AZ Havířov

​Budu rád za každou šanci v mužích, říká Ján Petriska

07.12.2020 | Vít Káňa

H A V Í Ř O V - Devatenáctiletý Bratislavan se rozhodl před lety hledat sokejové štěstí v Česku. Z Trnavy se stěhoval v sezóně 2016/17 na Vsetín, odkud se po dvou letech přesunul do Mladé Boleslavi. V Bruslařském klubu měl v minulém ročníku skoro bod na zápas, ale větší šanci na proniknutí do dospělého hokeje viděl v Havířově. Už si připsal i čtyři starty za áčko, dnes Vám s ním přinášíme rozhovor.

Skromný a opravdový, tak by se dal shrnout ve dvou slovech. No, ale on je k tomu ještě na svůj věk dobrý hokejista. Devatenáctileté pravé křídlo má pro strach uděláno. Pokud bych ho měl přirovnat k nějakému hráči, tak by to byl Jan Bambula. Rodák z Bojníc má dobrý fyzický fond, je ho plné hřiště a nebojí se i o hlavu větších protihráčů.

Ahoj Janko, co Tě vlastně přivedlo do Havířova?

Do Havířova mě přivedla nabídka toho, že se budu moci zapojit do mužského hokeje v tréninku a když na to budu mít, tak i v zápase. Jsem věkem junior, ale snažím se hrát co nejlepší hokej. Áčko je na jiné úrovni, jsem a budu rád za každou šanci v mužích.

Na Slovensku jsi v jedné sezóně posbíral v kategorii do šestnácti let 128 bodů…

Vím, že to vypadá skvěle, ale bylo to tím, že jsem celou sezónu trénoval s osmnáctkou. Ale hrával jsem za šestnáctku. Další sezónu jsem přestoupil na Vsetín a ta už nebyla zdaleka tak ideální. Byl to nezvyk, doma celá hra stála na mně a dostával jsem moře prostoru. Na Vsetíně to bylo něco jiného.

Času na ledě tam už asi moc nebylo?

Prostoru jsem měl dost, ale bylo těžší zvyknout si na jinou roli v týmu. Naučilo mě to více bojovat a hrát komplexně. Už se všechno nehrálo na mě.

Ze Vsetína jsi zamířil do Boleslavi. Asi za tím stálo to, že Valaši, podobně jako AZ, přišli o nejvyšší juniorskou soutěž, že?

Hrála se vyšší soutěž, bylo to o něco lepší, ale teď nemyslím kvalitu. Už to byl takový hokej, který jako by byl stavěný „na mně“. Tím nechci říci, že by to bývalo na Vsetíně špatné. V Boleslavi už to bylo více o taktice, v manšaftu tam bylo více hráčů a tím pádem i vetší konkurence. Také mi sedl systém.

Jaký systém Ti vlastně vyhovuje?

(Ošívá se) To se těžko řekne, ale za mě je to hokej, který má systém. To byl také největší rozdíl mezi Vsetínem a Mladou Boleslaví. V Boleslavi už to bylo více profesionálnější. Bylo to vidět i na přístupu hráčů v kabině.

Jaká je podle Tebe pro juniora šance zahrát si v áčku Boleslavi?

Vybírají si perspektivní chlapce ve věku 16 až 17 let, s nimi podepíší smlouvu. Od dorostu je tlačí minimálně o jednu kategorii výše, aby si je vychovali. Šance tam je, ale není velká. Z každého ročníku se tam objeví jeden až dva chlapci. Ne třeba hned, ale smlouvu dostanou a nastupují v první lize.

Jak vidíš svoje šance v Havířově?

To bych si vůbec neodvážil vyslovit. Všechno záleží na mně. Dávám tomu všechno, ale uvidíme, jestli to bude stačit a já budu dost dobrý pro havířovské áčko. Chtěl bych tady hrát, to si nebudu lhát do kapsy.

Co ti na ledě jde?

Moje plus a zároveň i mínus je v takové podobné věci. Snažím se na ledě nechat všechno. Což je dobré v tom, že je mě „plné hřiště“. Mojí slabinou se to stává ve chvíli, když se z nasazení stane přemotivovanost. Z té pak pramení zbytečné chyby. Rázem nejsem v takové pohodě a je to vidět.

