AZ Havířov
H A V Í Ř O V - V letošním roce slaví náš klub AZ RESIDIMO Havířov 90 let od svého založení. Pro všechny fanoušky bude proto připravena celá řada akcí a událostí, kterými si mohou toto výročí připomenout či oslavit. Už nyní můžeme prozradit, že půjde např. o putovní výstavu k historii AZetu, slavnostní zápas a také sérii článků na webu. V nich se podíváme na historii klubu především očima pamětníků a dnes vám přinášíme první část.
Historie AZetu, a havířovského hokeje vůbec, není zrovna jednoduchá a přímočará. Na území města se hokej hrál už dlouho před jeho založením například v Suché. Po založení Havířova se k tomu přidal z vojáků složený klub Rudá hvězda. Přímým předchůdcem AZ Havířov je ale jiný hokejový klub – TJ Důl Antonín Zápotocký. A právě ten byl, původně jako součást Sokola Lazy, založen už v roce 1928 a proto na letošní rok vychází zmiňované výročí.
Ze své devadesátileté historie byl AZ spojen s Lazy (ty jsou dnes součástí Orlové) 38 roků. Do Havířova se přesunul v roce 1966 za lepšími podmínkami a tady také dosáhl největšího rozkvětu a úspěchů. Za 52 let vychoval stovky hokejistů, vybojoval slavná vítězství a přinesl radost desítkám tisíc jeho obyvatel.
V dnešním článku věnovaném historii AZetu se ale podíváme právě na onu zmiňovanou „lazeckou“ etapu historie klubu. Pamětníky úplných počátků už samozřejmě dnes nelze oslovit. Od konce 20. let minulého století uplynulo příliš mnoho času. Vypomoci si tedy musíme jejich písemně zaznamenanými vzpomínkami. Jednoho žijícího pamětníka ale přesto nelze opomenout. Nejstaršího žijícího člena síně slávy AZ Havířov, pana Milana Stonavského (nar. 1935).
Milan Stonavský je rodákem z Lazů, s hokejem zde ve 40. letech začínal, dalších skoro 20 let hrál a i později (vlastně až do současnosti) byl s klubem spojen jako trenér, hlasatel a trestoměřič. Dá se říct, že byl u všeho důležitého v posledních 70 letech historie AZetu. A navíc začínal s hokejem v době a podmínkách ne až tak vzdálených onomu roku 1928.
Historie současného AZetu začala na podzim roku 1928. Tehdy se začali v Lazích na tzv. Liberdově rybníku (lidově označovaném jako Liberďák nebo Liberďok) scházet k nácviku hokeje členové oddílu Sokol Lazy. Již v lednu následujícího roku sehráli lazečtí svůj první oficiální zápas a to ve Vítkovicích. Ani vysoká prohra 0:11 je neodradila od dalšího úsilí v tréninku a tak se už v roce 1930 mohli přihlásit do organizované soutěže, pozdější Slezské župy hokejové. Ve stejném roce také opustili Liberďák.
„Od pamětníků vím, že začátky byly velmi těžké. Začínali v na Liberdově rybníku, který se nacházel v dolní části Lazů u staré pošty. Ale tam nebyly pro hokej dobré podmínky, protože sloužil zároveň jako zdroj ledu do obchodů a hospod, takže se led průběžně vysekával “ vzpomíná pan Milan Stonavský.
Proto se hokejisté záhy přesunuli na rybník Panský stav, lidově nazývaný Panščok. Ten byl, a dodnes je, v horní části Lazů, přímo u vstupu do areálu Dolu Lazy (tehdy Nová jáma, později Antonín Zápotocký). Toto místo bylo už tradičním lazeckým sportovištěm s plovárnou, cvičištěm i kurty.
Milan Stonavský už hraní na Liberďáku samozřejmě nezažil, ale vzpomínky na Panščok má dodnes. „
Bylo to klasické přírodní kluziště s nízkými mantinely z fošen. Tribuna tam nebyla, jen nízký svah s lavičkami. Hned vedle byl další rybník – tzv. Ignačok. Ten byl více v lese a tak se tam držel led někdy až do května.
Kvůli odmítavému postoji ústředí Sokolské organizace k lednímu hokeji, musel hokejový oddíl v roce 1932 přejít pod křídla Klubu československých turistů a poprvé měnit název. To však nebyla žádná překážka v dalším rozvoji klubu - pravidelné účasti v župní soutěži, založení dorosteneckého týmu, vytvoření umělého osvětlení nad kluzištěm.
Větším problémem byly nepříznivé klimatické podmínky (nedostatek ledu), které opakovaně znemožňovaly odehrát mnoho plánovaných zápasů a někdy ovlivnily i celou soutěž. Své o tom ví i Milan Stonavský.
