AZ Havířov

Havířov je TOP tým. Stuchlík o hokejce v toaleťáku, Gudasovi i práci agenta

15.08.2022 | Redakce

Loni zažil krušné časy. Doufal ve změnu k lepšímu, místo toho musel od listopadu shánět nové působiště. Když ho našel, nevyhrál jediný zápas. Kryštof Stuchlík ale na hokej nezanevřel. Vrátil se do Havířova. Klubu, kde jeho bláznivý rok začal.

„Líbí se mi vize nového vedení klubu. Znám trenéra, sportovního manažera i majitele. Všechno drží na profesionální úrovni, jako kdybychom hráli první ligu,“ pochvaluje si čtyřiadvacetiletý útočník.

V kariéře už zažil angažmá, na které by nejraději zapomněl, nebo turbulentní sezony za oceánem. Teď vstává brzy ráno a cestou na stadion vyřizuje telefonáty. Odpoledne pak mění led a posilovnu za počítač. Spolupracuje s hráči z Česka, Finska i Kanady.

Do širšího povědomí veřejnosti jste vstoupil bitkou s Janem Šírem v zápase Chance ligy Benátky nad Jizerou – Frýdek-Místek v listopadu 2019. O rok později jste ve videorozhovoru pro hokej.cz uvedl, že to byl jeden z momentů, při kterém jste moc nepřemýšlel a choval se spontánně. Znamená to, že běžně se nenecháte příliš unášet emocemi a dobře si rozmyslíte, co v zápase uděláte?
Můj hokej je hodně založený na hlavě. Snažím se číst hru a přemýšlet, než se do něčeho pustím. Tohle bylo jedno z nejvíce spontánních rozhodnutí, které jsem v kariéře udělal (úsměv). Zrodilo se čistě z okamžiku. Vlastně ani nevím, co se v tu chvíli zlomilo. Že bych se rval, není můj styl hokeje. Prostě nastal jeden moment a šel jsem do bitky.

Co jí předcházelo?
Dvakrát se šlo na vhazování. Poprvé mě sekl do blbého místa, dostal jsem úder do rozkroku. Nevím, jestli úmyslně, ale nastalo to krátce po buly. Jak jsem se otáčel, trochu jsem se po něm ohnal. Rozhodčí pískl zakázané uvolnění a vhazovalo se znovu. Udělal mi to samé, tak jsem jej zase sekl. Nemám tušení, co mě to napadlo (smích). Něco ve smyslu ‚Tak pojď!‘ nebo ‚Shodíme to!‘ Odpověděl mi ‚Jasně, tak pojď.‘ Vůbec jsem nevěděl, o koho jde. Zahodil rukavice a začal si vyhrnovat rukávy. V tu chvíli jsem věděl, že mám problém.

Jak velký?
Nechytil jsem nic na obličej, všechno maximálně shora na hlavu. Byl větší, ale odnesl jsem si dobrou zkušenost. Pak jsme se tomu společně zasmáli – jak se spoluhráči, tak s ním. Dozvěděl jsem se, že chodí boxovat.

Stali se z vás kamarádi?
Občas si napíšeme, sleduju, jak se mu daří. Shodnou okolností jej zastupuje agentura od kamaráda. Dáme si vědět, co a jak.

Bitky si nedomlouváte?
Ne, to vůbec (úsměv). On už působí v extralize v Liberci. Mladí kluci tam dostávají šanci.

Neporval jste se tehdy, aby vám na chladném benáteckém stadionu nebyla zima?
Běžela snad třetí minuta zápasu. Byl jsem ještě v dobré teplotě, neseděl jsem na střídačce a nemrzl. Fakt nevím, co to do mě vjelo. Čistou bitku jeden na jednoho jsem nikdy předtím neměl. Člověk je viděl akorát v NHL. Tam se mlátili jiní, kteří to měli v povaze. Doteď toho ale nelituju.

