AZ Havířov
H A V Í Ř O V - V dalším pokračování našeho seriálu rozhovorů s nadějemi havířovského hokeje si představíme šestnáctiletého útočníka Marka Revaje.
Marek Revaj
Narozen: 11.12.2001
Post: útočník
Marku, rozhovorovou štafetu ti předává spoluhráč Marek Štipčák, a ptá se tě: „Jaké byly tvoje hokejové začátky?“
Moje začátky byly takové, že jsem začal hrát hokej po vzoru mého taťky (pozn. redakce: Marek Revaj starší trénuje v AZetu žáky a mládež). A začínal jsem ještě v Opavě, stejně jako můj spoluhráč Honza Thiel. Hrozně mě to bavilo a měl jsem ho rád už od dětství.
Jaká je tvoje nejstarší hokejová vzpomínka?
Pamatuju si svůj úplně první trénink. Moc jsem se těšil na led a byl jsem hrozně zklamaný, protože ostatní kluci už tam bruslili, a já jsem to vůbec neuměl. Takže jsem tam brečel a chtěl jsem jít domů. Ale pak na těch dalších trénincích už to bylo lepší.
Kromě toho, že tě taťka přivedl k hokeji, staral se i dále o tvůj hokejový vývoj, nebo to nechal na trenérech?
Určitě mi hodně pomohl a dodneška s ním všechno konzultuju. Vím, že na jeho rady se můžu spolehnout, protože také hokej hrál a ví, o čem to je. Zažil ještě ty staré časy, kdy to bylo těžší než dneska. Každou jeho radu si beru k srdci a vím, že to má nějakou váhu.
Začátky jsi měl tedy v Opavě, ale pak tě osud zavál do Havířova.
Jednak si taťka našel přítelkyni z Havířova a také si myslím, že hrálo roli to, že tady byl hokej na vyšší úrovni. Takže proto jsme se před pěti lety přestěhovali z Opavy do Havířova. Začal jsem tady hrát od 7. třídy.
V čem byl pro tebe největší rozdíl tady oproti Opavě?
První akce, kde jsem za AZ nastoupil, byl - krátce po mém příchodu - turnaj 7. tříd v Jastrzebie. A já jsem byl úplně nadšený ze svých spoluhráčů. Jejich přístup byl úplně jiný než těch v Opavě. A stejně tak na tréninku. Brali to mnohem více vážně, a to se mi líbilo. A vůbec ty první dvě sezony byly celé super.
To bylo v kategorii starší žáci, ale pak přišel přechod do mládeže. Nejprve do mladšího a pak i staršího dorostu. Byl to velký rozdíl?
Obrovský. Do 8. třídy je to víceméně zábava v porovnání s přechodem do dorostu, spousta kluků třeba i dobrovolně končí, spousta jich nezvládne letní přípravu, která je v Havířově opravdu náročná. Po přechodu jsme zůstali, tuším 4 hráči z 8. třídy. V extralize dorostu je mnohem vyšší tempo a taky tréninky jsou náročnější. To se nedá skoro srovnat s osmou třídou. Trénuje se častěji a ještě ve větších dávkách.
Je to samozřejmě časově i fyzicky náročné… Zbývá ti ještě vůbec čas na něco jiného?
No, moc ne. Když mám nějaký čas, tak si zajdu s kluky z týmu nebo s kamarády ze základní školy někam do města. Nebo jezdím s taťkou na zápasy fotbalové Opavy. Občas si zahraju na počítači. A pak už jen škola.
Jakou studuješ?
Teď nastupuju do druhého ročníku na horním gymnáziu. Chodím tam do třídy s Markem Štipčákem, který mi předal rozhovorovou štafetu. Původně jsme byli ve třídě čtyři hokejisté, ale po půl roce už jsme zbyli jen dva. Je to hodně těžké, ale vzájemně si s Markem pomáháme. Já jsem spíše na jazyky a on mi zase pomáhá s matikou, takže se takhle doplňujeme. Dá se to stíhat, ale na jedničky je to těžké utáhnout, takže jsme spokojeni třeba s trojkami.
Vidím, že do Opavy tě to pořád ještě táhne a ve fotbale to máš jasné. Jak to ale máš hokejově? Komu bys ve vzájemném souboji AZetu a Slezanu fandil? :-)
V první řadě bych řekl, že dneska jsou ty týmy na úplně jiné úrovni, Havířov je určitě lepší… Ale z obou měst je pro mě pořád Opava na prvním místě. Je to moje srdcová záležitost, moc rád se tam vracím, mám tam rodinu, kamarády… V Havířově je pro mě lepší hokejový klub, to je pro mě důležité.
