AZ Havířov
Harry Valerián odehrál v době od konce šedesátých do začátku osmdesátých let za AZ Havířov celkem deset sezon. Rychlé křídlo, které se staralo nejen o útok, ale také poctivě pracovalo v obraně, si tedy pamatují nejméně dvě generace fanoušků. Patří mezi legendy klubu a pochopitelně je také členem síně slávy AZ Havířov. I proto je mu věnován další článek, připomínající 90. výročí založení klubu.
Harry Valerián se narodil na sklonku 2. světové války (7.5.1945) v Německu, kde byla jeho maminka na tzv. totálním nasazení. „Pracovala čtyři roky v jedné německé rodině nedaleko Drážďan a tam se seznámila s mým otcem. Jmenoval se William Tierney a byl to zajatý anglický voják. Bohužel koncem války zahynul při bombardování Drážďan, takže jsem se s ním nikdy nesetkal, ale jako památku na něj mám anglické jméno,“ poodhaluje Harry Valerián původ svého netradičního jména.
Maminka se po válce vrátila domů do Slušovic, a zde malý Harry vyrůstal až do svých sedmi let. Pak se přestěhoval na Ostravsko, kde jeho maminka už čtyři roky pracovala. Konkrétně to bylo do Karviné. A tady také začínal s hokejem - na rybníku, jako všichni tehdy začínající hráči.
„První brusličky jsem dostal už ve čtyřech letech, byly to takové, jak se říkalo „na klíček“, tedy nasazovací na boty. Bruslit jsem začínal s mamkou, ale jak jsem rostl, postupně jsem se v tom osamostatňoval. V Karviné bylo plno rybníků, kde se dalo v zimě bruslit. My jsme měli takovou hokejovou partu kamarádů a chodili jsme bruslit a hrát především na požární nádrž na větrní jámu u Dolu Armáda. Kolem byly vzrostlé stromy, takže to bylo zastíněné a díky tomu se tam držel led dlouho. Tam jsem se učil bruslit i hrát. Mým velkým snem vždy bylo, mít pravé „kanady“. Jednou jsme byli s maminkou na nákupech v Ostravě a já je zahlédl ve výkladu jednoho bazaru na Kuřím rynku. Chtěl jsem si na ně vydělat na brigádě, ale to nešlo, protože jsem mě teprve 14 let.“
Nicméně právě ve 14 letech přišel první důležitý hokejový zlom v životě Harryho Valeriána a souvisel s ukončením základní školy.
„Po základce, protože jsem byl s mamkou sám, tak jsem nešel na gymnázium, ale do učení. Finančně bychom studium neutáhli, zatímco v učení jsem ještě nějakou tu korunu dostal. Konkrétně jsem nastoupil na učiliště a internát Pozemních staveb v Ostravě-Mariánských Horách. A tam začala moje hokejová kariéra. Pod vedením učitele tělocviku pana Žurka jsme vytvořili školní tým. Vyfasovali jsme komplexní výstroj, včetně hokejky. To bylo velké plus, na to bychom doma neměli.“
Až ve 14 letech tak Harry Valerián poprvé hrál hokej ve výstroji! A nebylo to vůbec jednoduché. Tréninky totiž probíhaly na legendárním ostravském zimním stadionu Josefa Kotase už ráno od pěti hodin do půl sedmé. A pak se muselo do školy nebo na praxi.
„Hráli jsme soutěž mezi ostravskými učilišti, a navíc každý rok jsme jezdili na celostátní turnaj stavebních učilišť v Pardubicích. Po prvním roce ve školním týmu našeho učiliště jsem se, dá se říct, vypracoval tak, že mi v té další sezoně protihráč z týmu stavební průmyslovky Ostrava, ale zároveň kapitán dorosteneckého týmu Baníku Ostrava, Pepa Ziemba nabídl, ať jdu hrát k nim. Představil mě trenéru Šustkovi, zaregistrovali mě a hned jsem začal hrát.“
Teprve v 16 letech tak začal hrát registrovaný hokej, ale do tohoto prostředí vklouzl velice rychle a odnesl si z něj mnoho zajímavých historek.