„Podmínky pro hokej byly někdy dobré a někdy zase ne. V době mého aktivního hraní v 50. a 60. letech se pak musely zápasy dohrávat na umělé ledové ploše v Ostravě nebo Karviné. Vzpomínám, jak jsme si jeden rok připravovali plochu na cvičišti nad Panským stavem. Měli jsme tam mantinely, stříkali jsme led, ale bohužel přišla obleva a vše nám rychle roztálo. Takže jsme si tam ani neškrtli.
Ovšem nepřekonatelnou překážkou, a to pro sport v regionu obecně, se stala 2. světová válka. Díky ní se v letech 1939 – 1945 nad hokejovým děním v Lazích zatáhla pomyslná opona, a co hůř, mezi obětmi války byli i někteří členové oddílu. Naštěstí hned po jejím skončení obnovil klub svou činnost. Na zanedbaném sportovišti a bez ztracené výstroje to bylo krušné a tak není divu, že tým hrál až II. třídu okresního přeboru.
Nicméně touha místních hokejistů hrát a vyhrávat byla silnější než všechny překážky a tak se situace postupně měnila k lepšímu. Nejprve byl obnoven dorostenecký tým, pak se dvakrát v té době, pod vlivem politických událostí, změnil název klubu (1948 Sokol Lazy, 1950 Sokol OKD Zápotocký), ale především došlo ke změně domovského stánku.
V pořadí třetím místem, kde měli lazečtí hokejisté svůj domov, byl od roku 1949 tzv. Čížkův stadion, nazvaný podle dlouholetého předsedy oddílu MUDr. Miloslava Čížka. A právě na něm toho nejvíce odehrál i Milan Stonavský. Proč klub po 20 letech opustil svůj dosavadní domov na Panském stavu?
„ Přírodní podmínky se zhoršily. Původně býval na rybníku led až 60 cm silný, ale to už později nebývalo. Čížkův stadion stával v místech vedle Státního domu v centru Lazů. Tady už jsme museli led vytvářet uměle a opět svépomocí. Byla to travnatá plocha, už s vysokými mantinely a později i umělým osvětlením a malou tribunkou. Ta se přivezla ze zrušeného fotbalového stadionu Spartaku Lazy. Na tu dobu totiž chodilo na hokej hodně lidí.“
S tímto sportovištěm má Milan Stonavský spojenou i jednu úsměvnou vzpomínku. „ Někdy v 50. letech jsme hráli přátelský zápas se Spartou Praha. V průběhu zápasu přišla obleva a v místech, kde měli hosté střídačku, se pod lavičkou led prolomil. A jeden z pražských hokejistů volal. „Helé, tady je cítit hnojůvků“ :-).“
Nový domovský stánek byl v následujících letech svědkem vzestupu klubu z přízemí o tři patra výše. V roce 1952 do krajské soutěže, v roce 1960, už jako Baník Zápotocký, do přeboru Severomoravského kraje a o dva roky později do oblastního přeboru. To už měl klub nově i svůj žákovský tým. Poslední postup se odehrál na čerstvě opraveném stadionku, který obdržel zrekonstruované osvětlení a nové mantinely.
Nicméně, i přes toto vylepšení, začalo být brzy jasné, že stadion, a nejen on, ale vlastně celé Lazy, nemá před sebou dlouhou budoucnost. Následkem poddolování se tento městys s původně až devíti tisíci obyvateli a vším co k němu patří (radnicí, poštou, nádražím, třemi školami, hospodami i obchody) začal vylidňovat. Lidé se stěhovali do okolních, nově stavěných, sídlišť a dnes z něj už prakticky nezůstalo téměř nic.
Ale stejně jako se našly nové domovy pro lidi, našel svůj nový domov i hokejový klub. Stalo se tak v roce 1966 a tím novým domovem byl Havířov! A to už bude nová kapitola historie AZetu o níž bude některý z dalších článků.
Věnujme ale Lazům ještě jednu vzpomínku. Proč právě tady se tak dařilo hokeji? Odpověď má pamětník lazeckých časů AZetu Milan Stonavský. A možná není až tak překvapivá. „
To bylo dáno lidmi. Nejvíce se staral právě MUDr. Čížek, aby to fungovalo. Byl to místní rodák, hokej sám jako mladý hrál a pak byl dlouho předsedou oddílu. Svou lékařskou ordinaci měl u koksovny Lazy, později v Orlové. Byl to výborný člověk, rád na něho vzpomínám. Taky jsme se kolikrát pohádali, když jsem s ním nesouhlasil. Ale vždycky všechno dobře dopadlo. Ještě, i když se na konci života přestěhoval do Frýdku-Místku, tak se živě zajímal o AZ a já jsem mu telefonem referoval o výsledcích a novinkách.“
Zkrátka jako téměř vždy – je to o lidech!
Poznámka závěrem: K osobnosti nejstaršího žijícího člena síně slávy Milana Stonavského a hokeji jeho časů se podrobně věnuje tento článek.
Historické fotografie v článku budou součástí plánované výstavy k Výročí 90 let AZ Havířov
