AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Čtyřiadvacetiletý brankář působí v Havířově již druhou sezónu. Pochází z Třemošné u Plzně, a přestože žije již dva roky u nás ve Slezsku, typický přízvuk z Čech u něj nelze přehlédnout. V osobním kontaktu je Aleš velmi otevřený a upřímný. V následujícím rozhovoru se ohlíží za svými začátky, pobytem v USA i aktuální koronavirovou sezonou.
Ahoj Aleši, můžeš nám přiblížit své hokejové začátky? Kdy a jak jsi začínal?
V 6 letech ve Třemošné, kdy jsme se s nevlastním taťkou a strejdou chodili dívat do Plzně na extraligu, už tehdy se mi tam líbili gólmani. V té době stavěli v Třemošné, kde jsme bydleli, zimák a to sehrálo důležitou roli. Hned, jakmile jsem tam nastoupil, mě to táhlo do brány. S maximální podporou rodiny jsem pak mohl začít.
Jsi v kontaktu s bývalými spoluhráči?
S některými ano. Snažím se být v kontaktu i s kluky z Ameriky, přece jen tam mají trochu jiný život, ale vždycky si člověk s někým aspoň napíše. Není to dennodenní vysedávání nad zprávami.
Jak vzpomínáš na své reprezentační zápasy v mládežnických kategoriích?
Vzpomínám na to velmi rád, na druhou stranu vím, že některé zápasy mohly být lepší, že jich mohlo být i víc, ale za každý zápas, co jsem nastoupil, ať už v šestnáctce, sedmnáctce nebo potom výš, až vlastně do dvacítky, jsem vděčný, akorát jich mohlo být ještě víc, no.
Nedávné zranění tě na nějakou dobu vyřadilo ze hry, což určitě nebylo jednoduché. Hokej je pro tebe obživa i hlavní náplň času, takže jak jsi to zvládal?
Určitě to nebylo jednoduché, stalo se to totiž v době, kdy jsme nějaký měsíc nebo měsíc a čtvrt nemohli hrát. Jezdilo se trénovat jenom do Polska, takže se člověk těšil zase na ten start, kdy se vše konečně otevře. A hned v prvním zápase po pauze v prodloužení jsem si zranil nohu. Psychicky to bylo náročné, ale s podporou rodiny, kluků, realizačního týmu, trenérů, masérů a všech možných lidí tady jsme situaci zvládli. Přečkali jsme to, díky bohu už je to za námi a teď už je dobře.
Trénoval jsi v té době nějak?
Samozřejmě. Dva týdny jsme spíš jen pracovali na zlepšení, a pak jsme začali trénovat postupně s Pavlem Horylem nahoře v posilovně vršek, břicho a postupně jsme zapojovali i zraněnou nohu, aby zase posílila. Postupem času jsem začal chodit na led a zůstával tam s trenérem gólmanů Dušanem Šafránkem. Postupně jsme pracovali a za to jsem vděčný, že to se mnou vydrželi, věnovali se mi, jelikož to se mnou neměli lehké.
Jaké byly začátky, když ses po zranění vrátil zpátky na led? Šlo to jako po másle nebo právě naopak?
Popravdě jsem to zkoušel několikrát za ten měsíc a tři čtvrtě. Vždycky jsem šel na led, zjistil jsem, že to nejde a zase jsem týden čekal. Po týdnu jsem zjistil, že se to nikam nepohnulo, a takhle jsem to zkoušel pořád. Pořád jsem si přál, aby už přišel den, kdy si na tom ledě řeknu „Jo! Už to jde, už tady můžu zůstat.“ Když ten den fakt přišel, přišla velká úleva, trošku i vysvobození, protože člověk přece jen hokej dělá proto, aby hrál, a ne proto, aby léčil přes sezónu takové zranění. Zvládli jsme to a díky bohu je to za námi.
Tvůj první zápas, do kterého jsi po delší době nastoupil, byl proti Kladnu a vychytal jsi nulu. Jaký jsi měl pocit?