„Pamatuji si velmi dobře svůj první zápas dorostenecké ligy, který jsem za Baník odehrál na Slovanu Bratislava. Hráli jsme po hlavním utkání mužů Slovanu a Sparty. Z jedenácti tisíc lidí jich na stadionu snad pět tisíc zůstalo. V zápase jsem dostal přihrávku do jízdy mezi oba obránce. Jak jsem byl rychlý, tak jsem jim ujel, ale pak jsem na modré čáře upadl a po břiše jsem dojel až do branky a podrazil jsem brankáře. Samozřejmě se z hlediště ozýval smích, byla to ostuda. Prohráli jsme tehdy asi 1:9 a po návratu autobusem do Ostravy, ve čtyři ráno, nám ještě trenér naordinoval bruslařský trénink. Protože prý máme v týmu hráče, kteří neumí zvednout nohu přes modrou čáru :-). Tak to byla taková úsměvná epizodka,“ vzpomíná pan Harry Valerián.
V dorosteneckém týmu Baníku Ostrava se ale dlouho „neohřál“.
„Po odehrané jedné sezoně v dorostu jsem, už po vyučení, spolu s několika spoluhráči, dostal v sedmnácti letech příležitost v mužích, kde potřebovali omladit kádr. První zápas za muže jsem hrál ve druhé nejvyšší soutěži proti Slovanu Hodonín a nakonec jsem odehrál za muže celou sezonu. K tomu jsem ale samozřejmě normálně chodil do práce.“
Díky tomu zažil památné druholigové boje mezi Baníkem Ostrava a Vítkovicemi, které na ZS Josefa Kotase probíhaly před 12 000 diváky. Po jedné sezoně v mužích Baníku ale musel, v roce 1964, nastoupit na vojnu.
„Naštěstí mě povolali do vojenského sportovního klubu a bylo tedy jasné, že sice budu na vojně, ale budu i hrát hokej. Původně jsem měl jít do Litoměřic, ale kvůli reorganizaci jsem nakonec byl umístěn do Dukly Trenčín. Tam z nás nováčků vytvořili jednu četu, absolvovali jsme velmi tvrdý přijímač a hned po něm jsme jeli na soustředění. Bylo to tvrdé, ale zvládli jsme to, včetně tehdy všudypřítomné vojenské šikany od starších vojáků. Na vojně jsem se potkal i s některými pozdějšími spoluhráči nebo naopak soupeři.“
Za Duklu, která hrála také druhou nejvyšší soutěž, odehrál celé dvě sezony. Hostoval také v týmu Jednota Trenčín, a v Trenčíně se i oženil. Po skončení vojny se ale nevrátil do Ostravy, jak původně plánoval. Dostal totiž nabídku na přestup do Bánské Bystrice, kam se v den ukončení vojenské služby, i s rodinou, přestěhoval.
„Na Bánskou Bystrici mám skvělé vzpomínky. Jednak se nám dařilo a také to byl klub, který se o své hráče velmi staral. Bystrica mě koupila, poté co jsem skončil vojnu v Dukle Trenčín, od Baníku Ostrava. Zařídili mi přestěhování i s rodinou, dostal jsem byt a slušný obnos peněz v hotovosti do začátku. Vlastně si mě tam „vyžádal“ útočník Honza Nebyla, nejlepší hráč a lídr týmu, se kterým jsem, a taky s naším centrem Ivanem Novákem, pak hrál v jednom útoku.“
Bystrica také hrála 1. slovenskou národní hokejovou ligu, tedy druhou nejvyšší hokejovou soutěž Československu, a v sezoně 1968/69 ji vyhrála. Na konci sezony se tedy probojovala do kvalifikace o postup do 1. Československé celostátní ligy.
„Nás bylo v týmu celkem šest Čechů a hráli jsme takový technický hokej. S Bánskou Bystricí jsem se mimochodem podíval šestkrát na turnaje do Švýcarska, což bylo dříve nemyslitelné, a tam jsem si zahrál i proti kanadským týmům. A taky jsem si v jejím dresu zahrál proti Stanu Mikitovi, což byl v té době jeden z nejlepších hráčů světa - čtyřnásobný vítěz kanadského bodování NHL a vítěz Stanley Cupu. V roce 1967 se přijel podívat na své rodné Slovensko a nastoupil proti nám v přípravném utkání za Košice. Prohráli jsme 1:9, a jen Mikita sám nám dal čtyři góly.“
Ze Slovenska má Harry Valerián ještě jednu, dnes už úsměvnou, vzpomínku, která ale dobře dokumentuje jak tvrdý, ale také „nečistý“ hokej se tehdy hrál. „ Celé naší pětce tvořené českými hráči, hodně nadávali a dávali nám na ledě co proto. Vzpomínám, že proti nám za Poprad hrával dvoumetrový a stodvacetikilový obránce Kosek. A ten si mě vyhlédl, a pravidelně mě hokejkou přehodil přes mantinel. A vždy mě házel tak, abych pak musel jít ke střídačce po betonu :-).“
Již zmíněnou kvalifikaci o 1. ligu na jaře 1969 hrála Bystrica spolu s Plzní, Ml. Boleslaví a Vítkovicemi. Díky tomu byli její hráči hodně na očích trenérů, funkcionářů i fanoušků v našem regionu.