A jak prosím, začnou se Ti třást nohy, ruce, anebo se objeví lehká frustrace?

To ne, jenom, když jsem, jak se říká snaživý, tak to přejde do přemotivovanosti. Dělám zbytečné a unáhlené věci, místo abych hrál jednoduše.

V jakých hokejistech se vzhlížíš a co Ti na ledě jde?

Vždy jsem měl rád komplexní hráče, kteří tomu týmu dají všechno. Mám to podobné, vždycky se pro ten tým snažím vydat a nechat na ledě všechno. Nebojím se jít do těla, srážet protihráče, blokovat střely a hrát defenzivně, ale jako útočník chci dávat góly.

Když ten gól dáš, tak cítíš co?

Nevím, jak to vyjádřit slovy. Pro mě je to úleva, radost a fajn pocit. Spíše bych to nazval euforií. Někdo může být sebelepším hokejistou, ale hokej se hraje na góly. Bez gólů se nedá vyhrávat a já chci vyhrávat. Vím, že je to dobrý pocit a já tím gólem pomohu týmu. Když to je gól na 10:1, tak je to něco jiného než, když to je rozdílový gól. Tam jsou ty pocity ještě o trochu lepší.

No a co cítíš, když prohrajete?

Je to nepříjemný pocit, nerad prohrávám. Vždycky to záleží zápas od zápasu. Pokud jsme na ledě nechali všechno a plnili jsme taktické pokyny, tak je to „lepší“. Dá se to překousnout, protože víme, že se z toho můžeme poučit. Nemusí se nám vydařit třeba jeden zápas. Horší prohra je ta, když víme, že máme jako tým navíc, ale neumíme se k tomu dotlačit.

No a když v té prohře máš namočené prsty?

Když vím, že jsem udělal na ledě nějakou chybu… (chvilka ticha) Tak jsem na tom ledě nenechal všechno. To je prohra, která mě velmi mrzí. Pak přemýšlím, co jsem v zápase mohl udělat jinak, lépe. Snažím se to brát sportovně, prohrávání patří k hokeji.

S čím jdeš na led do každého střídání?

Fú (to opravdu řekl, pal následovala chvilka ticha) Někdy, když něco pokazím, tak si říkám, že musím zavřít jakési dveře a nepřemýšlet. Když totiž člověk přemýšlí, tak přijde strach, který snižuje můj výkon. Ideálně tam skočím a na nic nemyslím. Protože, když hraju svůj nejlepší hokej, tak nad ničím nepřemýšlím. Hraju přirozeně a mám takové „flow“. Do toho se snažím dostat každý zápas, aby hokej byl vlastně mojí zábavou.

Když jsem mluvil s Tvým krajanem Adamem Kremnickým, tak ten viděl na hráčích, co se vydali do Skandinávie zlepšení výkonnosti. Neuvažoval jsi někdy o této cestě?

Přemýšlel jsem nad tím a pak jsem si uvědomil, kolik hráčů se třebas ve Švédsku prosadí do mužského hokeje. Mám pocit, že pokud nejde o top hráče, kteří jsou draftováni, tak ta úspěšnost není veliká. Ti kluci se vracejí do Česka, anebo na Slovensko, hrají první, anebo druhou ligu. Dva roky zpátky jsem si řekl, že by možná bylo lepší zůstat v Česku.

Pro hráče je lepší zůstat na očích, podobně jako to udělal Honza Bambula?

Na něm se mi líbí jeho styl, kterým hraje. Podobně jako Honza se do toho snažím jít po hlavě, naplno. Je to něco, s čím se člověk může někam posunout, pokud na sobě opravdu maká.

Když se na Tebe člověk dívá z tribuny, tak má pocit, že ty na tom ledě můžeš být klidně i půl hodiny za zápas a pořád máš z čeho brát…

Tím, že jsem trochu lehčí, tak se snažím pracovat na fyzičce. Rád běhám, jezdím na kole. Myslím si, že je to něco, v čem vynikám. Běhání a cvičení s vlastní vahou jsou mé přednosti.

