AZ Havířov
H A V Í Ř O V - V dnešním pokračování rozhovoru s odchovancem havířovského hokeje, a letošním bronzovým extraligovým medailistou se Spartou, se podíváme na to, jak vnímá změny v současném hokeji, co říká na aktuální dění v AZetu, co plánuje po skončení kariéry, a také odhalíme jednu velkou novinku v Robertově osobním životě.
První část rozhovoru si můžete přečíst v odkazu ZDE.
Roberte, ty jsi už zkušený extraligový matador, takže můžeš srovnávat… Změnila se naše nejvyšší soutěž nějak za těch 7 sezon, co ji hraješ?
Myslím si, že zrychlila. Tím, jak se do ní probojovává stále více mladých kluků, stejně jako třeba do NHL, tak se snižuje věkový průměr a roste rychlost. A taky bych řekl, že je rok od roku těžší se dostávat do brankových šancí. Jedna až dvě za zápas a jsem rád. Když jsem začínal ve Zlíně, tak byly 3 – 4 skoro v každém zápase. O tom už si dneska můžu nechat zdát. Taky se stále více vylepšují obrany, herní systémy a gólmani. Hokej už nenabízí tolik plynulosti a hezkých akcí. Změnily se i tréninky. Dříve to bývaly nahrávky do hokejky a baga, a teď jsou to někdy úplné závody, jak se jezdí nahoru-dolů.
Zmínil jsi herní systémy. Který je momentálně v extralize ten nejčastější?
Celkově je teď trendem zapojovat obránce do útoku a tím pádem pět lidí aby útočilo a pět i bránilo. Aby beci po rozehrávce nevypli a jeli za tím útokem, podpořili ho, přečíslili soupeře. Tím se dá vytvořit nějaká šance. Hodně se hraje v rozích a střílí od modré, ale právě ti obránci to můžou otevřít. Jinak při 5 na 5 v zápase šancí moc nebývá.
Pokud se ale beci tlačí do útoku, tak vy útočníci musíte za ně zaskakovat vzadu…
Přesně tak. Pět dopředu, pět dozadu. I u útočníků platí, že každá chybička, nebo propadnutí v útočném pásmu „smrdí“ šancí na vlastní branku. Musíme si dávat pozor na zadní vrátka, a když vidím, že bek je někde v rohu, tak musím jít za něj. To je taky současný trend. Útočné a obranné řady se prolínají, beci chodí „pinčovat“ do rohu na mantinely, hraje se prostě aktivně.
Za ty roky…. Proti kterému soupeři se ti hraje obzvláště špatně?
Noooo…. asi Hradec a Olomouc. Olomouc to jsou takoví psi obranáři. Nedají ani centimetr ledu zadarmo. Ty zápasy s nimi jsou takové bitvy. Je to o bojovnosti a o tom, kdo to přetlačí silou v soubojích, než o pohlednosti. A Hradec taky. Teď tam byl pan trenér Růžička a hráli takový styl, že to hodně hlídali vzadu a nepouštěli nikoho moc do šancí. Zápasy s nimi byly 1:0, 2:1 a podobně. Padalo minimum gólů a každá chybička, a i minimální šance, mohla rozhodnout. Tihle soupeři mi moc neseděli.
A naopak?
(jednoznačně vypálí) S Třincem nebo Libercem to byly parádní zápasy! Když se střetla dvě výborná mužstva, tak to všechny bavilo. Ani obrany nebyly tak důsledné, hrálo se ofenzívněji a odpovídaly tomu i výsledky. A myslím, že i z pohledu diváků se na to dalo dívat.
Jako útočník máš v popisu práce především ohrožovat soupeřova brankáře. Kterému v extralize jsi ani opakovaně nedal gól? Je někdo takový?
Co jsem odešel ze Zlína, tak jsem proti nim dal snad jen 3 nebo 4 góly. Pokud si dobře vzpomínám. Možná je nějak podvědomě šetřím (smích). Neřekl bych tedy jednoho gólmana konkrétně, ale proti Zlínu mi to tam moc nepadalo. První dva roky po přestupu myslím vůbec a až později něco. Samozřejmě jsem to dostával pěkně sežrat od bývalých spoluhráčů, takže mě to štvalo. Jinak bych ještě řekl, že často platí spíš, jaký máte den, než kdo proti vám stojí v bráně. Někdy tam totiž nepadne nic a někdy zase skoro všechno, co na branku pošlete.
Mezi tvé nejsilnější zbraně vždy patřila střela zápěstím. Trénuješ ji ještě pořád nějak, nebo ti to jde tak nějak automaticky?