Bitku jeden na jednoho jste neměl nikdy předtím, ani nikdy potom?
Potom ještě jednou, doma za Frýdek v zápase proti Přerovu, s Filipem Dvořákem. Shodou okolností jsem chránil našeho nynějšího sportovního manažera Milana Mikulíka, hráli jsme spolu v lajně. Začali se požďuchovat, na starší hráče se to samozřejmě nedělá. Šli jsme do sebe, nějak blbě mě chytil za dres a při střetu jsem si vykloubil rameno.

Léto s reprezentanty

S hokejem jste začínal v šesti letech v rodném Krnově, první sezonu jste ale skoro nehrál kvůli zápalu plic. Jak jste to jako malý kluk, natěšený na hokej, prožíval?
Nevybavuju si to. Za začátku kariéry si pamatuju jenom ústřižky – jak jsem vyrůstal a hráli jsme v Krnově. Vím, že jsme s klukama blbli v šatně. Taťka chodil od osmi večer hrávat. Dělal jsme bordel, sbírali puky, lítali po tribunách. Na zápal plic si ale nevzpomínám. Kdyby mi rodiče jednou neřekli, že jsem jako dítě prodělal vážnou nemoc, tři čtvrtě sezony jsem nehrál a byl jsem doma, sám bych to nikde nezmínil. Asi jsem někde prochladl.

Možná na zimáku.
Možná, to mi naši nepověděli. Vím jen, že to bylo vážnější onemocnění. Od té doby ale nejsem skoro vůbec nemocný. Jestli jsem byl jednou, tak je to moc. Nestává se mi, že bych prochladl a měl kašel. Rýmičku někdy dostanu, ale teploty a podobné věci se mi vyhýbají. Mám dobrou imunitu, nemusím se bát.

V Krnově jste zažil ještě stadion před rekonstrukcí, že?
Když jsem začínal, teprve se dodělávala jedna část tribun. Teď je tam krásné moderní zázemí. Občas ho využívám. Krnov nemá tolik hokejových tříd, takže na zimáku zůstává hodně volných ledů. Dají se pronajmout za dobrou cenu. Přes léto se sem tam domluvíme s kamarády a pinkneme si na ledě. V létě jinak každý den trénuju v Kravařích. S Marcelem Kuncem, Marcelem Barinkou, Patrikem Zdráhalem nebo Matějem a Šimonem Stránskými. Všichni jsme dvacet kilometrů na jedné hromadě. Sejdeme se a hrajeme deset na deset.

Co vám to dává?
Matěje Stránského jsem zažil v Třinci. Šimon je o rok starší než já, hráli jsme spolu v mládeži, na olympiádě dětí a mládeže. Jsou to kluci, kteří už v kariéře něčeho dosáhli. Někdy je sranda sledovat, co s pukem dokážou. Nechci, aby to vyznívalo, že jsou jako z jiné planety. Občas ale umí vymyslet takovou věc, kterou člověk vůbec nedokáže předvídat. Třeba poslat dobrou přihrávku a najít spoluhráče. Tihle hráči hlavně nedělají chyby, nekazí hru. Když hrají spolu, jde vidět, že si vyhoví, dají si puk přesně do hole. Žádné metr dopředu nebo metr dozadu. Je to pro mě dobrý „letní kemp“.

Z Krnova jste se přesunul do Opavy, odkud vás pak koupil Chomutov. Jak jste se ve čtrnácti letech cítil na druhém konci republiky?
Bylo mi čtrnáct let a bylo to moje první angažmá mimo domov. Člověk je mladý a blbý, zkouší nesmysly. Já jsem zkusil žvýkací tabák a hned mě chytil trenér. Bylo z toho velké haló. Nakonec jsem vyvázl s napomenutím. 