Teď trochu odbočíme. Ty ses díky hokeji dostal i do filmového světa. Rozkryj, o co šlo?
Týká se to natáčení seriálu Lajna, který se natáčel v Havířově minulý rok. Původně byli osloveni kluci z AZetu, kteří tady bydlí na ubytovně. A já, když jsem se to dozvěděl, tak jsem se poptal, jestli taky můžu účinkovat. A vzali mě. Jednalo se o komparz do scén na ledě, aby to vypadalo, že to hrají opravdoví hokejisti. Vypadalo to tak, že ty záběry ze hry byly na nás a ty detaily a situace, kdy se mluvilo, už byly záběry na herce. Točili jsme asi sedm dní a byl to pro mě velký zážitek.
Co nejvíc?
Třeba to, že při některých scénách bylo v hale i 500 – 1000 lidí v hledišti. To jsem pak byl, třeba při nájezdu i dost nervózní. To bylo podobné jako třeba v play-off.
A další zážitek byl, že po natáčení jsme byli Lajnou pozváni na menší posezení, kterého se účastnil mimo jiné i Dominik Hašek, se kterým jsme mohli prohodit pár slov. A celý ten večer jsme si mohli s herci vyměňovat zkušenosti o hereckém životě a my zase o hokejovém, v přátelské a pohodové atmosféře.
Dostal jsi pak i nějaké další filmové nabídky?
Bohužel ne. Ale nebránil bych se. :-)
Kolik vás, mladíků z AZetu, dostalo tu příležitost?
Asi šest nebo sedm. A jeden dokonce měl i jednu větu. To jsme mu záviděli.
Jak s vámi byl spokojen režisér? Musely se třeba nějaké záběry opakovat?
Některé jo, třeba když potřeboval střelu přesně do lapačky a nepovedlo se to. Ale celkově to docela šlapalo. Až jsem byl překvapen.
V lajně jsi měl nějaké fiktivní spoluhráče. Ale co v reálu. S kým se ti hrálo nejlépe?
Minulý rok jsme hráli spolu s Adamem Hilšerem a Danielem Tomečkem a to si myslím, že nebylo špatné. I bodově se nám celkem dařilo.
Vašemu ročníku 2001 se podařilo poslední tři sezony hrát extraligové play-off – 2x v mladším dorostu a v té poslední sezoně už ve starším dorostu. To je samozřejmě velký úspěch, ale pro vás asi i velká motivace - dostat se mezi ty nejlepší týmy v republice.
Určitě. Jak říkal náš trenér, je to úplně jiná soutěž. Je to to nejvíc, co můžete v této kategorii zažít. Každé to play-off bylo v něčem specifické. V tom prvním roce jsme poprvé v životě měli na zápase proti Vítkovicím i kotel fanoušků. Další rok jsme vyřadili favorizovaný Třinec a v poslední sezoně jsme stáli proti Salcburku, který byl už před sezonou favorizován do role minimálně finalisty. Velký zážitek bylo už jen to vidět, jak to v jeho akademii vypadá a ještě jsme je myslím docela potrápili. Každý rok to mělo něco do sebe a každopádně jsme v žádném play-off neudělali ostudu.
Co se ti nejvíce líbilo v akademii Red Bullu?
Všechno. Pro mě bylo téměř neuvěřitelné, že jsem vyšel ze šatny a pode mnou bylo kryté fotbalové hřiště, kde jsme se mohli rozcvičit. Bylo tam úplně všechno, co si lze pro přípravu sportovců představit – posilovny, střelnice, regenerační prostory a další. A všechno bylo úplně nové.
Co sis odnesl jako nejsilnější zážitek z té série?
Když jsem dal vítězný gól v tom domácím zápase. Střela z kruhu šla skoro až do víka a když jsem se otočil a viděl tu skoro plnou tribunu – to byl krásný pocit!
Je střelba tvou největší hokejovou předností?
Asi není, ale myslím, že ji nemám úplně nejhorší.
Máš nějaký hokejový vzor?
Když jsem byl menší, tak to byl vždycky v té době jeden z nejlepších centrů NHL Joe Thornton. Dneska asi nemám vyložený idol, ale samozřejmě se mi líbí třeba David Pastrňák. Mým obecně sportovním vzorem je ale kvůli jeho přístupu a schopnostem opavský fotbalista Joel Kayamba.
Marku, komu předáš rozhovorovou štafetu?
Ondrovi Grygarovi a zeptám se ho „Jaký si dal cíl do letošní sezony?“
Děkuji za rozhovor a přeji ti hodně úspěchů v hokeji i životě.
