AZ Havířov
H A V Í Ř O V - V rámci článků mapujících devadesátiletou historii AZetu vám přinášíme rozhovor s Pavlem Zdráhalem. Útočníkem, který (pomineme-li krátkou epizodu v polovině 90. let) v letech 1999-2002 a pak 2004 a 2006-2008 odehrál za Panthery 104 extraligových a 125 prvoligových zápasů a připsal si v nich téměř neuvěřitelných 167 bodů.
Už je to sice nějaký pátek, co jeden z havířovských srdcařů nového tisíciletí pověsil brusle na hřebík, ale stále jej všichni hokejoví pamětníci mají uloženého jako bojovníka, který bojoval za Havířov vždy ze všech sil. Co ale dělá Pavel Zdráhal v hokejovém důchodu?
Na sklonku kariéry jsem si dodělal trenérské béčko. Sice jsem prvně uvažoval, že bych se mohl do Havířova vrátit v nějaké trenérské pozici, ale postupem času už jsem tak trochu sešel z očí, navíc všechny pozice byly v Havířově obsazené. Poté, když jsem skončil s hraním v Porubě, tak jsem si s Jirkou Zdeňkem otevřel kavárnu, taky trochu podnikám v oblasti nemovitostí. Hokej je moje srdeční záležitost. Práce u hokeje by mě rozhodně moc bavila. Rád bych se mu věnoval a předával své zkušenosti, tak uvidíme, jestli něco přijde a opět se u hokeje objevím.
(Pozn. redakce: Po vzniku rozhovoru se Pavel Zdráhal stal trenérem HC Slezan Opava)
Pavle, vybrali jsme si tě jako osobnost, která by měla hodnotit období Azetu po roce 2000. Jaké tedy máš na Havířov vzpomínky?
Vážím si toho, že jste si jako osobu hodnotící toto období vybrali mě, ale těch osobností tam bylo mnohem více, namátkou určitě Honza Peterek, Rosťa Pěkník, ti by asi měli dostat přednost.
Nicméně pokud bych začal od konce, tak bylo nádhera hrát u nás ten poslední zápas, jak se se mnou diváci loučili, připravili transparent a to všechno, to bylo neskutečné. Volali mi lidi a nechápali. Já jsem nikde nezažil nic lepšího. Sice mě mrzí, že to loučení proběhlo v dresu Poruby a ne Havířova, ale tak to prostě dopadlo. 
Když jsem přijel na ten zmiňovaný zápas a diváci během oné děkovačky vyvolávali moje jméno, tak moji spoluhráči z Poruby nechápali. Já jsem jim ale říkal, já ty lidi nemůžu odmítnout, oni jsou pro mě nejvíc, zůstanou nejvíc a Havířov je pro mě klub, který bude vždycky nejvíc a to se nikdy nezmění. V Havířově to bylo vždy hodně o srdci. Co se týče atmosféry, tak v Havířově mrazilo, ať už jsem hrál za Havířov nebo jsem přijel jako soupeř. Ve druhém případě jsem měl vždycky motivaci se proti nim prosadit, ale nikdy se mi tam v dresu soupeře moc nedařilo….
Pojďme tedy ke tvým začátkům v Havířově, poprvé ses v dresu Azetu představil v sezóně 1993/94, nicméně jen na pár utkání. Poté půlku sezóny o dva roky později a první celou sezónu jsi v Havířově odehrál až po převedení extraligové licence z Opavy (2000/01). Zavzpomínej tedy na začátky v havířovském dresu?
Můj začátek nebyl úplně povedený. Když zářili Gála se Sikorou, Hermanem a s dalšíma, tak já jsem měl úplně katastrofální sezónu, ale paradoxně jsem se po té sezóně přes Karvinou a Olomouc odrazil zpátky.
Když v sezóně 2002/03 Havířov sestoupil, ty už jsi u toho nebyl. Proč?
