AZ Havířov

Kompletní rozpis zápasů AZetu v Chance lize 2021/22 ZDE.

Hráčům připomínáme, že kariéru mají jenom jednu, říká trenér Filip Konštacký

15.03.2021 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Osmačtyřicetiletý asistent trenéra havířovské juniorky Filip Konštacký nastoupil v soutěžním zápase, jako hráč, naposledy ještě v minulém tisíciletí. Pak si dal od hokeje skoro dvacet let pauzu, aby se k němu před dvěma roky vrátil. A to jako trenér mládeže v AZetu. Když to dovoluje epidemiologická situace, tak na střídačce asistuje Tomáši Potěšilovi. Dnes Vám s ním přinášíme rozhovor.

Loni na začátku pandemie koronaviru, která ukončila hokejový život v Česku a ve světě, otevřel své brány archiv Z. V posledním Federálním finále 1993 mezi Spartou a Vítkovicemi se v dresu Ostravanů na ledě proháněli ikony vítkovického hokeje, jako Jan Peterek Roman Šimíček, Miloš Holaň, anebo v Havířově dobře známý Patrik Rimmel. Za Vítkovice nastupoval v této sezóně i mladý obránce Filip Konštacký, který si na krk pověsil stříbrnou medaili. To bylo před osmadvaceti lety, od té doby v Lučině proteklo hodně vody a z mladého obránce je trenér juniorky AZetu.

Dobrý den pane trenére, proč jste se vlastně vrátil k hokeji?

Jednoduchá otázka a pro mě složitá odpověď. Potom, co jsem skončil s hokejem, jsem v roce 2000 začal pracovat v oboru IT. No, pak jsem se oženil, měl jsem děti. Ty mi trochu vyrostly a nemusím se o ně, tak moc starat. Dcera má jedenáct a kluk čtrnáct. Už jsem s tím koketoval kdysi, přemýšlel jsem nad tím, jestli se mám vrátit k hokeji a začít trénovat.

No a kdy přišlo to vnuknutí, respektive myšlenka k návratu?

Ten zlom přišel, když jsem byl s bratrem na MS v Bratislavě. To jsem si řekl, že to prostě zkusím. V Havířově tou dobou dělal manažera Patrik Rimmel, tak jsem za ním po letech zašel. Domluvili jsme se spolu a začal jsem trénovat. Nejdříve jsem tady chodil s přípravkou a třetí třídou s Robinem Pavlasem. Poté za mnou přišel Tomáš Potěšil, jestli bych s ním nechtěl dělat juniorku, na to jsem kývl a teď jsem tady.

Když se na to podíváte s odstupem, tak jaký je rozdíl mezi juniory v roce 1989 a 2021?

Jaký je to rozdíl… Hokej se strašně změnil. Dnes je to všechno takové propracovanější. Když se podíváte na tréninky a herní systémy, tak kdysi se to moc neřešilo. Na druhou stranu, myslím si, že my kluci jsme měli daleko větší základnu v těch sportech, které jsme dělali. Děti trávily více času venku, dělaly fotbal, tenis a různé jiné sporty.

To ještě asi nebylo tolik žroutů času…

Když vezmu malé děti, tak nebyly u počítačů. V televizi v podstatě nic nebylo, tak lítaly po venku. Aspoň v mých mladých letech to tak bylo. Bydlel jsem na vesnici, kousek bylo fotbalové hřiště, tak jsme tam chodili. Dnes děti, vidím to na těch svých, když přijdou ze školy, tak první věcí je počítač a mobil. To, aby děti sportovaly, je založeno na tom, aby je tam někdo dopravil.

Vrátím se ještě do roku 1989. Tehdy dobří hráči v sedmnácti letech trénovali v áčku Vítkovic…

To je pravda, tou dobou, když vám bylo sedmnáct a byl jste dobrý, tak vás Vítkovice nechaly trénovat s prvním týmem. Spousta lidí tam začala hrát. Když to vezmu, tak tam byli: Šmehlík, Holaň, Rimmel, Šimíček a Vůjtek. To byli všechno kluci kolem mě a někteří se dodnes motají kolem hokeje. Nám tehdy připadalo přirozené, že začneš trénovat s áčkem, tak tam začneš i hrát.