Co přišlo potom?
Hodně jsme se tehdy bavili s Davidem Kofroněm. Přemluvil mě, abych to zkusil v Třinci. Moc těžké to nebylo. Vždycky jsme spolu hráli Mafii, volali jsme si. Říkal mi: ‚Přijď, budeme bydlet spolu, bude sranda.‘ Potkali jsme se i v nároďáku na šestnáctkách, právě to léto jsem šel do Třince. 

Přišla pro vás po přestupu do Třince změna k lepšímu?
Měli jsme strašně fajn partu kluků. Na hotelu jsem pět let bydlel s Filipem Hamanem, v ročníku byl třeba také Lukáš Kaukič. S Hamim jsme na pokoji hrávali na PlayStation Fifu. Byli jsme prakticky neporazitelní (úsměv).

S Třincem se vám podařilo vyhrát extraligu staršího dorostu i extraligu juniorů. Oproti Chomutovu to musela být velká změna, že?
Měli jsme hrozně silné ročníky ’97, ’98 i ’99. Z posledního jsou kluci, kteří teď hrají za třinecké áčko. Miloš Roman, Patrik Hrehorčák, Honza Hladonik je teď v Karlových Varech. Hned v roce, kdy jsem přišel, jsme na mistrovství republiky mladšího dorostu skončili třetí. Ročníky ’97 a ’98 jsme pak vyhráli starší dorost, ’98 a ’99 jsme ve stejné kategorii obsadili třetí místo. Juniorku jsme vyhráli, tuším, s ročníky ’96 až ’98, sezonu nato jsme prohráli finále s Plzní. Samé úspěchy.

A také samé zážitky, ne?
Bylo jich nespočet, včetně naschválů. Třeba jsme si omotávali hokejky vším možným. Lukáš Kaukič věděl, že mě to se*e, tak mi zabalil celou hokejku do toaleťáku nebo izolačky. Nikdy jsem s tím ale nehrál, pokaždé jsem to sundal a měl jsem nervy. Nelíbilo se mi, že mi někdo sahá na hokejku. Jsem na to docela háklivý (úsměv).

Oplatil jste mu to?
(přemýšlí) Asi jo, ale on nebyl tak horká hlava jako já. Netradiční úpravou hokejky se nenechal rozhodit.

V Třinci jste vystudoval obchodní akademii. Jak se zrodilo rozhodnutí navázat na maturitu na druhé straně Atlantiku?
Měl jsem jasno, že chci jít za hokejem a zároveň za školou do Ameriky. Největší smysl mi dávala univerzita. Hokej je tam na brutální úrovni, hlavně v nejvyšší divizi. Po maturitě jsem se tak sbalil a odešel do zámoří. Zásadní bylo prosadit se. Jak co se týče hokeje, tak co se týče univerzity. Musel jsem hrát juniorku, dostat se na školu a vybojovat si co nejvyšší stipendium.

Ber, nebo nech být

Jaké překážky na vás na tak náročné cestě čekaly?
Pokud jde o školu, musel vyplnit obrovský dotazník, absolvovat pár pohovorů a také uspět v jejich přijímačkách. Byly obdobou našich SCIO testů. Skládaly se z angličtiny nebo matematiky. Všechno jsem musel nastudovat, bral jsem si doučování. U logických věcí jsem byl občas trochu v lese, člověk nezná podrobně všechna anglická slovíčka. Zvládnout se to ale dalo. Dosáhl jsem průměrného skóre. Jako Evropanovi mi to stačilo. Testy jsem udělal a přijali mě na univerzitu ve Springfieldu. Nakonec jsem ale nenastoupil, dostal jsem jen padesátiprocentní stipendium.

Jaké se za stipendii skrývají částky?
Jsou to desetitisíce dolarů. Pro Američany je to ještě v pohodě, vydělávají v průměru třikrát, čtyřikrát více než my. Když se řekne stipendium padesát tisíc dolarů na rok, pro rodiče v Americe by zaplacení takové sumy znamenalo hodně, ale nebyla by to taková pálka jako pro lidi u nás. V přepočtu je to něco přes milion českých korun. Extrémně vysoká částka na to, že by měl člověk studovat v Americe.

