AZ Havířov

POZOR: Jsou změny v rozpisu ledu v sobotu a v neděli. Bruslení veřejnosti začíná v 16:00 a bude tomu tak i v následujících týdnech.

Síň slávy – Miroslav Kusý

27.11.2012 | Tomáš Vlček

V roce 2012 byl do Síně slávy AZetu Havířov uveden mj. i Miroslav Kusý. Útočník, který v 80. a počátkem 90. let dělal svými brankami radost havířovským fanouškům a trápil obránce a brankáře soupeře. Pojďme si jeho hokejovou kariéru, ale i další události jeho života a názory na hokej přiblížit v následujícím článku.

Miroslav Kusý

Miroslav Kusý (roč. 1958) je rodákem z Ostravy, kde také s hokejem začínal. Bylo to v Baníku Ostrava a to až ve věku 15 let. Na otázku proč tak pozdě, sám říká: „Dlouho jsem hrál fotbal, ale v 15 letech jsem se rozhodl skončit. Kamarádi mě jednou pozvali na hokejový trénink, kde jsem to chtěl zkusit jako brankář. Ale v klubu neměli výstroj na moji stranu, tak jsem musel do útoku. A protože jsem trenéry zaujal, nabídli mi v klubu zůstat. Takže jsem se stal hokejistou vlastně až oklikou a dost pozdě. Ovšem tenkrát to nebyl takový problém jako dneska, protože naše generace na tom byla pohybově úplně jinak než ta dnešní. A to díky tomu, že jsme s kamarády „na dvorku“ pořád sportovali.“

Jeho další hokejové štace byly mimo region – Žilina a Příbram. Jak se tam dostal? „Do Žiliny jsem šel po maturitě na stavební průmyslovce studovat Vysokou školu dopravní a zároveň jsem tam i hrál 1. národní slovenskou ligu. Po třech letech jsem ale nedokončené studium opustil a musel jsem na vojnu. Původně jsem myslel, že půjdu do Vyškova, abych to měl blízko domů, ale k mému překvapení si mě vyhlédl bývalý obránce Dukly Jihlava a reprezentant Ladislav Šmíd, a tak jsem putoval za ním do VTJ Příbram, která hrála 1.ČNHL.“
Miroslav Kusý v době kdy hrál za Žilinu
A pak už přišlo angažmá v AZ Havířov. „Po vojně jsem měl nabídky z několika klubů, mj. i z Písku a Liberce, ale ta z Havířova mě oslovila nejvíc. Mohl jsem být blízko rodičům a navíc mi nabídli i byt – což jsem jako ženatý a s dvěma dětmi potřeboval. V Havířově se tenkrát v roce 1982 hrál sice jen krajský přebor, ale klub měl vyšší ambice a my jsme hned po roce postoupili do 2. národní hokejové ligy.“

Miro Kusý si poměrně rychle získal havířovské fanoušky a nakonec se během deseti sezón, které v AZetu odehrál, stal jeho hlavním útočným esem a pro mnohé i ikonou. Sám však podobné označení skromně odmítá: “ Je pravda, že jsem se dokázal díky svému solidnímu bruslení docela prosazovat v útoku, ale hokej je kolektivní sport a bez svých spoluhráčů, ale také trenérů, kteří nás vedli, bych to nedokázal.“ A na které spoluhráče nejvíce vzpomíná? „V Havířově jsem za ty roky zažil opravdu hodně spoluhráčů a nerad bych na některé zapomněl. Řekl bych ale, že nám to nejvíce klapalo s Peťou Kalusem a Rosťou Pěkníkem. Ti byli sice o něco mladší, ale myslím, že spolu jsme vytvořili lajnu, která táhla tým.“ Na otázku „a co trenéři?“ s úsměvem odpovídá? „Ti to se mnou mnohdy neměli jednoduché. Myslím, že jsem sice nebyl nějak problémový hráč, ale měl jsem svůj názor a ten jsem se nebál trenérům říct, což se jim ne vždy zamlouvalo. Každý trenér mi něco dal, ale myslím, že nejvíce mi rozuměl, a věděl jak na mne, Zdeněk Cepek.“ A co se mu vybaví z těch let, když se řekne AZ. „Především pravá hokejová atmosféra, která na havířovském zimáku, díky jeho konstrukci strmých tribun a početným návštěvám fanoušků, vždy panovala. Nikdy nezapomenu, že když jsem do Havířova přišel, tak tehdy na první zápas sezony v krajském přeboru s Kopřivnicí přišlo 3 000 diváků. To jsem vůbec nečekal, a když jsem to při vstupu na led viděl, byl jsem opravdu hodně překvapený. A to už nemluvím o tom, když se po postupu do 1. ligy plnil pravidelně stadion 4 -5 tisíci diváky a na play-off s Třincem přišlo 6500 lidí!“
V dresu AZ Havířov


