AZ Havířov

Na hlavní straně je spuštěna anketa k navrhovaným modelům 1. ligy pro sezonu 2021/22. Hlasujte, který z návrhů, představených v tomto článku, upřednostňujete.

​Pokud člověk začne s pokorou, tak může dosáhnout nějakého úspěchu, říká Martin Adamský

13.04.2021 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - V Havířově svou hokejovou pouť v sedmnácti letech začal a také ji ve 39 završil. Ikona extraligového hokeje, která s Třincem získala dva tituly, byla nucena ze zdravotních důvodu ukončit svou profesionální kariéru. Rodák ze Studénky zažil, ještě jako junior, konec zlaté vsetínské éry. Pak ho hokejové cesta zavedla do Brna, Plzně a Třince. Ve městech piva a oceli strávil skoro dvě dekády. Na ledě ho pokaždé zdobila výbušnost, vytrvalost a agresivita. Dnes vám s Martinem Adamským přinášíme rozhovor.

Vždy s úsměvem a dobrém rozmaru. Takový byl Martin Adamský v Havířově. I když byl v sezoně 2020/21 nejstarším hráčem mužstva, tak na ledě předváděl to nejlepší a patřil k nejplatnějším hráčům týmu. Mezi hráči AZetu nasbíral nejvíce plusových bodů. Když byl na ledě, tak na něj obrany soupeřů nasazovaly to nejlepší, co měly k dispozici. Martin je skvělým vypravěčem a bavičem. I když ho „zradilo vlastní tělo“ a on už nemůže hrát hokej, tak z něj není cítit ani troška hořkosti. Bere to prostě jak sám říká: „Tak, jak to je.“

Ahoj Martine, jaké to pro tebe je, když už nejsi hokejistou?

No je to, jaké to je… Je to pro mě ještě čerstvé, ale ve své podstatě je to i pěkně. (smích) Jsou to teď takové, jak bych to řekl, dojmy z ukončení, ale zároveň i volnosti. Momentálně je to takové padesát na padesát.

Kdy přišlo to definitivní rozhodnutí, že končíš?

To přišlo hned po mém zranění v základní části. V únoru jsem si obnovil staré zranění.

No, a když Ti lékaři říkali, že by to příště nemuselo dobře dopadnout?

Už když se mi to stalo poprvé, tak ta diagnóza nebyla úplně optimální a přesvědčivá v tom, že bych měl dále pokračovat. Říkal jsem si, že jestli mám ještě pokračovat, tak mám alespoň dva, tři roky před sebou. Stalo se mi to v roce 2019, takže jsem byl odhodlaný, že prostě hrát budu dál. Naštěstí jsem se, díky doktorům, na to nevykašlal a stihl jsem vyhrát ještě jeden titul. Za což jsem zpětně rád.

Jaké je to pro Tebe bez toho zápřahu, když „nic neděláš“?

Já jsem člověk, který nedokáže nedělat nic. Furt musím něco dělat. Když jsem se v únoru zranil, tak jsem čtrnáct dní nedělal nic, protože mě to opravdu bolelo. To jsem odpočíval, ležel a měl jsem takzvaně nohy nahoře.

Jsi vášnivý lesák a nimrod, chodíš teď do lesa?

Do lesa stále chodím, jezdím i v traktoru. Něco malinkého po té kariéře dělám, ale ještě uvidíme, jak to půjde dále.

Když jsme u toho, co bude dále. Dočetl jsem se, že bys měl v Třinci trénovat mládež, co je na tom pravdy?

Už jsem se o tom i bavil s Honzou Peterkem. Všechno je ale ještě, jak říkám, v otazníkách. Nejsem ještě pevně rozhodnutý, ale do konce týdne bych se měl dohodnout, co a jak vlastně bude. Honza o tom ví a já čekám na to, jak se mi vyvine jedna věc.

Co říkáš, jako bývalý kapitán Třince, na tuhle extraligovou sezónu Ocelářů?

V základní části hráli kluci výborně, teď je čeká těžký a houževnatý soupeř. Zítra mají na svých hokejkách mečbol. Osobně si myslím, že to budou mít hodně těžké.

Jak se Ti na to kouká? Nesvrbí Tě ruce?

No, to už ne. Kdybych měl třicet, tak bych byl asi smutný. Anebo jak bych to řekl, nervózní. Teď už to beru s nadhledem, něco mám už za sebou a něco jsem si i prožil. To, že by mě svrběly ruce, to už se nedá říci. (smích)

Sezóna pro AZ skončila za očekáváním. S čím jsi šel do Havířova?

Samozřejmě, dopadlo to, jak to dopadlo, bohužel, to je sport. Jak jsem se bavil o tom s trenérem, tak už se v tom dále pitvat nebudeme. Sezóna byla špatná, od první chvíle. Na začátku nás dostal koronavirus, pak se jednu chvíli trénovalo a pak zase ne. Jedno se navalilo s druhým. Během sezóny přišla i zranění Romana Szturce, mě i dalších hráčů. Což bylo pro tým oslabení. Šel jsem do toho s tím, že uděláme, co nejlepší výsledek. Bohužel se to nepovedlo, je to sport. Snažili jsme se, ale nevyšlo to.

Co říkáš na mladé v Havířově? Je tam někdo, kdo může vyletět?

Letos jsem hrál poprvé CHANCE ligu, takže nemůžu říci, že by tam byl nějaký hráč úplně TOP, který by šel nahoru. K tomu, aby se kluci dostali nahoru, mají před sebou ještě hodně práce. V Extralize jsou mnohem větší tlaky na toho hráče. Je třeba, aby hráči s pokorou na sobě „zamakali“ a třeba se na vrchol někdo z Havířova dostane.