No, jak to proběhlo u Vás, nastoupil jste rovnou ve Federální lize?

Když jsme chodili trénovat ve Vítkovicích s muži, tak nás pustili do hry. Šli jsme, jako mladí, hrát do první ligy. Co se mě týče, tak první zápas, ke kterému jsem nastoupil, byl v Karviné proti Třinci. Se mnou tam nastoupil ještě Pavel Zdráhal, který teď dělá manažera v AZetu. Potom jsem měl ještě jeden zápas za Karvinou a už jsem šel hrát za muže do Vítkovic. Tenkrát se to jmenovalo Federální hokejová liga a nastoupil jsem v Trenčíně.

No a jaké to bylo?

Dobré, prohráli jsme tenkrát v prodloužení 7:6 (smích). Vím, že proti mně tam tenkrát hráli Žigmund Pálffy, Branislav Jánoš a takoví hráči. Samozřejmě tam byli i ti starší. Myslím, že Miloš Holaň tam byl tehdy na vojně a byli tam i další, pro mě to byl neskutečný zážitek. 

Když se loni otevřel Archiv Z a viděli jsme finále Extraligy v roce 1993. Tak pro mě to bylo příjemné, viděl jsem své oblíbené hráče, v prostřihu se mihl i Patrik Rimmel s vlasy. Jak to ale zapůsobilo na Vás?

Bylo to super, nikdy v té době jsem ty zápasy neviděl. Ono člověk, když hrál finále, tak to tehdy nemohl vidět. Běželo to v přímém přenosu a šmitec. Jednou, když jsme měli sraz s kluky, tak jsem viděl kousek jednoho zápasu po dvaceti letech. Tenkrát to dostal Miloš Holaň od Roberta Záruby z televize. Tak jsme si to pouštěli a smáli jsme se tomu, jak se ten hokej změnil.

Mě zarazilo to množství faulů, které se nepískaly. A Vás?

Prostě je to úplně jiný sport. Fauly se nepískaly, sekery i držení. To je dneska úplně jiné. Dnes mají obrovsky navrch hráči, kteří výborně bruslí, poněvadž se v podstatě nedají zastavit. Před těmi, skoro třiceti, lety tě někdo chytl a pokud byl bek vysoký a měl dlouhé ruce, tak měl velikou výhodu.

Okolo toho finále se už namluvilo a napsalo hodně, ale jak na něj vzpomínáte Vy?

Jak na to vzpomínám, nakonec to pro nás nedopadlo nejlépe, prohráli jsme. Byla okolo toho ta celá kauza s otravou z jídla v Praze. Jak to bylo, nikdo neví. Jestli se to stalo náhodou, anebo to bylo úmyslně. Fakt je to, že většina manšaftu měla velké žaludeční problémy a v těch zápasech doma to bylo poznat. Prostě druhou polovinu každého zápasu jsme fyzicky odcházeli.

Proč jste vlastně skončil s hokejem?

S hokejem jsem skončil, když jsem byl v posledním ročníku na Vysoké škole. Skončil bych s ním stejně asi rok poté. Byl jsem hráčem Karviné a před tím jsem byl v Porubě, kluby se prostě nedohodly. Je to v podstatě, jako dnes. Kluby se nedomluvily na tabulkové hodnotě. Byl s tím problém, trénoval jsem celé léto, viděl jsem, jak to nefungovalo. Takže jsem skončil s hokejem. Stejně bych už delší dobu hokej nehrál, protože když jsem dodělal školu, tak jsem se chtěl živit, jak říkám, poctivě.

Dokážete se dívat na hokej v televizi, když dávají Extraligu?

Dokáži se na ni dívat, ale nejvíce sleduji NHL. Vím, kam tím míříš, nebudu srovnávat, co bylo před třiceti lety a je nyní. Ono se to zaprvé těžko hodnotí a za druhé bych nebyl objektivní, protože jsem to hrál. Když srovnám, jak se hraje v Americe a jak se hraje u nás, tak prostě, obecně, jsme jako český hokej zaspali. Hrajeme to tady, jak to říci, bez bruslení a důrazu. Je to prostě jiná liga. Když jsme to hrávali my, tak to byl také jiný sport tady a za mořem. Jenom Češi obecně k tomu světu na tom byli lépe. Kdo tady byl špička, tak se tam také prosadil. Těžko se srovnává hokej u nás a v NHL. Fakt je ten, že nemáme tolik hráčů, kteří se tam jsou schopni prosadit.