Od čeho se výše stipendia odvíjí?
Záleží, jak moc vás chtějí hokejové kluby. Jestliže s vámi počítají do první lajny, jste TOP hráč se slibnými vyhlídkami na NHL, dostanete stoprocentní stipendium. Uhradí vám veškeré náklady spojené se studiem a nikdo se vás na nic neptá. Pokud hrajete třetí, čtvrtou lajnu, dají vám poloviční stipendium. Nese*ou se s vámi. Ber, nebo nech být.

Pro hokej.cz jste před dvěma lety prozradil, že v zámořském hokeji jste zažil šílenou atmosféru. Můžete ji přiblížit?
Z klubu Corpus Christi v Texasu mě vyměnili do New Jersey. Přeletěl jsem a v novém působišti mi řekli, že mě moc chtějí. Sezonu předtím jsem měl dobré role, udělal jsem body. Chtěli mě na rozdílovou pozici, že budu hrát přesilovku, všechno. Od prvního tréninku jsem ale byl ve čtvrté lajně a prostor jsem nedostával. Měli dalších šest, sedm hráčů na mé úrovni. V té době se nám dařilo, vyhráli jsme dvacet jedna zápasů v řadě, stanovili jsme nový rekord ligy. Chodil jsem za trenérem, jestli mě vymění, co pro to můžu udělat. Nic ale nepomohlo.

Pokud se nepletu, ve Spojených státech jste prošel celkem třemi kluby.
Ještě jsem byl v Chicagu Steel. V létě jsme jeli na turnaj, kam se sjely všechny kluby ze soutěže. Říká se tomu showcase. Třikrát jsme tam dostali šišku. Potom vzali asi pět nejstarších hráčů z týmu, včetně mě, a ještě před začátkem sezony nás rozprášili. Někoho vyměnili do Jersey, někoho poslali na Aljašku. Pamatuju si na dlouhou cestu s asistentem trenéra. V autě jsme strávili čtrnáct hodin. Jeli jsme z Ohia do Texasu.

To muselo být vyčerpávající.
Hlavně ještě s trenérem. Nevíte, o čem se s ním máte pořád bavit. Nechcete mu říct něco špatného. Je to pro nás nový člověk, navíc trenér. Nechtělo se mi fňukat, že mě poslali jinam a musím se stěhovat.

Z pěti asistencí zůstala jedna

Tak jste raději mlčel?
To ne. Část cesty jsem prospal, potom jsem se na něco dívat a povídali jsme si o NHL. Také jsme řešili nový klub. Jak to v něm bude vypadat, na co se mám připravit. Na psychiku je to brutálně náročné prostředí. Kdo to neustojí, je v p**eli. V Corpusu to rozhodně nebyla pohádka. Trenér měl své oblíbence, kterým dával naše kanadské body.

Přepisoval je?
Reálně jsme vyhráli první zápas 4:2, u prvních dvou gólů jsem měl asistenci. Po zápase mi trenér řekl, že nemám zapsanou ani jednu a opraví mi to. Za dva týdny jsem z klubu odcházel a opravené to pořád nebylo. Na Elite Prospects mi pak napsali šest zápasů a jeden bod, i když ve skutečnosti jsem měl čtyři, pět bodů. Kdybych z Texasu neodešel, možná by mi je trenér dopsal. Tím, že jsem ale zamířil jinam, si možná řekl ‚Kašlu na něj, nechám body někomu jinému.‘ Byl to zvláštní trenér, nikde jinde než v Corpusu jsem něco takového nezažil. Navíc to nebylo vše.

Ano?
Od stejného trenéra jsme dostali velkou příručku pravidel, která jsme museli striktně dodržovat. Pokud jsme to nedělali, přišlo napomenutí a pak vyhazov. Zažil jsem, že takhle vyhodil dva nebo tři kluky. Ze dne na den je odstřelil.

