AZ Havířov

Na hlavní straně je spuštěna anketa k navrhovaným modelům 1. ligy pro sezonu 2021/22. Hlasujte, který z návrhů, představených v tomto článku, upřednostňujete.

Jan Vašenka: Věřím, že příští sezóna bude lepší než ta minulá

20.04.2021 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V – Jan Vašenka letos, jako kapitán azeťácké juniorky, vedl tým, který v juniorské Lize akademií neprohrál. Mládežnické soutěže ale předčasně ukončil kovid a Honza si hledal své místo na slunci mezi muži. Devatenáctiletý odchovanec Rožnova pod Radhoštěm si v minulosti prošel Olomoucí a Vsetínem, kde v ročníku 2019/20 i okusil CHANCE ligu. Nadějného útočníka přibrzdilo hrůzostrašně vypadající zranění kolene v zápase s Jihlavou. On se však nevzdal a dokázal ještě odehrát zápas Kadaní. Dnes Vám s ním přinášíme rozhovor.

Jan Vašenka je mladý muž, který žije hokejem a dává mu všechno. Je pokorný, ví, že svoji šanci mezi muži musí chytit za pačesy, jinak má utrum. Co mě na něm zarazilo, a tu a tam i vyrazilo dech, je jeho upřímnost, opravdovost a bezprostřednost. Oproti jiným, nejen jeho věku, nesní o vzdušných zámcích. Pochybuje o sobě, ale zároveň věří v sebe samého. Nikoliv proto, aby se zlepšil jako hráč, ale pomohl týmu.

Ahoj Honzo, v co věříš?

Věřím v to, že příští sezóna bude lepší než ta minulá.

Když došlo k přerušení, hrál jsi, jako kapitán juniorky, skvělé utkání v Jihlavě. Co Ti ale běželo hlavou v tu chvíli?

Jeli jsme ze zápasu z Jihlavy, už cestou do Havířova nebylo pár klukům dobře a měli teploty. Tušili jsme, že bychom mohli chytnout kovid. Večer jsme se zavřeli na bytech, obvolali hygienu a pak se nechali otestovat. Dva týdny jsme strávili v karanténě. Všichni jsme to chytili. Mám pocit, že jenom tři junioři nebyli pozitivní. Nevím, v ten moment jsem si nedokázal představit, že by juniorka už nehrála. (smutně)

Jak dlouhou přestávku jsi čekal?

Myslel jsem, že se to obnoví během dvou, tří týdnů, maximálně za měsíc. Čekal jsem, že nás začnou testovat, jak to pak bylo i v áčku, ale ono nic. V říjnu nám v podstatě skončila sezóna.

CHANCE liga se taky zastavila, znovu se začalo hrát až v listopadu. Ta pauza asi nebyla lehká?

Nebylo to nejlehčí, ale šlo to. Potom, co nám skončila Liga akademií, jsme „nějakým způsobem“ individuálně trénovali venku. Snažili jsme se udržovat.

Bylo těžké udržovat se po kovidu?

Nevím, jak ostatní, ale já jsem měl problémy s dýcháním. Pořád to na sobě trochu i cítím. Horší, než vrátit se po kovidu, bylo najít si nějaký způsob, jak se udržovat.

To jste se „přitahovali na stromech“?

No právě, mohl jsi jít ven na hřiště a zaběhat si někde kolečko. Oproti tomu, co jsme dělali předtím, toho bylo málo. Jako junior jsem předtím míval dopoledne posilovnu a potom jsem šel na trénink s áčkem. Následně jsem si dal oběd a pak jsem totéž odmakal s juniorkou. Najednou jsem seděl celý den doma.

Zapínal jsi XBOX, anebo PLAYSTATION?

(smích) To ne, doháněl jsem věci do školy. V tu dobu moje kondice a síla šla dolů, bylo to velmi znát.

Teď jsi mi trochu nahrál. Jak Ti to jde na Stavební fakultě?

Jsem v prvním ročníku na VŠB v Ostravě, mým oborem je Stavební inženýr. Jak se říká, jde to, ale dře to.

Vrátil jsi se někdy v dalším průběhu sezony do formy, kterou jsi měl při zápase v Jihlavě? Jako mladý jsi moc času nedostal, bylo pro Tebe těžké dostat se do laufu?

(chvilka přemýšlení) Řekl bych, že ne. Nepovedl se mi už pak žádný zápas, jako v Jihlavě. Určitě jsem se necítil tak dobře. Myslím si, že to bylo časem na ledě. Na Dukle jsem byl na ledě dvacet pět minut. To je to co, jsem potřeboval, ale nejenom já. Abych se do toho dostal a aby mě to bavilo. Tím nechci říci, že by mě to pak nebavilo.

A přišel v sezóně alespoň podobný zápas?

Další dobrý zápas byl doma s Kladnem. Měl jsem necelých pět minut, cítil jsem se výborně i na ledě i pohybově to sedlo.

