AZ Havířov
H A V Í Ř O V - Osmadvacetiletý, vytáhlý, obránce AZetu je rodákem z Nitry, kde působil do svých 14 let. Pak se přestěhoval do Mladé Boleslavi. V mládežnických kategoriích reprezentoval Slovensko, nosil i kapitánské céčko. V sezóně 2011/12 vyhrál, s juniorkou Chomutova, republikový titul. V mužích si zahrál Extraligu za Pardubice a Zlín. V sezóně 2015/16 se, spolu Danielem Štumpfem, dostal do AZetu a byl jedním z nejproduktivnějších prvoligových obránců. Poslední čtyři sezóny hrál nejvyšší slovenskou soutěž. Dnes vám s ním přinášíme rozhovor.
Naproti mne sedí energický kus chlapa, který chvíli neposedí. Během rozhovoru emotivně gestikuluje a nebere si servítky. Je přímý a opravdový, na nic si nehraje.
Ahoj Karole, kdy jsi poprvé čuchnul k hokeji?
K hokeji jsem se dostal náhodou, to mi byly tři roky (rok 1996). Jednou jsem ve výtahu jako mladý plakal, protože mě nevzali do fotbalu, byl jsem moc mladý. Sousedka se mě zeptala, proč pláču. No a já jí to řekl a ona mi pověděla, že Maťko chodí na hokej a má staré brusle. Prý ať si je přijdu vyzkoušet, tak jsem k nim na druhý den přišel. Ty staré mi nebyly, ale ty nové jo. No a v sobotu jsem šel s našimi na můj první trénink na ZS v Nitře.
Ve třech letech?
Tím, že jsem byl na svůj věk vysoký, tak mě dávali do kupy se 4. 5. a 6. třídou. Výšku jsem měl, ale roky ne. V Nitře jsem vydržel do 14 let a potom se započala moje první venkovní štace. Šel jsem do dorostu Mladé Boleslavi. Trénoval jsem tam pod Pavlem Arnoštem a manažera dělal pan Bukač mladší.
Cizí město, cizí země. Jaké to pro tebe bylo, nešikanovali tě jako Slováka?
Měl jsem tu výhodu a štěstí, že mi naši řekli, jdi tam, vyzkoušíš si to. Od malička mě v hokeji podporovali a nebáli se o mě. Byl jsem tam sám a byl jsem vysoký (smích). Půlka týmu navíc nebyla místní, protože v Bolce hráli Pražáci, co se nedostali na Spartu a Slavii. Byla to fajn léta, mám na ně fajn vzpomínky. Určitě budeš znát Tomáše Hyku, teď hraje v Čeljabinsku a Romana Willa, doteď jsme spolu v kontaktu.
Byl jsi slovenský mládežnický reprezentant, hrál jsi i na MS, měl jsi i kapitánské céčko. Jak na tu dobu vzpomínáš?
Od patnáctky až do dvacítky jsem každý rok reprezentoval Slovensko. Dělal jsem i kapitána. Vyhrocené byly souboje s Českem. Od 14 jsem žil v Boleslavi, tak jsem ho pokaždé toužil porazit. Několikrát se nám to i povedlo, ale vy jste vyhrávali častěji. Když jsem byl v 17kách, tak se nám podařilo vyhrát turnaj v Německu (Fussen), porazili jsme tam Rusy, Finy a Američany. Jak jsme ale dospívali, tak se nám ta Amerika a Rusko hodně vzdalovaly.
Byl jsi kapitán slovenského juniorského výběru a měl jsi otevřené dveře všude…
Byla to paráda, dostal jsem tehdy dvě nabídky. První byla od pana Hemského, abych šel hrát do Pardubic. No a ta druhá spočívala v tom, že bych šel do americké juniorky. Jenže já byl zvyklý na české prostředí, proto jsem se rozhodl jít cestou hokejového profesionála. Pardubicím jsem za to moc vděčný. Po tom MS juniorů mě poslali do první ligy, hrál jsem v Hradci Králové. Tam mě přijali parádně, trénoval mě tehdy pan Kučera. Po sezóně jsem byl domluvený, že bych pokračoval v první lize. Jenže proběhla ta slavná rošáda, Budějovice šly do Hradce a opačně.
Kam tě vítr vlastně zavál?