Po tom všem, neznechutila vám Amerika hokej?
První rok se mi dařilo, měl jsem skvělou lajnu. Hrál jsem i s jedním Čechem, který teď nastupuje v nižší zámořské soutěži ECHL. Jmenuje se Michal Stínil. Dostal se na stejnou univerzitu jako já. S tím rozdílem, že na ni opravdu šel. Navíc tam začal studovat i druhý spoluhráč z lajny, který byl pro změnu ze Švédska. Mohli jsme společně studovat kompletní útok. Jsem šťastný, že jsem mohl prožít takovou sezonu. Užil jsem si spoustu srandy. Další rok po sezoně jsem byl ale opravdu znechucený. Do toho přišla špatná zpráva se stipendiem na univerzitu. Novou krev do žil mi vliv až Třinec s Frýdkem.

První sezona ve Frýdku se vám povedla. Nasbíral jste 23 bodů ve 48 zápasech, připsal jste si premiérový start v Tipsport extralize za Třinec. Další rok ale už tak vydařený nebyl…
Tehdy jsem udělal chybu. Neměl jsem zůstávat v Třinci a ve Frýdku, měl jsem odejít.

Proč?
Neodehrál jsem nějakou extra sezonu. Na druhou stranu, byla to moje první dobrá sezona v kariéře. Tipovali mě na deset největších překvapení léta, že můžu vyletět. Měl jsem nabídky, včetně zkoušky v extralize. Ani jednu z nich jsem ale nevzal. Věřil jsem, že se můžu prosadit do sestavy Třince. Tam mě však nevzali ani na týden letní přípravy. I když jsem vyhrál fyzické testy, před i po suché přípravě. Dali mi jeden nebo dva přáteláky, to bylo všechno. Dotáhli si nové, zkušené hráče, což pro mě byla další konkurence. Navíc kvůli covidu nezačala NHL, takže Lukáš Jašek se Zadinou začali sezonu v Třinci. Do Frýdku spadli další hráči, ten rok jsme měli extrémně nabitý tým. Moje vytížení nebylo veliké a tomu odpovídaly i body na konci sezony. 

Nové angažmá jste získal v Havířově, co jste od něj vlastně čekal?
Na to je jednoduchá odpověď. Úplný opak toho, co se nakonec stalo. Když jsme se po deseti zápasech domluvili na ukončení smlouvy, podle oficiálního webu jsem byl nejméně vytěžovaný hráč z celého mužstva. Hráli tady kluci z Olomouce, ale až na pár z nich jim to moc nešlo. Pan Režnar mi říkal, že mě chce, ale že jsou okolnosti, za které nemůže. Jednání ze strany klubu nebylo profesionální. 

Z jakého důvodu?
Na něčem jsme se domluvili a potom mě měsíc natahovali se smlouvou, než jsem ji podepsal. Bylo to naprosto neprofesionální, byli jsme přesně domluvení na datum. Pak jsem přišel na led, byli jsme dohodnutí, že dostanu nové brusle. Ty mi také nedali, takže jsem byl bez bruslí. Týkalo se to i peněz. Původní, domluvenou částku mi snížili. S tím, že víc mi nedají. Co potom chce člověk dělat 20. srpna. Už od začátku to bylo špatné.

Špička, která šla do háje

Prvního ledna letošního roku jste podepsal s maďarským klubem Dunaújváros. Proč jste si vybral zrovna Maďarsko?
Nebyla to jediná nabídka, kterou jsem měl. S přítelkyní jsme ale začátkem září navštívili Budapešť a hrozně jsme si ji zamilovali. Dunaújváros leží asi třicet minut od Budapešti. Je fakt, že Erste liga (nejvyšší maďarská soutěž – pozn. red.) patřila mezi soutěže, kam jsem byl ochotný za určitých finančních podmínek jít. Byl jsem sám z baráku, přítelkyně musela kvůli práci zůstat v Česku. Když jsem však zjistil, že Dunaújváros trénuje Leo Gudas, nebylo co řešit.

