AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Sobotní zápas AZetu s Kolínem nebyl důležitý jen z hlediska sportovního výsledku, ale představoval i jeden symbolický mezník v kariéře kapitána AZetu Honzy Maruny. Nastoupil totiž k pětistému utkání v havířovském dresu.
Honzo, především velká gratulace k této metě. Jaké jsou tvé pocity krátce po utkání?
Škoda že jsme prohráli. Když jsem slavil třicítku, tak jsme taky prohráli. Je to špatné.
Od klubu jsi, kromě gratulace, dostal dres s číslem 500. Ozvali se ti i jiní gratulanti?
Pár bývalých spoluhráčů ze sezony 2010 se mi ozvalo. Moc si toho vážím, protože to jsou opravdoví kamarádi. Ale jinak nevím, protože před zápasem mám vypnutý mobil. Uvidím, co bude, až ho zapnu
Přiznej se…byl jsi alespoň trochu naměkko?
Když si vzpomenu, jak tady býval plný stadion, a teď přijde 700 – 800 lidí … Prostě lidi v hledišti mi moc chybí. A kdyby tady byla plná hala, tak to na mě dolehne ještě více. I takhle to bylo pěkné, moc si toho vážím. I toho, že jsem mohl za těch 500 zápasů hrát se spoustou skvělých hráčů. Když vycházím z tunelu, tak si na to vzpomenu, a někdy to na mě dolehne. Že to už bylo.
Pojďme teď cca 13 - 14 let zpět do minulosti. Vzpomeneš si na ten svůj vůbec první zápas za A-tým Havířova?
(dlouze zapřemýšlí) První zápas? To bylo ještě za Pantery. No přiznám se, že už ani nevím. Mnohem více si vzpomínám na své první zápasy za obnovený AZet v roce 2010. To bylo nejprve ve Vsetíně a pak doma s Opavou. V obou jsem dal gól. Tohle se pamatuje dobře. Ale ten úplně první v paměti, přiznám se, nemám. To už je moc dávno.
Bylo to v sezoně 2008/09. To jsi dostal od trenérů 3 zápasy. V další sezoně to bylo 7 zápasů a v té, kdy Panteři krachli, jsi nastoupil do pěti zápasů.
Jo, to by tak odpovídalo :-).
Vše to ještě bylo ve tvém juniorském věku. Vzpomeneš si tedy aspoň, kdo z trenérů ti dal tehdy tu šanci?
No to je taky těžká otázka. Myslím ale, že to byl pan Chlustina.
To sedí. A v dalších sezónách?
Tak to už byl pan Režnar a myslím, že pan Kaňkovský. Každý z těch trenérů mě tam dal na pár zápasů… Pan Režnar nás tehdy chtěl s Robertem Říčkou a Markem Haasem na celou sezonu, ale vedení to nepovolilo. Museli jsme zůstat v juniorce a nastoupili jsme jen do těch pár zápasů.
Hned v té druhé sezoně jsi poprvé i skóroval. Na to si pamatuješ?
Jo. Myslím, že to bylo doma s Třebíčí. V bráně byl brankář Jakub Lev. Bývalý Kladeňák.
Ještě nějaké vzpomínky? Oslava gólu nebo tak?
Ani ne. Nastoupili jsme tenkrát ve 4. lajně, myslím, že jsme nehráli špatně, ten zápas jsme oživili, ale konkrétního si víc už nic nepamatuju. Bylo to pěkné, ale více vzpomínám na ty sezony po znovuobnovení AZetu.
Teď už je těch zápasů tedy 500. Mezitím uplynulo 14 hokejových sezon, ty už nejsi vyjukaný mladík, ale nejstarší hráč v kabině a taky bezpochyby její lídr. Co je ještě jinak z tvého pohledu?
Ufff. Hlavně se za těch 14 sezon celkově strašně změnil hokej. O 100% více šel do rychlosti. Tehdy to bylo daleko více silovější. Hraje se mnohem rychleji a hráči se tomu musí přizpůsobit, nebo končí v nižších soutěžích.
Ale ty těm mladým pořád stíháš…
Já musím zaklepat, že to tak je. Ba naopak, v některých věcech jsem ještě rychlejší, než oni.
Rychlost tě zdobila vždy. V některých sezonách k tomu přibyla i výborná produktivita a hodně bodů. Postupně ses ale vyprofiloval jako jeden z nejlepších defenzívních útočníků první ligy. Bereš to jako pochvalu, nebo bys byl raději „kanonýr“.
Obecně bych řekl, že góly chce dávat každý hráč. Ale jsou sezony, kdy má hráč v týmu jinou roli. Třeba je šest útočníků, na kterých by to střílení branek mělo stát a tak by ti další zase měli být užiteční něčím jiným. Musí bránit, hrát oslabení a i v tom si najít něco pozitivního. Mně kdysi řekl Petr Čajánek ve Zlíně takovou moudrou myšlenku: „Musíš být v něčem nejlepší a to musíš pilovat“. V hokeji je daleko lehčí bořit než tvořit. Se zkušenostmi přijde i nadhled a přehled ve hře a ten je pro obranu nezbytný.
