AZ Havířov

Na hlavní straně je spuštěna anketa k navrhovaným modelům 1. ligy pro sezonu 2021/22. Hlasujte, který z návrhů, představených v tomto článku, upřednostňujete.

​Do všeho chci jít naplno, říká Jakub Mrva

07.04.2021 | Vít Káňa

V Havířově se na chvíli sešli dva hokejoví parťáci z Ostravy, kteří do dospělého hokeje vyrostli pod kapitánem Janem Marunou. Dnešní rozhovor bude o dvacetiletém útočníkovi AZetu Jakubu Mrvovi. Ten v sezóně 2020/21 ukázal, že na profesionální hokej stačí a má v sobě i potenciál mířit výše. I když mladých hráčů, kteří vyletěli během sezóny nahoru, aby pak uvadali, jsme už i v nejmladším městě viděli více než dost.

Když jsem Jakuba zpovídal naposledy, tak jsem o něj mluvil, jako o „soli hokeje“ a hyperaktivním klukovi, který je, jako štěně Labradora. „Mrvič“, jak je nazýván spoluhráči, má, teď je to myšleno v dobrém, správně prořízlou pusu a je správně přidrzlý. V AZetu se na chvíli potkal s parťákem z mládí. Dva, troufnu si říci životní kamarádi, se sešli na chvíli v Havířově. Jedním z nich je dnes zpovídaný Jakub Mrva, tím druhým, není nikdo jiný než autor posledního gólu Vítkovic v sezóně 2020/21 Petr Fridrich.

Ahoj Jakube, jaký to byl pro Tebe pocit, když jsi se na chvíli sešel s Petrem Fridrichem, s kterým jsi v juniorce Vítkovic dával mraky gólů?

(úsměv) My jsme jako bráchové v podstatě už od vítkovické přípravky.

Dokonce jsem od něj slyšel historku, jak jste se hecovali, kdo bude dřív z domu na zimáku. Můžeš to rozvinout?

Petr bydlí na druhé straně vítkovické haly. Oba jsme to měli z domu skoro stejně, asi pět minut. On měl v cestě semafor a hecovali jsme se, kdo bude na tréninku první. Vzpomínám si, že když jsme hráli v přípravce, tak už jsme na Ledňáček chodili oblečení, jenom taťka nám tam zavázal brusle.

Co říkáš na to, že jsi v Havířově, a ne ve Vítkovicích?

Jsem rád, že jsem dostal šanci právě tady, protože jsem v Havířově vždycky rád hrával a doufám, že to s AZetem další sezónu dotáhneme mnohem dál. Věřím, že si svou extraligovou šanci v budoucnu vybojuji.

Podle mě jsi se „vyhrál“ tuto sezónu dobře, anebo se pletu?

Ze začátku sezóny a v přípravě jsem hrál dobře, pak přišlo zranění kotníku. Hned jsem se snažil dostat nateklou nohu do brusle, kluci se mi na tréninku smáli. Ten můj pokus vypadal, prý, hodně komicky. V té době přišly i první případy kovidu, ale to jsem byl zraněný. Tak jsem podporoval tým jenom z publika.

Jaké bylo podporovat AZ jenom ze sedačky?

Jsem fanoušek všeho. Vím, že to zní hrozně, ale hned se rychle nadchnu pro všechno. Prožíval jsem to. Byl jsem na Lapači s Petrovými rodiči a mým tátou. Na Vsetín jsme jeli karavanem, byl to v podstatě takový malý zájezd (smích). Pamatuji si, že rozhodčí tam trochu „připískával“ domácím a mě to strašně štvalo a rád jsem to dával najevo, což se však nelíbilo vsetínským fanoušků.

Pak přišla korona a jezdilo se trénovat do Polska…

Bylo to zvláštní, protože to chytla snad polovina týmu, pak jsme jezdili na tréninky do Polska. Mě nebavilo jezdit autem na stadion, vybalit si věci a pak si je zase zabalit. Samotný trénink pro nás byl super, protože jsme byli na ledě. Kdo v tu dobu mohl být na ledě s týmem? Radovali jsme se z každé hodiny na ledě.

V té době se oznámilo, že se zkrátí základní část. Nehonilo se Ti v hlavě, jestli dostaneš nějakou šanci v týmu?

Osobně jsem byl až překvapený, kolik jsem dostal času. Postupně jsem se vypracoval, i vinou absencí, až do druhé formace. Hned v tom zápase jsem si zranil kotník. Pak jsem si říkal, zabojuji. To bylo před koronavirovou pauzou. Přišla mi i nabídka na rozehrání v druhé lize. Jenže se všechno zastavilo. Až v prosinci mi kotník splaskl. Evžen se o mě velmi dobře staral a já jsem se mohl rozjet.