Oproti Tvojí generaci jsou na tom mladí, nebudeme si nic nalhávat, technicky hůře. Mají dost pokory?

Určitě, je to dobou. Na druhou stranu kluky neobviňuji, že mají různé okolnosti, které je od hokeje odrazují. Ale co bych k tomu chtěl říci, tady je problém s pokorou. Prostě si nemyslet, že tady hraji „první ligu“ za muže a teď jsem všechno. Ta pokora prostě chybí, nejeden mladý hokejista by se od toho měl odpíchnout. Být prostě pokorný a zasloužit si ty věci na ledě. Pokud začne člověk s pokorou, tak může dosáhnout nějakého úspěchu.

Vím, že Tvůj syn hraje v Třinci. Budeš na něj tlačit, aby byl dobrý, anebo aby si to na ledě užil?

Já na něj tlačím, aby byl dobrý člověk. Což je pro mě prioritou. To je pro mě v životě důležité, tak teď ho k tomu vedu i já. Pokud mu hokej půjde, tak nebude třeba ho do něj nutit. Má jedenáct let, tak trochu té pevné ruky tam musí být. Není to tak, že by byl drilovaný od rána do večera, aby se z něj stal nejlepší hokejista.

Co ti hokej vlastně dal?

Co mi dal. Dal mi de facto všechno. Prožil jsem krásné chvíle, ale samozřejmě i ty špatné. Teď doufám nemůžu říci, když mi bude čtyřicet, že jsem s ním prožil polovinu života. (smích) Kdybych tady byl do osmdesáti, tak bych byl rád. Hokej mi dal skoro všechno, přitom vzal jenom minimum.

Občas jsi na mě působil, promiň mi to slovo, jako pedant, který nebere nic jiného než dokonalost. Jsi takový i v mimohokejovém životě?

Snažím se takový být celý svůj život. Snažím se, aby se věci vždycky dodělaly a byly takové, jak mají být. Protože, když… Teď malinko odbočím. Říkám to v každém businessu. Když něco jako Martin Adamský dělám, tak jsem za to zodpovědný. Říkám, kdybych ten hokej hrál špatně, tak bych se určitě nedostal k takovým číslům. Snažím se, aby věci dopadly pro „moje dobro“ a všichni byli spokojeni.

Dovolená už proběhla, anebo je ještě v plánu?

Po zranění jsem čtrnáct dní jenom ležel a nebylo to žádné juchání a med. Ono ti, kdo měli problémy s ploténkou budou vědět, že to není zrovna nic příjemného. „Prožil jsem nucenou dovolenou“. Jakmile dojde k rozvolnění, tak si uděláme společnou rodinnou dovolenou a oslavíme konec mého aktivního hokejového života.

Budeš pořád nimrodem a lesákem, ale co bude dál?

Nimrodem bych chtěl být celý život. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet. „Před měsícem jsem skončil s hokejovou kariérou“ a pomaličku se chystám na tu druhou životní. Sám nevím, kam mě nohy zavedou, ale určitě bych to chtěl směřovat k lesu.

Kdybys měl mladému hokejistovi poradit, co mu jednou může přinést úspěch, tak co by to bylo?

Pokora a makat, ostatní přijde samo. Žádné zkratky neexistují. Bez těch dvou věcí to prostě nejde. Možná to bude trošku znít sebechválou, ale já jsem takový v mládí byl, i když jsem byl puberťák. Fakt jsem dřel a k tomu „panu hokejistovi“ jsem propracoval mezi 18. – 30. rokem. Trvalo mi to dvanáct let, ale byl jsem pokorný. Což mě doneslo, až kam mě to doneslo.

Když se podíváš dozadu, na co nejraději vzpomínáš? Na začátky v Brně, mládí v Plzni, anebo na dva tituly v Třinci?

To je těžká otázka. Na Kometě jsem strávil dva roky jako osmnáctiletý, byl jsem jako mladý ve velkém městě, což bylo pro mě super. V Plzni jsem strávil devět a v Třinci deset let. Tahle otázka by byla na půl dne, ale já si myslím, že v každém městě jsem si prožil svoje. Devět let v Plzni a deset tady jsou pro mě prostě srdeční záležitosti.

Zeptám se, který titul byl lepší?

Vždycky říkám, že to byl ten první a to z jednoho prostého důvodu. Kdybych pak měl hodnotit druhý, třetí, čtvrtý, pátý, kdybych je někdy vyhrál (smích), tak se stejně budu vracet k tomu prvnímu. První je vždycky nejlepší, člověk se na to těší, protože to vyhrál poprvé v životě. Spousta lepších hokejistů, než jsem já, ho nikdy nevyhrála. Určitě si cením toho prvního.

No a když jsi poprvé zvedal pohár, tak to bylo přesně takové, jak jsi o tom do té doby snil?

Bylo to úplně skvělé, nespoutaná radost. Oslavy byly super. Tehdy jsem byl v kabině s kluky, kteří, kdybych se podíval na tu soupisku, v 95 procentech titul ještě nevyhráli. Ty první oslavy jsme si užívali doslova plnými doušky.

Martine, díky za Tvůj čas a upřímnost. V nové životní etapě Ti přeji všechno dobré, Ať se Ti daří ve všem, kam Tě nohy zavedou.

V článku byly použity fotografie z archivu autora.

Instagram Youtube