„Třeba ve Vítkovicích na nás bylo vyprodáno, a i když jsme tenkrát se silným soupeřem nešťastně prohráli, zanechali jsme dobrý dojem. A protože nás viděli i lidé z tehdejšího AZetu, po sezoně nám celému útoku Nebyla-Novák-Valerián nabídli přestup. Rozhodující slovo v tom měl ředitel dolu Zápotocký Ing. Erich Volný, který dal příkazem funkcionářům klubu, zajistit náš přestup. Já jsem s přestupem souhlasil, protože, jednak mi končila smlouva a jednak po zápase s Vítkovicemi v Bystrici napsali v novinách, že jsem nepodal výkon odpovídající mým možnostem, protože jsem hrál proti svým bývalým spoluhráčům. Mě se to velmi dotklo, protože já jsem byl, za ten skvělý přístup, jaký k nám klub měl, ochotný bojovat za Bystricu do roztrhání.“
Příchod útoku Nebyla-Novák-Valerián do Havířova výrazně přispěl ke zkvalitnění kádru týmu, který rok předtím postoupil do 1. Národní ligy, ale v soutěži se udržel jen díky jejímu rozšíření. Umožněn byl velkými změnami a uvolněním v celé společnosti koncem šedesátých let. Najednou se, po dlouhých letech, dalo cestovat do zahraničí, hrát zápasy se soupeři ze západní Evropy apod. Taky v oblasti tvorby kádru sportovních týmů se nově v mnohem větší míře kupovali cizí hráči a už se nespoléhalo jen na odchovance. Některé kluby tak, ve snaze posílit se, poskládaly své týmy z už hotových hráčů odjinud.
„Celá situace kolem našeho přestupu byla ale komplikována tím, že už předtím nás koupil Třinec, který nás oslovil hned po tom utkání ve Vítkovicích. A zájem byl i z jiných klubů. No ale nakonec jsme, i díky tomu, že v Třinci byly nějaké organizační problémy, šli hrát do Havířova. Podmínky nám nabídl ještě lepší a především jsme přišli do výborně vybaveného a fungujícího klubu. Taky tady byla nová hala, sice ještě bez sedaček, ale s výborným zázemím. Navíc zde panovala obrovská rivalita mezi týmy z našeho regionu – Havířov, Karviná, Opava, Vítkovice, Kopřivnice, Vsetín. Derby jsme měli i několikrát do měsíce! Hned první zápas sezony jsme hráli v Karviné, kde se na nekrytém stadionu tísnilo devět tisíc zmoklých diváků a dalších šest tisíc zůstalo ještě venku. Neskutečná atmosféra. Karviná měla oproti nám hvězdný tým a na trenérském postu Gustava Bubníka,“ vzpomíná na atmosféru regionálních derby na přelomu 60. a 70. let Harry Valerián a připomíná, jak důležitá byla osobnost tehdejšího trenéra AZetu.
„Trenér Zdeněk Halámek byl původně pedagog z Opavy, který neuměl sice moc bruslit, ale byl výborný psycholog. Takže z našeho mančaftu dokázal udělat takový ten správně fungující teamwork. A taky myslím, že během těch pěti sezon v 1. národní bylo mužstvo vhodně doplňováno. Hráči, kteří nezapadli do koncepce, odcházeli, a přicházeli jiní. To ani na takové úrovni už jinak nejde.“
Výborné výsledky týmu se odrážely i ve velkém zájmu o hokej v Havířově. Zimní stadion se pravidelně plnil mnohatisícovými návštěvami, což hnalo hráče ještě více vpřed a na derby bývalo pravidelně vyprodáno.