Když jsem Tě viděl v přípravě, tak mi hlavou blesklo, co je to za malé pivo. Ty jsi ale na ledě neskutečně, a teď je to myšleno v dobrém, drzý, cílevědomý, pro hráče soupeře jsi „osinou v zadku“…

Musím plnit takové ty nepopulární věci. Sice to fanoušci týmu soupeře nemají rádi, ale musím takový být. Mám na tom založenou svou hru.

Naposledy jsi mi říkal, jak Ti v prvním zápase někdo zkontroloval hokejkou zuby. Kolik takových pozdravení ještě přišlo, nepřibyly nějaké štychy?

(smích) To už nepočítám, prvně to bylo takové nepříjemné, ale je to tím stylem, kterým hraji. Od staršího dorostu mám hodně zašitou bradu. Každý druhý zápas mě šili, v juniorce ještě taky. Letos mi tam taky nějaké štychy přibyly, proto i nosím bradku. (smích)

Vrátil bych se k závěru sezóny a Tvému vítěznému gólu proti Porubě v prodloužení, backhandem…

Jel jsem z pravé strany… Sám jsem ani nevěděl, jak se mám radovat. Chytal jsem se za hlavu, bylo to… Pocit byl z toho neskutečně dobrý, ale věděl jsem, že celý tým se zvedá. No ale pak přišlo utkání s Frýdkem a přišlo velké mrzení.

Tu hrstku lidí v hledišti to mrzelo ještě dlouho po zápase. Nastoupil jsi proti trenérovi, který Tě loni vedl ve Vítkovicích, což bylo i „cítit“?

Frýdek hrál výborně, pocítil jsem tam styl Mojmíra Trličíka. Což já vlastně dobře znal, byl jsem připravený, že s tím na nás vyrukují. Nevzdali jsme se. I po tom zápase jsme získali v Prostějově šanci porvat se ještě o předkolo.

Po zápase s Rysy jste si něco s panem trenérem řekli…

Došel jsem na zápas, už jsem ho potkal. Přišlo klasické popichování a po zápase se mě vlastně ptal, jak se mám. Bylo to milé, popřáli jsme si všechno dobré.

Už jsem se na to ptal spousty lidí. Co se vlastně stalo v Ústí nad Labem?

Ani bych neřekl, že na Slovanu to byl rozhodující zápas. Jeli jsme tam s tím, že jsme měli šanci na postup. Stav byl 0:2 pro nás. Celou sezónu jsme snad nedostali tolik gólů z přesilovek. Nevím, jak to měli kluci, ale já jsem pořád věřil až do konce. Takových zápasů jsme měli za ten rok více třeba v Kolíně, anebo v Litoměřicích.

Ty zápasy jsem viděl na Hokejce a v nich přišlo hodně mrzení…

No, ale začalo to už v prosinci, když jsme prohráli v Benátkách, doma se Slovanem a v Třebíči. Po výhře nad Přerovem přišel „černý leden“, prohráli jsme deset zápasů. Už před Vánoci jsme se pohybovali okolo dvanáctého místa a vezli jsme se. V lednu se nám povedlo akorát utkání s Kladnem.

Pamatuji si na přípravné utkání s Vítkovicemi, které pro Vás s Petrem Fridrichem bylo, slušně řečeno, hodně vyhrocené. Rvali jste se tam a bylo to na krev…

Bylo to tak, chtěli jsme Vítkovicím ukázat, že na to máme. Vyhrávali jsme a na Vítkovicích šlo vidět, že už toho mají plné zuby. Každý si mohl říci, že extraligový tým přijel do Havířova, jenže to se nedá srovnávat. Rozdíl mezi nimi a námi byl jenom v maličkostech. No a Vítkovice proti nám hráli skoro v plné sestavě.

Prostějov, Kladno, Litoměřice a Slavia, to jsou soupeři, které AZ dokázal porazit. Čím to, že se Vám „s lepšími manšafty“ dařilo?

Myslím si, že ten náš herní styl prostě fungoval proti týmům, které chtěly hrát hokej. My jsme proti těm týmům dokázali plnit taktické pokyny trenérů. S těmi papírově slabšími týmy to bylo tak, že jsme museli tvořit hru a oni čekali na naše chyby. Bohužel jsme nevyužívali šance a poráželi nás z brejkových situací. Dostávali jsme góly, které byly naprosto zbytečné.

Je něco výrazného, co Ti utkvělo v první sezóně mezi muži?