Super pocit i pro sebevědomí, když člověk nastoupí po takové době. Musíme si samozřejmě říct, že bez kluků by se tak nestalo, protože zblokovali spoustu střel v těžkých chvílích a hráli jsme jednoduše zezadu. Hráli jsme takovou hru, kterou chceme hrát i normálně. Kluci mi velmi pomohli, takže zásluha na výhře patří celému týmu. Každopádně sebevědomí to pomůže, jen škoda, že jsme teď nenavázali na výkony, co jsme hráli během dvou zápasů s Kladnem a Přerovem. Věřím tomu, že se k tomu zase vrátíme a začneme sbírat body a vyhrávat zápasy, abychom se dostali do play-off.
Jak moc je pro tebe důležitá spolupráce s obránci?
Určitě moc. Když například blbě vyrazím puk, což se někdy stane, pak je neskutečně důležitá podpora beka, že ten puk dokáže zahrát do rohu a pomoct mi. Zároveň se zase já snažím pomoct klukům třeba v takové situaci, jako jsou nahozené puky za bránu s rozehrávkou. Je to týmový sport a každý si musíme pomáhat navzájem.
Kluci říkají, že jsou si jistější, když jsi v bráně. Co to pro tebe znamená?
Jsem jim vděčný, snažím se pro tým odvést maximum, co můžu. Jsem rád, že mi kluci takhle důvěřují, samozřejmě já důvěřuji jim, protože bez toho by to nešlo. Myslím si, že za ten rok a půl, co tady jsem, jsme si vytvořili dobrý vztah nejen na ledě, ale i v kabině. Každý víme, co od sebe můžeme čekat, takže i v tom je jistá výhoda, že kluci ví, jak to chodí, když jdu rozehrávat puky atd. V tomhle ohledu jsem rád, že mi důvěřují, a proto se jim snažím pomoct a dát jim každý zápas šanci na výhru.
Tato sezóna není stejná jako ty předešlé. Nějakou dobu se vůbec netrénovalo, pak se jezdilo do Polska, jaké to bylo a je pro tebe?
Je zvláštní sezóna, nebudu říkat, že je úplně v pořádku, ale my v první řadě musíme být a jsme vděční za to, že můžeme vůbec hrát, protože doba je těžká. Samozřejmě zdraví je na prvním místě, protože bez něj se dá těžko něco dělat. Prostě je to tak, jak je. Nic neuděláme, i kdybychom se postavili na hlavu. My sportovci můžeme být rádi, že se může hrát, a to je vše, co bych k tomu chtěl říct. Podmínky jsou pro každý tým stejné, nikdo se nemůže vymlouvat, že my nemáme diváky a vy jo.
Jsi spokojen tady v Havířově?
Líbí se nám tady, říkal jsem to i během minulé sezóny a po sezóně. Zvykli jsme si tady celá rodina. Na zimáku všechno super, ve městě taky. Žena si našla práci ve školce i přátele, neseděla jen doma a mohla vyrazit i ven. Narodil se nám i druhý malý, takže je o zábavu postaráno. Příroda i okolí je super, takže tohle všechno tak nějak usnadnilo přechod sem.
Momentálně jsme v tabulce na 15. příčce. Pochybujete jako tým o tom, že byste letos neodehráli play-off?
Já o tom nepochybuji, věřím, že vše zvládneme a věřím v sílu našeho týmu. I když některé zápasy se úplně nepodařily, vím, že když jde takhle do tuhého, tak zabereme, jako silný manšaft, urveme to a postoupíme do play-off.
Máš nějaký rituál, co děláš před a po zápase?
Ani nevím, jestli jsou to rituály. V hlavě je vše nastavené tak, že děláš všechno automaticky a máš to zaběhnuté. Člověk si udělá rozcvičku, na kterou je zvyklý a pak takové ty věci, jako že si všechno obléká první na levé straně těla. Ať už levou brusli nebo cokoli, levý beton a tak. Po zápase se většinou snažím podívat, co bylo špatně, co dobře, něco si z toho vzít. Pak je další den, maximálně koukneme na video. Nemá cenu se v tom dlouho hrabat, je dobré se na záznam podívat, ale pak jít dál a soustředit se na další zápas.
Je komunikace na ledě důležitá, jak s kluky komunikuješ ty?
