AZ Havířov

Vstupenky na utkání AZetu kupujte zde.

Hokej je tady proto, aby se hrál pro fanoušky, říká Martina Kotulová

31.03.2021 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Po více než dvou letech práce na pozici marketingové manažerky opouští AZ HEIMSTADEN Havířov Martina Kotulová. Nebyly to její jediné roky práce pro havířovský hokej, od roku 2017 pracovala v redakci, kde psala články a starala se o sociální sítě. Dnes vám s ní přinášíme rozlučkový rozhovor.

Nacházím se v kanceláři v GACONTROL Aréně, po mé pravicí je rozpuštěná hala, do které pronikají paprsky zapadajícího slunce a přede mnou je Martina. Z rozhovoru má trochu rozpaky, ale s jeho začátkem přepne do „profi“ módu a je suverénní. Avšak na některé otázky se ji neodpovídá lehce. Například zápas na Slovanu je pro ni, i po čtrnácti dnech, stále „živý“.

Ahoj Martino, Jak jsi se dostala k práci marketingové manažerky?

Během studia na vysoké škole jsem se v posledních dvou ročnících více vracela do Havířova. Věděla jsem, že se tady budu chtít vrátit. Jednou jsem v baru potkala Martina Kučeru, bývalého marketingového manažera. Měli jsme společné kamarády a nabídl mi, abych s ním dělala na pár projektech (HSC a Havířovské desítce). Po návratu mi nabídl práci v redakci. Během studia mi došlo, že nechci být klasickou novinářkou a strašně mě bavilo sportovní prostředí, protože jsem měla možnost občas někam do zákulisí nahlédnout. Líbí se mi, jak to pořád žije, jak je každá sezóna, ale i každý zápas, jiný. Baví mě ten ruch okolo. Věděla jsem, že když budu mít možnost ve sportovním prostředí pracovat, že to bude splněný sen.

O sportu jako takovém jsi neměla ponětí?

(smích) Měla. Od malička jsem trávila víkendy na fotbale s taťkou. On i brácha dlouho hráli. Táta teď už dlouhou dobu dělá předsedu toho místního klubu. Měla jsem povědomí i o hokeji, ale nějak hluboce jsem se o něj nezajímala. No a pak přišla nabídka, ať jdu pracovat tady. Pár zápasu jsem pak strávila na tribuně s kamarádem, bývalým hokejistou, který mi vysvětloval, co se tam dole děje. :)

Máš nějaký nejlepší zážitek, anebo veselou historku?

Toho jsem se bála. (smích) Těžko něco vybrat. Ale nějaké nejsilnější zážitky jsou. Zbožňovala jsem velké zápasy. Když se slavilo devadesát let klubu, vánoční Vsetín a Play-off série s Motorem. Bylo tady živo (ukazuje směrem do haly), akce před zimákem byly super. Nejlepší byly asi devadesátky. Zápas dopadl dobře, pak se všichni setkali na parkovišti a slavilo se společně, fanoušci, hráči. „Žrala jsem to.“ O to víc, že příprava byla náročná. Devadesát let klubu organizoval hlavně Martin Kučera, který už tehdy pracoval mimo Havířov. V hodně věcech mě úkoloval, bylo to dost hektické. Do té organizace viděl jen úzký kruh lidí, a proto je ve finále nejdůležitější, že se všichni bavili.

Práce v AZetu je, ale i o nadšení?

V mnoha případech je to o tom, že se jeden člověk věnuje více věcem. Jsou to nervy a může se stát, že někdo na poslední chvíli řekne, nestíháme to a ono. Ale pak přijde ta akce, ten zápas, který se vyhraje. A ty máš skvělý pocit, radost a fanoušci si to užívají. To byla pro mě ta největší odměna, když jsme se nakonec všichni dobře bavili. Bylo to trochu zadostiučinění, i když tomu nepředcházela vždy hladká organizace.