Jak už bylo řečeno, z pozice pravého křídla měl za úkol především dávat góly, což se mu velmi dařilo. Dnes už může prozradit, jaký byl jeho recept na soupeřovy obránce a gólmany? „Hodně gólů jsem dal po únicích, když jsem si sjížděl za obránce, nebo z prostoru kolem brankoviště. Ale asi nejraději jsem střílel z pravého kruhu - nad ledem a ke vzdálenější tyči. Tato střela je pro brankáře natolik nepříjemná, že jsem byl často úspěšný. Dnešní útočníci to mají mnohem těžší, protože kvalita gólmanů se zvedla a taky jejich výzbroj je o poznání větší.“ Kromě střelecké produktivity (kterou snad nejlépe vystihuje tehdejší pokřik fanoušků „Miro Kusý dá tři kusy!") na sebe Mirek vždy upoutával i velkou bojovností za svůj tým. Neuhýbal ze soubojů, a když bylo třeba, uměl rozdávat i přijímat rány v potyčkách.

Miroslav Kusý zažil v AZetu spoustu krásných okamžiků, ale také ty nepříjemné. Jeden z nich přišel v r. 1989, když mu nově jmenovaní trenéři sdělili, že se jim nehodí do koncepce budovaného týmu. „Byl to pro mě šok, ale nic jsem s tím nenadělal. Naštěstí tehdy v Karviné trénoval jeden můj bývalý spoluhráč a velmi rychle jsme se domluvili na mém angažmá tam.“ Klub v tehdejším okresním městě hrál o jednu soutěž výše, tedy 1. ligu, a byl velkým rivalem AZetu. Přesto na své působení v Karviné vzpomíná Miro v dobrém. „V klubu se ke mně chovali férově, a chtěli, abych tam zůstal i nadále. Ale když se po roce v AZetu změnili trenéři a Karel Uher mě oslovil s nabídkou návratu, vůbec jsem neváhal. A Karviná mi to umožnila.“ Po roční přestávce si tak za Havířov odkroutil ještě další tři sezony a byl tak i u obrovského úspěchu, kterým byl postup do 1. ligy v březnu 1992. „To bylo vyvrcholení dlouhodobě dobré práce v klubu. Jednak dorostli kvalitní mladí hráči a byla tady i generace nás zkušených.“
V Německu si zahrál za Stuttgart


V 1. lize odehrál Miro Kusý za AZet krásné dvě a půl sezony. Ale jak se říká, vše jednou končí. „V listopadu 1993 jsem dostal nabídku z Německa zahrát si nižší soutěž za Stuttgart. Přijal jsem ji a to byl konec mé hráčské kariéry v Havířově. Z Německa jsem se sice na jaře vrátil, ale do AZetu jsem nastoupil už „jen“ jako trenér staršího dorostu – tedy dnešní juniorky. Tu jsem trénoval 2 sezony a v kádru jsem měl např. takové hráče jako Petr Jurečka, Roman Kellner, Marcel Frenštátský a další.“

Přesto hokej hrál dál, ale už za Orlovou, která bývala takovou další štací starších hráčů z Havířova. V roce 1996 pak poprvé zamířil na své další zahraniční angažmá, které vlastně trvá až dodnes. „V jednom regionálním klubu v Rakousku jsem v zimních měsících působil jako hráč a také jako trenér téměř všech týmů. A každý rok se tam jako trenér na pár týdnů v roce vracím doteď. Ale musím poznamenat, že se jedná o zcela amatérský klub a tomu odpovídají i podmínky a úroveň. Žádná vrcholová trenéřina to není, ale ta příroda a čistý vzduch...“ Mirek je v tomto, jako vždy, když hovoří o sobě, velmi, a někdo by řekl až přehnaně, skromný, což je, i přes jeho hráčské i trenérské kvality, pro něj naprosto typické. Právě pokora, pracovitost a poctivý přístup jej zdobí, ať jde o hokej i mimohokejový život. Jak by bylo jinak možné, že by se do městečka pod vrcholky Alp vracel už 16 let?

V roli trenéra - zde u havířovských juniorů
I po svém, tehdy definitivním, odchodu z klubu v roce 1996 samozřejmě nepřestal dění kolem havířovského hokeje sledovat. Ale jak sám říká „ v rámci časových možností“. Naplno se totiž věnoval svému civilnímu zaměstnání. Které to bylo a jak moc velká změna to pro něj jako dlouholetého sportovce byla? „Tak určitá změna to byla, ale ne zas až tak tak razantní, jako kdyby končil vrcholový sportovec, který do té doby jen trénoval a sportoval. My jsme to jako druholigoví hráči AZetu neměli tak lehké, jak se mnozí domnívali. Chodili jsme normálně do práce na šachtu Důl AZ, jejímiž jsme byli oficiálně zaměstnanci. Sice ne na plný úvazek a někde do rubání, ale svoje jsme si museli např. ve výklizu a u dopravy odpracovat. Samozřejmě pod vedením zkušených havířů. A skloubit dvě fyzicky náročné činnosti nebylo vůbec jednoduché. Po roce 1990 a zejména po postupu do 1. ligy se situace změnila a my sportovci jsme se stali živnostníky a dá se říct, že nás živil hokej. Po odchodu z AZetu jsem to jako sportovec mého věku měl s uplatněním těžké. Od maturity na průmyslovce uplynulo 20 let a sehnat bez praxe přiměřené zaměstnání ve stavebnictví nebylo možné. Takže jsem prošel celou řadou prací v oblasti obchodu i služeb. Ale nyní jsem už přes 10 let, dá se říct zpět ve svém oboru, tedy ve stavebnictví. Nejprve jako zaměstnanec, a před 3 lety jsem si založil vlastní, takovou rodinnou, firmu na výstavbu dřevostaveb, čemuž se věnuji dodnes.“