V základní části jste ale skončili poslední, nepostoupili jste do vyřazovacích bojů.
Když jsem přišel, z jedenácti týmů jsme byli předposlední. Přitom deset mužstev postupovalo do play-off. Všechny zápasy jsme prohráli, tým byl šíleně špatný. Syn majitele klubu dělal generálního manažera a domácím klukům rozdával smlouvy okolo 300 euro. Byli to hráči, kteří by u nás pomalu nehráli ani druhou ligu. Třeba v Havířově by část z nich určitě neuspěla. Dostávali jsme brutální šišky, klidně i devět nebo deset gólů za zápas. Všichni lepší hráči, kteří díky smlouvám mohli, postupem času odešli. Já už jsem to musel dohrát. A také jsem chtěl. Byla to psychicky těžká sezona, už jsem nechtěl vymýšlet. Mimo hokej jsem si ale Maďarsko užil. Přijela za mnou přítelkyně, výletovali jsme. Leo Gudas je skvělý člověk i trenér. Doteď spolu máme krásný vztah. Našli jsme si hospodu, kde čepovali Plzeň. Občas jsme navečer chodili na pivo, pokecali jsme.

Čím jste si s Leo Gudasem sedli?
Není žádný rapl, spíš kliďas. Hrozně dobře ale řeší detaily, velký důraz klade na přípravu u videa. Sleduje soupeře, umí ho přečíst a vymyslet, co na něj budete hrát. Kdyby v týmu byla větší kvalita, hrál by dobře. Pět šest let zpátky byl Dunaújváros nejlepší organizace v Maďarsku, několikrát vyhrál titul. Až nový majitel poslal celý klub do háje. Vůbec ale nelituju, že jsem tam šel.

Proč jste se vrátil do Havířova, navzdory předchozí špatné zkušenosti?
Kvůli vizi, kterou klub teď má.

Můžete to rozvést?
Po působení Dunaújvárosi jsem zvažoval, že se přesunu do Budapešti. Sám už bych ale nešel, přítelkyně by musela jít se mnou. Má dobrou práci v bance, navíc tu máme veškeré zázemí. Proto jsme se rozhodli, že neodejdeme. Hledal jsem alternativu. Řešil jsem, jestli chci pokračovat v kariéře, protože jsem začal dělat hokejového agenta. V březnu mě oslovil Milan Mikulík a řekl mi, co se bude v Havířově dít, jaké jsou nové plány. Líbilo se mi, že chtějí udržet profesionální úroveň klubu. I teď trénujeme dopoledne, soustředíme se na každý herní detail, máme všechno okolo výstroje i zázemí. Je to minimálně na prvoligové úrovni.

Krok dopředu a natřískaná soutěž

Necítil jste v sobě určitou zášť? Po tom, co jste zažil v loňské sezoně...
Zášť proti Havířovu vůbec nemám. Jako malý si z Opavy pamatuju, jak tam měl neskutečné fanoušky. Vždycky jezdili plný kotel, černé dresy, fandili. Z Havířova mám také hodně kamarádů. Znám trenéra Jirku Raszku, Milana Mikulíka i pana majitele. Všichni tvrdě pracují. Havířov beru jako krok dopředu. Budu v TOP týmu druhé ligy. Budeme se rvát, abychom hráli co nejvýš. Pokud se poštěstí, třeba i o postup.

Druhá liga ale bude úplně jiná než v předchozích letech. Rozšířily ji čtyři týmy, které loni působily v Chance lize…
A není to jen o nich. Chomutov bude válet, Tábor bude výborný. Brutální válec bude Znojmo, mají celý tým profi, smlouvy na dvanáct měsíců. Jiný cíl než postup tam není. Je vidět, že znojemský pan majitel má hokej hodně rád a nebojí se do něj pustit peníze. Kvalitní tým staví i Ústí nad Labem. Co se týče nás, budeme velice ambiciózní. Minimálně stylem, kterým se chceme prezentovat na ledě.