Určitě, myslím si, že je jedním z klíčových bodů. Bez komunikace na ledě se nedá hrát. Člověk musí komunikovat, ať už gólman s obráncem nebo obránce s útočníkem. Snažím se hodně mluvit s obránci, protože přece jen mají na zádech hráče a nevidí, kam všude puk můžou zahrát. Snažím se jim říct, zda má na zádech hráče, nebo že může hrát na druhou stranu. Máme různé signály, takže se vždy snažím komunikovat, řvát. Naopak oni zase komunikují se mnou. Komunikace je velmi důležitá. Zažil jsem zápasy, neříkám, že tady, ale dřív v mládeži, kdy komunikace nefungovala dost dobře a bez ní to prostě nejde.
Říká se, že brankář by měl mít klidnou hlavu, Co děláš pro to, aby ses více uklidnil?
Říká se to, no. Samozřejmě člověk musí zůstat soustředěný. Nechci říkat přímo ve své bublině, protože to úplně nemám rád, že se gólman uzavře do vlastní bubliny a je jen v ní. Je to týmový sport, takže podle mě musí být pořád v bublině celého týmu. Samozřejmě se musí soustředit jinak než hráč, ale že bych v tom dělal nějaký větší rozdíl, to ne.
Měl jsi jako brankář někdy šanci dát gól?
Měl, a je to zajímavé, dokonce dvakrát za jeden zápas. Když jsem byl v Americe, zrovna v play-off se mi naskytly během minuty a půl dvě možnosti střílet. Jednu jsem vystřelil na zakázané uvolnění, bylo to kousek od tyčky a druhou mi chytli ve středním pásmu. Teď je hokej tak rychlý, že když nahodí puk, nahodí ho tak, aby gólman neměl moc šancí rozehrát. Pokud by šance přišla, určitě bych do toho šel bez váhání znovu.
Takže by sis věřil a chtěl bys to zopakovat?
Jo, určitě. Ale samozřejmě odsud posud. Pokud na to budu mít čas a budu na 100 % vědět, že můžu riskovat. Kdyby to byl moc velký risk, je určitě lepší nahrát obránci nebo puk vyhodit o plexi ven. Ale když ta šance bude a bude dobrá, určitě do toho půjdu.
Jak prožíváš, když dostaneš smolný gól?
Člověka to zamrzí, když padne fakt nějaký špatný gól, ale je to přesně to, co jsem říkal. Nesmí se v tom dlouho hrabat, protože pak myslí na něco úplně jiného, než by měl. Důležité je třeba si i zanadávat, podívat se na to třeba po zápase, ale v tu chvíli na to nemyslet a jít dál.
Vzpomeneš si na nějaký takový zbytečný? Nějaký, co tě fakt mrzel?
Který mě fakt mrzel a byl fakt špatný… Tak určitě takový, co je rozhodující. Když je to fakt o gól, mrzí to nejvíc. Vyloženě nějaký smolný si takhle nedokážu vybavit. Mě štve každý gól.
V roce 2015 tě draftovala Minnesota jako 111. hráče. Co jsi v tu chvíli cítil, co to pro tebe znamenalo?
Cítil jsem na jednu stranu úlevu, na druhou stranu jsem byl trošku blbý a myslel jsem si, že už je to jistá pozvánka do NHL. Myslím si, že jsem na to i trošku dojel, protože jsem si pořád říkal, že „jooo, musíš makat, musíš makat“, ale to jsem si jen říkal, v hlavě jsem to měl nastavené špatně. Myslel jsem si, že když je člověk draftovaný, tak to má jisté. A pak, když jsem přijel na první kemp, hodně rychle se mi otevřely oči. Tam jsem vlastně poznal, že jsem sice byl draftovaný ve čtvrtém kole, ale že další čtyři gólmani byli úplně jinde než já. Takže tam přišel nějaký bod zlomu, kdy jsem zjistil, že to, jak jsem nastavený, nestačí. Za ty dva roky v Americe, ať už v Sioux Falls Stampede nebo Chicago Steels, jsem se posunul i po téhle stránce, že jsem si dokázal v hlavě nastavit, jak by to mělo fungovat a nemyslet si, že když tě někdo někde vezme, je to zadarmo.