Během mé poslední sezóny jsem přestoupil do Litvínova. Úplně nadšený jsem nebyl, protože v té době trénoval Havířov Franta Výborný, na kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky. Ale na druhou stranu mi Litvínov nabídl takové podmínky, které se nedaly odmítnout. Ten poslední rok, kdy Havířov sestupoval, jsem pak hrál v Třinci. Chtěl jsem se potom do Havířova vrátit, ale nevím, co tomu bránilo. Celkově ale na to období rád vzpomínám, byly tam krásné zápasy, například s Vítkovicemi, které jsme vyhráli. V té době hráli za Havířov například Tomáš Sršeň, Petr Folta nebo Roman Horák, se kterým jsem já odehrál svoji nejlepší sezónu, hokejově tam vyrostl třeba Michal Mikeska. S Honzou Peterkem a Markem Melenovským jsme tam také sehráli jednu z nejúspěšnějších částí mé kariéry. Byly tam ikony minulosti Cagaš, Pavlas, Vyhlídal, začínal tam Hudler a další.
Vyzdvihnout jednu konkrétní sezónu Pavel nedokázal, zatímco Jirka Gála, který se k našemu rozhovoru nachomýtnul a kterého si havířovské publikum pamatuje díky nezapomenutelnému stylu bruslení má jasno.
Nejlepší naše sezóna byla určitě ta, ve které jsme hráli baráž s Kometou. To chodilo i spousta diváků. Když náhodou přišlo třeba jen dva tisíce diváků, tak jsme si s klukama říkali, co se děje. Atmosféra tady byla parádní.
Určitě máš spoustu historek z působení v Havířově, tak prozraď tedy něco z hokejové zákulisní historie.
Top historka je s Petrem Sikorou, který tam na začátku hrál. My jsme byli dobří kamarádi a jsme vlastně až dodnes. A Siki tam tenkrát za Richarda Fardy nedostal prostor, který měl dostat. No a byl tam Andrej Jakovenko, který byl ruská mafie, ale my jsme si z něho se Sikim dělali tak trochu srandu. Bylo asi nějaké osmé, deváté kolo, já jsem měl asi 0+1, i když jsem měl šancí asi na deset gólů. A když jsme se tak se Sikim jednou bavili a Andrej se mě ptá co je, tak já mu říkám, no nemůžu dát gól a on na to (Pavel mluví ruským přízvukem): „Ty? Ty dáš gól leda v Šumpěrku.“
No jenže stačily dva zápasy a už tam Jakovenko nebyl, protože hrály u nás Pardubice, my hrajeme přesilovku pět proti třem, on zakopl na modré, a oni jeli tři na brankáře. To byl navíc zápas, který začal později, protože oni měli zpoždění a my jsme na ně čekali. V šatně jsme si říkali, jak na ně vletíme, když budou z té cesty rozbití a za pět minut jsme prohrávali 3:0. I v další historce byl zamotaný Jakovenko. Siki má po zranění na uchu takový výrůstek a Andrej mu říká (opět mluví ruským přízvukem): „Co ty to tu máš? Žvýkačku?“
Když už zmiňuješ jednotlivé hráče, zavzpomínej na spoluhráče či trenéry, kteří ti utkvěli nejvíce v paměti.
Když vzpomínám na spoluhráče, tak bych asi vyzdvihl to, že v lajně Peterek, Melenovský, Zdráhal se mi hrálo nejlépe, dále rozhodně vzpomínám na Romana Horáka a Petra Sikoru. Peterek, Melenovský, ti byli výjimeční hokejově, přístupem, vším, Roman Horák tím, že od něj jsem puk dostal vždycky na hokejku, to bylo až neuvěřitelné. Hodně bodů jsem posbíral právě i v lajně s Mikeskou a Horákem. A z beků bych chtěl rozhodně vzpomenout na Denyho Tomáška, ale ten měl smůlu, že ho trenéři tady trochu odstřihli. Za mě ale nejlepší bek, který kdy v Havířově byl, dále vzpomenu i Michaela Vyhlídala. Z brankářů asi uvedu Cagiho. Ten když zavřel branku, tak mu nedal gól nikdo. Z trenérů je těžko někoho vyzdvihovat, nerad bych na někoho zapomněl, ale zmíním například Richarda Fardu, Frantu Výborného a taky Tondu Stavjaňu. Ale rád vzpomínám třeba i na Boba Peštuku.