Další sezónu jsem šel do Havlíčkova Brodu. Ten úvod se nám tehdy povedl. Zadařilo se a my jsme skončili v první pětce, což byl pro klub historický úspěch. Sešla se tam dobrá parta. Byli tam staří, kteří nás mladé dokázali usměrnit. Martin Vágner, Petr Polodna, Ladislav Rytnauer a Tomáš Kolafa. V průběhu sezóny si mě vytáhl pan Venera do Pardubic. Ukončil jsem sezónu a začal přípravu. Pak jsem odehrál celou sezónu za Pardubice. Zahrál jsem si Extraligu i Ligu mistrů. Byla to pro mě, jako 23letého zobáka, neskutečná sezóna. Pardubice mají skvělou hokejovou tradici. Kapacita haly je tam 10.500 fanoušků a lidé tam hokejem opravdu žijí.
No, ale co bylo potom?
Potom. (vzdech a chvilka ticha) No, něco se nepovedlo, měnili se trenéři. Byla, jak se říká u nás, smůla na stole. Tým šel jinou cestou, vyhlédl si jiné hráče. Agent mi dohodl zkoušku ve Zlíně, tam se mi podařilo uspět na letní i v přípravě na ledě. Dostal jsem smlouvu na dva roky. Jenže tam měli podepsanou dohodu s Havířovem, že za Říčku tady pošlou dva hráče. Takže jsem si to trochu, ještě s Danem Štumpfem, odsr... Toho roku ale nelituji, ten se nám podařil na výbornou. To se týká i mě osobně. Bodově jsem byl třetí, čtvrtý bek v první lize. Škoda toho, že jsme nevyhráli to čtvrtfinále nad Jihlavou.
Moc tehdy nechybělo…
Tam chybělo málo, škoda toho. Tady tehdy byla super parta, byl tady Tonda Pechanec, Dano Štumpf, Jan Maruna, mladý Sanchez s Bedýnkou. Začal jsem poté zase přípravu se Zlínem, ale druhý den po jejím začátku jsem se zase dostal, kvůli té dohodě za Říčku, do Havířova. Nepodařil se nám tenkrát začátek ročníku. Člověk byl, i z toho osobního hlediska, frustrovaný, protože byl zvyklý na nějaké body a výhry. To se nám nedařilo, prohrála se řada zápasů, pak přišla výměna trenéra. Nebyl jsem spokojený s herní vytížeností, to se pak projevilo i v osobních statistikách a po vzájemné dohodě jsme se rozloučili. Ukončil jsem své působení v Havířově a vrátil jsem se domů, do Nitry.
Ve 24 letech jsi se vrátil domů…
V Nitře jsem seniorský hokej nikdy předtím nehrál. Byl jsem v týmu extraligového šampióna, měli ty nejvyšší ambice. Podařilo se nám dostat do finále, ale Bánská Bystrica nás tehdy porazila. Hned další rok jsme vyhráli základní část a skončili třetí. Za rok a půl jsem vyhrál dvě medaile stříbrnou a bronzovou. To nebylo špatné. Ve třetím roce jsme došli zase do finále, kde nás opět porazila Bystrica, která vyhrála zlatý hattrick. Doma jsem potkal svou snoubenku, prostě jsme si padli do oka a dodnes jsme spolu. Doufám, že spolu budeme do konce života. Máme malého prcka a je to paráda. Rodina je prostě základ a ostatní přijde samo.
No ale jak jsi se zase dostal do Havířova?
Seběhlo se to strašně rychle a já jsem nesmírně rád, že mi během sezóny zavolali z Havířova a já můžu být zase v AZetu. Jsem rád, že jsem tady a mohu pomoci, ale…
Jaké je to být v takovém bahně?
Uff, toto jsem ještě v životě nezažil být až v takových sra… (chvilka ticha) Jak se říká, dobré mužstvo třikrát neprohraje, ale my jsme už prohráli mockrát. Teď už je to jenom o hlavě. To je alfa a omega. V Havířově jsou hokejisti, jsme i dobrá parta, umíme hrát hokej, ale ta deka je na nás i na hokejkách. I to štěstí se od nás odvrátilo. Do každého zápasu teď musíme jít ne na 100, ale na 110 procent. Prostě věřím, že se to zlomí, že se chytneme na nějakém těžkém soupeři a potom se to bude na sebe nabalovat. Budeme pak sbírat bodík, po bodíku a stoupat příčku po příčce.