Největší návštěva tady byla asi na Jaromíra Jágra…

Když tady přijelo Kladno, to bylo docela vtipné. Už ráno se tušilo, že JJ je v pohybu a dorazí vlakem do Havířova. Byla jsem v druhé práci a neustále mi volali novináři ze všech různých médií. Všichni se ptali: "Můžeme dva lístky? Můžeme akreditaci?..." Došlo tady přes 4000 lidí. Na místech, kde jsem měla známé, tak nebylo, přes les lidí, vidět. Hodně známých chtělo lístky, tak jsem jim posílala odkaz na online prodej. Zápas byl „organizačně hektický“. Všichni pak chtěli mluvit s Jaromírem Jágrem.

Místnost pro rozhovory byla tehdy nacpaná k prasknutí…

Pro novináře máme vyhrazena na stadioně čtyři místa, z toho jsou místa pro klubovou redakci a prostor pro jeden kamerový štáb. Ty tady byly mám pocit čtyři a celkově akreditací přes dvacet. Bylo vtipné, že ve společenské místnosti bylo více novinářů, než kolik tam bývá hráčů po zápase. Všichni čekali na JJ a pokaždé, když jsem prošla dveřmi, tak byli jako „surikaty“ a já jím říkala, ještě nejde. (smích)

A nějaký silný zážitek…

Strašně silný zážitek byl pro mě ten letošní předposlední zápas na Slovanu, tam to bylo zvláštní. První třetina byla super, seděla jsem na tribuně s dvěma hráči, co nebyli v sestavě (Kočí a Kloz) a válcovali jsme je. Ve druhé třetině jsme dali dva góly. Před zápasem jsme se hecovali s jejich „markeťákem“. Cítila jsem se dobře, a najednou jsem viděla vyrovnání na 2:2. Chybělo pár minut do konce třetí třetiny… Najednou to tam padlo. Věděla jsem, že to je konec sezóny a pro mě "můj poslední zápas", cesta domů byla smutná, všechno mi probíhalo hlavou. Ještě v pondělí jsem čekala, že mi někdo řekne, že to není pravda.

Jaký byl Tvůj nejhorší den?

(viditelně rozrušena) Strašný den, strašný zážitek byl, když umřel fanoušek, pan Čurda. To bylo „psycho“. Ten den mi volal zrána Patrik Rimmel s tím, kde jsem, ať spěchám. Přišla jsem, byli jsme na poradě, kde nám oznámili, že v noci zemřel fanoušek. Já se tady naučila, že lze vyřešit každou nepříjemnou situaci. Ale toto? Život nikomu nevrátíš, čas nevrátíš. Nikomu nepřeji, aby se na podobnou situaci vůbec musel připravovat. Pracovně doufáš v to, že se nikdy nic takového nestane. Tvojí starostí je, abys do světa ukazoval, že jsme ten nejlepší klub a najednou přijde taková tragédie. Vydalo se tiskové prohlášení a pak začali volat lidi.

Kdys byla vlastně poprvé tady v hale?

Poprvé jsem tady byla na koncertě Divokého Billa, to jsem ještě chodila na základní školu. První akce s hráči, na kterou si pamatuji, bylo týmové focení před sezonou 2017/2018.

Většina lidí, když tady přijde, tak se hokejistů bojí. Bylo to u Tebe „jinačí“?

(smích) Doteď se jich bojím… Ze začátku jsem měla rozpaky. Přeci jen jsem byla holka a najednou tady bylo třicet chlapů, nevěděla jsem, jak mě vezmou. Přišlo mi, že jsou specifičtí. Každý zvlášť jsou super, ale najednou je to „tlupa v bandě“. Časem jsem si zvykla, začínala jsem jako redakční posila a ten vztah byl dobrý. Postupem času, když jsem byla v této pozici, jsem na ně měla další požadavky. Někdy jsou ochotni více, někdy méně. HV poslední době jsem od nich byla trochu distancovaná a párkrát jsem si vyslechla, že jsem kyselá.