Opět se přidává i Jirka Gála.
Já bych určitě chtěl vyzdvihnout Mirka Fryčera. A třeba i Karla Uhra, který v období, kdy se postoupilo, toho pro havířovský hokej udělal strašně hodně. A ze spoluhráčů například Petra Kaluse nebo Rosťu Pěkníka. Ten byl ve své době trochu nedoceněný, ale byl to pan hokejista!
Co říkáš na současnou práci trenéra Jirky Režnara v Havířově, sleduješ vůbec hokejové dění v Havířově?
Rozhodně, už sice tolik nejezdím, protože je tady i Poruba, taky chodím na extraligu. Časově to moc nedávám, mám rodinu, dvě malé děti. Akorát už ze současných hráčů znám asi akorát Filipa Semana, a Honzu Marunu. Jirka Režnar je pro mě svým způsobem hokejový fanatik. On má vše dokonale nastudované a propracované, systémy, letní přípravy. Pod ním byl hokej založený na disciplíně, nebyl tam nikdo, kdo by si dělal, co chtěl. Já jsem už před sezónou věděl, že i když Havířov oslabil, tak Jirka ten tým a to puzzle poskládá tak, aby to fungovalo. Já kdybych byl manažer, tak takového trenéra vždycky chci, protože na prvoligové poměry je Jirka špičkový trenér.
Díky svému synovi můžeš bedlivě sledovat i reprezentaci a jsi určitě jako otec rád, kam až to tvůj syn dotáhl.
Já bych to řekl jinak, já jsem totiž strašně náročný člověk, já nevím, jestli mám být pyšný, já ho pořád vidím ještě lepšího, než v současné době je. On je ještě mladý a já věřím, že ještě půjde nahoru. Samozřejmě je to na něm, je to otázka tvrdé práce, dřiny, ví kde má handicapy a může na nich pracovat. Já k tomu nemůžu moc říkat, protože já jsem se k mezinárodnímu hokeji ani nepřiblížil, tam mi ujel vlak o tři ligy a syn už mě dávno přeskočil. To, co jsem na mezinárodní úrovni viděl, v jaké rychlosti se vše provádí, tak jsem si říkal, že to je pro něj výborná zkušenost a z toho by se měl odrazit a vidět jak se pracuje a co všechno ještě musí zlepšit. Když se mu nedaří, tak se ho naopak snažím povzbudit, ať dále tvrdě pracuje. Jsou hráči jeho ročníku nebo pod jeho ročníkem jako je Vrána, Pastrňák, Kampf, Kaše, Kubalík, kteří v určitou chvíli nad ním byli jen lehce, a dnes vystřelili daleko před ním a hrajou NHL, KHL atd.
Když už jsi zmínil toho Pastrňáka, je určitě super, že zrovna havířovský odchovanec už potřetí vyhrál anketu Zlatá hokejka a hraje v jednom z nejlepších útoků celé NHL.
Já jsem Pastu vnímal od jeho dětství. Když já jsem v Havířově hrával, tak on seděl zmrzlý na střídačce a říkal mi, strejdo, nemáš tam nějakou hokejku? Posléze hrál i s Patrikem v nároďácích. Pasta je fantastický kluk, vždycky byl samá legrace. Neměl to nikdy moc jednoduché a ať už jsem věřil v jeho hokejové kvality, tak to, co předvádí teď, to je něco, na co nejsou slova. Jsem strašně šťastný, že se mu takhle daří a hrozně mu to přeju. I pro celý havířovský hokej to je fantastická věc.
Děkuji za rozhovor.
Zdroj fotografií: www.hcporuba.cz, www.denik.cz, www.jihlavske-listy.cz