Teď jsem dokoukal jeden trénink s panem Flašarem a jsou celkem výživné, že?
Jako jsou, každý trenér má něco do sebe. Ten má jinou filozofii, každý hráč se chce ukázat novému trenérovi, aby ho stavěl.
Ty se asi ukazuješ v dobrém světle, protože jsi na ledě častěji…
Může být, trenér Režnar měl svoje koně, pan Flašar má zase jiné. My tady ale hrajeme za jeden klub, za AZ, za Havířov. My se nemůžeme dívat na to, jestli jeden hraje více a druhý méně. Potřebujeme tady hrát jako jeden tým, abychom si to uhráli.
Je to pro tebe na ledě jiné, když máš malého chlapce?
Povím to na rovinu. S... mě to, když se prohrává a týmu se nedaří. Ale když přijdu domů, tak musím zahodit všechny starosti, protože mě tam čeká dítě. To je život, to je ta alfa a omega. To ostatní už se prostě jenom nabaluje. Když vidíte, jak se to malé okaté, umrčené směje, tak to je všechno.
Na ledě jsi strašně hlasitý. Býváš takový i doma?
Doma právě, že ne. Doma jsem trochu tišší, žena to je sekera, ale takovou jsem potřeboval. Takže jsem nadmíru spokojený. Co se řekne doma, to je potřeba dodržet. Máme nějaké základy, ale na ledě to jsou emoce. Žiji s týmem, ať už mě staví, anebo ne. Prostě to mám v sobě, od patnácti let jsem dělal kapitána, asistenta. Měl jsem pod sebou tým. Musím to ze sebe dostat, protože kdyby ne, tak bych asi na ulici někoho zabil.
Když poslouchám v Aréně fanoušky, co si zaplatili vstupenku. Tak ti říkají, že vám na ledě nic nejde. Tak bych se chtěl zeptat Karola Koríma, co mu na tom ledě jde?
Nevím, tohle nechám na druhých, ať si to posoudí. Mám tu bojovnost, nemůžu se vys… na žádný souboj, to mám v krvi. Jdu do všechno naplno. Říkám, když něco ošidíš, tak se ti to potom dvakrát vrátí. Potom to nemusí být ku prospěchu klubu, kluků. Pokud to děláš poctivě, tak tě i ten spoluhráč pochválí. Ona stačí bojovnost a nasazení, ostatní přijde samo. Pokud to už dva udělají dobře, tak tobě se to podaří. To je ta skládačka.
Je nějaký trenér, který tě ovlivnil?
Měl jsem spoustu trenérů, v dorostu Pavla Arnošta, v juniorce jsem měl Jardu Beka, s ním jsme v Chomutově vyhráli juniorský titul. Musím vzpomenout na Jardu Mičku v H. Brodě, Zdeňka Veneru. Každý má svá specifika, z každého si musíš vzít něco pozitivního. Řeknu to na rovinu, hrajeme pod nějakým trenérem, on odejde a na druhou stranu máme to, že už vidíme jenom to dobré. Najednou nám přestanou vadit ty věci, které nás do té doby štvaly.
Máš nějaké krédo?
Nemám, snad jen. Jít do každého zápasu naplno.
Býváš před zápasy nervózní, taky máš v puse tabák?
Nemám, to jsem si zatrhl. Nemám tabák, ale ta správná nervozita před zápasem musí být. Protože člověk musí být správně naladěný. Ono mě to nastartuje, vybičuje k tomu, abych byl zodpovědný, nejen vůči sobě, ale i týmu.
Míváš nějaké rituály?
Dělám si něco, už tři, čtyři roky stejně, ale to si nechám pro sebe, aby to vycházelo.
Moc to teď nefunguje….
(smích) Mám něco okolo rozcvičky před zápasem a je to taková postupnost. Ráno se probudím, udělám, co mám a pak nakrmím malého. Vyvenčím psa a pak dorazím na zimák. Těším se tady, protože je tu parta, kamarádi, a to všechno mě naplňuje.
No a máš nějaký cíl?
Co nevíce pomoci týmu a prostě řeknu to na rovinu, zachránit v Havířově první ligu. Abychom nespadli do druhé ligy. To jsou ty naše cíle.
Karole, díky za tvůj čas a upřímnost, ať se tobě i týmu daří.