S Milanem Mikulíkem jste dva roky v kabině Frýdku seděli vedle sebe. Přenesl si vlastnosti, které měl jako hráč, i do manažerské funkce?
Myslíte lidsky? Když si něco umane nebo rozhodne, nejede přes to vlak. Jako manažer bude tvrdý vyjednávač o smlouvách, nenechá se jen tak zatlačit. Zároveň se s ním dá bavit v podstatě o všem. Dokáže to i člověk, který s ním nemá takový vztah jako já. Milan je hlavně velmi ambiciózní. Ve čtyřiceti letech chtěl hrát první lajnu, každou přesilovku. Je to výborná vlastnost. I v Havířově bude chtít dosáhnout toho nejvyššího, fakt TOP bodu. Hokeji dával vždycky maximum. V letní přípravě klidně změnil jídelníček, aby ještě odehrál jednu parádní sezonu. Pokud se do něčeho zakousne, jde si za tím.

Kvádro jsem ještě neoblékl

Zmínil jste, že pracujete také jako hráčský agent. Jak k tomu došlo?
Rozhodl jsem se po konci v Maďarsku. Zastupoval mě David Pauliak a potřeboval parťáka, který by dělal agenta s ním. Domluvili jsme se, že to na rok zkusím a uvidíme. Vždycky mě bavily přestupové spekulace, kdo kam půjde, za kolik peněz. Zároveň rád jednám s lidmi. Cítil jsem, že by mi profese agenta mohla sedět.

Skloubit tak musíte povinnosti hráče a agenta. Jak vypadá váš denní program?
S přítelkyní ráno vstáváme poměrně brzo, okolo páté, čtvrt na šest. Venčíme pejska, chystáme společnou snídani. Na procházce venku rychle proletím maily a zprávy. Co potřebuju, řeším v autě na cestě do Havířova. S Davidem se vždycky domluvíme, co za den uděláme. Následuje trénink – posilovna, led. V jedenáct odcházím ze zimáku a na cestě domů vyřizuju telefony. Od dvanácti se snažím být u počítače. Vyřizuju smlouvy a další administrativu, až do večera. Moje práce je proměnlivá, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Celý den nemusí být nic. Pak přijde osmá večer, člověk do toho může spadnout a pracovat do půlnoci.

Kolik hokejistů momentálně zastupujete?
Pohybuju se na patnácti hráčích. Spolupracuju s Michalem Kvasnicou a Zackem Malíkem, kteří hrají ve Finsku. Zastupuju také bráchu, který je v áčku v Mladé Boleslavi (brankáře Marka Stuchlíka – pozn. red.). Mezi mé klienty patří i Radim Matuš, teď hraje druhou německou ligu v Regensburgu. Podepsané ale nemám jen Čechy, ale také Finy, Kanaďany nebo Američany. Máme osobní vztah, vzájemně si důvěřujeme. Věřím, že to bude klapat i do budoucna.

Jak často se převlékáte z hokejové výstroje do kvádra?
Popravdě, v kvádru jsem ještě nebyl. Ani na jednání se nechodí v obleku. Většinou se konají na zimáku na zápase. Člověk je oblečený normálně. Obvykle si dá kávu, někdy i drink, když je na jídle.

Na co se od vás fanoušci Havířova mohou těšit? Na bitky?
Nevím, jestli na moje, ale celkově na bitky určitě (smích). Máme v týmu individuality, které se toho vůbec nebojí. Naopak takové situace vyhledávají. Dudy, Tomáš Krupa, Jakub Mrva do toho jde také po hlavě. Jsou to „střelci“, můžeme čekat velké věci (úsměv).

Youtube
×
Dnes v 17:00 | Muži
AZ Havířov
SKLH Žďár nad Sázavou