Přiznám se, že to beru jako svou největší zbraň. Myslím, že je to moje přednost. Snažím se ji pilovat v každé vhodné chvíli. Třeba v tréninku, když jsou na to zaměřena cvičení, nebo po tréninku, když je prostor. Myslím, že se to dá pořád ještě zlepšovat a tak se tomu věnuju. A ono se mi to vrací tím, že dokáži proměňovat šance.
Pro hráče je samozřejmě důležité i s čím a v čem hraje. Jak jsi na tom s výstrojí a výzbrojí? Máš všechno pořád stejné nebo měníš značky hokejek, bruslí a chráničů? Můžeš si vybírat nebo je to na klubu?
Ve všech třech klubech – i v Pardubicích už mám výstroj, chodíme totiž už třetí týden na led – platilo, že klub má samozřejmě nasmlouvané partnery. Třeba na Spartě to byl Bauer, ve Zlíně a v Dynamu je to CCM. A klub je samozřejmě radši, když mají hráči jejich značku. Ale třeba tady v Pardubicích mi dovolili si výstroj nakombinovat tak, jak mi to vyhovuje, v čem se mi dobře hraje. Takže zatím mám hokejky a brusle Bauer, zbytek mám CCM. Ale tohle bývá různé klub od klubu. A taky třeba mladší hráči moc vybrat nedostávají, ale ti starší ano.
Co je pro tebe tou největší motivací, která ti nejvíce pomohla vytrvat v té dřině a překonávat všechny překážky, které jsou spojené s vrcholovým sportem?
Hlavně musím říct, že mě to baví. Hokej miluji, je pro mě všechno. Je to náplň mého života, na každém tréninku se snažím nějak posunout. Nejvíce mě pohání vidina týmového úspěchu. Chtěl bych něco vyhrát a zatím se mi to nepovedlo. Těch příležitostí asi tolik nebude, kariéra není nekonečná. Hrát jako Jágr do 50 nebudu. Ale s rostoucím věkem mě to baví stále více. A taky si myslím, že zlepšovat se dá v každém věku a mě baví to na sobě pozorovat.
Jak dlouho ještě plánuješ hrát hokej? Případně jak dlouho na té nejvyšší úrovni?
Samozřejmě bych chtěl hrát, dokud budu platný a dokud budu cítit, že na to mám. Žádný konkrétní věk si v tom nedávám. Od toho velkého zranění před dvěma lety, kdy jsem nevěděl, jestli vůbec ještě budu moci hrát, tak si dávám takové cíle sezonu po sezoně. Na každou sezonu se chci připravit, jak nejlépe umím. Hodně to můžou ovlivnit i zranění. Ta samozřejmě ke sportu patří, ale když se stane něco vážnějšího, tak v tom vyšším věku se to hůř hojí a bývá těžší se dostat zpět na úroveň, na kterou byl člověk zvyklý. Doufám, že mám tomto už vybráno, zranění se mi budou vyhýbat a nějaké roky ještě na té nejvyšší úrovni přidám.
Sledoval jsi ostatní AZeťáky v extralize? A jak se ti proti nim hrálo?
Především jsem rád, že kluci z Havířova v extralize přibývají. Z toho mám obrovskou radost. Samozřejmě se s klukama vždycky pozdravíme, a když je prostor, tak i pokecáme. Popřejeme si štěstí do dalších zápasů. Ale během zápasů to nijak výjimečně nevnímám. Že bych se s někým poštěkával a tak. Jsem rád, když se jim daří, dávají góly. Je to vizitka i pro AZ, místní trenéry a celkově pro havířovský hokej. Že se to tam nedělá špatně a hráči se odtud můžou dostat do extraligy a hrát ji.
Jsi stále v kontaktu s hráči, kteří hrají v Havířově? Sledoval jsi AZ v sezóně?
Jasně, AZ sleduji pořád. Teď, když bylo všechno zavřené a nebylo kam chodit, tak jsem se díval na skoro každý zápas, pokud se to nekrylo s našimi. Kádr se hodně obměnil, jsou tam mladí kluci, takže v kontaktu jsem jen s Honzou Marunou. Jinak jsem v kontaktu ještě s kluky, kteří v AZetu momentálně nejsou – s Davidem Klimšou a Jirkou Krislem. Jsou z té party, která se vytvořila po obnovení AZetu. Voláme si, píšeme si, a když přijedu do Havířova, tak se i vídáme.