Když vidíte kluky na ledě a sledujete je během sezóny, jak rostou, co Vám běží hlavou?

Vidím to trochu jinak. V každém manšaftu je určitý počet lidí, kteří tomu dávají maximum. Vždycky se ale najdou takoví, kteří tvrdí, že makají naplno, ale nemakají. Teď je to jenom o poměru, kolik takových hráčů je v manšaftu. Mám pocit, že těch lidí, kteří se chtěli prosadit, vůči těm, kteří si to chtěli ulehčit byl větší. Zjednodušeně teď je více těch, kteří hledají lehčí cestu.

Je to dáno, tím, že kdysi se dalo prosadit v podstatě jenom sportem?

Je to jeden z těch důvodů. Vyniknout v nějakém sportu, byla nějaká možnost, dostat se na Západ, anebo za moře. Ne jenom v hokeji, byl to fotbal a tenis.

Když vidíte ty kluky, kteří na to jdou českou cestou a chtějí si to ulehčit, tak co s nimi děláte?

Těm se snažíme domlouvat, přemlouvat, nějak je motivovat. Hráčům připomínáme, že kariéru mají jenom jednu. Prostě co teď neudělají, tak jim to uteče. No a někdy jsi úspěšný a někdy ne. U někoho je to dlouhodobé a u někoho krátkodobé. Vydrží to měsíc, půlrok, ale někdy taky jenom den. (směje se)

Dáváte si jako trenér nějaké cíle, třeba vychováme tady velkou hvězdu?

Na to mám moc práce, abych si dával nějaké cíle. Popravdě to, abych mohl říci, že jsem někoho vychoval, tak to bych s tím hráčem musel začít pracovat od žáčků. Trénuje se spíše tak, že máš hráče v určité kategorii a toho pak posuneš výše. Nikdy si nemohu přivlastnit to, že jsem nějakého hráče vychoval. Z mého pohledu to není někoho vychovat, ale dostat z těch kluků to nejlepší. Slyším od některých trenérů, asi to neděláme špatně, když tady začínal Pastrňák.

Otázka je, jestli je to hráč, který by se neprosadil i v jiném sportu?

Spíše je to kluk, který by se prosadil všude. Člověk z něho má takový dojem. Zároveň musel být obrovsky talentovaný na sport. On si z ničeho, alespoň to tak vypadá, nedělá hlavu a je to pro něj zábava. Baví se hokejem a jde to na něm vidět.

A vy se bavíte tím, že trénujete?

Ano, mám to nastaveno tak, že dělám kancelářskou práci, jsem programátor, pro mě je to forma relaxu. Člověk nasedí osm až deset hodin u počítače a pak se musí donutit, aby sám dělal ještě něco navíc. Už to, že jdu na trénink, je pro mě jiná činnost. A člověk jednak relaxuje a má i takový pocit naplnění, že dělá něco pro někoho jiného. Když jsem byl malý, tak se mi věnovala také řada hokejových trenérů, kteří to dělali ve svém volnu a mnohdy bez nároku za odměnu. Tak to trochu vracím.

Jak to vypadá na srazu hráčů Vítkovic z finálové sezóny. Nabízí se srovnání srazy ze střední školy, někdo přibral, někdo má šedivé vlasy, anebo je to jiné?

O tom bych pomlčel, v roce 1993 jsem patřil k těm nejmladším, tak jsem jím byl i teď. Kluci, kteří mají k šedesátce, tak vypadají přiměřeně věku. Přiznám se, že jsem úplně vypadl z hokejového dění. Nebyl jsem žádný trenér, nic takového. Tak jsem ty kluky potkal jenom občas na hokeji. Spoluhráče jsem potkal po pětadvaceti letech. Ti, co se znají z hokejového prostředí, se potkávají častěji. Tenkrát to organizoval Miloš Holaň, kluci se sešli, byl tam i pan trenér Vladimír Vůjtek a manažer František Černík, bylo to super.

Pane Trenére, díky za Váš čas a přeji Vám vše dobré.

V článku byly použity fotografie Evy Suchánkové a autora.

Instagram Youtube