Zážitků je vždycky hodně, největším zážitkem pro mě byl asi ten druhý zápas s Porubou a můj gól v prodloužení. Potřebovali jsme nutně dva body, abychom se udrželi v boji o předkolo. Ani jsem nevěděl, jak se mám radovat, když to tam padlo. To, že jsem dal vítězný gól jsem si uvědomil až nahoře v posilovně. Hodně kluků v kabině se mě ptalo, proč jsem střílel backhandem z té pozice. Odpovídal jsem, že jsem si na to věřil. (smích)

Vedle Mařky jsi neskutečně hokejově vyrostl, jak se Ti s ním hrálo?

S Mařkou se hraje výborně, protože ten kluk odšlape úplně všechno. Doplňovat ho, to byla najednou radost hrát. Mařka se hlavně nebojí říci, co si myslí. Rád jsem se od něj učil a každý zápas. Ne, každý trénink jsem se dozvěděl něco nového. Strašně mě to bavilo.

Co konkrétně?

Na trénincích jsme jezdívali spolu a vždycky mě hecoval: „Pojď jezdíme, teď dáváme góly.“ Najednou jsme ho dali a začali jsme se radovat, jako malí. Člověk vedle něj vyroste a chce dávat góly. Je perfektní parťák. Umí pracovat s mladými hráči, už jich tady vychoval spoustu a já na sobě rád pracuji. Za mě to byla ideální kombinace. Všechno, co mi říkal, tak jsem se snažil dělat podle něj.

Co jsi říkal na to, když ho odvolali z funkce kapitána a nahradil jej Roman Szturc?

Nebral jsem to nijak, prostě se vyměnilo céčko. Mařka byl pořád osobnost v kabině a měl to slovo. Pak i u toho céčka zůstal. Oba jsou velké osobnosti a starší kluci, kteří se musí poslouchat.

Co chceš zlepšit v příští sezóně?

Byla by blbost, kdybych neřekl úplně všechno. Určitě se zaměřím na to, abych byl ještě o něco silnější, rychlejší a ještě drzejší. (smích)

Dokážeš vlastně nedělat nic? Vím, že jsi chtěl mít dva týdny volna, ale pak Vás s Petrem málem „sbalila“ policie kvůli chybějícím rouškám na hokejbalovém plácku…

Hned třetí den po tom, co se skončilo, jsem se snažil trochu odpočívat. Začalo to činkou a pak už jsem šel hned běhat. Pořád na sobě makám, doma mám činky a snažím se i běhat. Nedokáži nedělat nic, chodím hrát ping-pong, anebo s kluky a Fríďou hokej na betonu. Musím se furt hýbat.

Co Ti daly tréninky s Martinem Adamským a Romanem Szturcem?

Díval jsem se na jejich zakončení a hru, snažím se to dělat podle nich. Učit se od každého kluka, co tam je. Každý má něco, co já ne.

O Romanovi Szturcovi jsi mi vyprávěl jednu historku s vlajkou

Psal se rok 2012, Vítkovice došly až do finále s Pardubicemi. No a já jsem zametal led okolo branek. Před zápasem jsem mával na ledě velkou vlajkou. Když jsem to ukazoval „Szturcíkovi“, že s ním mám společnou fotku, tak jsme se to mu společně smáli. Roman mě i vozil z Ostravy do Havířova, za což mu musím ještě jednou poděkovat. Je to super chlap, seděli jsme vedle sebe i v kabině, hodně jsem se od něj naučil i do života.

Když jsme u toho života, tak mám jednu otázku od Petra Fridricha. Co Ti hokej dal do života a čeho chceš v kariéře dosáhnout?

Hokej mi dal disciplínu, vůli dělat všechno naplno, bez toho se žádný hokejista neobejde. Člověk může mít talent, ale každý musí na ledě makat. To se pak přenáší i do života. Do všeho chci jít naplno.

No a Ty jsi talentovaný?

Zaleží, jak na co… Na góly moc ne. Nemyslím si o sobě, že jsem talentovaný. Já jsem si to vždycky vydřel. Byl jsem tím dříčem, ale talent mi vždycky chyběl.

No a čeho chceš dosáhnout?

Chci… Nikdy jsem nevyhrál žádný titul, když jsem v Havířově, tak by bylo super vyhrát CHANCE ligu a pak i Extraligu. Můj sen je takový, že chci hrát hokej, co nejdéle.

Jakube, díky za Tvůj čas a upřímnost. Ať Tě neopouští entuziasmus a zaujetí pro hru a v osobním životě Ti přeji všechno dobré.

V článku byly použity fotografie z archívu Petra Fridricha, Jakuba Mrvy a autora. Na poslední fotografii z přípravky Vítkovic můžete vidět zleva Jakuba Mrvu, Vojtěcha Střondalu a Petra Fridricha.

Instagram Youtube