S Kladnem to byl skvělý zápas, ale během nepovedené sezóny přišlo i na promlouvání do duše…

Tak to úplně nebylo. Měli jsme schůzku s vedením. Nesnažili se nás potopit, ale namotivovat. V podstatě nám řekli, hlavy vzhůru, pořád je, oč hrát. Stáli za námi.

Máš metr osmdesát, není to na ledě trochu handicap?

(Rázně) Určitě ne. Největším limitem jsou pro mě zkušenosti. Občas jsem v CHANCE lize až příliš zbrklý na puku. Někdy je potřeba se taky zklidnit.

„Vyblázníš se “ a necháváš se strhnout hrou? Je pro tebe těžké dodržet systém?

Hrajeme stejný systém v juniorce i mužích. Není to těžké, ale když dostanu puk do jízdy a jdou na mě tři hráči, tak si musím více věřit. Nevím, jak to říci. Namísto, abych puk jenom nahodil a šel střídat, tak bych měl něco vymyslet. V jistých momentech, když dostanu puk a v ten okamžik se mám rozhodnout… Tak to vidím kolikrát jinak než, jak to ve skutečnosti je. Ze záznamu vidím, že kdybych měl chladnější hlavu, tak bych to mohl řešit lépe.

Rozhodování ve vypjatých situacích je náročné. V play-off vidíme, jak si hráči dávají přihrávky z jedné. Je těžké hrát na „z první“?

Není, když k sobě máš hráče, s kterými hraješ konstantně. Už víš, kde jsou. Na Vsetíně se Jonák – Rob – Pechanec viděli, i když hráli zády k sobě. Takhle nám to vycházelo v juniorce s Ondrou Becherem a Davidem Pastorem. Mohl jsem si dovolit napadat jako druhý hráč, protože třetí se postavil za mě a kryl mě. Už se tam projevovala ta synergie, což bylo znát i na bodech.

Nevěší si mladí na sebe jenom „takový bulíky", když si říkají, mám na CHANCE ligu, na Extraligu? To síto je přece strašně „ouzký“.

Tohle je i, jak to říci, krutý… Každý by chtěl hrát NHL, být nejlepším střelcem a táhnout tým. Ne úplně každý na to jednak má, což se ukáže časem. Druhá věc je ta, že ne každý by měl být tím nejlepším střelcem. Budu se opakovat, ale v naší juniorce se dobře vybudoval tým a každý v něm měl svoji roli.

No, ale když si přečteš prohlášení ze svazu, že chtějí mít „borce“, kteří mají individuální schopnosti. Jaké je to pro hráče, co hraje pro tým?

Samozřejmě tohle čtu, je nám to mláceno o hlavu neustále.

V podstatě Vám říkají, že ten Dopita, s Paterou a Procházkou hráli jako z partesu a teď jste tady „Vy“?

Když jsem byl malý, tak mi říkali, že platní hráči se nevykazují jenom zápisy v kanadských bodech. Ale tím, že umí šanci vytvořit. Řekne se, zaostáváme v dovednostech a pak přijde Pacina a spol. a najednou to všichni začnou papouškovat: „Potřebujeme střelce a ofenzivní obránce“. Pak to dopadá tak, že třikrát během třetiny jezdí hráči sami na bránu. Řekl bych, že je to asi takové, jako bys střelci vyčítal, že má málo asistencí. On je tam od toho, aby dal góly. V hokeji je každý hráč nějaký a má své predispozice. Samozřejmě i defenzivní obránce, může dát občas gól, ale nebude to jeho silnou stránkou.

Můžeš říci nějaký příklad?

Půjdu do naší juniorky. Petr Kuboš měl v sedmi zápasech nula bodů. Troufnu si říci, že byl jedním ze základních kamenů úspěchu. Nebyl tam proto, aby dával góly, ale od toho, aby přitvrdil hru a dozadu si odehrál to svoje.

Když se vyhraje zápas, tak se tady nahoře zatleská, zamává, ale jaké je pro Tebe jako hráče. Je těžké vystoupit z komfortní zóny, abys předvedl nadstandartní výkon?

Nedokážu být v té otázce objektivní. Když jsme tady hráli s Kometou a Hradcem, tak jsme vyhrávali. I když jsme vyhráli, tak to pro mě osobně byli dva nejhorší zápasy v celé sezóně. (chvilka ticha)

Jaké je tlačit tu „káru dál“?

V ten moment jsem měl dojem, že ji tlačím, ale zpětně… Potřeboval jsem, aby mi někdo řekl, že jsem chyboval. Třeba, že jsem neuděl tři rychlé kroky, abych podpořil útok. Když jsme vyhrávali, tak přišel pocit spokojenosti.

Když jsme u té upřímnosti, je nějaký moment, který Tě mrzí?