Vím, že nerad mluvíš o ambicích, ale juniorka…

(nestačím domluvit) Nerad bych mluvil o ambicích. Musíme hrát zápas od zápasu. To je to, co nám fungovalo. Každý zná své místo v týmu a roli. Pokud do toho půjdeme se srdcem na dlani, tak se nemáme čeho bát. Pak můžeme uhrát cokoliv. Hokejisté jsme dobří všichni. Mám pocit, že v dnešním hokeji je důležité týmové pojetí. My na tom ledě necháváme v juniorce všechno a tím nasazením porážíme týmy, které mají mnohdy šikovnější a techničtější hráče. Ti se ale neumí obětovat pro tým a jak bych to řekl „vydat“.

Vítězství v Karlových Varech bylo pro juniorku tím zápasem, od kterého se odpíchla. Co jsi ale na ledě prožíval Ty?

Pro mě to byl hodně těžký zápas, měl jsem pocit, že se tam nemůžu prosadit, že nejsem tím hráčem, kterým bych měl být. Na druhou stranu to utkání ukázalo, že dokážeme plnit to, co jsme si před zápasem řekli. Chtěli jsme to „ubojovat“, hrát trpělivě, čekat na šance, což se vyplnilo. Do posledního hráče jsme to splnili, také nás podržel výborný Marek Štipčák v bráně. Od toho zápasu jsme se odrazili, dokázali jsme si, že každý je porazitelný.

Jaké je to zůstat neporažený s týmem, kterému moc lidí nevěřilo?

Nikdy jsem náš tým neodepisoval, protože ty kluky znám a viděl jsem na nich, že chtějí vyhrát. V Havířově je dobrý trenér a skvělá parta, která chce hrát. Myslím si, že nezáleží na tom, jak moc je tým dobrý. Vezměte si třeba Třinec, vyhrál titul a rok poté už okupoval zadní příčky. Vždycky je to o tom, jak si tým sedne, jak se sehraje. Na ledě se vždycky ukáže pravda.

Dokážeš se v televizi dívat na hokej?

Rozhodně, rád se na hokej v televizi podívám. Mám rád hráče, kteří jdou na ledě vidět a tvoří hru. Líbí se mi herní styl Brada Marchanda a Matthewa Tkachuka. Jsou celkem agresivní, občas jsou na ledě trochu „svině“, ale je to hokej, který se mi líbí. Když se ten hráč dokáže dostat soupeři pod kůži a vyhrávat.

Jaké je zázemí v Havířově?

Havířov je fajn město. Zázemí je tady skvělé, mám tady všechno, co potřebuji. Žiju hokejem a mám tady všechny věci ke svému dalšímu rozvoji.

Máš s áčkem čtyři zápasy a hrál jsi si i na Kladně proti Tomáši Plekancovi, to se asi člověku těžko hraje v klidu?

Jsem rád za každou možnost v dospělém hokeji. Chci ukázat trenérům, že na to mám. Prosadit se je jedna věc, ale já bych chtěl ukázat, že tam patřím. Ono, když člověk hraje v mládežnických kategoriích, tak má sen, že by tam jednou mohl nakouknout. No a teď tam člověk je a je to skvělý pocit. Na Kladně to byl zážitek, ale já se na takové věci snažím před zápasem nemyslet. Přede mnou je stejný chlap ve výstroji, jako jsme my. Když to vezmu s odstupem, tak to byla skvělá zkušenost, která mě může posunout někam výše.

Jaké to je, když jsi v kabině áčka s Romanem Szturcem, Martinem Adamským a Honzou Marunou?

Oni jsou úplně fajn hráči, je to super pocit, když je člověk muže vidět na tréninku i v zápase. Už to, jak trénují, co tomu hokeji dávají. V těch zápasech vidíš, jak ty situace řeší a vnímají samotnou hru. Je tam hodně věcí, které dělají jinak. Pro mě je jenom dobře, když tam můžu být.

Co říká rodina na to, že mají doma hokejistu?

Jsem rád, že mám takovou rodinu. Jsem vděčný. Stojí při mně a ve všem mě podporují. Troufnu si říci, že kdybych neměl takové zázemí, tak dneska hokej ani nehraji. Mám dvě sestry, které při mně stály. Rodiče mě vozili na tréninky a podporovali mě jak fyzicky, tak i psychicky.

Janko, díky za Tvůj čas, ať se Ti v Havířově daří a splní se si tady Tvé hokejové sny.

V článku byly použity fotografie z archivu autora.

Instagram Youtube
×
Dnes v 16:00 | Muži
AZ Havířov
VHK Vsetín