měla pozitivní vliv.
Co říkáš na to, že v AZetu probíhal exodus talentovaných hráčů z dorostu i juniorky?
Kluci dostali nabídku jít do jiného klubu. Jestli je to špatně, anebo dobře, tak to já nedokážu posoudit. Ale když si to vyhodnotili jako dobrou příležitost... (chvilka ticha) Osobně na tom nevidím nic špatného. Z klubu se odchází a přestupuje. Mě jako hráče Havířova tohle pokaždé naštve, ať už to byl v minulosti kdokoliv.
Když jsi zjistil, že hokej je o penězích?
Takhle to, prozatím, nevnímám. Myslím si, že být sám se sebou jako hráč spokojený, je pro mě více, než být v nepohodě a nespokojenosti, ale zase přeplacený. Beru to tak, že peníze jsou bonus a odměna za tu těžkou práci. Jenže k těm je dlouhá cesta. Za mě je důležité být na té cestě za snem, být zkrátka spokojený.
Jaký máte cíl s havířovským dorostem?
V momentální situaci, jaké jsme, tak je to udržet soutěž. Myslím si, že na to máme a uděláme pro to všechno. Musíme jít už jenom dopředu a neotáčet se dozadu.
Máš nějaké předzápasové rituály?
Samozřejmě, že je mám, ale nejsem na ně moc ujetý. Pokaždé se musím začít oblékat zleva, přes to nejede vlak. Začnu levou bruslí a pak pokračuji směrem nahoru.
Před zápasem je na hráčích vidět adrenalin, někdo dýchá do břicha, jiný si zase brouká. Jak to máš ty, býváš před zápasem nervózní?
Hele, ono asi ne. Ale zdravá nervozita před samotným zápasem je, k tomu se přiznám.
Jaký byl tvůj nevětší hokejový zážitek?
Nejhezčí zážitek z hokeje pro mě byl, když jsme s kluky z ročníku 2005 jeli do Mladé Boleslavi. Hráli jsme tam na memoriálu Gustava Lachmana. Bylo to v sedmé třídě a my jsme ten turnaj vyhráli. Ve finále jsme domácímu týmu vrátili porážku. Ten pocit, když jsme naskákali všichni na led, ještě nic nepřekonalo.
Co ti hokej dal?
Hokej má vliv na „civilní život“. Naučíš se díky němu disciplíně a respektu. Má převážně pozitivní vliv.
No a co uděláte se spoluhráči proto, aby se Extraliga dorostu ve městě udržela?
S kluky zabereme, teď jsme konečně v plné síle. Dva ze tří posledních zápasů se nám podařilo vyhrát. V reprezentační přestávce tvrdě makáme. Cíl je vyhrát utkání s Porubou, abychom se dostali na sedmou příčku v naší skupině.
Danieli, díky za tvůj čas a upřímnost. Ať se tobě i celému týmu daří v záchranářské práci.