Asi největší zážitek pro mě bylo, když hráči vyráběli Kiwanis panenky. Vypadalo to jako, s odpuštěním, v nějaké chráněné dílně. No a ty jsi jim hlasitě říkala, dělejte, ať to máte za hodinu hotové…

To si úplně nevybavuju, co říkáš. Ale je to právě to, donutit je k něčemu takovému. Nechci teda říkat, že je vyloženě nutím, spíše je tak pošťouchnout. Ve finále mám vždy pocit, že si kluci tu akci taky užijí. Jsou akce a akce, zpětně musím poděkovat kapitánům, ať už to byl Jirka Krisl, anebo Honza Maruna. Nejdříve jsem šla vždy za nimi s tím, že potřebuji dva, tři kluky a bylo mi vyhověno.

Hráčům se asi nechtělo na vaření polévky…

Vaření polévky je náhodou super akce. Myslím, že Mařka jako šéfkuchař, se toho vždy šikovně ujal, kluci pomáhali a vždy to byla jedna z nejpříjemnějších akcí.

Nepletli se Ti hráči?

(smích) Mám problém s těmi mladšími, juniory neznám skoro žádné. Připadají mi všichni stejní. U těch starších je to v pohodě. Dlouho se mi pletli Ondřej Procházka s Ludvíkem Rutarem, nastoupili do týmu ve stejnou dobu. Organizovaly se besedy na školách a přišel tam Prochy, tak jsme se seznámili. Za týden do jiné školy přišel Ludvík a říkám mu: "Tak super Ondro, ty už víš, jak to tady chodí." Teď mi přijdou oba úplně jiní, je to o zvyku. (smích)

Když jsi tady nastupovala, tak jsi byla hozena mezi lvy. Vzpomeneš si na první den?

Poslední dobou si myslím, že jsem se posunula. Když jsem nastoupila „do funkce“, tak jsem měla strach někam zavolat. Teď by mě to nenapadlo. Než jsem nastoupila, tak jsem delší dobu byla Martinovi k ruce, když potřeboval. Těžko se specifikuje ten první den, on byl marketingový manažer, pak mi jednou řekl, tak už jsi připravená to převzít. Já na něj vážně si to myslíš? No, a on, že ano. To bylo po oslavách 90 let klubu. Dost věcí mi předal, zasvětil mě. Netvrdila bych, že by mě úplně hodil do vody a plav. Ale ze začátku jsem opravdu šla krůček po krůčku.

Co říkáš na sezónu 2020/21?

Byla zvláštní. Ještě více jsem si uvědomila, že hokej tady není proto, aby se jenom hrál. Hokej je tady proto, aby se hrál pro fanoušky. Letos to bylo polovičaté. Musím říci, že po dlouhé době jsem sice viděla zápasy, protože letos se neřešilo načítání lístků z tomboly, přestávkový program atd., nebyly doprovodné akce, nic. Musím přiznat, že mi docela přehlušila ty předchozí, které byly super. Jednu dobu jsem z toho byla dost nešťastná, pak jsem jednou hledala nějaké fotografie pro jednoho sponzora. Projížděla jsem ty sezóny předtím a připomněla jsem si, jak to tady bylo super.

Jak se pozná dobrý marketingový manažer?

Podle toho, kolik má fanoušků na hokeji. :) Asi jsem nebyla dobrý manažer, když se v Havířově každý rok snižoval počet lidí na stadionu. Ale dobrý „markeťák“ se pozná asi tak, že když lidé na tom hokeji jsou, tak si ho všichni užijí a baví se nejen hokejem, ale i atmosférou a vším okolo. Za mě by měl fanoušek cítit nejen při zápase, že je součástí týmu.

Co ti tahle práce dala?