Jaké pro tebe byly začátky v Americe?
Náročné, protože člověk přijde, sice něco umí anglicky tady z české školy, ale přece jen přijdeš a je to trošku taková facka. Každopádně musím říct, že jsou mentálně tak nastaveni, že když tam mají cizince, snaží se na něj mluvit pomalu. Když něco řekne špatně, sice se zasmějí, ale hned opraví. Jsou dost nápomocni, takže člověk věděl, že když něco řekne špatně, nebude za blba, že mu pomůžou. První dva až tři měsíce byly těžší, pak se člověk rozkouká, porozumí a začne si i víc povídat. Styl hokeje tam taky není úplně stejný, hlavně přístup hráčů a organizace. Přesto, že to byla juniorská soutěž, organizace fungovala, jako tady u extraligového týmu, nebo aspoň prvoligového, když už budeme mluvit o dospělých ligách. Takže, v tomto byl obrovský rozdíl a musel jsem si na to zvykat. Nějaký čas to trvalo, ale stálo to za to. Strávil jsem tam dva roky a škoda, že jich nebylo více.
V čem konkrétněji se liší tamní hokej oproti našim mládežnickým kategoriím?
Když budu mluvit konkrétně o mládeži, juniorce nebo U16, což je tady dorost. Tak tam je přístup hráčů a hlavně konkurence na úplně jiné úrovni. Mají tam dejme tomu osmnáct týmů, tady u nás v Česku je v Extralize juniorů taky nějakých osmnáct týmů. Ale s tím rozdílem, že u nás je 10 miliónů obyvatel. Mají prostě neskutečně velkou základnu hráčů, takže konkurence je jiná. Tady, kdyby bylo v Extralize juniorů, byť se to nemusí někomu líbit, nějakých deset týmů, tak by to taky vypadalo úplně jinak. A proto se spousta těch hráčů tady snaží dostat do Kanady, USA, Švédska, protože jsou ty soutěže lepší. Řeknu to na rovinu. Přijde mi, že ten mládežnický hokej dříve nebyl špatný, ale teď už nás ostatní země o dost předběhly.
V čem je jiný život v Americe než tady? Líbilo se ti tam?
Líbilo se mi tam po všech stránkách. Lidi jsou tam milejší. Je to příjemné, když přijdeš do obchodu a hned se tě ptají, jak se máš a jaký máš den, je to takové zpříjemnění. Lidi jsou tam strašně super, nemůžu říct nic špatného.
Sedl sis s rodinou, ve které jsi žil, jak se říká, na první dobrou?
První rok s rodinou byl zvláštní, to je zase ta jejich jiná mentalita. Neznají moc obědy, jen si něco vezmou, objednají z fastfoodu nebo tak, ale nic neuvaří. Jsou celý den v práci a neřeší pauzu na oběd, tam to tak vůbec nefunguje. Večeři jsme měli jen v neděli. Fungovalo to tak, že člověk si musel navařit sám, z toho, co doma bylo. Na jednu stranu jsem si říkal „ty jo, já jsem tady v rodině a musím si vařit sám“, ale na druhou stranu jsem za to vděčný, protože jsem se trošku osamostatněl a naučil se o sebe starat. Ten druhý rok to bylo lepší, tam byla večeře každý den, tak to bylo super.
Měl jsi volný čas na to, aby sis prohlédl okolí?
Moc ne právě, protože tam je všechno tak rozlehlé, že je to kamkoli daleko i autem. My jsme tam druhý rok s Ondrou Kachyňou byli spolu a nejdál jsme došli asi nějakých dvacet minut na mekáč a zpátky. Jinak někam do krámu nebo tak, všude se jezdí autem a my jsme auto neměli, takže to bylo trošku složité. V létě jsme se chodili projít, chodili jsme si zahrát. V rodině měli dva malé kluky, občas jsme chodili s nimi. Nebylo to o tom, že bychom se jen váleli. Ale žádné velké procházení, i když jsme byli v okolí Chicaga, protože to bylo hodinu a půl do centra a bylo to daleko.
