AZ Havířov
Náš klub si letos připomíná 90. let od svého založení. Dnes si připomeneme období, které bylo velmi úspěšné, ale s neslavným koncem. To byla devadesátá léta minulého století. V první polovině této dekády ve městě panovala euforie. Klub postoupil do druhé nejvyšší soutěže a měl velmi blízko k postupu do té nejvyšší. Na konci devadesátých let už to tak slavné nebylo, Havířov byl ve spodních patrech tabulky a měl ekonomické problémy.
Po postupu do II. ligy v sezóně 1991/92 panovala v klubu spokojenost. Byl splněn předsezonní cíl a stanoven nový – tím bylo udržení druhé nejvyšší soutěže. Tento cíl byl s přehledem splněn, když AZ Havířov postoupil z osmého místa do play-off. Ve čtvrtfinále narazil na favorizovaný Třinec, který pořádně potrápil, série skončila 3:2 v neprospěch Havířova.
Na začátek devadesátých let vzpomíná tehdejší útočník AZetu, nynější trenér juniorů a šéftrenér mládeže Tomáš Potěšil: „Já jsem byl po návratu z vojny ve Vítkovicích, kde jsem si ale nevybojoval stabilní místo v kádru a chtěl jsem hrát víc. V té době za mnou přišel pan Uher, tehdejší trenér AZetu a řekl mi, že by Havířov chtěl postoupit. Vrátili se sem hráči jako Sztefek, Kubič a další, což mě oslovilo, takže jsem se vrátil do Havířova a v té sezóně se nám povedlo postoupit.“
„My jsme do té nováčkovské sezóny ve druhé nejvyšší soutěži vstoupili s pokorou a byli jsme poměrně vysoko. Myslím si, že jsme po čtyřech nebo pěti kolech byli dokonce na prvním místě. Na to období rád vzpomínám, protože tady byla výborná parta. Spoustu z těch kluků dodneška potkávám tady na zimáku. Byli to výborní hokejisti, od kterých jsme se my mladí učili. Skvělé bylo to, že tady hráli kluci, kteří v Havířově vyrostli. Na tom to pan Uher postavil, že do týmu postahoval odchovance a doplnil to hráči, kteří byli z nedalekého okolí,“doplňuje.
Jak Tomáš Potěšil připomněl, v té době se AZ spoléhal hlavně na své odchovance, kteří tvořili v týmu absolutní většinu. Hlavními oporami byli: Ivan Volf, Rostislav Pěkník, Petr Kalus, Jiří Trvaj, Radomír Grimm, Petr Sikora, Tomáš Potěšil, Petr Kamrád a Vítězslav Víteček.
Na své spoluhráče z tohoto období vzpomíná i Jiří Trvaj: „Rosťa Pěkník to byl pravák, bombarďák. Radek Grimm takový buldok, který nic nevypustil. A nesmím zapomenout na Petra Kaluse, všechno to byli výborní hráči, taky havířováci.“
Hokejové zápasy ve městě táhly, chodily čtyř až pětitisícové návštěvy. O zápasy play-off byl takový zájem, že nestačila kapacita havířovského zimního stadionu. Přesto po velmi úspěšné sezóně 1992/93 rozvázal Důl Lazy, hlavní partner oddílu, domluvenou spolupráci.
Na čtvrtfinálovou sérii s Třincem si Tomáš Potěšil dobře vzpomíná: „Vedli jsme 2:1 na zápasy, čtvrté utkání se hrálo u nás doma a to si pamatuju, že nás rozhodčí hodně poškodil. Prohráli jsme 2:3 a ten rozhodující zápas v Třinci jsme prohráli 3:0. Ale byli jsme hodně blízko postupu, přestože byl Třinec jasným favoritem. Hnal nás plný stadión a my hráči jsme podali heroický výkon.“
Od sezóny 1993/94 tak nesl hokejový klub nový název HC Havířov, pod kterým hrál až do sezóny 1998/99. I v následujících sezónách Havířov pokračoval ve výborných výkonech a v sezóně 1994/95 byl dokonce velmi blízko postupu do extraligy, když podlehl Kometě Brno ve vyhrocené sérii 3:0 na zápasy. Postoupilo tedy Brno.
Na tuto sérii, a hlavně druhé utkání v Brně, vzpomíná Jiří Trvaj, brankářská opora týmu: „Z té série si nejvíce pamatuju ten druhý zápas v Brně, protože se nedohrál. Začalo to nějakýma šarvátkami na ledě, pak začaly bitky i v hledišti a museli jsme utéct do kabiny. Bylo to o zdraví, měli jsme strach, já teda určitě. Nakonec bylo utkání kontumováno ve prospěch Brna, což mi přijde trochu zvláštní, když ty nepokoje, kvůli kterým se nedohrálo, byly na jeho stadionu. Pak se hrálo ještě jedno utkání u nás v Havířově, ale tam už si to Brno pohlídalo.“
Tomáš Potěšil po sezóně odešel do Orlové, kde se později sešla původní parta hráčů z Havířova. „Ten tým se postupně obměňoval, přicházeli hráči od jinud a tak jsme šli hrát do Orlové. Byl jsem tam já, Pěkník, Víteček, Křivohlávek, Golabové a další. A s Orlovou jsme málem postoupili do první ligy, rozhodl gól v Mostě, který jsme dostali v poslední minutě.“
Pro následující sezónu klub vyhlásil jediný cíl – postup do extraligy. Po základní části byl Havířov čtvrtý, v play-off narazil na Písek, na jehož ledě prohrál 2:1 po samostatných nájezdech. Doma Písek porazil 7:3 a ve třetím utkání měl pouze potvrdit tuto výhru a jít do dalšího kola play-off. Jenže přišla studená sprcha - prohra 3:9, na které se šesti brankami podepsal Aleš Krátoška, a nejhorší umístění AZetu za čtyři roky.