„Lidé, kteří na hokej chodili, byli motorem našich výkonů. My jsme měli takový zažitý pocit, podporovaný i trenérem, že prostě doma nemůžeme prohrát. Museli bychom se pak stydět před lidmi a jít domů, jak se říká kanálama. A myslím, že i fanoušci to na nás viděli, že to není jen výkon z nutnosti, ale je tam to srdce. To si myslím, že dělalo hodně. Samozřejmě, taky se vám z tohoto pohledu vrátí každý nezdar.“
Oproti předchozím desetiletím se v té době výrazně proměnila pozice havířovských hokejistů. Už to nebyli ryzí amatéři, kteří si šli zatrénovat a zahrát po práci.
„My jsme samozřejmě museli být někde oficiálně zaměstnáni, což bylo obvykle na dole Zápotocký. Ale vzhledem k tomu, že jsme dvakrát denně trénovali, nemohli jsme fakticky do této práce chodit. Taky jsme se museli věnovat rehabilitaci. Obzvlášť po zápasech jako např. ve Zlíně nebo Vsetíně, což byly týmy vždy hrající velmi tvrdě. K tomu účelu jsme měli v kabině i bazén a staral se o nás i MUDr. Gumbík, což byl primář rehabilitačního oddělení havířovské nemocnice,“ říká Harry Valerián.
V polovině 70. let, to už AZ hrál ve 2. národní lize, se ale i on začal rozhlížet, co bude dělat po ukončení hokejové kariéry.
„Někdy kolem roku 1975 jsem se začal zajímat více o své budoucí pracovní zařazení. Pochopitelně v oblasti stavebních prací, což byl obor, který jsem se vyučil. Vystudoval jsem stavební průmyslovku a začal pracovat v oddělení investic na dole Zápotocký.
Změna nastala u Harryho Valeriána i v klubové příslušnosti. Po devíti letech ukončil své působení v AZetu a šel hrát krajský přebor za Orlovou. Jenže do krajského přeboru byl přeřazen za dva roky i AZ a tehdejší ředitel dolu Zápotocký ing. Klečacký rozhodl. „Přece nebude, jako náš zaměstnanec, hrát proti nám a ještě nám dávat góly“. Takže se ještě v sezoně 1980-81 na rok do AZetu vrátil. Ale to byla opravdu poslední sezona Harryho Valeriána coby hráče. I tak vydržel mezi mantinely, na svou dobu, do výjimečně vysokého věku. Moc hráčů ze své generace už na kluzištích nepotkával. Ale reakce diváků nebyly vždy jen obdivné.
„Obecně nejhůře se hraje na prázdném velkém stadionu, kde je slyšet každý výkřik. Mnohdy i hodně kritický. Mně se to stalo někdy v těch 36 letech ve Vsetíně. To nebylo příjemné poslouchat kritiku na své výkony a věk.“
Jako mnoho hokejistů ale, po skončení hráčské kariéry, úplně od hokeje neodešel. Na přelomu 80. a 90. let se tři sezony věnoval trénování dětí v přípravce, ale pak z časových důvodů tuto činnost ukončil. „Trénovat malé hráče mě moc bavilo, na nich bylo právě vidět, že je to baví. U těch starších už to bývá jiné a to nesnáším.“
Především ale Harry Valerián hrával hokej v tzv. odborářské lize, a v roce 1996 založil amatérskou Havířovskou hokejovou ligu, kterou stále ještě občas hraje! Na ledě tak bývá pravidelně i ve svých 73 letech!
V osobním životě vstoupil v roce 1983 podruhé do svazku manželského. A ke dvěma dcerám z prvního manželství, se stal ještě otcem dvou synů. V roce 1990 využil svých pracovních zkušeností a založil úspěšnou stavební firmu, která zaměstnávala až 25 lidí a má za sebou mnoho realizovaných projektů.
Zajímavě zní srovnání Harryho Valeriána tehdejšího a současného hokeje. „Dneska je to jiné. I díky pravidlům, která výrazně více trestají zákroky holí a různé formy bránění ve hře. V mé době byl z tohoto pohledu hokej mnohem tvrdší až zákeřný. Bylo více hákování, držení, údery hokejkou pod koleno do rozkroku apod. Já jsem si i díky tomu odnesl z hokeje roztrženou sítnici, vyražené vrchní zuby, zlomenou patelu v koleně a nepočítaně šití, tak se i trochu divím, že jsem to přežil. :-).“
A co by na závěr Harry Valerián popřál AZetu k jeho 90. výročí?
„Popřál bych aby, kromě nezbytné profesionality, bylo na všech vidět, že je v tom i srdce.“