Chtěl by ses vrátit hrát do Ameriky?
Chtěl a doufám v to, že se mi to jednou splní. Moc rád bych se chtěl vrátit a usadit se tam.
Dáváš si vysoké cíle nebo se spíš držíš při zemi?
Tohle je složité specifikovat, protože člověk má nejvyšší cíle, dostat se co nejvýš, ale zároveň musí jít sezónu po sezóně. Takže někdo má dlouhodobý cíl dostat se do NHL, někdo do KHL a někdo do Extraligy, ale musí se na to postupně. Já mám samozřejmě pořád v hlavě, že bych se chtěl dostat do NHL a čas mi běží. Kdyby se to nepovedlo, tak aspoň KHL. Chtěl bych se prostě dostat nejvýš. Ale to je takový můj jeden cíl, další cíle jsou spíš na danou sezónu.
Kde se teda vidíš třeba za 3 - 5 let?
Těžká otázka… Nejradši bych se viděl v NHL. Na tohle je strašně těžké odpovědět, bylo by fajn být v nějaké vyšší lize ve světě, ať už NHL nebo KHL. Ale jak jsem říkal, chci jít spíš sezónu po a vidět na co mám, na čem pracovat a nedávat si cíle do pěti let.
Tvůj první syn Sebastian se narodil poměrně brzy. Byl jsi mladý, jaké to bylo?
Tím, že jsem měl děti vždycky rád, bylo to zpestření. Byl jsem velice rád. Měl jsem ještě malou sestru, takže jsem věděl, co to všechno obnáší. Nevěděl jsem vše do detailů, protože samozřejmě být brácha a být táta, je něco jiného. Ale jsem za to rád a neměnil bych to. Začátek byl sice krušný, protože jsem byl první půlrok v Americe, i finančně to bylo náročné. Ale zvládli jsme to, žena to zvládla úplně nádherně, smekám klobouk a říkám jí to pořád.
Jak zvládáš kombinaci hokeje a dvou malých synů?
Abych řekl pravdu, je to super. Člověk přijde domů a může si odpočinout od hokeje a může zapomenout, co se dělo na zimáku a užívá si rodinu a děti a je to super. Tím, že jsme od prvního věděli, co bude obnášet druhý, bylo to jednodušší. Musím říct, že kluci jsou oba zlatí, hodní, nezlobí, takže to všechno ulehčuje.
Registruji, že staršího Sebastiana to k hokeji táhne, chce být jako tatínek?
No, nevím, jestli jako tatínek, spíš pořád říká, že chce být Jarda Jágr, takže nevím, no. Občas má chvilky, kdy chce být Jarda Jágr, pak Dominik Hašek. Tak uvidíme, k čemu dospěje, nijak ho nenutíme, vybral si sám. K Vánocům dostal gólmanskou výstroj, tak občas chytá, ale pořád ho to táhne, že chce trénovat s hokejkou. Myslím si, že přijde zlom okolo pěti, šesti let, kdy se bude rozhodovat a více si to na ledě vyzkouší. Každopádně je určitě hokejem posedlý a nic jiného ho ani nezajímá. Cokoli, co bylo na Vánoce se točilo kolem hokeje, žádné jiné dárky by ani nepotřeboval. A mladší Maxmilian, když mu dáte hokejku, tak už začíná taky, takže to je takové, že možná oba budou…
Takže by ti nevadilo, kdyby se kluci věnovali hokeji?
Na jednu stranu je to složité, každý si myslí, že když to člověk dělá, tak k tomu povede i své děti, ale já zase na druhou stranu vidím, co to všechno obnáší, co v tom prostředí zažije. Navíc teď v době „koronavirové“ člověk neví, kdy co přijde. Ale není to tak, že bych řekl: „Jo hele, ty jsi můj syn, já hraji hokej, pojď hrát taky!“, to ne. Nechali jsme jednoho si vybrat, necháme i druhého, ale evidentně si to rozhodli už na začátku.
Aleši, děkuji za tvou upřímnost a otevřenost, přeji ti hodně štěstí do Tvé další hokejové kariéry.