A jak tedy vzpomínáš na ty sezóny, kdy ti to „střílelo“?
Samozřejmě moc rád. Hned ta 2010/11 pod panem Danečkem… Měl jsem skvělé spoluhráče Roberta Najdeka s Davidem Klimšou, sedli jsme si a moc jsem si to užíval. Každému hráči bych ve dvaceti přál takového centra, jako jsem měl já.
Pro připomenutí - 38 zápasů, 45 bodů. I na druhou ligu skvělý výkon.
To jo a navíc musím připomenout, že tehdy byla II. liga východ velmi kvalitní. Hrála ji Orlová, Vsetín, Přerov, Prostějov…. Vlastně (skoro) všechny týmy, které postupně postoupily do 1. ligy. Že byla nejlepší z druholigových skupin, to se ukázalo pak i v barážích, z nichž opakovaně postupovaly právě týmy z této skupiny.
V 1. lize jsi měl bodově nejvydařenější sezonu 2018/19 – 34 bodů!
To už bylo pod panem Režnarem. Zase jsem měl k sobě výborné spoluhráče. Na centru byl Marek Haas, se kterým se znám od malička, od nějakých pěti let, byli jsme na sebe zvyklí. Připojil se k nám Lukáš Bednář, který byl sice mladší, ale moc šikovný. Jako lajna jsme si sedli a na tu sezonu moc rád vzpomínám. Dávali jsme hodně gólů, to samozřejmě zvedá sebevědomí a hraje se mnohem lépe.
Vzpomenul jsi jména několika spoluhráčů… Doplníš ještě někoho do výčtu těch pro tebe důležitých?
Za ty roky to samozřejmě byla spousta kvalitních hokejistů. Ale jen pár mimořádných spoluhráčů, se kterými si to sedlo. Znovu připomínám Roberta Najdeka a Davida Klimšu a přidávám k nim obranu Petr Prokop-Lukáš Zientek. To byly skvělé tři roky, které jsem si opravdu užil. Když se s nimi vidím někde na těch exhibicích, tak to můžeme hrát pořád naslepo, taková tam pořád funguje chemie.
Pak v první prvoligové sezoně s Kubou Šlahařem a Martinem Jakůbkem, a v obraně s Jirkou Krislem a Petrem Punčochářem, to nám to taky sedlo. I s nimi jsem si ten hokej užíval. Výbornými spoluhráči byli o něco později i Peťa Kanko a Roman Maliník.
Většinou to byli hráči starší než ty, ale to se v poslední době změnilo.
Postupem času jsem začínal být jeden z nejstarších a dostával jsem k sobě dva mladé kluky. Takže už ne z hlediska bodů, ale z takového osobního pocitu jsem moc rád, že jsem mohl hrát s Peťou Fridrichem. Že jsem mu mohl pomoc a naučit ho určité věci jinak, než to měl naučené z juniorky. Jsem moc rád, že se udržel ve Vítkovicích v extralize, a myslím, že má v tomto svém mateřském klubu velkou budoucnost.
Mohl bys ještě trochu popsat, co to znamená být defenzívním útočníkem? Je to trochu protimluv, ale v hokeji to má své místo.
Hraji většinu oslabení, takže si nemůžu stěžovat, že bych nebyl dost na ledě. Nehrávám většinou první dvě lajny, ale v té třetí nebo čtvrté musíte odvést práci pro tým. Vzadu to ubránit na nulu, získat buly v útočném pásmu, umožnit prvním dvěma pětkám odpočinek, a pak aby začaly hrát v útočném pásmu. Když dáme nějaké góly, tak je to už něco navíc. Důležitá je ta nula vzadu.
Musíš si tedy na ledě více hlídat co se děje za tvými zády? A více reagovat na soupeře?
Dá se to taky tak říct. Ale hodně je to o tom, jaké mám spoluhráče. Většinou teď mívám vedle sebe dva mladé, co začínají v mužích, takže se musím dívat i na ně jestli někde „nezahučeli“. Jsou mladí, dělají chyby, potřebují čas. Co mám tak zkušenost, tak zhruba v prosinci už mívají systém zažitý a můžu se na ně spolehnout.
Vzpomínali jsme na hráče, padlo i pár trenérských jmen. Můžeme ještě nějaká přidat? Třeba trenérů, kteří hodně přispěli k té tvé pětistovce.
Určitě musím vzpomenout pana Danečka, to je takové legenda tady. Jsem moc rád, že nás, i s panem Sztefkem, měl ty roky, tehdy to bylo asi pro mě nejlepší období. A jinak, každý trenér mi něco dal. Rád hraji i pod panem Režnarem. Ty dva bych asi vypíchl.
Když si trochu zaspekulujeme….. těch zápasů za AZ mohlo být výrazně méně, kdyby ti vyšlo extraligové angažmá ve Zlíně. Na čem to, i přes parádní začátek, ztroskotalo?