(Odhodlaně) Moment, který jsem opravdu podělal, přišel v utkání s Hradcem a odehrál se následovně. Od protihráče přišla zprava nahrávka po modré na obránce, který tvrdě vystřelil a já jsem před tou střelou uhnul. Viděli to všichni na střídačce i na stadionu. Já, jako kapitán, který by měl tlačit tu káru, jsem uhnul, ne uskočil, před střelou z první. Byl jsem metr bokem. V ten moment jsem to nějak nebral, ale pak si mě vzali trenéři bokem. Puk sice nedoletěl k bráně. Jenže jsem neviděl, že jako kapitán, který by měl jít příkladem, jsem uhnul. Jak potom mám jít příkladem a něco jim v šatně říkat. (náhlé ticho)

Tobě bude dvacet. Kdybys měl možnost v kariéře udělat něco jinak, tak co by to bylo?

(Chvilka ticha) Uff, změnil bych svůj přístup. Když jsem byl mladý, tak jsem začínal v Rožnově pod Radhoštěm. Došel jsem tam pětkrát týdně na zimák. Hodinu jsem byl na ledě a šel jsem domů. To mi stačilo a patřil jsem k těm nejlepším, i když to zní blbě.

Prý se říká velká ryba v malém rybníce…

Pak jsem přešel do Olomouce, tam mi to také stačilo. Dojel jsem na trénink, už to, že bych se měl rozcvičit před tréninkem, mi bylo na obtíž. Věděl jsem, že i když to neudělám, tak budu hrát v klidu ve druhé formaci. Oči mi otevřelo, až to, když jsem mohl trénovat s áčkem na Vsetíně. Najednou jsem si uvědomil, že mi ten vlak, ne, že ujíždí, ale už ujel. Mohl jsem ve věku, kdy mi ten blbý trénink a lehká posilovna stačila, na sobě makat

Jednou z věcí, která mě na hokejové scéně štve jsou trenéři mládeže, i když nejsou všichni stejní. Tou druhou je protekcionimus, ale ten jsi asi nezažil, že?

To jsem si vyžral na Olympiádě mládeže, kde jsem byl nominovaný za tři kraje. Rožnov je Zlínský kraj, ale je spojený s Kopřivnicí, která už je v Moravskoslezském a já hrál ještě za Olomouc. Vybral jsem si Zlínský, za který jsem hrál od malička. Kvůli tomu rozporu jsem nejel, ani na Mistrovství krajů, páč se Moravskoslezský nebyl schopný dohodnout s Olomouckým, tak jsem zůstal doma. Ale teď k olympiádě. V prvním zápase proti Pardubickému kraji jsem dal dva góly a na třetí nahrál. Hvězda zápasu z kraje, kde máš 90 % týmu ze Zlína a Vsetína, zbytek byl z ValMezu a Uherského Hradiště.

A co následovalo pak?

Tátové si tam říkali: „Ty vole jak to, že kluk ze Zlína se ve čtvrté lajně nedostane pomalu na led a hraje za ně nějaký Vašenka z Olomouce, rodák ze „zaprděného Rožnova.“ Další zápas jsem už hrál ve čtvrté lajně. Tehdy jsem to nebral tak vážně.

Jaký byl Tvůj nejhorší zážitek v CHANCE lize?

Hrál jsem teprve druhý zápas v CHANCE lize. Se Vsetínem jsme vyjeli do Litoměřic. Dostal jsem pomalý puk do rohu, pro který jsem se, jako křídlo, vracel od modré. Vystoupil na mě útočník z předbrankového prostoru a ještě mě „pinčoval“ obránce. Nabral jsem to na vidle a myslel jsem si, že to vysokým lobem vyhodím do středního pásma. Jenže ejhle druhý bek si sjel na osu hřiště a tenhle dvoumetrový obránce vyskočil, stáhnul si puk a hodil si ho pod sebe. Vystřelil a z dorážky jsme dostali gól.

No a co Ti pak na to řekli a jak bylo Tobě?

Že to nevadí, že se to stane. Jenže v ten moment to pro mě bylo nekonečné, jak jsem jel z toho rohu na střídačku. Ještě jsem se vracel před bránu, že to zachráním. V tu chvíli jsem se bál podívat na střídačku a na chlapy, co tomu řeknou. V Havířově máme spoustu mladých. Na Vsetíně to bylo jiné. Byl jsem tam vůbec nejmladší, ani tam nebyl ještě Kuba Málek. Přijel jsem na střídačku a v hlavě jsem měl černo. Říkal jsem si, že mám všude dveře zavřené. Přišel za mnou pan Dopita a poplácal mě po rameni s tím, že se to stane.

A něco hezkého?

Pro mě to byl domácí zápas s Kladnem, přišel do nás nějaký impulz. Možná to bylo i tím, že se vrátil Aleš Stezka. Nakoplo se to na jeden zápas. Ještě bych zmínil to, že jsme s celou juniorkou letos neprohráli jediný zápas, to se mi snad ještě nestalo.

Honzo, díky za Tvůj čas. Doufám, že se potkáme v časech, které budou, nejen pro hokej, lepší,

V článku byly použity fotografie z archivu autora.

Instagram Youtube