Co říkáš na změny v kádru AZetu před touto sezonou? Například se vrací tvůj bývalý spoluhráč Tonda Pechanec.
Zaznamenal jsem to a jsem samozřejmě rád. Sleduji kluky z Havířova, i když hrají zrovna jinde. Tondu jsem taky sledoval a podle mě je to špička mezi prvoligovými hráči. Věřím, že mu to po návratu sedne a bude to obrovská posila pro AZ. Lidi ho měli vždycky rádi, tak mu budu držet palce.
A ostatní změny? Po nepovedené sezoně a s vidinou zužování soutěže musí AZ letos zabrat.
Loni to podle kádru vypadalo, že má nejsilnější tým za poslední roky a ve finále z toho bylo nejhorší umístění. Hodně mě to překvapilo. Tak, jak se o AZetu psalo, že bude černým koněm a bude hrát v TOP čtyřce, viděl jsem to taky tak. Změny v kádru se proto daly očekávat. Taková obměna po hodně špatné sezoně bývá. Jak to bude letos, si, po loňsku, vůbec netroufám tipovat (smích). Myslím ale, že Havířov může těžit z toho, že má výborného trenéra. Pana Režnara znám osobně, vím, jak pracuje, určitě se z té minulé sezony poučí. Věřím, že AZ nebude mít nějaké záchranářské starosti, přestože ten systém se sestupem 4 – 5 týmů je pro příští rok hodně drsný.
Když se tak vrací někteří AZeťáci „domů“ …. Co ty? Uvidíme tě ještě někdy v dresu AZetu?
Stát se to může. Teď bych ale ještě chtěl hrát na té nejvyšší úrovni, takže to není aktuální. Jsem v novém týmu, je přede mnou jiná výzva. Uvidíme ale, co bude za ty tři roky. Někde v hlavě to mám, a bylo by to hezké. Ale do tak daleké budoucnosti takto konkrétně ještě nehledím.
A bude šance Tě vidět v létě v Havířově alespoň na některé z nehokejových akcí pořádaných klubem?
Já jsem byl vždycky zvyklý jezdit na fotbalový Globus Cup i tenisový AZ Open, takže bych chtěl i letos. Uvidíme, jak to bude termínově. Letos jsem měl hodně starostí se stěhováním se z Prahy do Pardubic. Bylo to o to složitější, že se nám na jaře narodilo miminko. A i proto nechceme v létě nikde moc cestovat, ale chtěli bychom právě dovolenou strávit víceméně v Havířově. Už se moc těším za rodinou, za známými, za kamarády i klukama z hokeje.
Tak to především gratuluji k narození potomka a přeji mu hodně zdraví a vám rodičům, ať přináší radost.
Děkuji. Je to úžasné a krásné. Jen díky tomu jsme se ale místo tří dnů stěhovali tři týdny (úsměv). Už je to ale úspěšně za námi, a v novém městě už jsme zabydlení.
Rodinu bude třeba zajistit i po skončení hráčské kariéry. Plánuješ už nějak svůj život po ní?
Mám chvíle, kdy nad tím přemýšlím. Zároveň ale ještě vůbec nevím, kterým směrem se vydám. Jestli nějak zůstanu u sportu, nebo půjdu do jiné oblasti. Věřím, že ještě nějaký čas budu hrát a budu tak mít čas o tom přemýšlet.
Měl bys nějaký vzkaz pro mladé hokejisty a jejich rodiče. Přece jen jsi to někam dotáhl a asi každý by byl rád, kdyby se mu takový úspěch povedl.
Ať makají. Ať tomu dávají všechno a zdokonalují se. Mě osobně se vždy vrátilo to, co jsem tomu dal. Stejně tak, když jsem třeba jako mladý něco „ošulil“, tak se mi to vrátilo ve špatném. Občas jsem se takto spálil, ale taky zažil, že tvrdá práce nese výsledky. Pokud je hokej baví, tak ať tomu dávají všechno. A taky ať jsou trpěliví a vytrvají. Já jsem taky ještě ve 23 letech hrál 2. ligu, ale věřil jsem, že se to může otočit a pak během dvou let jsem se dostal do extraligy. Tak ať makají, věří ve své schopnosti a ať to, ani po nějakých prvotních nezdarech, nevzdávají.
Roberte, moc děkuji za tento příjemný rozhovor. Přeji tobě i celé tvé rodině hodně zdraví a tobě osobně úspěšné pokračování hokejové kariéry.
Zdroj fotografií: hokej.cz, hc-havirov.cz, hcsparta.cz, hokej.zlin.cz