Kontakty s Havířovským hokejem pro něj hodně zpřetrhala éra Panthers, ale po znovuobnovení AZetu na jaře 2010 dostal opět od klubu nabídku na trénování. „Oslovil mě Jarda Mrowiec, ale já jsem už byl domluvený v Rakousku, takže jsem to musel odmítnout. Ale v rámci svých časových možností jsem chodil vypomáhat na tréninky přípravky.“ Po roce mu přišla od klubu nabídka znovu, a to už, jak sám říká, podruhé odmítnout nemohl. „Takže jsem si ke svému civilnímu zaměstnání přibral i trenéřinu. Je to časově hodně náročné, a tak bych chtěl poděkovat manželce, protože bez jejího pochopení a tolerance by to nešlo. Skočil jsem do toho rovnýma nohama a byla to pro mě velká změna. Žákovské kategorie už jsem sice dlouhá léta trénoval ještě jako aktivní hráč, ale přece jen jsem 15 let netrénoval v Česku a na této úrovni.“ Na starosti měl 6. a 8. třídu a podle svých slov byl zaskočen zejména z přístupu dnešní generace hráčů k hokeji. Ten pro ni totiž není takovou prioritou, jako by měl být. Od letošní sezony proto na vlastní přání převzal jako šéftrenér přípravku a věnuje se zde dětem převážně ve věku 5 – 7 let, a kde je spokojený. „Snažíme se to, spolu s mými trenérskými kolegy, dělat tak, aby to děti bavilo a taky, aby se někam hokejově a pokud možno i lidsky posunuly.“

Jeho dres s číslem 17 byl jako první v historii zavěšen pod střechu haly
A jak se dívá na současné dění v AZetu, do jehož trenérského kádru poslední dva roky patří? „Především musím říct, že je dobře, že se našla tahle skupina lidí, kteří umožnili hokeji v Havířově vstát z mrtvých. To klobouk dolů, že do toho šli. No a pak se mi líbí filozofie, která se v klubu razí, tedy že by měl fungovat především na odchovancích. Pomáhá to vytvářet pevnější pouto mezi hráči a fanoušky, kteří se tak mohou se „svými“ oblíbenci více ztotožnit. A díky tomu, že v AZetu to takhle funguje, jsem se mohl s mnoha svými bývalými spoluhráči setkat po letech v havířovské trenérské kabině, protože tvoří trenérský tým AZetu.“ A co by chtěl vzkázat havířovským fanouškům, kteří jsou tradičně velmi nároční? „Po těch dvou ,,novodobých‘‘ sezonách bych chtěl všem „namlsaným“ fanouškům vzkázat, aby byli trpěliví. Nemůžou čekat, že vše půjde jenom nahoru, ale že ve sportu přicházejí i porážky. Bylo by moc fajn vybojovat zase 1. ligu, ale taky to nemusí vyjít. Důležité je, že AZet pokračuje, že navázal na tu svou dlouhou – už více než 80 letou – tradici. A já přeji lidem, ať na něj můžou chodit i třeba za dalších 50 let. To je totiž důležitější než nějaká krátkodobá vzepětí, po kterých přichází pád a krach.“

21. 11. 2012 se v Havířovské K&K Pneu aréně konalo třetí uvádění významných osobností do síně slávy AZetu Havířov. A jedním z oceněných byl i Miro Kusý. Co pro něj osobně tento akt znamená? „Samozřejmě si toho vážím a děkuji těm, kteří si myslí, že si to zasloužím a do síně slávy mě jmenovali. Pro mne osobně je to v podstatě i oficiální ukončení mé hráčské kariéry, protože po mém návratu ze Stuttgartu v roce 1994 již k žádnému rozloučení se mnou nedošlo. Děkuji také všem fanouškům, kteří mi po dlouhá léta projevovali svou přízeň a připravili ty nejhezčí zážitky, na které rád vzpomínám, a bez kterých by tento rozhovor nevznikal.“ Uzavírá na konec čerstvý člen síně slávy AZetu Havířov Miroslav Kusý.
Při uvádění do síně slávy se ukázalo, že na Mirka fanoušci v Havířově rozhodně nezapomněli
Instagram Youtube