Já jsem tam přišel v sezoně 2015/16 ještě s Robertsem Bukartsem v situaci, kdy byli poslední. Mně se střelecky dařilo, zvedli jsme se a ještě jsme uhráli předkolo play-off. V něm jsme vyřadili Třinec a vypadli až ve čtvrtfinále se Spartou. Tehdy tam byli mimořádní hráči, takže jsem moc rád, že jsem to s nima mohl zažít.
Důležité bylo, že mě tam chtěl pan trenér Vlach. To je moc důležité, jestli vám trenér věří, nebo ne. Takže jsem tam byl až do konce sezony. Pak v té další mě opět „povolal“, ale týmu se nedařilo a trenér byl odvolán. To jsem věděl, že tam nezůstanu. Trenér Svoboda mi na rovinu řekl, že chtějí sázet na odchovance, kteří se jim začali vracet. Takže já ke Zlínu necítím nic negativního, jsem rád, že jsem si to tam mohl užít.
Na druhou stranu těch zápasů za Havířov mohlo být více, nebýt několika zranění. I ta samozřejmě a bohužel ke sportu patří. Kdy ti bylo z tohoto pohledu v kariéře nejhůř?
Těch zranění bylo více… Na konci juniorky zranění zápěstí, ve druhé lize urvané koleno, pak utržený jícen na tréninku, no a pak ještě pár dalších drobnějších věcí. Bohužel to k tomu patří. Musím ale zaklepat, že čím jsem starší, tak se snažím tělo více poslouchat a dávat mu více než třeba ve dvaceti. A i díky tomu myslím drží :-). K tomu myslím s věkem dospěje každý. Nejdéle jsem chyběl při zranění kolena, to jsem se od září vrátil na led až někdy v únoru.
Jak jsi bojoval s tím, že nemůžeš hrát?
Člověk má zase čas na jiné věci. Já jsem byl většinou zraněný tak, že jsem mohl alespoň nějak trénovat. Takže jsem se připravoval a to pak bylo hned poznat, že jsem jen neležel a neodpočíval. Takový měsíc bušení v posilovně je znát. Na to v sezoně vůbec není prostor, to tak maximálně na nějaké udržování se. Všechno zlé je k něčemu dobré.
Poprosím tě ještě o jedno srovnání. Jak těžké to mají podle tebe, oproti tomu, když jsi byl ty v juniorce, dnešní mladí hráči, dostat se do A-týmu?
Tehdy to nebylo jako dnes, že se dává tak velký prostor mladým. V mé době bylo v týmech mnohem více třicátníků, než mladých kluků. Pamatuju se, že jsme byli hodně rádi s Robertem Říčkou, že jsme se dostali alespoň na pár zápasů nahoru. Za nás ale bylo dobré, že když už jste v tom áčku byli, tak jste opravdu hráli. Jinak vás poslali do druhé ligy apod. A platy byly oproti dnešku úplně někde jinde. O proměně hokeje už jsem mluvil, ten je dnes úplně jiný. Jednu dobu do toho zasahoval svaz, když stanovoval, kolik mladých má být na soupisce pro utkání.
Zkrátka, každá doba má něco svého. Já mám na to svůj názor: Pokud je mladý hráč opravdu dobrý, tak by už jako junior měl za áčko hrát a prosadí se úplně přirozeně a žádný svaz to nemusí přikazovat. Trenéři je pak sice nominovali, ale ti kluci hráli 2 – 3 minuty a to nemá smysl.
Hodně asi záleží i na tom konkrétním trenérovi, jestli má takovou filozofii a dává mladým šanci.
Je to tak. A já si myslím, že nemůžou hrát tři ve čtvrté lajně. Měli by hrát s někým zkušeným, u koho se otrkají a kdo je posune.
Ty už máš taky určité trenérské zkušenosti. Pomáháš v AZetu na trénincích těch nejmenších hokejistů. Je to pro tebe možná budoucnost po skončení aktivní kariéry? Nebo je tato otázka ještě předčasná?
Je to ještě dost předčasné. Ale u hokeje bych se chtěl pohybovat. Ovšem v jaké roli, to ještě opravdu nevím. Trénovat děti mě baví, jsem u nich i proto, že je tam můj syn. Snažím se jim pomáhat všem. S nimi je to radost. Člověk vidí neustále ty pokroky a taky, že je to baví. A to mu dodává energii.
Honzo, kolik zápasů ještě vidíš před sebou?
Je to celé o zdraví a chuti. Chuť mám, čím jsem starší, tak větší. Hokej mě pořád hrozně baví, a dělám vše pro to, abych ještě hrál. Spíš déle než chvíli. Pokud se nezraním, chtěl bych určitě ještě nějakou dobu pokračovat. Žádnou metu si ale nedávám. Pětistovka je krásná, kdyby mi to někdo před těmi lety řekl, tak bych tomu nevěřil. Je to hezké, a hlavně já jsem tu rád. Hraju tu rád a mám tady rád ty lidi kolem.
Děkuji za rozhovor, přeji ti pevné zdraví, ať je těch zápasů co nejvíce, a ať ti přinášejí radost.