Pro sezónu 1996/97 si klub vytyčil stejný cíl – tedy postup do extraligy. V kádru došlo ke změnám, ale Havířov stále spoléhal na brankáře Trvaje a první útok Kalus-Pavlík-Sikora. Jenže výkony týmu nebyly dobré, nedařilo se střelecky a nakonec z toho bylo jen 10. místo v tabulce.
Tenkrát se nehrálo play-off, o extraligu hrály první dva týmy po základní části, stejně tak poslední dva celky první ligy hrály o udržení s nejlepšími dvěma kluby druhé ligy. Havířovu hrozila reálně baráž, protože za něj neoprávněně nastoupil Martin Smeták, ale vedení svazu rozhodlo, že Havířov o body nepřijde a o udržení hrát nemusí.
V sezóně 1997/98 byl systém 1. ligy podobný, jako o rok dříve s tím rozdílem, že ze čtrnácti účastníků druhé nejvyšší soutěže hrál baráž o extraligu jen vítěz základní části. Omlazený tým se i nadále opíral o Trvaje v brance a páteř mužstva tvořili odchovanci klubu.
Sám Jiří Trvaj toho odchytal tolik, že mu z té doby neutkvěl v hlavě žádný konkrétní zápas, ale dobře si vzpomíná na své začátky mezi muži. „První zápas za muže jsem chytal proti Třinci. Seběhlo se to tak, že jsme se dostali se starším dorostem do finálové skupiny na úkor Vítkovic. V Plzni jsme vyhráli 10:1, i když jsme si tam jeli pro výprask, nikdo to od nás nečekal. Měli jsme to dobře rozehrané, ale skolila nás chřipková epidemie a připravila o titul mistra. Po zápase v Českých Budějovicích mě trenér Uher povolal do zápasu s Třincem. Bylo to derby, plná hala a pro mě něco úplně nového. Prohrálo se 7:5, šel jsem do své kabiny dorostu, kde jsem seděl a byl z toho špatný. Pak tam za mnou přišel trenér Uher a řekl: „No, co no, máš to za sebou.“ Hrozně mi tím pomohl a podržel mě.“
Havířov hrál od začátku soutěže velmi dobře, držel se na špici a deset kol před koncem soutěže dokonce 1. ligu vedl. Hokej byl ve městě velmi populární a na Havířov chodily vysoké návštěvy. Tedy až do 49. kola, kdy domácí prohra s Berounem 1:3 rozhodla o tom, že Havířov nemůže být první. Na poslední domácí utkání přišlo „jen“ 1500 diváků a Havířov nakonec obsadil 6. místo.
Jiří Trvaj byl hvězdou první ligy, osmkrát vychytal čisté konto a byl vyhlášen nejlepším brankářem soutěže. V této sezóně chytal také extraligu za Třinec a Vítkovice, se kterými došel až do semifinále a obsadil konečné třetí místo v republice, když byl náhradníkem Martina Pruska.
Zajímalo nás, jaké to je, když celou halou zní hromové Jůůra Trvaj po povedeném zákroku, čehož jsme v havířovské Víceúčelové hale byli mnohokrát svědky. „Hodněkrát se mě ptali, jestli to vůbec slyším, protože jsem byl soustředěný a nedával jsem na sobě nic znát. Slyšel jsem to a pomáhalo mi to. Je to pěkné, když se člověku něco povede a diváci jej takto odmění“, říká skromně Jirka Trvaj.
Sezóna 1998/99 byla poslední, kterou klub odehrál pod názvem HC Havířov. Byla to sezóna neúspěšná. Opory AZetu, včetně Jiřího Trvaje, hrály extraligu za Vítkovice, se kterými byly domluveny střídavé starty těchto hráčů. Trvaj ale ve Vítkovicích nastupoval pravidelně a po odchytaných patnácti utkáních už nemohl chodit vypomáhat do Havířova.
Kromě toho také nefungovala dohoda s Vítkovicemi, které měly dodávat Havířovu až čtyři hráče. Když k tomu připočteme ekonomické problémy klubu a z toho plynoucí pozdní plnění závazků klubu vůči hráčům, není divu, že tým skončil až na 11. místě, což bylo jednoznačně zklamáním.
Do sezóny na přelomu milénia už náš klub vstupoval s jiným názvem, vedením i hráči. A bylo to v nejvyšší soutěži. Ale to je jiný příběh.
Náš klub slaví 90 let, kdo je podle Jiřího Trvaje největší legendou klubu? „Jednoznačně Miro Kusý“, bez váhání odpovídá (asi) nejlepší brankář v historii klubu.
Na závěr tohoto článku přinášíme přání Jirky Trvaje do dalších let: „Popřál bych havířovskému hokeji, ať má úspěchy, ať hraje dobrý hokej, který bude diváky bavit a na který budou rádi chodit.“