Dala mi strašně moc zkušeností, byla to moje první práce po škole. Hodně věcí jsem se naučila sama. Nejsi tady sice úplně sám, ale hodně věcí si musíš „nacítit“, poznat, zažít a vymyslet, jak je potom budeš dělat. Práce tady mi dala hodně nadhled. Ze začátku jsem se neuměla moc „odprostit“ a dost věcí si brala osobně. Další důležitou věcí, kterou mi tohle všechno přineslo je, že jsem se naučila jednat s lidmi, nebát se. I nejslavnější hokejista světa je jenom člověk. A ve finále jsem se naučila přijmout i to, že ne všichni mě musí mít rádi, a ne na vše musím odpovídat ano.

No a to, že jsi byla „ženská v chlapským prostředí“, ti nebylo někdy předhazováno?

Myslím si, že je to stereotyp, na který by se nemělo poukazovat. Mohla to být výhoda, ale i naopak. Já bych to nespecifikovala. Tady byli většinou všichni fajn. S některými lidmi jsem si tady hledala cestu pracovně, ale pokaždé jsem si ji našla. Třeba s Patrikem Rimmelem, on mě naučil, že nic není problém, vše se dá vyřešit. Vždycky jsem přišla vystresovaná s nějakou věcí a on si s tím poradil za dvě minuty. I s panem prezidentem jsme si našli cestu a naučili se spolupracovat. Měli jsme stejný cíl a zájem. Určitě se nerozcházíme ve zlém, naopak.

Když děláme rozhovory s mladými hokejisty, tak říkáme, že na konec se děkuje…

Já bych určitě chtěla poděkovat a to strašně moc lidem. Děkuji za možnost, že jsem tady mohla vůbec být. Zkušenosti, které bych získávala jinde deset let, jsem tady do sebe dostala za čtyři. Děkuji Martinovi, že mě přivedl. Klukům nahoře, realizačnímu týmu, co mě vzali pod křídla a věřili mi. Díky redakci, protože na ně byl spoleh. A hlavně, kolem klubu se pohybuje hodně "neviditelných" lidí, kteří se na tom chodu podílejí. Ať už jsou to lidi v bufetech. Holky dobrovolnice, co rozdají míčky do soutěží. Fanoušci, co roznesou po hospodách 40 plakátů. Ono to vypadá, že když jsi manažer v malém klubu, tak si musíš dělat všechno sám, ale naštěstí se vždy najdou ti, kteří přiloží ruku k dílu. A já si strašně vážím těch, co to dělají a navíc dobrovolně ve svém volném čase. Výborná spolupráce, která mě bavila, byla s partnery a sponzory. A děkuji i hráčům, které jsem tady poznala a potkala, ti mě za ty roky hodně vyškolili. (smích)

A v čem?

(smích) Co všechno lze ještě snést. Po posledním zápase na mě přišla nostalgie, byla jsem se podívat na zimáku na každý kout. Připomínala jsem si všechny události, co jsem tady prožila. Vím, že minimálně jednoho nového fanouška jsem do klubu přivedla, sebe.

Vím, že jsi krom práce pro AZet měla i druhé zaměstnání...

Přesně tak. Práce pro AZet mě bavila, stejně jako mám ráda i práci druhou. Ale dostala jsem se do bodu, kdy nechci dělat tolik věcí najednou a přemýšlet, zda jsem udělala všechno tam a nezanedbávám něco zase tam. Měla jsem pak pocit, že něčemu nedávám všechno. Tomu bych se chtěla do budoucna vyhnout. Vždycky jsem se těšila na zimák, stavila se za Evženem a Láďou. Před zápasem se pozdravila s fanoušky, které jsem na tribunách minimálně od vidění znala. Kolem klubu jsou super lidi. Neodcházím proto, že bych to tady přestala mít ráda, jen potřebuji změnu osobní. 

Martino, díky za všechnu práci a zápal, který jsi tady za ty roky klubu dala. V tvé další životní cestě Ti přeji všechno dobré a snad Tě tady na podzim potkáme v hledišti.

Youtube